Literární noviny 03-04-2009
Jak se vlastně stalo, že jsme se ocitli v zajetí ideologie, která namísto ideálů humanitních postavila ideál nového člověka, ekonomického homunkula s výrazně kleptomanickými rysy, sledujícího důkladně své vlastní zájmy, zvyšujícího bez ohledů na cokoli a kohokoli své obraty a zisky, stále dokonaleji uspokojujícího své potřeby a štědře sponzorujícího politické strany, které mu to umožňují?
Každému, kdo v posledních měsících a letech soustavně sleduje turbulentní dění v našem veřejném prostoru i bezprostředně kolem sebe, musí být stále více zřejmé, že jedním z chronických neduhů naší obnovené res publiky je krize institucí. Přesněji řečeno: jde o krizi respektu k normativním a hodnotovým systémům, které tvoří pilíře, na nichž tento křehký politický útvar spočívá. Jde o krizi vůle a ochoty představitelů a občanů státu podřizovat se základním normám a nasazovat se pro základní hodnoty, s nimiž stojí a padá moderní liberální demokracie. Rozumí se, že se tu nejedná o nějaká abstraktní pravidla či principy, jež by dusily život v jeho rozletu a rozkvětu, ale o důsledné uplatňování principů rovnosti a vzájemného uznání lidské hodnoty a důstojnosti, z nichž se v posledku odvozují pravidla, zvyklosti a standardy lidského spolužití, která jsou nezbytně nutná prostě proto, že člověk a jeho svoboda neexistují v singuláru, nýbrž v plurálu.
Právě na základě tohoto poznání a vědomí se tvoří smysl pro závaznost a neporušitelnost určitých norem, zajišťujících nedotknutelnost práv druhých lidí, pravidel rovné soutěže a podobně, které demokratické společenství pěstuje ve formě svých zákonů, ale též v podobě řady dalších nepsaných pravidel lidského soužití. Právě z tohoto vědomí se pak čerpá vůle k pečování o zmíněné normy a pravidla, ochota vtělovat je do vlastního jednání a odvaha vyžadovat jednání v souladu s nimi také od druhých, popřípadě spustit povyk, jsou-li porušována, zvláště pak jsou-li porušována těmi, kdo mají dohlížet na jejich dodržování. Pokud se velká část občanů chová opačně a nechává takové jedince zaujímat místa svých elit, pak si počíná sebedestruktivně, protože tak dovoluje škůdcům a parazitům, aby napadali organismus jejich politického společenství v nejcitlivějším místě a rozkládali ho zevnitř.
Co to je za podivnou společenskou atmosféru, která vytváří tak příznivé podmínky pro zahnízďování a množení oněch parazitních kultur na těle naší res publiky, a kde se tato atmosféra vzala? Nechybí jejímu organismu nějak příliš obranné látky? Není zde nějaká vážná vada v jejím imunitním systému? Čas od času slýchávám, že to, co se nyní odehrává před našima očima – a čeho větší část ze samé podstaty věci zůstává skryta našim zrakům, je jen pokračování minulých kusů, jen v jiných kulisách a s trochu jiným obsazením. A že úroveň těch kusů z minulosti rozhodně nebyla lepší. Proto prý také nelze naši republiku posuzovat tak přísně. Vždyť od dob nesvobody přece jen učinila nesporné pokroky na cestě ke svobodě a demokracii. Není však toto jeden ze způsobů, jak odvádět řeč od podstatného? To, co se od nás žádá, je, abychom ji poměřovali s tím, čím sama chtěla být a čím se za tu dobu již mohla a měla stát. A abychom se více ptali po příčinách a také možných důsledcích: uvědomili si, jaké dlouhodobé tendence se v ní nyní tvoří a jaké pro ni mohou mít v budoucnu následky.
Slýchávám také, že se tomu nedalo vyhnout. Že po velkých společenských změnách se zvedne kal ode dna, a pak ještě dlouhá léta stoupá a víří. Že je to nutná daň za svobodu. Není to však podivná daň, která se platí právě ničením toho, z čeho se má platit? Nejsou právě tohle řeči, které nejvíc vyhovují oněm škůdcům a parazitům, aby se mohli dál pěkně v teple a temnu množit? Nezastírá se tím pouze skutečnost, že současný stav je výsledkem konkrétních rozhodnutí a činů konkrétních lidí, v minulosti vedených konkrétními představami a idejemi? A vzhledem k národním specifikům našeho přechodu od totalitního systému k liberální demokracii je zejména na místě otázka: není ona krize institucí dlouhodobě podporována určitými vadnými teoretickými a ideologickými východisky, založenými na svérázném pochopení liberálně demokratického zřízení? Nestraší už po léta v našem veřejném prostoru ideologie a od nich odvozená vulgární klišé, která zmíněným projevům sociálně patologického jednání vlastně žehnají a poskytují jim radikální alibi?
Role ideologií
Hybnou silou společenských změn nebývají ani tak politické teorie a jejich ideje, jako spíše symboly, hesla a politické ideologie, do jejichž zjednodušené řeči jsou politické teorie a ideje překládány. Za hesly, symboly a ideologickými simplifikacemi změn, jež byly uvedeny do pohybu v listopadu 1989, se skrýval více či méně jasný a zřetelný politický program: šlo o (znovu)nastolení státní formy demokratického republikanismu, respektive liberální demokracie. Očekávání širokých vrstev obyvatelstva, které se po listopadovém převratu z větší části přihlásilo k těmto idejím a v jejich jménu odmítlo totalitární formu vlády, byla však jinak poměrně neurčitá, a bylo tedy třeba je naplnit konkrétnějšími obsahy. To se také dělo v procesu krystalizace programů jednotlivých politických stran. Také náš proces politické transformace tak byl provázen konstitucí politických ideologií, v nichž byly formulovány konkrétnější představy o budoucí povaze našeho státu. Zvláštní místo v tomto vývoji nepochybně náleží fenoménu politické ideologie, jejímž hlasatelem se stal Václav Klaus a jeho ODS ve chvíli, kdy učinil fatální krok od projektů ekonomických reforem k hlásání určité vize společnosti jako celku.
Obecně platí, že vadná myšlenková východiska politických koncepcí a ideologií se mohou velmi neblaze projevit v každodenní společenské a politické realitě. To, co by mělo stále znovu vybízet ke kritickým analýzám myšlenkových východisek ideologie Václava Klause, je právě nápadná souvislost jejího obsahu se zakořeněním a rozšířením sociálně patologických jevů v české společnosti během uplynulých osmnácti let (samozřejmě v návaznosti na starší tradici modelů chování z dob reálného socialismu), jako je ekonomická kriminalita, korupce, klientelismus, a vůbec ona celková krize institucí, jak o ní byla řeč. Přitom jistě nelze popřít, že příčiny těchto jevů jsou složitější. Také tím nemá být řečeno, že na zmíněné patologické jevy mají výhradní patent Václav Klaus a jeho ODS, neboť je očividné, že se ve větší či menší míře postupně zahnízdily také v ostatních stranách napříč politickým spektrem. Nejde nám však nyní o to srovnávat míru prohnilosti jednotlivých stran, ale spíše o to najít příčiny, kde se vůbec vzala právě ona příznivá společenská atmosféra pro množení, bujení a zhoubné symbiózy oněch novodobých škůdců. A tyto příčiny chceme hledat v rovině teoretických a ideologických východisek, jejichž vliv na společnost je stále povážlivě podceňován, navzdory varovným příkladům tragédií dvacátého století, u jejichž kořenů stojí vážné myšlenkové omyly, účinně distribuované pomocí politických ideologií.
Pojem svobody
Podívejme se tedy z toho hlediska znovu na ideologii, jejíž věčné pravdy patrně budou zaznívat do podhradí ex cathedra dalších pět let. Klíčová sdělení této ideologie je třeba číst pozorně ve světle jasného pochopení podstaty liberálně demokratického zřízení a jeho podmínek či předpokladů (v tomto odkazuji čtenáře na svůj výklad v první části textu publikovaného na tomto místě v LtN 48/2007). Při takovémto čtení před námi vystoupí jeden nápadný rys: tato ideologie se tváří, že právě ona je jedinou právoplatnou dědičkou ideálů boje za svobodu a demokracii a neváhá nálepkovat své odpůrce jako stoupence „předlistopadových poměrů“ a nepřátele svobody, ve skutečnosti však v sobě obsahuje řadu prvků, které jsou v rozporu s idejemi liberální demokracie, demokratického republikanismu a ovšem humanismu, na němž tato politická forma spočívá.
Tato ideologie vystupuje jako neohrožená bojovnice za svobodu, zamyslíme-li se však nad pojetím svobody, zjistíme, že nemá nic společného se skutečně lidskou ani skutečně politickou svobodou. Jejím ideálem svobody je ve skutečnosti „svoboda“ na tržišti v pojetí novověkých liberálních ekonomů, kde aktéři důsledně sledují své vlastní zájmy a „neviditelná ruka“ se už postará, aby z toho vzešlo „obecné blaho“. Toto pojetí svobody naprosto přehlíží základní rozdíl mezi jednáním obchodníka a podnikatele na trhu a jednáním člověka a občana v politickém a lidském společenství a redukuje to druhé na to první. Tak mu ovšem zcela uniká podstata lidské a politické svobody, včetně jejích nezbytných podmínek v situaci plurality svobod, jako je právě existence normativních systémů či institucí, o jejichž udržování by političtí představitelé demokratického státu měli v prvé řadě usilovat, natož aby mu přišlo na mysl, že existence politického společenství je životně odkázaná na určité lidské a občanské ctnosti.
Podle měřítek politické svobody a demokracie, jak byla klasicky vyslovena v Aristotelově Politice, se takováto snaha redukovat politickou a lidskou svobodu na způsoby chování na trhu ovšem nemůže jevit jinak než jako pokus o likvidaci politiky a politické svobody ve vlastním smyslu, tedy – smím-li parafrázovat formulaci Hany Arendtové – jako pokus proměnit agoru demokratické polis v trh ve smyslu bazarů orientálních despotických říší. Není tedy náhodou, že tato ideologie například vytahuje do boje proti občanské společnosti, která právě představuje svébytný a autentický projev politické svobody a politického jednání občanů, zvláště významný pro demokracii v situaci, kdy představitelé politických úřadů a postů ve své většině dávno přestali skutečně politicky jednat, protože se pro ně výkon jejich úřadů stal především předmětem výnosné obživy. Nemluvě o tom, že velké části z nich nestačí ani regulérní plat za výkon jejich funkcí, ale využívají svěřených úřadů jako vhodnou bázi pro další obohacování a vedlejší příjmy. Z hlediska antického chápání demokracie a politiky snad nemůže být větší absurdity než tvrzení, že právě takovíto političtí představitelé jsou jedinými oprávněnými nositeli politického jednání a veřejné diskuse a cejchování reprezentantů občanské společnosti jako nepřátel svobody.
Fikce svobodného trhu
Slepota vůči podmínkám existence demokratického státu a lidské a politické svobody, jaké představují právě instituce a občanské ctnosti založené na víře v určité hodnoty, vede k tomu, že tato ideologie, která se sama prohlašuje za liberální, z klasiků liberalismu vybírá pouze některé motivy, například deregulaci trhu, zatímco jiné klíčové motivy liberalismu, jako je důraz na právo a spravedlnost, ponechává mimo zřetel, a dokonce proklamuje řadu cílů, které jsou s liberalismem v přímém rozporu.
Snaha implantovat zákonitosti trhu i do oblastí, kam vůbec nepatří, a s tím související vidění společnosti jako velkého hájemství ničím neregulovaných trhů blahodárně spravovaných mysteriózní neviditelnou rukou, kde se politický život a veřejná diskuse jinak omezují na úzkou skupinu stranicky organizovaných a profesionálních politiků spravujících byrokratický aparát, však ve svých důsledcích vede dokonce k deformaci samotného tržního prostředí. Jak se můžeme každodenně přesvědčovat na vlastní kůži, za zkazkou o nespoutaných svobodných trzích se velmi dobře skrývá prosazování zájmů konkrétních jednotlivců a skupin, osobně či ekonomicky svázaných s politickou stranou a jejími představiteli. Cítíme, že spolu s údajnou neviditelnou rukou trhu našimi životy smýkají ještě jiné neviditelné ruce, které patří zcela konkrétním lidem, společnostem a bratrstvům, jež se za kouře dýmovnice pseudoliberální ideologie nenápadně vloudily na scénu černého divadla.
Celý tento koncept „svobody“, který staví na hlavu tradiční chápání politické svobody, je ovšem pochopitelný, uvážíme-li, co je vlastně zdrojem jeho myšlenkového omylu: je to samozřejmě ekonomický „fachidiotismus“, který v jednom speciálním oboru lidského vědění, totiž v ekonomii, nachází univerzální klíč k vysvětlení složitého politického a společenského organismu a podle tohoto klíče jej chce organizovat. Jde tedy v podstatě o variaci na často se opakující myšlenkovou chybu, která spočívá v tom, že se dílčí oblast vědění povýší na „světonázor“, a která se obvykle nazývá „vědeckým redukcionismem“. Podobná myšlenková vada stála u kolébky velikých ideologií dvacátého století. Důsledky tohoto ve své podstatě banálního, leč velmi rozšířeného omylu ovšem mohou být fatální, pokud se stanou východiskem politické ideologie, k jejímuž obrazu je po léta utvářena politická realita státu na přechodu od totalitního systému k liberální demokracii a která ovlivňuje mentalitu celých skupin obyvatelstva.
Je-li taková ideologie důsledně uplatňována v politické praxi a proniká-li do myšlení širokých vrstev lidí, kteří podle ní důsledně jednají, může být výsledkem značně nehumánní společnost, která není svobodná ani demokratická ve smyslu demokratického republikanismu. Taková společnost navzdory proklamovaným heslům o svobodě a demokracii může nabývat některých rysů despotických a oligarchických forem vlády. Tato vadná teoretická východiska mohou být o to fatálnější v mezinárodním kontextu, z něhož je stále více zřejmé, že problémem současného světa není konflikt mezi demokracií a totalitarismem, jak ho známe z dvacátého století, ale konflikt mezi skutečnou liberální demokracií, kde platí stejná práva a zákony pro všechny a kde politická moc slouží obecnému zájmu, a formální demokracií, kde jsou sice jednou za čas více či méně svobodné volby a kde formálně existují demokratické instituce, ale které jsou ve skutečnosti ovládány moderní oligarchií či přesněji kleptokracií.
Je jednou z anomálií našeho polistopadového vývoje, která nás vzdálila ideálům demokratického republikanismu, že si vůdčí roli zjednala ideologie, která namísto masarykovského ideálu demokracie založené na mravnosti postavila ideál sledování vlastních zájmů, z něhož prý vzejde společný prospěch všem. Ideologie, která namísto ideálů humanitních postavila ideál nového člověka, ekonomického homunkula s výrazně kleptomanickými rysy, sledujícího důkladně své vlastní zájmy, zvyšujícího bez ohledů na cokoli a kohokoli své obraty a zisky, stále dokonaleji uspokojujícího své potřeby a štědře sponzorujícího politické strany, které mu to umožňují. Je nepochybně unikátem, nad nímž se jednou budou v úžasu pozastavovat následující generace – pokud k tomu ještě bude vůbec dán čas společnosti, která si volí hlasatele takových vizí do svého čela, že tento typ člověka se stal jakýmsi národním programem dlouhodobě prosazovaným významným politickým vůdcem, a posléze dokonce prezidentem republiky; a že se tak dělo pod hesly „svobody“ a „demokracie“. A ještě víc se patrně budou podivovat nad tím, že se tomu vůbec nedivili sami současníci a že si vážně a se znepokojením nekladli otázku, zda náhodou neexistuje nápadná souvislost mezi temnými skvrnami na tváři jejich res publiky a bílými skvrnami v myšlení jejích čelních představitelů.