Vztah kapitalismu a demokracie, vztah volného trhu a politické svobody (V. Němec)

Principy demokratického systému

Demokracie je politický systém, jehož smyslem je vytvářet rámec pro politické jednání. Jde ovšem o specifický politický systém, který je založen na svébytných principech, hodnotách a idejích a předpokládá organizaci společnosti prostřednictvím specifických politických a veřejných institucí. Připomenu alespoň tři ze základních principů demokratického systému. Jedním ze základních pilířů demokracie je (1) princip univerzální rovnosti, která je pochopena primárně jako rovnost možností účasti na utváření politické vůle a rovnost práv.1 Uznání tohoto principu není historicky nijak samozřejmé. Předpokládá totiž vzájemné uznání hodnoty a důstojnosti všech členů politického společenství bez rozdílu. Tento princip vyrůstá ze starého ideálu rovnosti (isotés) v antické polis, kde ovšem byla rovností menšiny svobodných občanů, draze vykoupenou společenskou nerovností mezi svobodnými a otroky. Idea univerzální rovnosti, jak nalezla svůj výraz v moderních demokraciích, předpokládá židovsko křesťanskou myšlenku rovnosti všech lidí před Bohem a pojetí člověka jakožto Božího obrazu, později přetlumočenou do sekulárního jazyka v konceptu nezadatelných a nedotknutelných práv každého člověka. Tímto nárokem na vzájemné uznání hodnoty lidských osob se myšlence rovnosti dostalo zvláštní radikality, která dovolila prohlásit každého člověka za stejně svobodného, za stejně oprávněný zdroj politické vůle a zároveň znemožnila tyranii většiny nad menšinou, protože principem nezcizitelných práv jednotlivce a rovnosti před zákonem stanovila nepřekročitelnou mez pro jakoukoli moc, byť by to byla moc „demokratické“ většiny.

Z důsledně uplatněného principu rovnosti rovněž vyplývá (2) princip nehomogenity a tolerance, spojený s jistým hodnotovým pluralismem. Moderní demokracie principiálně připouští pluralitu různých „světonázorů“ či životních rozvrhů, ať už náboženských či sekulárních, a s nimi spojených hodnotových systémů. V důsledku toho je zde umožněna vnitřní diferenciace jediného politického systému do různých společenských subsystémů. Principem, umožňujícím mírovou koexistenci těchto subsystémů, je právě princip tolerance. Zmíněný rys našel svůj primární výraz v náboženské neutralitě a sekulárním charakteru státní moci evropských demokracií, kde náboženství přestalo plnit roli integrativního prvku zajišťujícího solidaritu občana se státem. Protože také pokus postavit tuto solidaritu občana s politickým společenstvím na (v Evropě více méně uměle vytvořené) nacionální identitě a homogenitě, založené na jazykové či dokonce etnické příslušnosti, se ukázal jako destruktivní, neboť zplodil exkluzivní a agresivní ideologie a vedl k novým nacionálním konfliktům, byl princip nehomogenity a tolerance důsledně aplikován i v tomto směru. Výsledkem tohoto vývoje je jakási důsledná „formalizace“ každého jedince v člověka a občana, která výrazně eliminuje význam nezměnitelných „daností“, ať už pocházejí od přírody či z tradice, a otevírá široký prostor pro jeho vlastní sebeutváření, přičemž samotnou volbu jeho životního rozvrhu činí do značné míry věcí osobního rozhodnutí.

S principem rovnosti také velmi úzce souvisí třetí princip, totiž (3) princip soutěže a konkurence. Prosazení tohoto principu jistě souvisí s rozvojem kapitalistické formy hospodářství v novověku, v němž má do jisté míry svůj předobraz, ale zdaleka se neomezuje pouze na oblast hospodářství, trhu a obchodu. Tento princip propůjčil moderním demokraciím ve srovnání se staršími politickými formami zvláštní dynamiku a životaschopnost. Umožnil vytvořit v mnoha oblastech života společnosti systémový tlak, který v ideálním případě preferuje ty schopnější, pilnější, výkonnější, vynalézavější nad těmi druhými. Tento princip soutěže se nakonec prosadil i v samotné politice v podobě systému soutěže politických stran a osobností.

Uznání těchto principů, a zejména principu rovnosti, má závažné důsledky pro povahu forem vlády: V demokratických společnostech jsou nebo mají být veškeré formy vlády chápány jako výsledek vzájemné kooperace a interakce mezi sobě rovnými občany.2 Výkon vlády není a nemá být dílem nějaké od společnosti oddělené vrchnosti, ale výslednicí rozmanitých působení ze strany jednotlivých občanů či jejich spolků, sdružení a stran. V zastupitelské demokracii je samozřejmě přímý podíl občanů na utváření politické vůle suplován tím, že političtí představitelé získávají mandát od občanů ve svobodných volbách, že i v době mezi volbami probíhá permanentní komunikace mezi občany a jejich reprezentanty a že vykonávání příslušných úřadů je podrobeno neustálé veřejné kontrole. K tomu, aby byl možný takovýto výkon vlády, si demokratické společenství zřizuje celý systém vzájemně provázaných institucí, které kromě jiného garantují či vynucují dodržování určitých pravidel či vzorců chování ve společnosti a jejichž nositelé jsou na druhé straně sami vázáni určitými přísně danými pravidly, jejichž respektování může být opět vynucováno jinými institucemi či občany.

Role institucí v demokratickém systému

Tím se dostáváme k roli veřejných a politických institucí v demokratickém společenství. K tomu, abychom si objasnili, co jsou instituce a jaké je jejich místo v demokratickém systému, je třeba nejprve zdůraznit, co je vůbec podstatou či jádrem politického a speciálně demokratického společenství. Tímto jádrem je systém reálných vztahů a způsobů interakce, jenž se utváří mezi členy politického společenství, kteří politicky jednají a společně se starají o veřejné záležitosti – tedy to, co Hannah Arendtová nazývá „pletivem“ či „tkanivem vztahů a lidských záležitostí“.3 Právě toto křehké „pletivo“ či „tkanivo vztahů a lidských záležitostí“, které je splétáno z vláken svobodného jednání jednotlivců v jejich vzájemné interakci, jakkoli je nehmatatelné a neviditelné, je vlastní substancí politického společenství.

Demokratické instituce jsou s tímto pletivem vztahů neoddělitelně spojeny, neboť nejsou ničím jiným než strukturami, které krystalizují z jednání jednotlivců v jejich vzájemné interakci a zároveň mají umožnit další jednání v budoucnosti. Rozumí se, že instituce nejsou primárně majestátné budovy úřadů s jejich inventáři (ty představují pouze materiální podmínky či materiální „substráty“ institucí), nýbrž systémy sociálních rolí, jež si udržují svou určitou trvalost a stálost navzdory proměnám času a jednotlivých lidí, kteří do nich vstupují a opět z nich vystupují.4 Instituce ustavují sami jednající v rámci svého pletiva vztahů jako formy, které stabilizují a usměrňují jednání jednotlivců tak, aby sloužilo určitým cílům společenství jako celku a aby se jednání jedněch vůči druhým stalo do jisté míry předvídatelným a vypočitatelným. Sociální role definují určité funkce, které jsou pro život společenství důležité či nezbytné, a stanovují rámec pro jednající v jejich vzájemné interakci tím, že zavazují nositele rolí, aby v určitých typických situacích jednali určitým způsobem. Po nositelích rolí společnost implicitně požaduje, aby jednali v souladu s jistými kritérii aplikovatelnými na výkon jejich sociální funkce, jež odpovídají cílům či intencím příslušných institucí. Právě tato kritéria označuje právní teoretik Lon Fuller jako „morálku rolí.5

Je ovšem třeba hned říci, že tkanivo reálných poměrů a vztahů, jež je utkáno z jednání občanů a politiků v jejich vzájemné interakci, se může odcizovat intencím a vlastnímu smyslu organizačních forem demokratického společenství. Toto odcizování může mít a namnoze má právě podobu nerespektování „morálky rolí“ ze strany jejich nositelů, v důsledku čehož se příslušné instituce odcizují svému smyslu a poslání a přestávají plnit svou funkci. V takových případech se demokratický systém ocitá ve více či méně vážném rozporu se svými vlastními cíli a principy.

Instituce jakožto normativní systémy

Instituce ve smyslu organizačních forem či systémů sociálních rolí jsou přitom úzce spojeny se systémy norem, pravidel či vzorců chování. Nejenže sociální role v rámci institucí zavazují jejich nositele k podřízení svého jednání určitým normám – oné výše zmíněné „morálce rolí“ –, ale tyto instituce jsou často přímo zakládány proto, aby garantovaly a popř. i vynucovaly určité vzorce, pravidla či normy chování ve společnosti. Typickým příkladem v tomto ohledu jsou instituce, které společnost zakládá kvůli zajištění dodržování právních pravidel či norem (tj. instituce jako jsou policie, státní zastupitelství, soudy, nápravně-výchovná zařízení atd.). Také samy soubory norem, pravidel či vzorců chování, které se utvářejí a udržují v dynamice stálého napětí mezi sociální praxí a aktivními projevy společenských preferencí a sankcí, jsou ovšem v sociálních vědách nazývány „institucemi“6 – dokonce jsou pojímány jako instituce v původním či primárním smyslu. Smyslem institucí jakožto systémů sociálních rolí totiž je vposled usměrňovat a organizovat lidské jednání ve vzájemné interakci v souladu s určitým vzorci chování. Instituce v tomto základním smyslu lze rovněž chápat jako struktury interakce, které krystalizují na základě zkušenosti minulých jednání a zároveň tvoří systém vzájemných záruk a příslibů, a tím umožňují další jednání v budoucnosti.

Potřeba institucí v tomto smyslu přímo plyne z faktu lidské plurality, ze skutečnosti, že jednání, jímž se spřádá pletivo lidských vztahů a záležitostí, je vždy interakcí mnoha svobodných jedinců, jejichž svobody se ve společném světě kříží a protínají.7 Tyto instituce jsou životně nezbytnou součástí onoho „tkaniva lidských vztahů a záležitostí“, neboť umožňují, aby do tohoto tkaniva každý jedinec mohl vplést vlákno svého svobodného jednání, aniž by tím potrhal vlákna jiná a narušil tak tuto křehkou síť, která je vlastní látkou demokratického společenství. Instituce samozřejmě mají ve společnosti platnost a účinnost pouze potud, pokud jsou jejich pravidla široce akceptována a respektována a pokud jsou jejich imperativy přítomné v myslích jednotlivců a stávají se motivy pro jejich vůli, takže reálně ovlivňují jejich konkrétní rozhodování a jednání.8

Ačkoli tedy demokratický stát připouští pluralitu různých „světonázorů“ či životních rozvrhů, ať už náboženských či sekulárních, na jejichž základě se jedinci ve svém osobním životě mohou řídit do jisté míry odlišnými morálními standardy, nabývá zde na druhé straně na zvláštním významu výše zmíněná „morálka rolí“ spojená s výkonem určitých funkcí, elementární občanská morálka založená na respektu k základním principům a hodnotám demokratického systému, a zejména právo.9 Tyto normativní systémy hrají v demokraciích zcela klíčovou roli právě proto, že tvoří jednu ze základních podmínek rovnosti a svobody, má-li být svoboda skutečně svobodou v plurálu, svobodou všech občanů, a nikoli neomezenou svobodou některých na úkor jiných, jak je tomu v nedemokratických a despotických státních útvarech. Síla i křehkost demokratické společnosti ovšem spočívá právě v tom, že stojí a padá se systémy pravidel či vzorců chování, jejichž dodržování si občané vposled vynucují na sobě navzájem, byť často prostřednictvím institucí, které si za tímto účelem zřizují.

Podstata moderního kapitalismu

Kapitalismus není politickým, nýbrž společensko-hospodářským systémem. Jde ovšem o velmi specifický dynamický hospodářský systém, jehož vznik je spjatý s vývojem evropské, resp. euroamerické civilizace v novověku. Pro tento systém je typické, že něm ustupuje do pozadí statická hodnota vlastnictví a jeho funkce zajistit základní podmínky k životu, a pozornost se naopak cele soustředí na skrytý potenciál majetku produkovat dodatečné bohatství čili nadhodnotu.10 Podle klasických teorií je zdrojem bohatství v kapitalismu produktivita práce, jejíž stupňování je podmíněno a stimulováno (1) dělbou práce,11 tj. „racionální organizací svobodné práce“12 a (2) směnou, která je nutnou podmínkou či příčinou uplatňování dělby práce, protože míra rozvinutí dělby práce je přímo úměrná možnostem směny jejích produktů.13 Kromě toho je však pro kapitalismus klíčová celá řada mimoekonomických faktorů. V prvé řadě je to (3) pokrok technických možností, který je zase podmíněn specificky západní vědou a jejími výdobytky.14 Kromě organizace práce je to právě rozvoj techniky, který zejména v epoše všeobecné mechanizace a automatizace přispívá k nesmírnému zvýšení produktivity práce. Právě kombinace těchto faktorů zrodila ekonomický systém, jenž se vyznačuje oněmi typickými fenomény akumulace, zvyšování produktivity a trvalého ekonomického růstu. Tento systém však nemůže dobře a dlouhodobě fungovat bez dalšího klíčového mimoekonomického faktoru, jímž je (4) zvláštní sociální řád, který se vyvinul na Západě a k jehož nejdůležitějším složkám patří racionální systém práva a veřejné správ.15

Role institucí v kapitalismu

Jakkoli je poslední z uvedených faktorů mimoekonomický, je pro existenci kapitalismu naprosto zásadní. Jak ukazuje Hernando de Soto,16 samotný princip kapitalismu, tj. produkce dodatečné hodnoty nad rámec hodnoty stávajícího fyzického vlastnictví, totiž předpokládá existenci integrované struktury legální formalizace majetkových poměrů a vztahů – v podobě pečlivých záznamů vlastnických titulů, podílů, kontraktů atd. –, která může být vytvořena a udržována pouze rozsáhlou sítí veřejných agentur a institucí. Právě díky tomuto integrovanému systému formalizovaných majetkových poměrů a vztahů nabývá fyzické vlastnictví paralelní existence v podobě „konceptuálních reprezentací“, v nichž vlastnictví může vést paralelní život jakožto kapitál a produkovat dodatečnou hodnotu. K tomuto dalšímu zhodnocování přitom zpravidla dochází prostřednictvím interakcí mezi mnoha subjekty, tj. směny aktiv, která právě díky integrovanému systému formalizovaného vlastnictví může být velmi flexibilní, dynamická a zahrnovat velký počet subjektů (v podmínkách systému globálních trhů takřka neomezený). Tajemství úspěchu kapitalismu vlastně vposled spočívá právě v tom, že uvolňuje obrovský potenciál síly skrytý v principu interakce a organizace. Tento systém je s to vytvořit rámec pro interakci obrovského množství subjektů, a tím umocnit jejich potenciál invence a představivosti, iniciativy a tvořivosti.

„Spontaneita“ ekonomických aktivit, která plodí nadhodnotu, je přitom umožněna především hladkým průběhem transakcí, jejichž křehkým tmelem je předvídatelnost a důvěra v dodržení závazku. Jak velmi názorně ukázala současná finanční krize, ztráta toto křehkého pojiva nutně vede k zablokování a kolapsu celého systému. Protože možnost zhodnocování kapitálu závisí především na bezpečném přesunu aktiv mezi lidmi, musejí být tyto transakce a s nimi související majetkové změny a závazky soustavně monitorovány a střeženy. Proto mají rozvinuté západní země vybudován komplikovaný systém veřejných agentur a institucí a přísných operačních standardů a právních pravidel, jejichž cílem je především ochrana transakcí a posilování důvěry v tyto transakce, bez nichž nemohou vést aktiva svůj paralelní život jako kapitál. Smyslem „regulací“, o jejichž selhání, resp. o nutnosti jejichž posílení se opět často mluví v souvislosti se současnou finanční krizí, tak zjevně není omezování „spontánních“ aktivit ekonomických subjektů, ale naopak jejich umožnění. Fungování kapitalismu tedy předpokládá nejenom komplexní sítě veřejných odborně kvalifikovaných agentur a institucí, které zajišťují integrované systémy formalizovaných majetkových poměrů, ale také složité a sofistikované systémy vymahatelných pravidel, které jsou rovněž tvořeny a garantovány veřejnými institucemi.

Péče o institucionální rámec kapitalismu v demokratickém státu

Péče o tuto rozvětvenou sociální a institucionální infrastrukturu, která má nejenom ochraňovat vlastnictví jako takové, ale stále více především bezpečnost procesů, které produkují dodatečnou hodnotu, tj. zejména transakcí, je jedním z významných úkolů politických reprezentací moderních států. Ačkoli ekonomické aktivity nepředstavují politické jednání ve vlastním smyslu – protože v něm nejde o starost o veřejné, ale o privátní záležitosti a zájmy –, hospodářské procesy v rámci kapitalistického tržního hospodářství na druhé straně tvoří jeden z významných sociálních subsystémů demokratického společenství a jednání ekonomických subjektů nemůže být stabilizováno jinak než prostřednictvím jeho institucí. Zmíněné veřejné agentury a instituce, jež tvoří nezbytnou „infrastrukturu“ ekonomických procesů, tedy představují jednu z významných položek institucí demokratického společenství, jak o nich byla řeč výše.

Rizikové faktory spojení kapitalismu a demokratických institucí

Právě tato situace, kdy křehká síť institucionální „infrastruktury“ demokratického státu jistí ekonomické transakce produkující v podmínkách moderního kapitalismu bohatství, které se stává mimořádně lákavou kořistí, před níž blednou všechny poklady statického vlastnictví, ovšem představuje vysoce rizikovou konstelaci. Oblast ekonomických transakcí, které nejsou dostatečně střeženy institucionální infrastrukturou, přitahuje mocnou gravitační silou nejrůznější parazitní subjekty či přímo extralegální struktury a stává se místem koncentrace sociálně patologického chování, od nejrůznějších pochybných spekulací v sektoru tzv. stínového bankovnictví až po právně a ekonomicky sofistikované podvody a krádeže (přičemž hranice mezi obojím není vždy zcela zřetelná). Atraktivita těchto nestřežených bran od „ekonomického ráje“ je dána tím, že pokud selže institucionální dozor a nenásleduje odpovídající sankce, ekonomický systém sám automaticky kvalifikuje svého parazita jako schopného a úspěšného. Výnosy dosažené porušením pravidel tak dotyčného katapultují do elitního postavení s lepší výchozí pozicí pro další transakce a umožní mu zřídit si svůj malý privátní ráj na zemi se všemi možnostmi komfortu, které daný ekonomicko-společenský systém nabízí. Takovéto sociálně patologické jednání přitom často uniká sociální sankci právě proto, že jeho pravá povaha zůstává skryta pod zástěrkou odborně sofistikovaných operací, jejichž mechanismy často laické veřejnosti nejsou bez dalšího patrné. Protože však nikdy nejde o čistě ekonomické procesy, ale o jednání v sociálním a politickém kontextu, nese nakonec jeho důsledky a náklady celá společnost či politické společenství. Vedle nákladů ekonomických jsou to především náklady sociální a politické: Takovéto jednání v oblasti ekonomických transakcí se podílí na narušování celkového systému vzájemných záruk a příslibů do budoucna, podkopává normativní systémy, jež jsou podmínkou existence a základem stability demokratického politického společenství, ale i kapitalistického systému samého.

Zvláště rizikový moment přitom představuje závislost institucionální infrastruktury tvořící rámec ekonomických procesů na politických reprezentacích, které jsou v podmínkách moderního kapitalismu vystaveny velmi silným svodům k porušování „morálky rolí“. V symbióze světa pohádkových zisků velkého byznysu a politiky jsou někteří veřejní činitelé vydáni působení silokřivek tak svůdných nabídek a možností, že jim obyčejný smrtelník – zvláště v atmosféře moderní společnosti glorifikující zisk a spotřebu – stěží dokáže odolat. Toto riziko je o to větší v současném systému partajní demokracie, kdy se úspěch politických stran – s rostoucími náklady na jejich provoz a předvolební kampaně – stává povážlivě závislým na příjmech od soukromých ekonomických subjektů. Tato oboustranná závislost může vést až ke stavu, kdy politické strany využívají pozic a funkcí, jež zaujímají jejich představitelé v rámci veřejných institucí, k tomu, aby prosazovaly privátní zájmy ekonomických subjektů, a slouží tak jako převodové páky privátních ekonomických zájmů v rámci „směny moci za peníze“. K tomu přistupuje skutečnost, že v moderních státech, které se proměnily v jakési velké hospodářské jednotky, samy veřejné instituce soustřeďují a distribuují obrovské množství ekonomických zdrojů a představují významného aktéra v rámci ekonomických transakcí. I moderní státy s kapitalistickou tržní ekonomikou jsou nutně „smíšenými ekonomikami“, v nichž se investorem řady lukrativních zakázek stávají veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Toto opět v podmínkách moderní kapitalistické ekonomiky a společnosti, která stupňování zisku velebí jako jednu z kardinálních ctností, představuje velký svod k porušením „morálky rolí“ ze strany představitelů těchto institucí, kteří zneužívají dispozičních práv s těmito prostředky jako výhodného tržního artiklu, jejž směňují buď formou přímé nebo nepřímé korupce v podobě různých odměn, protislužeb či sponzorských darů plynoucích do stranických pokladen.

Z řečeného je patrné, že rozkladné působení tlaku zájmů soukromých ekonomických subjektů a skupin na veřejné instituce demokratického státu v podmínkách převládajícího ekonomicko-politického modelu západního světa představuje závažný systémový problém a vážné nebezpečí pro demokracii. Toto nebezpečí je o to větší, že na první pohled není tak rozpoznatelné ve své pravé povaze, takže je nezřídka bagatelizováno jako nezbytný průvodní jev demokracie. Je však třeba jasně vidět, že tu jde o vnitřní kontaminaci demokratického systému a jeho forem vlády nedemokratickými či despotickými prvky, jimiž jsou narušovány základní demokratické principy rovnosti a svobody. A je to toto nebezpečí, které právě dnes – na rozdíl od zkrachovalých socialistických experimentů či klasických totalitárních režimů – představuje akutní hrozbu nejen pro postkomunistické, ale i západní demokracie.

Míra, v níž se tyto rizikové faktory uplatňují v rozvinutých západních společnostech, samozřejmě závisí na mnoha okolnostech, především na tom, na jak zdravých a pevných základech stojí klíčové instituce dotyčného demokratického státu a jak pevně je zakořeněn ve společnosti respekt k základním hodnotám a normativním systémům, s nimiž stojí a padá systém liberální demokracie. I zavedené západní demokracie dnes ovšem stojí před úkolem provedení hlubších systémových změn, které by lépe ochránily instituce demokratického společenství před erozivním působením mocných impulsů vycházejících z oblasti ekonomických procesů. Problémem dne se stává otázka, jak uvést v soulad a vytvořit snesitelnou symbiózu mezi demokratickým politickým systémem a kapitalistickým hospodářským systémem, který by nevytvářel soustavný systémový tlak podrývající demokratické instituce a který poskytoval dostatečný prostor pro lidskou a politickou svobodu.

Současná finanční krize měla v tomto ohledu alespoň ten pozitivní účinek, že se politický mainstream západních zemí začíná osvobozovat od ideologických schémat některých forem ekonomického liberalismu, které svým zjednodušeným viděním a především ignorováním sociálního a politického kontextu ekonomických procesů urovnaly cestu sociálním patologiím v oblasti ekonomických transakcí, jako jsou mimo jiné právě jisté typy spekulací v sektoru stínového bankovnictví, jejichž důsledky mohou dokonce otřást samotnými základy demokratických států. V každém případě se stalo zcela zřejmým, že zanedbání nezbytného monitorování a střežení ekonomických transakcí za pomoci všech prostředků demokratického právního státu je třeba za podmínek moderního kapitalismu považovat za závažné politické selhání, jež ohrožuje nejenom fungování kapitalistického tržního hospodářství, ale též sám charakter demokratického systému.

Umocnění těchto rizik v transformující se české společnosti

Byly to mimo jiné právě výše naznačené rizikové faktory spojení politického modelu liberální demokracie s ekonomickým modelem kapitalismu, které se staly obzvláště virulentními a akutními ve specifických podmínkách transformujících se postkomunistických společností, do nichž měly být oba systémy implementovány. Chceme-li pochopit skutečnou podstatu problémů současné české demokracie, je třeba vidět vývoj v naší zemi v uplynulých 20 letech a poměry, které z něj vzešly, právě v těchto souvislostech. Základní problém současné české demokracie spočívá v tom, že v oblasti nově se formujících politických a ekonomických elit se zde vytvořila velmi silná vrstva schopná dovedně, efektivně a soustavně těžit právě ze zmíněných slabých míst a rizikových momentů spojení kapitalismu a moderní demokracie.

Předpokladem tohoto vývoje, při němž došlo k umocnění rizikových faktorů onoho ambivalentním propojení ekonomicky privátního a politicky veřejného, jak je typické pro politicko-ekonomický systém převládající v současném západním světě, sehrála klíčovou roli setrvačnost mentality, hodnotových preferencí, modelů chování a s nimi spojených způsobů sociální interakce vytvořených v době reálného socialismu. Zvláště příhodné podmínky pro reprodukci těchto negativních vzorců chování se vytvořily v rámci procesu distribuce bohatství či „prvotní akumulace“ kapitálu v 90. letech minulého století, speciálně při přesunech obrovského množství majetku v rámci privatizace. Pro podobu ekonomické transformace u nás bylo rozhodující, že v období reálného socialismu paralelně s oficiální státní ekonomikou existoval celý systém neformálních vlastnických vztahů a struktur, které na státní ekonomice více či méně parazitovaly. Pod zástěrkou „celospolečenského vlastnictví“ zde byla etablována jednak „hierarchická skupina státní a stranické byrokracie“ s privilegovaným podílem na státním vlastnictví,17 jednak rozbujelý extralegální sektor v podobě černé a „šedé“ ekonomiky. Pro obě tyto skupiny přitom bylo typické, že uměly velmi dovedně těžit právě ze slabin či mezer stávajícího systému, který byl formálně založen na ekonomicky nerealistických principech celospolečenského, resp. státního vlastnictví. V ekonomické transformaci po roce 1989 došlo do značné míry k navázání kontinuity se stávajícími ekonomickými strukturami, jednak uznáním de jure vlastnických poměrů, které zde panovaly de facto (přechod vlastnictví bývalých státních podniků do rukou nomenklaturního managementu), jednak možností legalizace majetku získaného v oblasti černé ekonomiky (zejména v privatizaci). Tím byly do nově utvářených forem tržního hospodářství integrovány stávající sítě sociálních a ekonomických vazeb a struktur, s jejich zavedenými modely chování a způsoby sociální interakce. Jak se brzy ukázalo, tyto zavedené způsoby sociální interakce v oblasti ekonomické sféry byly nadány značnou setrvačností a životaschopností a velmi rychle se adaptovaly na nové podmínky. Specifické „know how“ i mentální a sociální návyky získané za léta parazitní koexistence s nefunkčním politicko-ekonomickým systémem, kdy se schopnost využívání jeho mezer a slabin stala podmínkou ekonomické prosperity, se hbitě přeorientovaly na využívání mezer a slabin institučního rámce moderní kapitalistické ekonomiky v podmínkách demokratického systému. Významnou roli přitom samozřejmě sehrála právě absence či slabost nezbytné sociální a institucionální infrastruktury moderního tržního hospodářství, která byla příznačná zejména pro počáteční fázi ekonomické transformace v postkomunistických zemích.

Tato sama o sobě vysoce riziková konstelace, která se vytvořila v postkomunistických zemích obecně a při níž se některým negativním důsledkům pravděpodobně nedalo vyhnout, pokud zde nebyla politická síla schopná mimořádné intelektuální jasnozřivosti a předvídavosti, byla v rámci našeho polistopadového vývoje navíc umocněna některými specifickými okolnostmi, mimo jiné tím, že ekonomická transformace u nás probíhala na velmi silném ideologickém základě. Ideologie, která tvořila teoretickou bázi naší ekonomické transformace, si přitom osvojila některé myšlenkové elementy liberálně ekonomického fundamentalismu, pro nějž je typická nekritická víra v pozitivní působení samoregulačních tržních mechanismů a podceňování či přímo ignorování významu mimoekonomických faktorů kapitalistického systému. Některé z těchto ideologických prvků jsou do jisté míry vlastní i kultivovanějším verzím neoliberálního myšlení na Západě, ale pokud byly v těchto zemích uváděny do politické praxe, byly jejich extrémní dopady na společnost tlumeny a vyvažovány více či méně dobře fungujícími orgány zdravého organismu demokratické společnosti, s jejími zavedenými institucemi a tradicemi, s jejími obecně sdílenými hodnotami a normativními systémy. Pokud se však tato schémata stala stěžejní součástí transformačního programu v zemi, kde tyto předpoklady splněny nebyly, a začala se důsledně realizovat, musel se plně projevit potenciál jejich negativního působení na společnost a nově se utvářející politický systém. Sama tato česká varianta liberální ideologie se ovšem navíc vyznačovala některými specifickými rysy: I když se příležitostně odvolávala na ideje klasického liberalismu, ze svých zdrojů si vybírala myšlenky značně selektivně.18 Rozhodně v ní drtivě převážilo ekonomizující myšlení na úkor druhého pilíře klasického liberalismu, jímž je důraz na normativní systémy, zejména na právo, takže se svým pojetím společnosti nebezpečně přiblížila pozicím sociálního darwinismu. V důsledku souběhu těchto okolností došlo k tomu, že právě v rozhodujícím momentu společenské transformace bylo osudově zanedbáno, ba přímo programově ignorováno a bagatelizováno to, co se mělo stát jedním z nejnaléhavějších úkolů dne tehdejších politických reprezentací, totiž budování a vytváření nezbytné institucionální „infrastruktury“ kapitalistického hospodářství určené k monitorování a střežení bezpečnosti ekonomických transakcí a k zajištění efektivního výkonu vlastnických práv. Právě toto zanedbání pozvedlo stavidla bujení sociálně patologického chování v ekonomické sféře se všemi důsledky pro sféru politickou.

Je pouze zdánlivým paradoxem, že modely chování, které se za těchto podmínek začaly uplatňovat a prosazovat, mohly navázat na negativní vzorce chování z minulého období, a že tedy fundamentalistická liberálně ekonomická doktrína konvenovala stereotypům a zavedeným strukturám interakce z doby normalizace. Právě toto spojení bylo jedním z důvodů, proč se politickému proudu, který na této ideologii založil své programové cíle, dostalo tak široké společenské podpory – a ovšem též finanční podpory ze strany ekonomických subjektů, které z této situace profitovaly – a proč společensko-ekonomický systém, který se v souladu s touto ideologií vytvářel, prokázal takovou životaschopnost, a to do té míry, že byl posléze akceptován velkou částí politických reprezentací bez ohledu na jejich politickou příslušnost. Ze stejných důvodů je ovšem krize současné české demokracie tak vážná a chronická. Tato krize totiž není důsledkem selhání několika jednotlivců, ale projevem velmi rozšířených a dlouhodobých trendů a tendencí, které se v české společnosti zafixovaly v rozhodující chvíli její transformace, a celého neformálního systému zavedených modelů vztahů a sociálních interakcí, který působí v přímém rozporu s principy demokratického systému, avšak přežívá pod formální strukturou demokratických institucí na způsob jakési parazitní koexistence, a tak tyto instituce dlouhodobě kontaminuje a paralyzuje.

  1. Srv. Ch. Graf von Krockow, „Die liberale Demokratie“, in: I. Fetscher, H. Münkler (vyd.), Politikwissenschaft. Begriffe – Analyse – Theorien, Hamburg 1985, str. 432-462, zde 434-436.
  2. Srv. K. Lenk, „Probleme der Demokratie“, in: H. J. Lieber (vyd.), Politische Theorien von der Antike bis zur Gegenwart, Wiesbaden 2000, str. 933-989, zde 939.
  3. H. Arendtová, Vita activa neboli O činném životě, Praha 2007, str. 233-250.
  4. Srv. A. Gehlen, „Mensch und Institutionen“, in: týž, Anthropologische Forschung, Hamburg 1961, str. 69-77, zde 71.
  5. Srv. L. L. Fuller, Morálka práva, Praha 1998, str. 177.
  6. Srv. A. Gehlen, Moral und Hypermoral, Frankfurt a. M. 1970, str. 95-102.
  7. Srv. P. Ricoeur, „Před morálním zákonem: etika“, in: Reflexe 5-6 (1992), 1.
  8. K imperativům institucí jakožto motivům pro vůli srv. P. Ricoeur, Filosofie vůle I: Fenomenologie svobody, Praha 2001, str. 135-143.
  9. Srv. J. Habermas, Die Einbeziehung des Anderen. Studien zur politischen Theorie, Frankfurt a. M. 1999, str. 142-143; 294-298.
  10. Srv. M. Novak, Duch demokratického kapitalismu, Praha 1992, str. 36-45.
  11. Srv. A. Smith, Bohatství národů, I, kap. 1, Praha 2001, str. 9-14.
  12. Srv. M. Weber, „Okcidentální racionalita a kapitalismus“, in: týž, Autorita, etika a společnost, Praha 1997, str. 225-238, zde 231.
  13. Srv. A. Smith, Bohatství národů, I, kap. 2-3, Praha 2001, str. str. 15-19.
  14. Srv. M. Weber, „Okcidentální racionalita a kapitalismus“, str. 233.
  15. Srv. M. Weber, „Okcidentální racionalita a kapitalismus“, str. 234: „Protože tak jako racionální podnikatelský kapitalismus potřebuje vypočitatelné pracovní prostředky technické, potřebuje právo a správu vypočitatelnou podle jasných formálních pravidel. Bez nich je sice možný kapitalismus dobrodruhů a spekulační kapitalismus obchodní a všelijaké odrůdy politicky podloženého kapitalismu, nikoli však racionální soukromohospodářský závod s pevným kapitálem a jistou kalkulací.“
  16. K následujícímu srv. H. de Soto, Mystérium kapitálu, Praha 2007.
  17. Srv. L. Mlčoch, Úvahy o české ekonomické transformaci, str. 21 a 68-69.
  18. Srv. V. Němec, Apoštol svobody a dotěrná monstra, Praha 2007, str. 6-7; 18-32; 38-45.