Citát z knihy Tak pravil Klaus (Votobia,1998): „Myslíte, že křesťanství a politika jde dohromady…?“ Klausova odpověď: „Mně se zdá, že dávat dohromady křesťanství a politiku je v jistém slova smyslu trošku zbytečné. To bych mohl vedle politiky dávat tisíc jiných věcí. Podle mého názoru je strana pana Luxe politickou stranou a jestli adjektivum křesťanský, křesťanská používá či nepoužívá, není podle mého názoru až tak důležité. Jestli chtějí více zdůraznit, že k nim patří lidé, kteří jsou aktivními katolíky, tak je to asi možné. Ale já na politickém chování Josefa Luxe nic specificky křesťanského nevidím. Jeho chování určitě není něčím, kde já bych o slovu křesťanství a politika byl schopen hovořit a diskutovat.“ (str.77)
1. Odpověď Klausova je nesmírně zajímavá. Nejprve odhlédnu od několika formulací, které by nás svedly stranou našeho problému: Klaus říká: „…dávat dohromady křesťanství a politiku je v jistém slova smyslu trošku zbytečné.“ Nebudeme si všímat toho, že říká v jistém slova smyslu a nebudeme se ptát, zda třeba v jiném slova smyslu by to nebylo tak trošku zbytečné. I ono tak trošku nechám stranou, protože bych mohl tuto vycpávku přecenit a meditovat, že opravdu jen tak trošku, ale z větší části vůbec ne. A to snad Klaus říci nechtěl. Pominu, že Klaus nevidí na chování Josefa Luxe nic specificky křesťanského, což by se samozřejmě dalo vyložit jako škodolibě ironizující nájezd za to, co p. Lux panu Klausovi v posledních měsících způsobil. Nicméně v závěru Klaus připouští, že by vlastně byl schopen hovořit a diskutovat o slovu křesťanství a politika. A to je naše téma.
2. Klausovu poznámku o tom, že dávat dohromady křesťanství a politiku lze chápat na linii toho, co kdysi prohlásil E. Rádl o pravdě: že je zároveň zbožná, věcná. Prakticky to znamená, že v argumentaci o problémech správy obce politika není nic jiného než péče o prosperitu obce – rozhoduje správnost, věcnost, to, co je přiměřené věcným souvislostem a lidskému společenství. (To je stanovisko A. Richa v Etice hospodářství.) V popředí politického rozhovoru nestojí ideová východiska, principy, na kterých zakládáme své návrhy. Proto – poznamenávám mimochodem – nemá poslední závažnost rozdělování politického spektra na levici a pravici, protože ve sporu o konkrétní záležitost ve správě obce je možno zaujmout stanovisko, které ani levice ani pravice ze svých ideových pozic nezahlédla a na ně nepamatovala. Výslovné křesťanské směřování lze v politice – pomineme-li otázku vkusu – inzerovat jen za mimořádné situace, a i tak s velikým rizikem, že sami reprezentanti tohoto směru nepochopí implikace křesťanské víry v politickém životě, o širší, dnes silně sekularizované české společnosti ani nemluvě. Anebo paradoxně, právě naopak tato veřejnost, narozdíl od profesionálních křesťanských politiků, jakýmsi šestým smyslem pochopí jádro křesťanského poselství pro danou chvíli a danou záležitost. Koneckonců téměř dvoutisíciletá historie působení křesťanských idejí i samotných křesťanských církví musela zanechat nesmazatelné stopy na myšlení všech občanů.
3. Řekl jsem, že ideová východiska nemají v politickém dialogu stát v popředí. To však neznamená, že nemají svou váhu. Křesťané v politice musejí mít na zřeteli několik zásadních věcí. Předně si mají uvědomovat, že účast na správě obce je z povahy věci přivádí k podílu na moci. Zde stojíme před branou dilematu, který je právě pro křesťanství v politice nesmírně vyostřen: Ježíš umírá v bezmoci – je likvidován v paktu světské a náboženské moci. Jeho poselství staví na bezbrannosti duchovní moci, která působí od člověka k člověku a je v napětí s každým pokusem určovat život v obci institucionalizovaným donucením. To se v moderní společnosti industriální a poindustriální éry sdružuje s mocí, která se zviditelňuje nejen v policii a armádě dnešních států. Je totiž generována a neustále udržována každodenní účastí občanů v ekonomickém životě dané obce, produkcí statků, služeb, znalostí a dovedností všeho druhu. Je to moc nejenom nad přírodou, nýbrž i nad společenskými útvary pomocí institucí a struktur, které si člověk jako společenská bytost vytváří.
4. Moc, o které hovořím, není jen instrumentální záležitostí. V tom byl ideový deficit marxismu, že chápal moc jako ovladatelný nástroj společenských proměn. Že má rozsah moci a způsob jejího uplatňování zpětný dopad na myšlení a praktiky těch, kdo se na ní odstupňovaně podílejí, že je v nekontrolovatelné moci uložen destruující dopad na obec, to nebylo v dostatečné míře myšlenkově a následně politicky zvládáno. Je to ostatně problém i společnosti, založené na demokraticko-liberálních tradicích.
O problému moci správné, sloužící a emancipované, destruktivní se dočteme v základním textu křesťanského poselství. V NZ jsou dvě místa, která se podstatně liší v hodnocení moci.
Ř 13,1-7 mluví o moci, která ochraňuje dobré a trestá zlé. O této moci platí, že má svůj mandát od Boha. Proti ní stojí moc utržená ze řetězu, moc démonická, uzurpující a totalitní: Zj 13. kap. ji líčí jako šelmu, která hubí všechny, nad kterými vládne. Křesťanská politika musí proto velice obezřetně posuzovat mocenské poměry v zemi, musí být zastáncem účinných kontrolních mechanismů, které by stavěly totalitním náběhům moci hráz. Ani demokratická společnost není zcela uchráněna před touto neodstranitelnou tendencí k hybrizaci moci. Je tomu tak právě proto, že moderní obec disponuje v stoupající míře s kumulovanou mocí. A ta se stává pokušením pro kohokoliv. Proto vynález trojího dělení moci ve státě je beneficium, s kterým měli přispět do pokladnice politického myšlení především křesťané. Měli za sebou zkušenosti se správou prvokřesťanských obcí v prvních stoletích, spočívající ve vzájemnosti, sdílení, prokazování služby slabým, respektem k různosti darů mezi lidmi. Je však nutno konstatovat, že po roce 313 tento způsob komunikace byl praktikován spíše v okrajových proudech křesťanství, v jeho menšinových útvarech, jakými byly např. u nás Jednota bratrská nebo mírové církve v zahraničí.
5. Křesťané v politice – ale nejen tam – počítají reálně s hlubokou lidskou porušeností. Řekne-li Ježíš, že nikdo není dobrý, či prorok Jeremiáš, že nejpropastnější je lidské srdce – kdo je pochopí? – pak to platí o každé rovině lidského života: platí to i o lidech v politice. Více realismu tohoto typu by nás uchránilo mnoha iluzí i po roce 1989. Nakloněnost ke zlému, k sledování úzkých, mnohdy sobeckých zájmů, je svět, v kterém žijeme. Proto je potřebí sice jednoduchého, ale velmi promyšleného zákonodárství. Každá mezera, chybějící článek v zákonech je nahrávka na nekalé jednání.
6. Ruku v ruce s tímto realistickým pohledem na člověka – i zde minulá ideologie, ale i některé politické směry dnes vykazují značný deficit – jde odpovědná naděje. Občan i politik, opírající se o základní prvky křesťanské víry, jsou otevřeni budoucnosti, protože to rozhodující pro náš osobní i společenských život je před námi. Jsme zachráněni nadějí – to je vysloveno v nádherné pasáži ap. Pavla o porušenosti stvoření z 8. kap. dopisu do Říma. Obecná zkušenost svědčí spíše o tom, že setkání s lidskou proradností vede k rezignaci, k ztrátě odpovědného chování. Křesťanská politika ví o propastnosti lidského srdce (zejména vlastního!), ale zároveň chová naději v nápravu, obrat. Z každého křesťanského shromáždění vychází signál: my se nikdy nevzdáme! Prakticky to znamená, že nevítězí nálady, zklamání, mělký optimismus – jevy, které poznamenávají pohříchu do značné míry naši politickou scénu.
7. Křesťanská politika nemůže být orientována výlučně ani na jednotlivce ani na celek. Vychází z důrazu na odpovědného jednotlivce. Vůči Bohu a jeho pravdě stojíme každý sám za sebe. Životní smysl se otvírá především jednotlivci a jen druhotně a velmi podmíněně můžeme mluvit o poslání a smyslu obce. Nicméně člověk není atomizovanou jednotkou. Nesčetnými pouty jsme svázáni od kolébky až po hrob s druhými lidmi. Člověk je společenskou bytostí (Aristoteles!). Proto v politickém dialogu křesťanský politik podtrhuje vzájemnou solidaritu. To platí zejména v sociální rovině jako imperativ.
8. Křesťanské poselství o člověku a jeho světě nutně vede k odpovědnosti za všechny sféry společenského života. Neplatí žádná svézákonnost té či oné oblasti. Ani ekonomika, ani politika nejsou oddělené enklávy, v nichž by se prosazovaly jen jim vlastní zákony a tendence. Za všechno jsme jako občané odpovědni, protože do všech sfér zasahujeme aktivní činností přímou či nepřímou. I svou neúčastí např. na viditelně sledovatelném politickém životě politický život v zemi spoluvytváříme.
9. V tomto rámci má smysl mluvit z křesťanského pohledu o tzv. nepolitické politice. Tím rozumím tvorbu náhledů, postojů a hodnot, které se uplatňují v rodině, v různých společenstvích, organizacích, hnutích, ale i v rozhovorech přátel, klubů i jednotlivých občanů. Tam se tematizují buď aktuální problémy obce anebo předjímají problémy, které se teprve vynoří na oficiální rovině spektakulární politiky. Tato komunikační síť horizontálního dialogu je základním charakterem rozvinuté občanské společnosti. Je širší pospolitostí než profesionální obec politiků. Této společnosti by měla exekutiva i parlament, ti co dělají praktickou politiku, bedlivě naslouchat. Zdola se totiž vytvářejí primární komunikační spoje mezi občany, tam se projevují dopady politiky shora, na těchto mediálně často nekomentovaných místech se rodí ideje a názory, s kterými bude třeba záhy počítat i v oficiálních politických grémiích.
10. Posledním bodem je vůle k dialogu. Právě proto, že nikdo z lidí pro obecnou porušenost nemá recept na řešení společenských otázek, je rozhovor odpovědných občanů a politiků jedinou schůdnou cestou. Vůle k součinnosti, k spolupráci a vědomí, že obecné dobro obce má přednost před omezenými cíli a zájmy jednotlivých politických seskupení, patří k předpokladům takového dialogu. Rozčílení, rozhádanost a konfrontační posedlost jsou naopak překážkou, která stojí v cestě hledání správného řešení.
Body, které jsem uvedl, nenajdeme patrně v politickém programu křesťanské strany. Takový dokument musí být totiž datovatelný. Musí odpovídat na potřeby a nedostatky určité chvíle v životě obce. V takovém programu i tzv. křesťanské strany se musí hovořit o ekonomické transformaci, sociální a důchodové politice, o podnětech k ekonomické aktivitě, o kvalitě zákonů, životního prostředí, o kriminalitě – mám-li jmenovat alespoň některé položky, s nimiž u nás dnešní politika zápolí. Křesťanství v politice se musí vposledu projevit věcností, přiměřeností věcnou a lidskou, jak jsem pověděl v úvodu. Nicméně zmíněné body jsou podle mého přesvědčení ideovým základem, z něhož každé dobré, a to znamená zároveň zbožné a správné, řešení má vycházet. Zdali alespoň některé z nich tvoří specifikum, jež nenajdeme u politiky jiného typu, zůstává otevřenou otázkou.
Jistě jste si všimli, že jsem vlastně nepromluvil k druhé polovině tématu: politika v křesťanství. Je to pouze z časových důvodů. Ale nechci se tématu vyhnout. Tak tedy jen v heslech: nápis viny na kříži Ježíšově zní: INRI. To není ironie. Podle římského práva patřilo k povinnosti uvést důvod k odsouzení. Ježíšova činnost byla tímto nápisem interpretována jako veřejná politická činnost, která dokonce usiluje o moc. V bibli najdeme přehojně příběhů a textů, které jsou zjevně politické povahy. A dějiny křesťanství? Stačí zmínit jen tzv. papežskou revoluci, tzv. boj o investituru na počátku druhého tisíciletí. A konec konců i naše Jednota po překonání odporu vůči mocenským představitelům – šlechty a dokonce i venkovských a městských rychtářů, jimž, jak známo odepřela zpočátku členství, připustila, aby její představitelé působili na předbělohorské politické scéně se všemi zpětnými kontroverzními dopady na život Jednoty. A jistě naše novodobé dějiny posledních desetiletí přinesly mnohé důkazy, jak politické metody, často velmi pokleslé, pronikaly do lůna církví ke škodě jejich i obce pozemské. Mám-li použít biblické metafory, synové světla se učili od synů světa a naopak, a ne vždy to nejlepší. Na nás je, abychom se z těchto chybných kroků poučili. To neznamená pro křesťany vyklidit pole a vzdát se politické odpovědnosti. Právě naopak: Politika je také oblastí našeho svědectví a služby.
In: Křesťanská revue 2, 1999, str. 32-35.