1) Pražské jaro 1968, invaze do ČSSR, studentské protesty – jak jste vnímal tyto události?
Byl jsem tehdy jako farář Českobratrské církve evangelické v Libiši (Neratovice), silně angažován v hnutí Nové orientace, které sdružovalo řadu farářů a laiků naší církve. Usilovali jsme o to vnést do veřejných záležitostí motiv občanské odpovědnosti, který vycházel z křesťanského duchovního základu. Církve – jak známo – byly komunistickým režimem zatlačovány do ghetta. Proto jsme události z počátku r. 1968 vítali jako předzvěst uvolnění i na poli církevním. Šlo nám však v Nové orientaci o víc, než pouze o větší svobodu ve vnitrocírkevní praxi. I když jsme vítali, že po dlouhých desetiletích nesvobody ve výkonu farářské i laické církevní aktivity můžeme volně komunikovat mezi sbory a farnostmi a státní představitelé na okresech uvolnili přísný dohled. Až do té doby platilo, že jsme jako faráři potřebovali k duchovenské činnosti státní souhlas. Např. má manželka, též duchovní, nesměla kázat ve sboru, kde jsem byl farářem já, a naopak. Rok 1968 pro nás byl po desetiletích vynucené abstinence od občanské odpovědnosti povzbuzující výzvou: stáváme se jako křesťané partnery celospolečenského dialogu. V něm jsme chtěli programově navázat na nosné tradice minulosti, mezi něž patřil i přínos tradice křesťanské.
Invaze byla traumatizujícím zážitkem. Bylo mi jasné, že socialismus tím definitivně ztrácí historickou oprávněnost jako alternativní sociální a politický řád. Hrubé použití moci proti spojenci, vpád do jeho země, vazalsky podporovaný armádami dalších „bratrských zemí“ byl dokladem toho, že socialismus jako idea i její dějinná realizace v sovětské verzi jsou nepřijatelné.
Oprávněné projevy odporu vůči invazi cizích jsme podepřeli ještě v únoru 1969 v známé rezoluci vrcholného shromáždění naší církve Synod svému národu. Navzdory všem chybám, kterých se vedení naší církve dopustilo v následujících letech pod tlakem úřadu v údobí tzv. normalizace, toto prohlášení z r. 1969 nebylo nikdy odvoláno.
2) Ovlivnily události roku 1968 váš světový názor? (Jakým způsobem?)
Zde mohu být stručný: nemyslím, že ovlivnily nějaký zásadním způsobem. Dostali jsme se jako skupina nekonformních křesťanů v Nové orientaci do potíží s normalizační praxí. Nadále jsme však zastávali stanovisko, že se nemůžeme vzdát občanské odpovědnosti, i když nám to přinášelo řadu těžkostí. Postupně jsme byli zbavováni státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti v církvi. To byla bolestná zkušenost, zvláště když jsme pociťovali distanci vůči nám od těch, kteří tehdy církev spravovali.I v občanských povoláních jsme dále studiem, pořádáním nezávislých seminářů, schůzkami a rozhovory prohlubovali svou odpovědnost za veřejné věci. Řada našich farářů a laiků bez souhlasu podepsala mezi prvními Chartu 77 a působila v jejích řadách.
3) Jaký je, podle vašeho názoru, odkaz roku 1968? Považujete některé jeho aspekty za stále ještě aktuální?
Za přední odkaz považuji důraz na občanskou odpovědnost. Vycházím z toho, že každý člověk má svou osobní sféru odpovědnosti. Projevuje se v jeho vztahu k nejbližším, přátelům, spolupracovníkům. Ale zároveň je každý člověk odpovědný za obec, zemi, stát. Rok 1968 probudil tuto druhou odpovědnost jedinečným způsobem. Pomohl překonat letargii, do které jsme byli postupně uvrhováni totalitním režimem. Ten o osobní angažovanost občanů nejen nestál, přímo ji potíral. Pronásledoval ty, kdo ji nějakým způsobem projevili.
Druhým pozitivním rysem šedesátých let a roku 1968 je důraz na to, že máme vycházet z nejnosnějších prvků vlastních národních dějin. Občanská odpovědnost se vytváří nejenom osobní kuráží. Potřebuje vzory, podněty, výzvy, které lze čerpat i ze zápasů minulých generací. Kdo zná minulost své země, je méně manipulovatelný. Nedá se obelstít podbízivým a lživým tiskem, proradností politického vedení, totalitním režimem. Stojí na vlastních nohou, opírá se o vlastní odpovědnost.
V letech předcházejících roku 1968, i od prvních jeho dnů, se takřka celá společnost pozvedla k intenzivnímu dialogu. Začaly spolu hovořit skupiny a vrstvy, které byly až doposud od sebe odděleny promyšlenou strategií totalitního systému. Církve vystoupily ze svého ghetta, nejrůznější sdružení, spolky, svazy navazovaly dialog o celospolečenských otázkách. Radost pohledět. Šedesátá léta považuji pro sebe a svou generaci za inspirativní právě v tom, že jsme každý den objevovali partnery, společná témata, společné úkoly – v církvi i mimo ni. Atmosféra celospolečenského dialogu, vládnoucí již nějakou dobu před rokem 1968, byla jedním slovem fascinující. Kdeže loňské sněhy jsou…
V Praze, duben 2008, Jakub S.Trojan