Hlavním tématem mého příspěvku je otázka vztahu mezi bádáním v oboru dějin filosofie a systematickým filosofickým myšlením. Své řešení této otázky nejprve naznačím v několika tezích, které posléze blíže rozvedu a osvětlím:
– Jádrem historického studia filosofie je interpretace textů jiných autorů, tj. rekonstrukce jejich smyslu, zatímco úloha filosofie samotné spočívá v rozvíjení systematické reflexe či systematického kladení určitých filosofických otázek.
– Bádání v oblasti dějin filosofie a systematická filosofická reflexe představují dva různé žánry, jejichž svébytnost je třeba respektovat a jejichž metodologické principy by se neměly směšovat. Požadavek, jemuž by v prvé řadě mělo dostát bádání v oblasti dějin filosofie, je požadavek správné interpretace, tj. správné rekonstrukce smyslu příslušných textů, nikoli požadavek zkoumání věcné pravdivosti jejich obsahu. Rozhodnutí o věcné pravdivosti filosofických myšlenek, jež jsou součástí filosofické tradice, je naproti tomu úkolem vlastní filosofické reflexe a systematického kladení a řešení filosofických otázek, jemuž historické bádání slouží jako prostředek lepšího poznání myšlení jiných autorů.
– Samotný vztah historika filosofie a filosofa je vztahem produktivně kritickým: Historik filosofie je kritikem nedostatečného historického a hermeneuticky obezřetného vědomí filosofa, zatímco filosof je kritikem čistě historického zájmu a tendence k pohodlnému historickému relativismu, a také do značné míry určuje, co se pro historika filosofie stane aktuálním a naléhavým předmětem jeho zájmu ve vztahu k minulosti.
– Nicméně přísně vzato neexistuje žádný krystalicky čistý historik filosofie, ani žádný čirý systematický filosof: Výběr interpretovaných autorů či témat historika filosofie je zpravidla veden určitým věcným filosofickým zájmem a potřebou projasnění určitých filosofických otázek. Systematický filosof je na druhé straně nutně čtenářem jiných filosofů a v okamžicích, kdy pouze nevypracovává systematické odpovědi na určité filosofické otázky, ale studuje jiné filosofy, se stává se interpretem, tj. – více či méně kultivovaným a erudovaným – historikem filosofie. To, co nazýváme studiem dějin filosofie a filosofií jako takovou (či systematickou filosofií), ve skutečnosti odpovídá dvěma dovednostem či rolím, jež by měl více či méně zvládat každý, kdo se zabývá filosofií.
Můj následující výklad tedy bude vysvětlujícím komentářem k těmto základním tezím. V jeho rámci se především pokusím objasnit, co je třeba rozumět pod správnou interpretací textů a jaký je vztah mezi správností interpretace a pravdivostí obsahu.
Rekonstrukce smyslu a problém kontextu
Bylo řečeno, že historie filosofie je ve své podstatě interpretací filosofických textů a že interpretovat filosofický text znamená konstituovat, či spíše rekonstituovat, rekonstruovat jeho smysl. Rekonstruovat smysl textu je ovšem někdy nesnadnou záležitostí. Patří k samotné podstatě každého literárního textu, že je nadán mnohoznačností a je otevřen pro „různé způsoby čtení a různé konstrukce smyslu.“ ((P. Ricoeur, „Der Text als Modell: Hermeneutisches Verstehen,“ in: Seminar: Die Hermeneutik und die Wissenschaften, hrsg. von H.-G. Gadamer und G. Boehm, Frankfurt am Main 1978, str. 104.)) Před tímto problémem stojí historie filosofie společně s ostatními duchovědnými disciplínami, jež mají co do činění s texty. V případě historie antické a středověké filosofie se však k těmto obecným problémům s interpretací přidružují další, jež přímo vyplývají ze specifické orientace této disciplíny na určitý okruh textů. Vedle toho, že jsou to filosofické texty, v nichž jsou zašifrovány více či méně subtilní a obtížné filosofické myšlenky, jde navíc o texty, od jejichž vzniku nás dělí propast mnoha staletí i kulturní a myšlenkové odlišnosti. I když od Gadamera víme, že časový a kulturní odstup má i pozitivní význam, nelze zakrývat, že zprvu spíše klade překážky do cesty našemu porozumění. Tyto obtíže souvisí s tím, že porozumění smyslu jakéhokoli textu předpokládá porozumění – či chcete-li „předporozumění“ – celým souvislostem smyslu, jež v tomto textu samotném vlastně nejsou, tj. nejsou explicitně vyjádřeny, ale přesto tvoří součást jeho smyslu. Jinými slovy: Každý text předpokládá svůj sociokulturní a myšlenkový kontext, jakési tkanivo souvislostí, mimo jehož rámec není plně srozumitelný. Jedním z hlavních úkolů historika filosofie je proto rekonstruovat alespoň některá vlákna původního tkaniva tohoto kontextu na základě sedimentů minulých věků a zprostředkovat tato torza původních kontextů těm, kdo již nejsou jejich obyvateli, aby k nim texty předků mohly promluvit navzdory propasti času a neporozumění. Proto je významnou součástí práce historika filosofie tzv. „zkoumání pramenů“ (Quellenforschung), jehož cílem není redukovat příslušného autora na jeho zdroje či vlivy, které ho utvářely, ale právě rekonstruovat kontext, v němž příslušný text vznikl a v jehož rámci je teprve skutečně srozumitelný – a tak umožnit realistické zhodnocení vlastního myslitelského výkonu příslušného autora. Bezkontextuální čtení textů z hlediska historika filosofie znamená neproblematické a naivní přenášení příslušného textu do současných kontextů. Takové čtení se nezřídka samo podílí na zastírání smyslu textu, místo toho, aby tento smysl otevíralo.
Problém správnosti interpretace
Rekonstrukce smyslu, jež je úkolem historika filosofie, má každopádně svá vlastní pravidla a kritéria správného postupu, které jsou zárukou její vědeckosti. Interpretace určitého textu či autora může být více či méně zdařilá nebo správná. Ponechám stranou zcela elementární a vnější podmínky a předpoklady, jež musí být splněny, aby bylo učiněno za dost požadavkům na vědeckost postupu, jako je znalost jazyka originálu či obeznámenost se sekundární literaturou – tj. s výsledky dosavadních interpretací příslušného textu –, a soustředím se na to, jakou povahu má postup historika filosofie a co je vlastním kritériem jeho správnosti. Nuže, tento postup má povahu vynalézání či kladení interpretačních hypotéz, které jsou zkoušeny a vylučovány či potvrzovány. Potvrzování těchto hypotéz však neprobíhá primárně na základě empirické či logické verifikace. Samozřejmě že nový empirický poznatek (např. seznámení se s dosud neznámým textem téhož autora) či přezkoušení logické konzistence může hrát pomocnou roli ve vlastní argumentaci pro či proti určité interpretační hypotéze. Avšak to, oč tu běží, není dosažení nějaké exaktní jistoty, ale selekce pravděpodobnějších interpretačních hypotéz. ((Srv. P. Ricoeur, „Der Text als Modell“, str. 104.)) Úsilí o přisvojení smyslu textu se totiž odehrává v rámci obecné struktury porozumění, jež je konstituována anticipacemi smyslu a jejich neustálého revidování. Na místo verifikace a falsifikace empirickými a logickými prostředky tak při interpretaci textu vstupuje konflikt konkurenčních interpretací, v němž je jedna preferována před jinými. ((Srv. P. Ricoeur, „Der Text als Modell“, str. 105.)) Tento interpretační proces je zároveň procesem neustálého revidování vlastního předporozumění, resp. anticipací smyslu příslušného textu.
Osvojování textu a odložení rozhodnutí o jeho pravdivosti
Jak již bylo zmíněno, otázku správnosti interpretace je třeba odlišovat od otázky vlastní správnosti či pravdivosti obsahu daného textu, tj. oněch rekonstruovaných myšlenek. Bylo také řečeno, že není primárně úkolem historika filosofie posuzovat pravdivost obsahu jím interpretovaného textu. Toto tvrzení si žádá upřesnění: I když interpretace textu spočívá v neustálém revidování vlastních anticipací smyslu daného textu, snaha o osvojení smyslu textu je samozřejmě provázena vědomím, že tento text se vztahuje ke skutečnosti, tj. že si klade nárok na pravdivost. Pokud však probíhá proces osvojování smyslu určitého textového celku, je pozornost soustředěna na vlastní anticipace smyslu textu a konfrontaci jeho interpretačních možností, nikoli na anticipace smyslu dané skutečnosti, k níž se text vztahuje. Při interpretaci jde tedy primárně o revidování vlastních předsudků vůči textu, nikoli předsudků vůči skutečnosti, o níž tento text vypovídá. Přitom nelze říci, že by se pravdivostní nárok textu ztrácel ze zřetele, spíše naopak: Porozumění předpokládá, že pravdivostní nárok textu je vzat vážně. Porozumění dokonce vyžaduje jakési experimentální zaujetí perspektivy textu, vstřícné přijetí jeho pravdivostního nároku. Co je však suspendováno či odloženo, je skutečné kritické rozhodnutí o pravdivosti tohoto textu. Otázka správnosti či pravdivosti obsahu textu může být položena až tehdy, byla-li náležitě provedena interpretace. Úkolem historika filosofie je především vydat počet z tohoto úsilí o osvojování smyslu textu, nikoli prostředkovat rozhodnutí o platnosti jeho pravdivostního nároku.
Historik může, nebo by dokonce měl výslovně upozornit na to, pokud v příslušném textu narazí na jisté nekonzistence, argumentační vady či desinterpretace jiných autorů, jichž se jím interpretovaný autor dopouští. Historik filosofie by však měl do jisté míry respektovat vnitřní logiku myšlenkového systému příslušného autora a myšlenkové tradice, k níž jím interpretovaný autor náleží, měl by umět zůstat do jisté míry imanentní myšlenkovému světu tohoto autora. Klást otázku pravdivosti textu ve vlastním smyslu slova není věcí historika filosofie. Metodicky čistý postup historika filosofie tedy v sobě zahrnuje jakési zřeknutí, uzávorkování či chcete-li abstrahování od určitých otázek. Odměnou za toto sebeomezení je však povolení k dočasnému pobytu v jiných světech textů a jejich kontextů.
Smysl a cíl interpretace textů
Tento závěr se patrně leckomu bude zdát neuspokojivý. Nejde snad ve filosofii v posledku o hledání pravdy? Není výše popsaný přístup výrazem rezignace na otázku pravdivosti? Na tuto námitku fiktivního odpůrce odpovídám, že podle mého soudu ve filosofii jde v posledku o hledání pravdy. Výše vyložené zásady metodického postupu historika filosofie – interpreta filosofického textu, který v zájmu osvojení smyslu příslušného textu suspenduje rozhodnutí o otázce pravdivosti, nijak nevylučují, že otázka vlastní pravdivosti textu může a má být položena. Připomínám v této souvislosti další z výše formulovaných tezí, podle níž neexistuje žádný čistý historik filosofie, ani žádný čirý systematický filosof. Tato skutečnost souvisí s bytostně dialogickou povahou filosofie. Historik filosofie je vlastně filosofem, který se ptá na názory druhých a pozorně jim naslouchá, aniž by skákal do řeči, zatímco systematický filosof představuje filosofa, který myslí a mluví sám za sebe. Je přitom otázkou osobní volby každého, na kterou z těchto dvou neoddělitelných stránek položí větší důraz a kterou z nich učiní těžištěm svého zájmu, a třeba i profesního zaměření. Systematický filosofický zájem profesionálního historika filosofie může být zcela potlačen, pokud jde o vlastní práci a tvorbu jeho vlastních textů, a může zůstat omezen na osobní či privátní sféru. Systematický filosof naopak může interpretaci jiných filosofů chápat pouze jako přípravné stadium k vlastní filosofické práci a nepovyšovat ji na téma vlastních textů či přednášek.
V souladu s touto tezí tedy není možné, aby někdo byl svým nejhlubším přesvědčením čistým historikem filosofie. Otázka pravdivosti obsahu příslušného díla je kladena minimálně na rovině osobní motivace a osobních preferencí, jimiž je veden výběr určitého tématu či určitého autora, kterým se historik filosofie zabývá. A i kdybychom připustili, že je nějaký historik filosofie, který si tuto otázku neklade, je jeho práce neocenitelnou službou, která umožňuje druhým, aby mohli číst příslušná díla v současném kontextu, aniž by ztráceli ze zřetele kontext a intencionální horizont samotného autora, a mohli si kvalifikovaně klást otázku jejich pravdivosti. Možnost přenosu daného díla do současného sociokulturního kontextu, a tím i možnost posouzení pravdivosti jeho obsahu, tak každopádně zůstává posledním cílem práce historika filosofie.
Otázka pravdivosti jako problém interpretace mimotextové skutečnosti
Motivem k interpretaci textu je tedy v posledku porozumění skutečnosti, o níž text pojednává. Porozumění skutečnosti, o něž jde ve filosofii, má přitom podobnou strukturu jako porozumění textům: Jde rovněž o jazykový a myšlenkový výklad či interpretaci, která se ovšem v tomto případě neobrací k jiným jazykovým a myšlenkovým útvarům, ale k mimojazykové skutečnosti, k níž jazyk odkazuje. (To platí i o tzv. „filosofii jazyka“, která se zabývá zkoumáním jazyka jako součásti skutečnosti, nikoli interpretací určitých výpovědí či textů a rekonstrukcí jejich smyslu.) I v tomto případě jde o konstituci či rekonstrukci smyslu, ovšem nikoli nějakého omezeného textu, ale skutečnosti v jejím celku. I v tomto případě má konstituce smyslu podobu revizí předběžných rozvrhů či anticipací smyslu, tedy našeho „předporozumění“ celku skutečnosti i jejích dílčích aspektů. Samozřejmě, že i v případě samotného filosofického tázání a úsilí o osvojení smyslu skutečnosti lze mluvit o správnosti či nesprávnosti příslušných myšlenkových postupů, resp. o pravdivosti či nepravdivosti jejich závěrů. Je ovšem třeba rozumět tomu, o jaký typ pravdivosti se jedná a jaká jsou vlastní kritéria jejího posuzování: Také v tomto případě jde primárně o vynalézání a kladení interpretačních hypotéz, které jsou verifikovány či falsifikovány. Tato verifikace a falsifikace však opět není primárně empirickou či logickou falsifikací, ale zkouška logické konsistence či odkaz k empirickým danostem může sloužit maximálně jako jeden z podpůrných prostředků při vylučování či preferování určitých konkurenčních interpretačních hypotéz. Redukce pravdivosti na exaktnost ve smyslu přírodních věd či konzistenci ve smyslu matematicko-logických disciplín je ve filosofii možná pouze za cenu metodické redukce a tematické abstrakce, která znemožňuje plnohodnotné filosofické tázání.
Navzdory této analogické struktuře se ovšem porozumění v rovině osvojování smyslu skutečnosti komplikuje, a to především právě tím, že porozumění skutečnosti je prostředkováno texty či obecně řečeno výpověďmi druhých lidí. Vedle anticipace smyslu skutečnosti, o jejíž výklad v posledku jde, stojí anticipace smyslu textů, které toto naše porozumění prostředkují a obohacují tím, že nám poskytují stále nové interpretační hypotézy, a tak nás vybízejí ke stále novému zkoušení a revizím našich dosavadních hypotéz a anticipací. Nyní je snad možno celou problematiku vztahu počínání historika filosofie k filosofickému myšlení samému formulovat precizněji: Ačkoli se porozumění či interpretace textu, o níž především usiluje historik filosofie, uskutečňuje jako neustálá revize vlastních anticipací smyslu daného textu, je vždy také provázeno vědomím vztahu tohoto textu ke skutečnosti, o níž text pojednává. Pokud však probíhá proces osvojování smyslu určitého textového celku, je pozornost soustředěna na anticipace smyslu tohoto textu a na konfrontaci příslušných interpretačních hypotéz. Pokud je naopak položen důraz na interpretaci samotné skutečnosti, jak se to děje v systematickém filosofickém tázání, stává se osvojený text sám jednou z interpretačních hypotéz, která je konfrontována s jinými interpretačními hypotézami, a právě v této konfrontaci je podroben zkoušce své pravdivostní hodnoty.
Nárok na pravdivost jakožto nezbytný předpoklad filosofického diskursu
Toto pojetí pravdivosti, které spatřuje těžiště filosofické interpretace skutečnosti i historicko filosofické interpretace textů v selekci a preferenci interpretačních hypotéz v rámci úsilí o osvojení smyslu, je přitom třeba ostře odlišit od pozice, která by ráda celý problém pravdivosti redukovala na otázku pouhého přesvědčování či přesvědčivosti. V rámci výše vyloženého pojetí je samozřejmě možné, ba dokonce důsledné prohlásit také předpoklad pravdivosti za interpretační hypotézu v rámci filosofického výkladu. Jde ovšem o zcela základní hypotézu, která stanovuje podmínky možnosti diskursu, a která tedy v tomto výkladu tvoří jakési anypotheton, nezpochybnitelný předpoklad, bez jehož uznání jsou v základu zpochybněny i pokusy o jeho zpochybnění. Jak ukázal již Aristotelés, popírat pravdivost jako takovou znamená totéž co tvrdit, že je pravda, že neexistuje pravda. Takové popírající tvrzení tedy ruší samo sebe a je přísně vzato nesmyslné.
Nárok na pravdivost je někdy mylně interpretován jako jakási neoprávněná „objektivizace“ vlastního „subjektivního“ stanoviska, popř. jako legitimace pro vnucování vlastního názoru druhým. Naše úvaha naopak ukazuje, že předpoklad pravdivosti je podmínkou a důvodem k filosofickému dialogu, který má smysl pouze tehdy, když promlouvající svými výpověďmi vznášejí nárok na pravdivost, berou vážně pravdivostní nárok výpovědí druhého a jsou připraveni zkoumat pravdivostní hodnotu výpovědí svých i druhého, protože jsou si zároveň vědomi, že jde o hypotézy, které nemají a nemohou mít poslední závaznost a platnost. Autentický nárok na pravdivost tak implikuje kritické zkoušení vlastních tvrzení v jejich konfrontaci s tvrzeními druhých a naopak. Předpoklad pravdivosti je tedy základní podmínkou vnitřní disciplíny a odpovědnosti každého filosofa i historika filosofie, hybnou silou či nejhlubším motivem ke stále novému zkoušení vlastních i cizích interpretačních hypotéz, popř. k jejich odmítnutí, pokud se ukáží jako méně pravděpodobné než jiné, i kdyby to mělo vést k osobně nepříjemnému uznání omylu či sebekritice. Bez tohoto (byť třeba jen implicitně a samozřejmě přijímaného) předpokladu a z něj plynoucí vnitřní disciplíny nelze vůbec rozvinout jakoukoli plausibilní filosofickou interpretaci skutečnosti, ale ani adekvátní interpretaci textu, neboť tyto interpretace jsou založeny na neustálém tříbení pravděpodobnějších hypotéz. Vzájemná „směna“ interpretačních hypotéz, jak k ní dochází ve filosofickém rozhovoru či četbě filosofického textu, každopádně implikuje vzájemný požadavek této vnitřní disciplíny. Oprávněnost tohoto požadavku vyrůstá právě z vědomí, že výklad skutečnosti není konstituován pouze vlastním spekulativním výkonem jednotlivce, ale je vždy do značné míry intersubjektivně zprostředkován a spolukonstituován, tj. je odkázán na výklady skutečnosti druhých, kteří jsou zdrojem stále nových interpretačních hypotéz, s nimiž se každý filosoficky myslící jedinec musí vážně konfrontovat, chce-li vůbec dosáhnout nějakého plausibilního výkladu.
Rizika v přístupech historika filosofie a systematického filosofa
Právě na nepochopení výše vyložených souvislostí se zakládají některé omyly či nedorozumění, která pak vedou k více či méně chybným přístupům historiků filosofie i systematických filosofů. Zmíním alespoň tři rizika, jimž historikové filosofie a systematičtí filosofové nejčastěji podléhají:
První nazývám „rizikem nekritické identifikace“. Toto nebezpečí hrozí především u historika filosofie s nedostatečně rozvinutou schopností vlastní filosofické reflexe. Pokud takovýto historik nereflektuje správně povahu svého počínání, může se stát, že zanedbává to, co jsem výše nazval „suspendováním rozhodnutí o pravdivostní hodnotě“ interpretovaného textu, ale implicitně připisuje jeho obsahu pravdivost, aniž by ji podrobil důkladnému zkoumání prostředky systematické filosofické reflexe. V důsledku to znamená, že nedostatečně kvalifikovaný systematický filosof pod rouškou historika filosofie degraduje sám sebe na jakéhosi propagátora myšlenek jím interpretovaného autora. Při uchování všech zásad a metod vědecké práce historika filosofie tento postoj samozřejmě nemusí vést ke znehodnocení jeho interpretační práce, na druhé straně zde však vždy latentně hrozí nebezpečí tendence k zamlčování či zahlazování některých problematických míst interpretovaného autora ve snaze podat jeho co možná pozitivní obraz.
Protože takovýto historik si zároveň dostatečně neuvědomuje problematičnost přenositelnosti jím interpretovaného autora do současného kontextu, jeho vlastní systematické myšlení může podlehnout dalšímu riziku, které lze nazvat „rizikem anachronismu“. Míním tím naivní přenášení a implantování určitých filosofických konceptů a myšlenek do současného kontextu bez dostatečného vědomí jisté kontextuální diference a diskontinuity. Stejnému riziku je ovšem vystaven také systematický filosof navazující ve svém myšlení na určitou tradici antického či středověkého myšlení, který s jejími představiteli sdílí společná myšlenková východiska a základní konceptuální modely a vstupuje s nimi bez dalšího do filosofického rozhovoru – byť třeba v jednotlivostech i kritického –, jako by šlo o jeho současníky, aniž by se jim snažil rozumět z jejich vlastního kontextu a aniž by dostatečně reflektoval problém přenosu starých textů do současného kontextu.
Poslední riziko, které bych chtěl v této souvislosti zmínit, je „riziko naivní ahistorické kritiky“. Tomuto riziku je vystaven systematický myslitel, který z pozice vlastního systému odmítá a kritizuje staré autory, aniž by podstoupil práci spojenou s interpretací jejich textů dle výše vyložených metodických zásad. Některé obtíže starších filosofických systémů a myšlenkových tradic se ukazují až s odstupem staletí, z perspektivy současného kontextu interpreta, a proto historik filosofie často musí radikální kritiku ze strany systematického filosofa, který není dostatečně erudován v historické interpretaci, hodnotit jako naivně anachronickou či ahistorickou. Obezřetný interpret znalý kontextů příslušného díla si musí být vědom, že některé způsoby položení a řešení filosofických otázek, které jsou nastolovány v jeho současném kontextu, zkrátka a dobře překračovaly horizont myslitelného v rámci kontextů tehdejších. Naivně kritický systematický filosof, který zanedbává význam historického porozumění z dobového kontextu, je tím navíc vystaven nebezpečí, že neporozumí dobře a kvalifikovaně obsahu textů či intenci myšlenek jím kritizovaných autorů. Při posuzování pravdivosti starých textů totiž lze nezřídka rozlišit vlastní intenci autora a způsob jejího provedení, který může být více či méně závislý na dobových myšlenkových souvislostech či zdrojích, jež měl příslušný autor k dispozici a z nichž čerpal. Neznalost dobového kontextu a dobové podmíněnosti řešení určitého problému tak znemožňuje odlišit a rozpoznat to, co bych nazval „pravdivým jádrem“ určité myšlenky, které může mít značný inspirativní potenciál a vybízet k pokusům o její nové promyšlení a provedení za pomoci myšlenkových prostředků, jež má k dispozici sám současný interpret.
Problém kontinuity a diskontinuity kontextu
Z řečeného je snad dostatečně zřejmé, že za mojí kritikou těchto přístupů se neskrývá přesvědčení o neexistenci kontinuity problému, která by znemožňovala vstoupit do kritického rozhovoru s autory minulosti. Tato kontinuita je samozřejmě vždy již předpokladem elementárního porozumění textu. Jistá diskontinuita a nemožnost bezprostředního přenosu do současných myšlenkových, sociokulturních a třeba i politických souvislostí je nicméně dána tím, že dobový kontext současného interpreta je utvářen zcela novými historickými zkušenostmi, vědeckými poznatky, novými filosofickými koncepty a náhledy, či novými teoretickými východisky, jež nezřídka překračovaly horizont myslitelného v rámci dobového kontextu příslušného antického či středověkého autora a jež předpokládají vývoj novověkého a moderního vědeckého a filosofického myšlení. Aniž bych chtěl novověké a moderní teorie činit a priori měřítkem pravdivosti myšlenek antických či středověkých myslitelů, při posuzování jejich pravdivosti, je-li vážně míněnou konfrontací a tříbením relevantních interpretačních hypotéz o skutečnosti, se zkrátka nelze vyhnout serióznímu vyrovnání s těmito teoriemi a s jejich argumenty a námitkami vůči klasickým koncepcím. Hermeneuticky obezřetný přístup by nás měl uchránit na jedné straně před ahistorickou kritikou myšlení antických a středověkých autorů, která by nebyla schopna ocenit případné kvality jejich řešení daného problému v rámci jejich dobového kontextu, a na druhé straně před pokušením naivně a neproblematicky tyto koncepce implantovat do současných souvislostí. Pouze takovýto přístup, který dostatečně reflektuje předpoklady vlastního počínání, dovoluje případně rozpoznat pravdivé jádro určité koncepce a uchránit její inspirační potenciál i pro současné myšlení, aniž by ji vystavil laciné kritice a kategorickému odmítání ze strany současných myslitelů.
Z uvedených důvodů se domnívám, že ideálem každého, kdo se zabývá filosofií, by mělo být spojení erudovaného historika filosofie a kultivovaného systematického filosofa v jedné osobě, byť jde – vzhledem k téměř neomezené matérii, která se naskýtá historickému bádání, a omezenému času lidského života – o ideál jen velmi obtížně uskutečnitelný.
z nichž se vracíme obohaceni a snad i lépe vybaveni pro porozumění našemu vlastnímu kontextu, zvláště je-li tento text součástí naší tradice a tedy dosud zastřeným či zapomenutým předpokladem jeho krystalizace a prvkem procesu jeho dějinné konstituce
Na druhé straně Domnívám se ovšem, že neexistuje ani žádný čistý – tj. historií filosofie nepošpiněný – filosof. Historik filosofie bude vždy zůstávat kritikem nedostatečného historického a hermeneuticky obezřetného vědomí filosofa, zatímco filosof se bude prolamovat do oblasti osobních preferencí historika filosofie a bude do jisté míry určovat, co se pro historika stane aktuálním a naléhavým předmětem jeho v zájmu ve vztahu k minulosti. Tato kritická funkce historie filosofie vůči filosofii a naopak přitom není pouze věcí interpersonálního a interdisciplinárního dialogu, ale měla by se uplatňovat v mysli každého historika filosofie, který je vždy tak trochu filosofem, i každého filosofa, který je vždy tak trochu historikem filosofie.
Pravdivost či nepravdivost filosofických myšlenek se ve filosofii často rozhoduje v oblasti samotných základních kamenů, myšlenkových a metodických východisek celých filosofických škol či tradic.
Tím se již dotýkáme vlastního smyslu práce historika filosofie, je však třeba znovu zdůraznit, že tento smysl zůstává pro jeho práci pouze jakýmsi výslovně netematizovaným motivem či jakousi regulativní ideou. Metaforicky řečeno: úlohou historika filosofie je podat reportáž z tohoto dočasného pobytu v jiných světech, nikoli ze zpáteční cesty a návratu do vlasti.
Jak již bylo řečeno, otázku správnosti interpretace je třeba odlišovat od otázky vlastní správnosti či pravdivosti obsahu daného textu, tj. oněch rekonstruovaných myšlenek. Otázka správnosti či pravdivosti obsahu textu může být položena až tehdy, byla-li náležitě provedena interpretace. Řekli jsme také, že není primárně úkolem historika filosofie posuzovat pravdivost obsahu jím interpretovaného textu. Toto tvrzení si žádá upřesnění: Historik by měl výslovně upozornit na to, pokud v příslušném textu narazí na jisté nekonzistence, argumentační vady či desinterpretace, jíž se jím interpretovaný autor dopouští vůči jiným autorům. Jak se ale ještě pokusím ukázat, pravdivost či nepravdivost filosofických myšlenek se stále více rozhoduje především v oblasti samotných základních kamenů, metodických východisek celých filosofických škol či tradic. Klást otázku pravdivosti v tomto silném smyslu podle mého soudu není věcí historika filosofie. Historik filosofie by měl do jisté míry respektovat vnitřní logiku myšlenkového milieu a myšlenkové tradice, k níž jím interpretovaný autor náleží, a měl by umět zůstat do jisté míry imanentní myšlenkovému světu interpretovaného autora. Protože některé obtíže starších filosofických systémů a myšlenkových tradic se ukazují až s odstupem staletí, z perspektivy současného kontextu interpreta, historik filosofie musí takovou radikální kritiku často hodnotit jako naivně anachronickou. Obezřetný interpret znalý kontextů příslušného díla si musí být vědom, že některé způsoby položení a řešení filosofických otázek, které jsou nastolovány v jeho současném kontextu, zkrátka a dobře překračovaly horizont myslitelného v rámci kontextů tehdejších. Metodicky čistý postup historika filosofie tedy v sobě zahrnuje jakési zřeknutí, uzávorkování či chcete-li abstrahování od určitých otázek. Odměnou za toto sebeomezení je však povolení k dočasnému pobytu v jiných světech textů a jejich kontextů, z nichž se vracíme obohaceni a snad i lépe vybaveni pro porozumění našemu vlastnímu kontextu, zvláště je-li tento text součástí naší tradice a tedy dosud zastřeným či zapomenutým předpokladem jeho krystalizace a prvkem procesu jeho dějinné konstituce. Tím se již dotýkáme vlastního smyslu práce historika filosofie, je však třeba znovu zdůraznit, že tento smysl zůstává pro jeho práci pouze jakýmsi výslovně netematizovaným motivem či jakousi regulativní ideou. Metaforicky řečeno: úlohou historika filosofie je podat reportáž z tohoto dočasného pobytu v jiných světech, nikoli ze zpáteční cesty a návratu do vlasti.
Tento závěr se patrně leckomu bude zdát neuspokojivý. Nejde snad ve filosofii v posledku o hledání pravdy? Není výše popsaný přístup výrazem rezignace na otázku pravdivosti?
Domnívám se, že není možné, aby někdo byl svým nejhlubším přesvědčením čistým historikem filosofie. Otázka přenositelnosti příslušného díla do současných kontextů a pravdivosti jeho obsahu je kladena minimálně na rovině osobní motivace a osobních preferencí, jimiž je veden výběr určitého tématu či určitého autora, kterým se historik filosofie zabývá. Navíc historik filosofie svou práci často chápe jako službu, která má umožnit druhým, aby mohli číst příslušná díla v současném kontextu, aniž by ztráceli ze zřetele intencionální horizont samotného autora. Nicméně možnost přenosu daného díla do současného sociokulturního kontextu, a tím i možnost posouzení pravdivosti jeho obsahu, zůstává v posledku cílem práce historika filosofie. Domnívám se ovšem, že neexistuje ani žádný čistý – tj. historií filosofie nepošpiněný – filosof. Historik filosofie bude vždy zůstávat kritikem nedostatečného historického a hermeneuticky obezřetného vědomí filosofa, zatímco filosof se bude prolamovat do oblasti osobních preferencí historika filosofie a bude do jisté míry určovat, co se pro historika stane aktuálním a naléhavým předmětem jeho v zájmu ve vztahu k minulosti. Tato kritická funkce historie filosofie vůči filosofii a naopak přitom není pouze věcí interpersonálního a interdisciplinárního dialogu, ale měla by se uplatňovat v mysli každého historika filosofie, který je vždy tak trochu filosofem, i každého filosofa, který je vždy tak trochu historikem filosofie.
Jestliže se zamyslíme nad tím, co je filosofie za zvláštní obor lidské činnosti, velmi předběžná a opatrná odpověď může znít, že je to myšlení. Takováto odpověď jistě není dostatečná, protože neobjasňuje, čím se filosofie liší od jiných oblastí lidského myšlení, jakým je např. matematika. Máme-li určit jakým zvláštním druhem či způsob lidského myšlení filosofie je, jakou zvláštní oblastí či „předmětem“ se zabývá, můžeme opět předběžně a velmi obecně říci, že to je myšlení, které se zabývá jistými zdánlivě banálními a samozřejmými, ale zároveň naléhavými otázkami a tématy. Tématy, které zpravidla propadají sítem metodické abstrakce a tematické redukce speciálních vědních disciplín. souvisejí s celkovým směřováním, utvářením a smyslem lidského života jako takového. Snad to nebude znít příliš pateticky, ale jde o otázky, na jejichž zodpovězení do jisté míry záleží na tom, jakým způsobem utváříme svůj život, jaký smysl a směr dáváme naší existenci. K podstatě filosofického myšlení ovšem patří, že bychom se měli naučit o těchto otázkách přemýšlet každý sám za sebe a kriticky – a to nejenom kriticky vůči druhým, ale také a především kriticky vůči sobě samým. Vypadá to na první pohled paradoxně, ale samostatné a tvůrčí myšlení ve filosofii právě předpokládá nejvyšší kritičnost vůči sobě samému. Jak uvidíme, až se blíže obeznámíme se Sókratovým působením, k filosofii od nejstarších dob patří vědomí, že když začínáme přemýšlet o základních otázkách lidské existence, jsme již plni nejrůznějších předsudků, mínění převzatých kdoví odkud – díky vlivu prostředí, které nás utvářelo v průběhu naší výchovy, školního vzdělávání, díky vlivu médií atd. Pokud si někdo myslí, že se filosofickými otázkami nepotřebuje zabývat, protože na ně už přece odpovědi dobře zná, znamená to, že se spokojuje s těmito míněními, předsudky a ideologickými klišé, jež jsme nekriticky asimilovali ze sociálního a prostředí. Znamená to, že v něm myslí někdo jiný, a on neví kdo. Jedním ze základních předsudků či ideologických klišé, které uzavírá přístup k filosofickému myšlení jako takovému, přitom je – a o dnešní době to platí víc než od době Sókratově – že filosofie je plané žvanění, z něhož nevyplývá žádný hmatatelný či ekonomicky vykalkulovatelný užitek a neznamená žádný přínos pro praxi – a proto nemá žádný smysl. Samozřejmě, že tento předsudek vůči filosofii jako takové má své pochopitelné kořeny v tom, že humanitní vzdělanost a filosofie zvláště je ohrožena pokušením skutečně se zvrhnout ve žvanění. Ale právě proto musí být filosoficky uvažující člověk sám k sobě nanejvýš kritický, musí své vlastní myšlení podrobit jisté kázni a snažit se je co možná nejvíce kultivovat. A od toho tady právě jsme.
Náplní práce historika filosofie je interpretace textů jiných, zpravidla starších autorů. zabývat převážně cizími myšlenkami.
Jak již bylo řečeno, vlastním úkolem filosofie je myslet samostatně, kriticky a tvůrčím způsobem. Ale v okamžiku, kdy začínáme kriticky filosoficky myslet, nezačínáme ab ovo – jak říkali latiníci. Nacházíme celou úctyhodnou tradici filosofického myšlení, tradici těch, kteří si kladli filosofické otázky před námi. Máme-li skutečně filosoficky myslet na úrovni a kultivovaně, nemůžeme si jen tak přemýšlet někde o samotě (ostatně už v nás i v takové situaci myslí jiní), ale musíme vstoupit do rozhovoru s jinými, kteří filosoficky myslí či mysleli před námi. Přitom by mělo být naším nejvyšším zájmem vstoupit do rozhovoru s mistry filosofického myšlení, od nichž se můžeme nejlépe naučit umění filosofického myšlení. Jinak naše vlastní filosofické myšlení zůstane zakrnělé a diletantské. Mistři filosofického myšlení však již bohužel většinou nejsou mezi námi. Chceme-li tedy sledovat jejich myšlenkové pochody, nezbývá než se obrátit k jejich textům, v nichž nám je alespoň zčásti uchovali. Konec konců toto je vše, co má filosofie k dispozici: myšlení a texty. Jsou to nástroje křehké, ale velmi vzácné, a vyžadují proto jemného zacházení. Toto zacházení si žádá cvik a osvojení umění určitého typu. Toto je právě úkolem takzvaných historiků filosofie, kteří se zabývají dějinami filosofie. V dějinách filosofie nejde primárně o životopisná data a o to, co kdo kdy napsal – to samozřejmě musíme vědět, ale v dějinách filosofie jde o něco jiného: právě o interpretaci textů filosofů minulých dob. Historici filosofie se zabývají právě tím, že čtou a interpretují texty jiných filosofů. Tím se samozřejmě filsofie nevyčerpává. Z výše řečeného je však myslím dostatečně zřejmé, že každý filosof musí být zároveň tak trochu historikem filosofie. Musí být schopen číst texty jiných autorů. To neznamená, že by s nimi musel ve všem souhlasit. Ale i když s nimi nesouhlasí, musí je nejprve vyslechnout. Jestliže filosofie je rozhovorem, znamená to, že ve filosofii nejenom sami mluvíme, ale také že nasloucháme. Umění naslouchat je ve filsofii z velké části právě uměním číst a interpretovat texty jiných. Jestliže nasloucháme, musíme být schopni potlačit svá vlastní mínění a nevnucovat je druhému, neznásilňovat a nedezinterpretovat to, co druhý říká. Z běžné komunikace přitom víme, že toto umění není nijak samozřejmé.