Slavnosti, malé i velké, byly odedávna pořádány proto, aby lidé aspoň trochu zapomněli jak na své každodenní trable, tak na ty horší stránky světa, do něhož se narodili a v němž musí žít. K bytostnému určení filosofa nicméně náleží na nic nezapomínat, ale stále ve všem připomínat důležitost širších souvislostí a zejména našeho vztahu k celku všeho jsoucího. Konkrétně to nyní znamená také uprostřed slavnosti a navzdory její slavnostnosti nejspíš poněkud rušivě poukázat jak na naši domácí, tak zejména na evropskou situaci, v níž se chceme zamýšlet nad tématem tak velkým, jakým je svoboda slova a lidská svoboda vůbec.
Úvodem tedy několik málo slov o naší domácí situaci. Naše společnost je hluboce poznamenaná půl století trvajícím obdobím koroze, rozpadu a někdy záměrné likvidace relativně slušných politických struktur, jichž bylo v našich zemích dosaženo za dvacet let první republiky, a zčásti už koncem předminulého století. Nejen německou okupací, ale také čtyřiceti lety komunistické diktatury jsme byli politicky, společensky a především mravně a duchovně nikoli pouze pozdrženi, ale dokonce vrženi zpět, zejména ve srovnání s vývojem západoevropských zemí. Vinou politické nepřipravenosti a nezkušenosti vůdců takzvané „sametové revoluce“, a zároveň vinou schopnosti a dovednosti těch, kdo dokázali sametovou revoluci v několika málo letech proměnit v to, v čem dnes žijeme, pak došlo k nové anomálii, k jakési podivné „restauraci“, na níž se podílejí lidé, kteří se o onu „změnu“ zasloužili nejméně. Někteří z nich se chtěli vrátit do časů prvobytného kapitalismu, jiní se úspěšně pokusili ve svůj prospěch zakonzervovat něco ze struktur osmdesátých let, kdy vyšeptalá pseudomarxistická ideologie už ani komunisty nezajímala. Žijeme tak dnes – a ještě asi nějaký čas budeme žít – v období rozkladu a úpadku společnosti, která dosud nenašla nadějnou cestu do budoucnosti. Pokud si to pravdivě nepřiznáme, nebudeme se pochopitelně pokoušet ani o nápravu, a tento stav jen prodloužíme.
Tento nepříznivý obraz není ovšem nic, co bychom směli vidět jako nějakou izolovanou anomálii uprostřed kvetoucích zahrad evropských zemí. Evropa je v úpadku již nejméně dvě staletí, jak dokládá celá řada myslitelů. Někteří autoři psali o úpadku Západu; a náš Patočka ještě v posledních letech života o přicházející „době poevropské“. Stav dnešní Evropy až bolestně připomíná dobu upadajícího Říma, včetně té postmoderní rozkolísanosti a rozplizlosti, ztráty vnitřní pevnosti a bezbranností vůči nákaze kdejakým nesmyslem. Friedrich Nietzsche s pozoruhodnou prozíravostí prohlásil už samu modernu za dobu nihilismu a moderního člověka za nihilistu. Tento nihilismus viděl především v tom, jak jsou odhodnocovány a znehodnocovány všechny dosavadní hodnoty včetně těch nejvyšších. Nietzschovo hodnocení přitom časově daleko předcházelo tomu, k čemu došlo v minulém století po dvou šílených světových válkách a kdy se definitivně rozpadla koloniální a vůbec mocenská a politická hegemonie hlavních evropských mocností. Již tato okolnost by nás měla varovat před tím, abychom rozhodující vinu na dnešním upadlém a chaotickém stavu Evropy připisovali pouze ruské revoluci a bolševismu, resp. fašismu a nacismu. To byly jen vnější projevy něčeho mnohem hlubšího – a bohužel dobře evropského. To však znamená, že ani porážkou fašismu a nacismu, ani rozpadem bolševického impéria Evropa nemohla být a není zachráněna. Budoucnost Evropy proto zůstává temná; vojenské, hospodářské a politické sjednocování Evropy je jistě v nějaké podobě nezbytné, ale duši Evropy rozhodně zachránit nemůže. Kladu si dokonce otázku, zda takové sjednocování nebude nakonec znamenat právě konec té pravé, té skutečné Evropy, tj. konec toho, čím se Evropa stala Evropou a co k ní po celou dobu a vždycky znovu patřilo. Až dosud každý pokus o mocenské a politické sjednocení Evropy dopadl špatně, i když s sebou také přinesl vedle mnoha negativních i některé pozitivní výsledky. Zbývá vůbec pro Evropu ještě jiná perspektiva než vojenská a mocenská, než hospodářská a technická?
V této souvislosti si musíme položit otázku: Zbylo něco v Evropě, co nepodlehlo tomu všeobecnému úpadku a rozpadu, tomu odhodnocení a znehodnocení, o kterém mluvil Nietzsche? Jako jednu z nejvyšších hodnot, které propadly a propadají odhodnocení a znehodnocení, mínil Nietzsche Boha, tj. Boha jako tu vůbec nejvyšší „hodnotu“, ba dokonce jako ten poslední zdroj a zároveň garanta všech hodnot dalších. Nietzsche však neuznal a možná přehlédl, že již takřka o století dříve byly ve Francouzské revoluci slavnostně prohlášeny jakési nové, resp. staro-nové hodnoty, totiž svoboda, rovnost a bratrství. A neméně slavnostně byla také vyhlášena všeobecná lidská práva (formulovaná a uzákoněná už o několik let dříve v ústavě severoamerického státu Virginie). Odvolání na Boha tu sice chybí, ale na druhé straně se zde vyslovuje zásadní a hluboká potřeba zakotvit lidská práva hlouběji než v jakékoli formuli zákona a vůbec v jakémkoli lidmi ustanoveném pořádku. V souhlasu s přirozenoprávními teoriemi se původ těchto práv odvozuje ze samotné přirozenosti lidské, tedy ze samotné přírody. A navzdory tomu, že dnes už je teorie přirozeného původu práv mrtvá, myšlenka, že každý člověk se rodí jako svobodný a jako nadaný základními a nezadatelnými právy, nejen žije dál, ale dále se šíří a zatím se dostala i do významných mezinárodních dokumentů o lidských a občanských právech. Po druhé světové válce jsme svědky toho, jak dochází k stále novým pokusům o zmnožení, pojmenování a vymezování nejrůznějších nových druhů lidských svobod a nových druhů a poddruhů základních lidských práv. A tak by se mohlo zdát, že se opravdu zrodily nebo alespoň nově prosadily nové „hodnoty“, a že tedy začalo docházet zpočátku sice zvolna, ale dnes už takřka celosvětově k šíření myšlenky, že na uznání základních práv a svobod každého člověka bude záležet budoucnost lidstva. Slovo „postmoderní“ by tak mohlo dostat nový, od běžného významu naprosto odlišný smysl: jestliže moderna byla nihilistická, pak postmoderna by měla být post-nihilistická. A tomu bychom snad směli rozumět tak, že by to mohlo a mělo znamenat počátek překonávání specificky evropského nihilismu, a to snad i ve formách, které už dávno překročily hranice Evropy nejen v geografickém, ale i kulturním smyslu. A nejen to: mohlo by to znamenat naději, že by myšlenka důstojnosti každé lidské bytosti, zaručené uznáním jejích základních práv a svobod, mohla v celém světě oslovit i nesčetné lidi, kteří žijí v jiných kulturách a tradicích a kteří bohužel měli a dosud mají pádné důvody Evropě a Evropanům nedůvěřovat.
Má to však háček, přesněji řečeno: přímo obrovskou vadu. Jde o to, že lidská práva a základní svobody jsou chápány jako něco daného přírodou, tj. jako něco, co bylo při-rozeno, při-dáno při narození každého jednotlivce. To je ovšem nejen dalekosáhle zatíženo myšlenkovým a duchovním vývojem evropským, zejména novodobým chápáním tzv. přírody, ale zároveň odporuje běžné lidské zkušenosti. Každé dítě se rodí jako naprosto bezbranné a neschopné samostatného života; je absurdní tvrdit, že je „svobodné“ nebo že je vybaveno nějakými svými „právy“, protože se toho ani nemůže dožadovat, a nemůže na svých právech a svobodách trvat, neboť o nich ještě vůbec nic neví. To je důvodem toho, že myšlenka základních lidských práv a svobod je terčem kritiky i v rámci samotných evropských tradic. A je to a nadále to bude důvodem nepřesvědčivosti této myšlenky i všude jinde ve světě.
Musíme ovšem pečlivě rozlišovat mezi myšlenkou lidských práv a svobod na jedné straně a těmi právy a svobodami na straně druhé. Myšlenka všeobecných lidských práv a svobod, míněných jako daných „od přírody“, je zatížena těžkou vadou, ale to ještě neznamená chybnost a neplatnost těch práv a svobod samých. Myšlenkové vady musí být předmětem kritiky, ale nikoli proto, aby bylo zavrženo to, k čemu se vztahují, ale právě naopak proto, aby to cenné, nač poukazují, bylo zachováno v nové, lepší, přesnější myšlence, která se oněch vad dokáže vyvarovat.
Shrňme tedy, co z toho pro nás a pro náš problém vyplývá. V podstatně osvícenská myšlenka (jejíž původ je ovšem starší), že veškerá lidská důstojnost nepochází v pozemských poměrech od duchovních a politických vládců, kteří zde zastupují samého Boha, se zajisté v hlavách skutečných myslitelů nemohla zastavit na půli cesty, a po likvidaci feudálního zřízení nemohla přesunout moc udělovat narozeným lidem práva a svobody na společnost, na kolektiv a nové instituce. Navzdory nešťastnému spojení občanských práv a svobod s přírodou a přirozeností (a to byl pozůstatek aristotelismu) je však třeba jádro této myšlenky zachránit. Nemůžeme-li však hledat původ a zdroj lidské důstojnosti, lidských práv a lidských svobod ani v lidské moci, ani v přírodě, co ještě zbývá? Snad Bůh? Ale který Bůh a čí „bůh“ ? Jak si po tolika dějinných zkušenostech může někdo dělat naděje, že překoná ty staré konfesijní rozpory v křesťanstvu, které po západo-východním schizmatu prošlo dalším traumatem odluky reformace od protireformačního katolictví? A co teprve, když si připomeneme zkázu přinášející náboženské války a další rozkol a rozpad reformačních církví, církviček a sekt? A jak si při této roztříštěnosti někdo může navíc dělat iluze, že by mohl přispět k sblížení a jednotě v celém světě, kde jde leckdy o prastaré kulturní a duchovní tradice mimoevropské? Ekumenismus, který se o něco podobného pokouší nejen v rámci světového křesťanstva, ale i daleko za jeho hranicemi, je jistě třeba pozitivně ocenit, ale přišel a přichází poněkud pozdě a zejména bez náležité myšlenkové, dlouhodobě programové výbavy a připravenosti. Obávám se, že zatím ani tento velmi široký ekumenismus není schopen převzít skutečnou iniciativu a odpovědnost. Sám dnes nevidím jiné myšlenky a jiné cesty, která by mohla takovou odpovědnost ve světovém měřítku převzít, než právě onen důraz na lidskou důstojnost a tím také na lidská práva a lidské svobody – ovšem za předpokladu, že toto téma bude nově a vskutku kriticky myšlenkově zvládnuto.
Jistě neočekáváte, že bych tu mohl podat nějaké hotové řešení. Skončím jen několika poznámkami k oné užší otázce svobody slova. Především si myslím, že svoboda není něčím, co bychom mohli „mít“, tj. vlastnit jako něco s námi „srostlého“. Svoboda je jistě velmi cenná, a to nutně znamená, že není ani zadarmo, ani jen tak a nadarmo. Život svobodný je něco, čemu se každý z nás musel naučit a čemu se i nadále musí učit po celý život, k čemu se musí vždy znovu rozhodovat, čeho se musí usilovně snažit vždy znovu dosahovat. Proto má v demokracii tak velkou úlohu také výchova ke svobodě, zejména pak příkladem. Musíme si také odvyknout hledat původ ohrožení naší svobody jen venku, kolem sebe, v okolnostech, neboť původcem své vlastní nesvobodnosti můžeme být také my sami. Svobodný člověk musí umět být svobodný i sám od sebe a také od své „přirozenosti“. V tomto smyslu přece mluvíme o „sebeovládání“ a víme, že právě v tom spočívá kultivovanost a kultura. A kdo toho není schopen, tomu se jeho svoboda převrací ve svévoli. Svoboda je cosi jako vnitřní síla, nadvláda ducha nad danostmi a okolnostmi, tedy i nad vlastní „přirozeností“, vlastní „povahou“. Každý z nás se narodil do nějakých okolností a s nějakými dispozicemi; nemá proto dobrý smysl si dělat nároky na jiné okolnosti a stěžovat si na ty dané. Naše svoboda spočívá v tom, že v těch okolnostech, do nichž jsme se dostali, uděláme všechno proto, abychom napravili, co se dá. Napravovat okolnosti můžeme jen zřídka sami a pro sebe; navíc by to znamenalo zase jen svobodu zvrhlou, kdy si chceme jen vylepšit své vlastní, soukromé postavení v daných okolnostech, ale nechceme ty okolnosti změnit. Pokud opravdu chceme změnit okolnosti, pak nejen pro sebe, ale především také pro ty druhé, zejména pro ty, kdo jimi nejvíc trpí. A to můžeme podniknout jen společně s jinými také vnitřně svobodnými. Svoboda nás proto nikdy neizoluje, nedělá z nás individualisty, i když každá skutečná svoboda je individuální. Skutečně svobodní lidé si navzájem rozumějí a jsou nakloněni spolupráci. Pravá svoboda je čímsi velmi blízká mírumilovnosti, neboť vede k míru se všemi, kteří také jsou anebo chtějí být svobodní. Kdysi řekl jeden filosof, že mír je vlastně síla ducha, fortitudo animi; také svoboda je v podstatě síla ducha, tj. duchovní síla, mohli bychom říci vnitřní statečnost. Když se někdo chce odvolávat na svobodu slova, a přitom mu tato vnitřní statečnost, ten vnitřní mír chybí, pak mu nemůžeme dát za pravdu. Za druhé světové války bylo formulováno jedno z významných politických hesel: „svoboda od strachu“. Jako každé takové heslo, i toto musí být správně interpretováno, aby se nestalo heslem lidí bázlivých, kteří chtějí, aby je někdo zvenčí ochránil. Výzva ke svobodě je výzvou ke statečnosti, nikoli k tomu, aby nás, aby mne někdo ochránil. A to ovšem platí nejen o svobodě, ale také o lidských právech. O lidská práva se bude ještě dlouho zápasit, možná po všechny časy, protože nejsou a nikdy nebudou ničím daným. Ale každý, kdo do hloubky pochopí, že jde o budoucnost lidstva, bude vždycky vědět, že ze všeho nejdůležitější je postavit se za ty, kterým ta práva jsou upírána, a to bez ohledu na to, v které zemi a v které části světa k tomu dochází.
A nakonec ještě malou poznámku k onomu druhému slovu v heslovitém spojení „svobody slova“. Jde totiž o to „slovo“: Má nám opravdu jít o to, aby mohlo být vysloveno cokoliv? Smysl onoho hesla je v poukazu dál, za samu svobodu: běží totiž především i vposledu o pravdu – jistě nelze interpretovat svobodu slova jako právo na lež, jako svobodu lhát nebo třeba jen svobodu se mýlit. Svoboda slova tedy nevylučuje kritiku toho, co bylo vysloveno, dokonce ani nejostřejší kritiku. Pochopitelně jak kritika, tak eventuelní právní prostředky, jak zabránit zneužití svobody slova k šíření lží, omylů, pomluv atd., zůstávají v rukou lidí, takže té svobody jako síly a statečnosti ducha nikdy nebude dost. Ale každé slovo, které je a bude vyslovováno, se v první řadě musí odvolávat na pravdu a uvádět důvody a argumenty – a ne se pouze odvolávat na „svobodu slova“. A pak tu je ještě onen společenský, politický rozměr: svoboda slova tu je především pro menšinu, která je zakřikována a překřikována, osočována a umlčována, aniž by se mohla vlastními prostředky dost účinně bránit. A to zase platí všeobecně: práva a svobody musí být hájeny především pro vnějšně málo početné a slabé, pro ty, kteří nemají mocenské ani mediální prostředky, jimiž by se mohli sami ubránit a zejména jimiž by mohli účinně bránit pravdu, jak ji oni chápou. Ti, co mají moc a jsou ve většině, nebývají ohroženi. Práva ani svobody nemohou být interpretovány jako práva na cokoli a svobody k čemukoli. Nakonec nejde o práva ani o svobody, které jsou dále už bez chuti i bez zápachu, ale jde o právo na pravdu a o svobodu pro pravdu a k pravdě, o svobodu jít za pravdou a za vším dalším, co je vskutku tím „pravým“. Důraz na práva a na svobody má k tomu být jen prostředkem a pomocí – není to nic, co by mělo hodnotu samo v sobě; jeho nejvlastnější smysl spočívá v tom, že není žádné lidské instance, která by zápas o pravdu mohla a směla šéfovat a dirigovat.
Jaký je tedy náš závěr? Všechna práva a všechny svobody jsou tu proto, aby nedobré poměry mohly být napraveny tím, že se prosadí „to pravé“. A rozpoznání rozdílu mezi tím, co je pravé a co je nepravé, je možné je ve světle pravdy. Nikdo z lidí a žádná lidská instituce nemá ovšem právo posledního arbitra při rozhodování o tom, co je pravda. Ani většina to právo nemá: o pravdě se nehlasuje. Právě naopak: každá nová velká (a často i mnohá malá) pravda se prosazuje tak, že ji nejprve pozná jeden člověk nebo několik málo lidí, kteří si rozumějí, ale kterým nikdo nevěří a které většina odmítá (a někdy dokonce umlčuje). Proto je nutno tomu, kdo přichází s něčím novým, ale kdo také dobře a kriticky zná to staré, přiznat svobodu, aby mohl svou myšlenku vyslovit, pochopitelně: má-li jakou. Tím však zápas o pravdu nekončí, nýbrž naopak začíná. Smyslem požadavku svobody slova je napomáhat vítězství pravdy, a pravda nevítězí bez velkého úsilí a bez zápasů. Proto také platí, že demokracie je diskuse. Ta se však nesmí zvrhnout v pouhé žvanění.
Příspěvek byl napsán pro slavnostní vyhlášení Ceny Bronislavy Müllerové, udělované Vzdělávací nadací Jana Husa v Brně (redakčně kráceno).
Úvodem tedy několik málo slov o naší domácí situaci. Naše společnost je hluboce poznamenaná půl století trvajícím obdobím koroze, rozpadu a někdy záměrné likvidace relativně slušných politických struktur, jichž bylo v našich zemích dosaženo za dvacet let první republiky, a zčásti už koncem předminulého století. Nejen německou okupací, ale také čtyřiceti lety komunistické diktatury jsme byli politicky, společensky a především mravně a duchovně nikoli pouze pozdrženi, ale dokonce vrženi zpět, zejména ve srovnání s vývojem západoevropských zemí. Vinou politické nepřipravenosti a nezkušenosti vůdců takzvané „sametové revoluce“, a zároveň vinou schopnosti a dovednosti těch, kdo dokázali sametovou revoluci v několika málo letech proměnit v to, v čem dnes žijeme, pak došlo k nové anomálii, k jakési podivné „restauraci“, na níž se podílejí lidé, kteří se o onu „změnu“ zasloužili nejméně. Někteří z nich se chtěli vrátit do časů prvobytného kapitalismu, jiní se úspěšně pokusili ve svůj prospěch zakonzervovat něco ze struktur osmdesátých let, kdy vyšeptalá pseudomarxistická ideologie už ani komunisty nezajímala. Žijeme tak dnes – a ještě asi nějaký čas budeme žít – v období rozkladu a úpadku společnosti, která dosud nenašla nadějnou cestu do budoucnosti. Pokud si to pravdivě nepřiznáme, nebudeme se pochopitelně pokoušet ani o nápravu, a tento stav jen prodloužíme.
Tento nepříznivý obraz není ovšem nic, co bychom směli vidět jako nějakou izolovanou anomálii uprostřed kvetoucích zahrad evropských zemí. Evropa je v úpadku již nejméně dvě staletí, jak dokládá celá řada myslitelů. Někteří autoři psali o úpadku Západu; a náš Patočka ještě v posledních letech života o přicházející „době poevropské“. Stav dnešní Evropy až bolestně připomíná dobu upadajícího Říma, včetně té postmoderní rozkolísanosti a rozplizlosti, ztráty vnitřní pevnosti a bezbranností vůči nákaze kdejakým nesmyslem. Friedrich Nietzsche s pozoruhodnou prozíravostí prohlásil už samu modernu za dobu nihilismu a moderního člověka za nihilistu. Tento nihilismus viděl především v tom, jak jsou odhodnocovány a znehodnocovány všechny dosavadní hodnoty včetně těch nejvyšších. Nietzschovo hodnocení přitom časově daleko předcházelo tomu, k čemu došlo v minulém století po dvou šílených světových válkách a kdy se definitivně rozpadla koloniální a vůbec mocenská a politická hegemonie hlavních evropských mocností. Již tato okolnost by nás měla varovat před tím, abychom rozhodující vinu na dnešním upadlém a chaotickém stavu Evropy připisovali pouze ruské revoluci a bolševismu, resp. fašismu a nacismu. To byly jen vnější projevy něčeho mnohem hlubšího – a bohužel dobře evropského. To však znamená, že ani porážkou fašismu a nacismu, ani rozpadem bolševického impéria Evropa nemohla být a není zachráněna. Budoucnost Evropy proto zůstává temná; vojenské, hospodářské a politické sjednocování Evropy je jistě v nějaké podobě nezbytné, ale duši Evropy rozhodně zachránit nemůže. Kladu si dokonce otázku, zda takové sjednocování nebude nakonec znamenat právě konec té pravé, té skutečné Evropy, tj. konec toho, čím se Evropa stala Evropou a co k ní po celou dobu a vždycky znovu patřilo. Až dosud každý pokus o mocenské a politické sjednocení Evropy dopadl špatně, i když s sebou také přinesl vedle mnoha negativních i některé pozitivní výsledky. Zbývá vůbec pro Evropu ještě jiná perspektiva než vojenská a mocenská, než hospodářská a technická?
V této souvislosti si musíme položit otázku: Zbylo něco v Evropě, co nepodlehlo tomu všeobecnému úpadku a rozpadu, tomu odhodnocení a znehodnocení, o kterém mluvil Nietzsche? Jako jednu z nejvyšších hodnot, které propadly a propadají odhodnocení a znehodnocení, mínil Nietzsche Boha, tj. Boha jako tu vůbec nejvyšší „hodnotu“, ba dokonce jako ten poslední zdroj a zároveň garanta všech hodnot dalších. Nietzsche však neuznal a možná přehlédl, že již takřka o století dříve byly ve Francouzské revoluci slavnostně prohlášeny jakési nové, resp. staro-nové hodnoty, totiž svoboda, rovnost a bratrství. A neméně slavnostně byla také vyhlášena všeobecná lidská práva (formulovaná a uzákoněná už o několik let dříve v ústavě severoamerického státu Virginie). Odvolání na Boha tu sice chybí, ale na druhé straně se zde vyslovuje zásadní a hluboká potřeba zakotvit lidská práva hlouběji než v jakékoli formuli zákona a vůbec v jakémkoli lidmi ustanoveném pořádku. V souhlasu s přirozenoprávními teoriemi se původ těchto práv odvozuje ze samotné přirozenosti lidské, tedy ze samotné přírody. A navzdory tomu, že dnes už je teorie přirozeného původu práv mrtvá, myšlenka, že každý člověk se rodí jako svobodný a jako nadaný základními a nezadatelnými právy, nejen žije dál, ale dále se šíří a zatím se dostala i do významných mezinárodních dokumentů o lidských a občanských právech. Po druhé světové válce jsme svědky toho, jak dochází k stále novým pokusům o zmnožení, pojmenování a vymezování nejrůznějších nových druhů lidských svobod a nových druhů a poddruhů základních lidských práv. A tak by se mohlo zdát, že se opravdu zrodily nebo alespoň nově prosadily nové „hodnoty“, a že tedy začalo docházet zpočátku sice zvolna, ale dnes už takřka celosvětově k šíření myšlenky, že na uznání základních práv a svobod každého člověka bude záležet budoucnost lidstva. Slovo „postmoderní“ by tak mohlo dostat nový, od běžného významu naprosto odlišný smysl: jestliže moderna byla nihilistická, pak postmoderna by měla být post-nihilistická. A tomu bychom snad směli rozumět tak, že by to mohlo a mělo znamenat počátek překonávání specificky evropského nihilismu, a to snad i ve formách, které už dávno překročily hranice Evropy nejen v geografickém, ale i kulturním smyslu. A nejen to: mohlo by to znamenat naději, že by myšlenka důstojnosti každé lidské bytosti, zaručené uznáním jejích základních práv a svobod, mohla v celém světě oslovit i nesčetné lidi, kteří žijí v jiných kulturách a tradicích a kteří bohužel měli a dosud mají pádné důvody Evropě a Evropanům nedůvěřovat.
Má to však háček, přesněji řečeno: přímo obrovskou vadu. Jde o to, že lidská práva a základní svobody jsou chápány jako něco daného přírodou, tj. jako něco, co bylo při-rozeno, při-dáno při narození každého jednotlivce. To je ovšem nejen dalekosáhle zatíženo myšlenkovým a duchovním vývojem evropským, zejména novodobým chápáním tzv. přírody, ale zároveň odporuje běžné lidské zkušenosti. Každé dítě se rodí jako naprosto bezbranné a neschopné samostatného života; je absurdní tvrdit, že je „svobodné“ nebo že je vybaveno nějakými svými „právy“, protože se toho ani nemůže dožadovat, a nemůže na svých právech a svobodách trvat, neboť o nich ještě vůbec nic neví. To je důvodem toho, že myšlenka základních lidských práv a svobod je terčem kritiky i v rámci samotných evropských tradic. A je to a nadále to bude důvodem nepřesvědčivosti této myšlenky i všude jinde ve světě.
Musíme ovšem pečlivě rozlišovat mezi myšlenkou lidských práv a svobod na jedné straně a těmi právy a svobodami na straně druhé. Myšlenka všeobecných lidských práv a svobod, míněných jako daných „od přírody“, je zatížena těžkou vadou, ale to ještě neznamená chybnost a neplatnost těch práv a svobod samých. Myšlenkové vady musí být předmětem kritiky, ale nikoli proto, aby bylo zavrženo to, k čemu se vztahují, ale právě naopak proto, aby to cenné, nač poukazují, bylo zachováno v nové, lepší, přesnější myšlence, která se oněch vad dokáže vyvarovat.
Shrňme tedy, co z toho pro nás a pro náš problém vyplývá. V podstatně osvícenská myšlenka (jejíž původ je ovšem starší), že veškerá lidská důstojnost nepochází v pozemských poměrech od duchovních a politických vládců, kteří zde zastupují samého Boha, se zajisté v hlavách skutečných myslitelů nemohla zastavit na půli cesty, a po likvidaci feudálního zřízení nemohla přesunout moc udělovat narozeným lidem práva a svobody na společnost, na kolektiv a nové instituce. Navzdory nešťastnému spojení občanských práv a svobod s přírodou a přirozeností (a to byl pozůstatek aristotelismu) je však třeba jádro této myšlenky zachránit. Nemůžeme-li však hledat původ a zdroj lidské důstojnosti, lidských práv a lidských svobod ani v lidské moci, ani v přírodě, co ještě zbývá? Snad Bůh? Ale který Bůh a čí „bůh“ ? Jak si po tolika dějinných zkušenostech může někdo dělat naděje, že překoná ty staré konfesijní rozpory v křesťanstvu, které po západo-východním schizmatu prošlo dalším traumatem odluky reformace od protireformačního katolictví? A co teprve, když si připomeneme zkázu přinášející náboženské války a další rozkol a rozpad reformačních církví, církviček a sekt? A jak si při této roztříštěnosti někdo může navíc dělat iluze, že by mohl přispět k sblížení a jednotě v celém světě, kde jde leckdy o prastaré kulturní a duchovní tradice mimoevropské? Ekumenismus, který se o něco podobného pokouší nejen v rámci světového křesťanstva, ale i daleko za jeho hranicemi, je jistě třeba pozitivně ocenit, ale přišel a přichází poněkud pozdě a zejména bez náležité myšlenkové, dlouhodobě programové výbavy a připravenosti. Obávám se, že zatím ani tento velmi široký ekumenismus není schopen převzít skutečnou iniciativu a odpovědnost. Sám dnes nevidím jiné myšlenky a jiné cesty, která by mohla takovou odpovědnost ve světovém měřítku převzít, než právě onen důraz na lidskou důstojnost a tím také na lidská práva a lidské svobody – ovšem za předpokladu, že toto téma bude nově a vskutku kriticky myšlenkově zvládnuto.
Jistě neočekáváte, že bych tu mohl podat nějaké hotové řešení. Skončím jen několika poznámkami k oné užší otázce svobody slova. Především si myslím, že svoboda není něčím, co bychom mohli „mít“, tj. vlastnit jako něco s námi „srostlého“. Svoboda je jistě velmi cenná, a to nutně znamená, že není ani zadarmo, ani jen tak a nadarmo. Život svobodný je něco, čemu se každý z nás musel naučit a čemu se i nadále musí učit po celý život, k čemu se musí vždy znovu rozhodovat, čeho se musí usilovně snažit vždy znovu dosahovat. Proto má v demokracii tak velkou úlohu také výchova ke svobodě, zejména pak příkladem. Musíme si také odvyknout hledat původ ohrožení naší svobody jen venku, kolem sebe, v okolnostech, neboť původcem své vlastní nesvobodnosti můžeme být také my sami. Svobodný člověk musí umět být svobodný i sám od sebe a také od své „přirozenosti“. V tomto smyslu přece mluvíme o „sebeovládání“ a víme, že právě v tom spočívá kultivovanost a kultura. A kdo toho není schopen, tomu se jeho svoboda převrací ve svévoli. Svoboda je cosi jako vnitřní síla, nadvláda ducha nad danostmi a okolnostmi, tedy i nad vlastní „přirozeností“, vlastní „povahou“. Každý z nás se narodil do nějakých okolností a s nějakými dispozicemi; nemá proto dobrý smysl si dělat nároky na jiné okolnosti a stěžovat si na ty dané. Naše svoboda spočívá v tom, že v těch okolnostech, do nichž jsme se dostali, uděláme všechno proto, abychom napravili, co se dá. Napravovat okolnosti můžeme jen zřídka sami a pro sebe; navíc by to znamenalo zase jen svobodu zvrhlou, kdy si chceme jen vylepšit své vlastní, soukromé postavení v daných okolnostech, ale nechceme ty okolnosti změnit. Pokud opravdu chceme změnit okolnosti, pak nejen pro sebe, ale především také pro ty druhé, zejména pro ty, kdo jimi nejvíc trpí. A to můžeme podniknout jen společně s jinými také vnitřně svobodnými. Svoboda nás proto nikdy neizoluje, nedělá z nás individualisty, i když každá skutečná svoboda je individuální. Skutečně svobodní lidé si navzájem rozumějí a jsou nakloněni spolupráci. Pravá svoboda je čímsi velmi blízká mírumilovnosti, neboť vede k míru se všemi, kteří také jsou anebo chtějí být svobodní. Kdysi řekl jeden filosof, že mír je vlastně síla ducha, fortitudo animi; také svoboda je v podstatě síla ducha, tj. duchovní síla, mohli bychom říci vnitřní statečnost. Když se někdo chce odvolávat na svobodu slova, a přitom mu tato vnitřní statečnost, ten vnitřní mír chybí, pak mu nemůžeme dát za pravdu. Za druhé světové války bylo formulováno jedno z významných politických hesel: „svoboda od strachu“. Jako každé takové heslo, i toto musí být správně interpretováno, aby se nestalo heslem lidí bázlivých, kteří chtějí, aby je někdo zvenčí ochránil. Výzva ke svobodě je výzvou ke statečnosti, nikoli k tomu, aby nás, aby mne někdo ochránil. A to ovšem platí nejen o svobodě, ale také o lidských právech. O lidská práva se bude ještě dlouho zápasit, možná po všechny časy, protože nejsou a nikdy nebudou ničím daným. Ale každý, kdo do hloubky pochopí, že jde o budoucnost lidstva, bude vždycky vědět, že ze všeho nejdůležitější je postavit se za ty, kterým ta práva jsou upírána, a to bez ohledu na to, v které zemi a v které části světa k tomu dochází.
A nakonec ještě malou poznámku k onomu druhému slovu v heslovitém spojení „svobody slova“. Jde totiž o to „slovo“: Má nám opravdu jít o to, aby mohlo být vysloveno cokoliv? Smysl onoho hesla je v poukazu dál, za samu svobodu: běží totiž především i vposledu o pravdu – jistě nelze interpretovat svobodu slova jako právo na lež, jako svobodu lhát nebo třeba jen svobodu se mýlit. Svoboda slova tedy nevylučuje kritiku toho, co bylo vysloveno, dokonce ani nejostřejší kritiku. Pochopitelně jak kritika, tak eventuelní právní prostředky, jak zabránit zneužití svobody slova k šíření lží, omylů, pomluv atd., zůstávají v rukou lidí, takže té svobody jako síly a statečnosti ducha nikdy nebude dost. Ale každé slovo, které je a bude vyslovováno, se v první řadě musí odvolávat na pravdu a uvádět důvody a argumenty – a ne se pouze odvolávat na „svobodu slova“. A pak tu je ještě onen společenský, politický rozměr: svoboda slova tu je především pro menšinu, která je zakřikována a překřikována, osočována a umlčována, aniž by se mohla vlastními prostředky dost účinně bránit. A to zase platí všeobecně: práva a svobody musí být hájeny především pro vnějšně málo početné a slabé, pro ty, kteří nemají mocenské ani mediální prostředky, jimiž by se mohli sami ubránit a zejména jimiž by mohli účinně bránit pravdu, jak ji oni chápou. Ti, co mají moc a jsou ve většině, nebývají ohroženi. Práva ani svobody nemohou být interpretovány jako práva na cokoli a svobody k čemukoli. Nakonec nejde o práva ani o svobody, které jsou dále už bez chuti i bez zápachu, ale jde o právo na pravdu a o svobodu pro pravdu a k pravdě, o svobodu jít za pravdou a za vším dalším, co je vskutku tím „pravým“. Důraz na práva a na svobody má k tomu být jen prostředkem a pomocí – není to nic, co by mělo hodnotu samo v sobě; jeho nejvlastnější smysl spočívá v tom, že není žádné lidské instance, která by zápas o pravdu mohla a směla šéfovat a dirigovat.
Jaký je tedy náš závěr? Všechna práva a všechny svobody jsou tu proto, aby nedobré poměry mohly být napraveny tím, že se prosadí „to pravé“. A rozpoznání rozdílu mezi tím, co je pravé a co je nepravé, je možné je ve světle pravdy. Nikdo z lidí a žádná lidská instituce nemá ovšem právo posledního arbitra při rozhodování o tom, co je pravda. Ani většina to právo nemá: o pravdě se nehlasuje. Právě naopak: každá nová velká (a často i mnohá malá) pravda se prosazuje tak, že ji nejprve pozná jeden člověk nebo několik málo lidí, kteří si rozumějí, ale kterým nikdo nevěří a které většina odmítá (a někdy dokonce umlčuje). Proto je nutno tomu, kdo přichází s něčím novým, ale kdo také dobře a kriticky zná to staré, přiznat svobodu, aby mohl svou myšlenku vyslovit, pochopitelně: má-li jakou. Tím však zápas o pravdu nekončí, nýbrž naopak začíná. Smyslem požadavku svobody slova je napomáhat vítězství pravdy, a pravda nevítězí bez velkého úsilí a bez zápasů. Proto také platí, že demokracie je diskuse. Ta se však nesmí zvrhnout v pouhé žvanění.
Příspěvek byl napsán pro slavnostní vyhlášení Ceny Bronislavy Müllerové, udělované Vzdělávací nadací Jana Husa v Brně (redakčně kráceno).