Prof. ThDr. Ing. Jakub S. Trojan (nar. 1927 v Paríži) študoval na Vysoké škole obchodní v Prahe (1946–49). V r. 1949 prestúpil na Husovu TF (v rokoch 1951–53 však bol odvelený k PTP); štúdium ukončil na Komenského TF v r. 1955. V rokoch 1965–71 absolvoval diaľkové štúdium VŠE v Prahe. V 1970-tom získal doktorát teológie. Od r. 1955 pôsobil ako farár Českobratrské církve evangelické, r. 1974 však bol z politických dôvodov zbavený štátneho súhlasu k výkonu tejto funkcie. Pracoval potom ako ekonóm až do odchodu do dôchodku (1987). Bol jedným z prvých, ktorí podpísali Chartu 77. Od konce 70. rokov až do revolúcie (1989) viedol neoficiálny teologický bytový seminár. Po novembri 89 bol povolaný na ETF UK, na katedru teologickej etiky, kde je od r. 1991 profesorom. Hlavným záujmom jeho teologickej a filozofickej práce sú antropologické a sociálno-etické otázky, najmä problematika moci a občianskej zodpovednosti. Vo svojich prácach sa pokúša o takú reflexiu, ktorá dokazuje, že biblické posolstvo je relevantné pre zvládnutie antropologických a sociálno-etických tém. Publikuje v časopisoch Křesťanská revue, Communio viatorum ako aj v mnohých zahraničných periodikách v Anglicku, Dánsku, Fínsku, Holandsku, SRN, Švajčiarsku a USA. Z jeho bibliografie vyberáme: Entfremdung und Nachfolge, 1980; In difesa della politica, 1980; And the nightingales sing, 1992; Moc víry a víra v moc, 1993; Moc v dějinách, 1994. V roku 2005 vychádza vo vydavateľstve OIKOYMENH jeho zatiaľ posledný spis s názvom Ježišov príbeh – výzva pre nás, ktorý zaznamenáva živý čitateľský a kritický záujem. Pri tejto príležitosti sme prof. Trojanovi položili niekoľko otázok.
Česká a slovenská teologická obec dostala v minulom roku prostredníctvom vašej knihy Ježišov príbeh – výzva pre nás silný impulz k novému premysleniu základných pilierov kresťanskej zvesti. Známy religionista Ivan O. Štampach sa na adresu vášho spisu vyjadril, že „ide nepochybne o najvýznamnejšie systematické dielo českej evanjelickej teológie za dlhé roky.“ Išlo vám najmä o kritickú ofenzívu voči tzv. satisfakčnej teórii, artikulovanej Anselmom z Canterbury v 11. storočí. Podľa tejto teórie je Boh odškodnený za ľudský hriech smrťou svojho Syna na kríži. Vrchol tejto interpretácie je v tom, že sa celý „proces odškodnenia“ (t.j. Kristovho ukrižovania a smrti) deje pod dirigentskou taktovkou Boha samotného. Božie dielo spásy skrze Ježiša Krista tak bolo zúžené na pašijné dianie, ktoré absorbovalo všetok spásonosný význam. Aké sú hlavné dôvody vášho kritického postoja?
Myšlenka, že je třeba vyrovnat se s přílišným důrazem na smrt Ježíše Krista, jako středu jeho vykupitelského díla, ve mně zrála dlouho. Zdálo se mi, že je jednak pouze jednou z možných (ovšem po dlouhá staletí velmi mocných a oslovujících) bohosloveckých konstrukcí a jednak ztrácí ozvučnost v samotných církvích. Snažím se ve své knize zdůraznit, že celý Ježíšův život má charakter oběti; temné stíny odporu, pronásledování a smrti provázejí celý jeho příběh. Golgota je vyvrcholením tohoto proudu smrti. Navíc doktrina o vykupitelském dosahu kříže Kristova je po celé dějiny spojován s představou, která je nepřijatelná. (Anselm tu jistě sehrává významnou roli). Jde o tézi, že Bůh vyžaduje Ježíšovu oběť, která usmiřuje rozhněvaného Boha. Avšak Bůh je s námi smířen, s jeho strany nevládne nepřátelství. Nesmířeni a v nepřátelství jsme s ním my.
Stojíte tu voči niečomu, čo v kresťanskej teológii zapustilo hlboké korene. Až sa zdá, že je proti vám celá kresťanská tradícia, ba autorita samotného Písma. Učenie o zadosťučinení je totiž natoľko etablované, že spätne ovplyvňuje čítanie a interpretáciu biblických textov. Dôkazom zvnútornenia tohto učenia môže byť skutočnosť, že aj mnohí kritici hľadajú jeho pôvod v novozmluvných spisoch, napr. v listoch apoštola Pavla, voči ktorým sa negatívne vymedzujú. Myslím, že sú uväznení v spomínanej spätnej väzbe, ktorá už príliš dlho ovláda interpretačný pohyb biblickej teológie. Ježišovej „zástupnosti“ (t.j. že žil a zomrel za nás a že toto spásonosné „bytie pre druhých“ je v zhode s „Božou vôľou“) automaticky dávajú význam, vyplývajúci z učenia o zadosťučinení. Môj názor je taký, že tu dochádza k istému „zmäteniu jazykov“, ktoré vyviera z tisícročnej fúzie satisfakčného učenia a ranno-kresťanskej reflexie Ježišovho spôsobu existencie. Tomuto zmäteniu sa nikto z nás nedokáže úplne vyhnúť – od konzervatívnych teológov, ktorí tvrdia, že na učení o zástupnej obeti zmierenia kresťanstvo stojí a padá a že jeho opustením by došlo k výpredaju kresťanskej viery (tak napr. P. Černý), až po kritikov satisfakčného učenia, ktorí kvôli jeho odmietaniu majú až tendenciu odmietať samotné kresťanstvo…
Myslím, že máte pravdu. Jde skutečně o zmatení. To se projevuje i v neschopnosti mnohých křesťanů stát v společenské rovině proti křivdám, útlaku, pronásledování a genocidních prvkům naší civilizace. Je tomu tak proto, že přisuzují Bohu roli spolupůsobitele všech malých i velkých dějinných karambolů. Jako by on byl strůjcem zla, odplaty soudu nad jednotlivci, skupinami i národy! Pokud Bůh vyslovuje soud, pak jej nechává dopadat na sebe samého (tj. bere ho na sebe z lidské strany jeho nejvěrnější svědek Ježíš). Bůh nepůsobí lidské utrpení ani jako projev odvety v soudu, nýbrž sám v něm stojí jako bezbranný. To je silná rádlovská i bonhoefferovská myšlenka. Zmatení spočívá v tom, že se s Ježíšem na kříži spojuje zástupná oběť, tj. představa, že nás musel tváří v tvář soudícímu Bohu zastoupit. To zase dál vyžaduje konstrukt rozhněvaného Boha, který se nedá usmířit jinak, než že přijímá oběť svého Syna. Tento konstrukt nemá už dnes vypovídací sílu. Avšak pozor: Nechci jej držet proto, že již neoslovuje lidi, ale především proto, že nevyslovuje pravdu o Bohu a jeho díle. Odmítám připustit, že dochází k výprodeji křesťanské víry, jestliže odmítám zástupnou oběť. Jde o podobný krok, jaký učinil apoštol, když odmítal obřízku pro pohany. Plnokrevnost křesťanské víry je zachována právě tím, že Ježíš před Boží tváří a pro nás žil plný život, v němž se dává nesčetnými způsoby. Tím dokládá, že právě takový život Bůh přijímá, hlásí se k němu. Je to život jeho milovaného Syna.
Vo svojej staršej knihe Moc viery a viera v moc ste na margo poslania cirkvi použili výraz „zástupnosť“ v zmysle ukazovania cesty dopredu pre iných alebo stávania sa alternatívou pre celé ľudstvo… V tejto súvislosti chcem upozorniť na podobné idey u postmoderných mysliteľov, napr. na prízvukovanie avantgardy u Lyotarda, na radikálny príklon k tvorivosti ako vynachádzaniu nových možností života pre svet okolo nás u Deleuzea a Foucaulta alebo na volanie po empatii v psychológii…
Pokud i postmoderní myslitelé objevují tyto důrazy, nic proti tomu. Je to nepřímý doklad toho, že jde o všeobecnější jev, takže „tlačí“ i na vzdálenější okruhy myslitelů, když prosakuje do představ těch, kdo jsou jiné, než výslovně křesťanské orientace. Nejsem si ovšem jist, zda je možno pohled, ke kterému jsem dospěl, svazovat s psychologizujícími konotacemi. Ty jsou po mém soudu trochu jiné značky, vycházejí ze zdrojů, které nejsou ježíšovské tradci blízké. To se možná zdá v dnešní době poněkud překvapující zjištění. Ale zkusme se zamyslet nad pilíři naší víry: Abraham je povolán a přijímá boží zaslíbení. O stavu a hnutí jeho psyché se nedovídáme nic. Proč? Protože biblické poselství se povýtce nesoustřeďuje na to, co se děje v našem nitru, nýbrž v popředí stojí naše vztahy k Bohu, k lidem. Co při tom prožíváme – je přidáno, ale nehraje dominantní roli. Tak jako platí, že nejprve máme hledat boží království a pokrm nám bude přidán, tak nám budou – možná , kdo ví? – přidány i psychické zážitky. Jimi však víra nezačíná, ani nekončí.. Stejně to platí o prorocích, stejně o nejvěrnějším božím svědku – Ježíši Nazaretském. Opět: jen vzácně se dovídáme z novozákonní látky něco o hnutí jeho duše. O jeho vztahu k Otci a k bližním – mluví Evangelia fortissimo.
Okolo „Ježišovho príbehu“ je rozruch. Už jeho vydanie predchádzala diskusia. O čitateľskom záujme svedčí aj dosť veľký počet recenzií. Asi najvýznamnejšie sú však práce viacerých teológov, publikované v prvom tohtoročnom čísle časopisu Teologická reflexe. Zaujala ma kritická pripomienka českého bohoslovca, Jána Roskovca, adresovaná vášmu zameraniu na „civilnú interpretáciu“ evanjelia. V istom rozhovore ste povedali, že chcete zvestovať evanjelium „v takej podobe, ktorá by nevyvolala sama osebe pohoršenie načúvajúcich ľudí, ktorá by neodradzovala slovníkom a zastaralými predstavami“. Spomínaný teológ však rozlišuje medzi snahou učiniť niečo zrozumiteľným a pokusom podať niečo tak, aby to bolo prijateľné. To prvé je dôležité a potrebné v každej dobe, druhé je však problémom kresťanskej zvesti ako takej. Roskovec naráža na text 1Kor 1, 18nn, kde apoštol Pavol hovorí, že zvesť o kríži je bláznovstvom – pre jedných pohoršením, pre iných nerozumom…
Zájem mě povzbuzuje. Je to znamení toho, že stojíme v přelomové situaci. Máte pravdu v tom, že i poslední číslo Theologické reflexe se pouští do plodné diskuse na toto téma. Roskovec spolu s dalšími kolegy rozpoznal závažnost tohoto směřování. O prvním víkendu v listopadu se chystá v Praze v rámci setkání přátel naší fakulty rozhovor o mé knize; zazní tam i jejich kritické příspěvky. Roskovcovo připomenutí 1 Kor 1,18nn je správné, ale jen pokud se správně interpretuje: pohoršení i bláznovství, kterým nálepkují protivníci výpovědi a postoje víry, může pramenit nikoliv z nedostatku na jejich straně, nýbrž z naší neschopnosti tlumočit ryzí Evangelium. Jde na prvním místě o to, abychom toto pohoršení nevyvolávali my sami neschopností tlumočit Evangelium tak, aby bylo pochopeno ve své autentické podobě. Vznikne-li pak pohoršení, bude-li přesto Evangelium odmítnuto, nic s tím nenaděláme. Tedy na počátku nestojí snaha za každou cenu neodradit, nýbrž za každou cenu se pokoušet vyjádřit Evangelium v jeho moci a plnosti.
Všetky texty, ktoré sa v Novej zmluve vzťahujú k Ježišovej smrti na kríži by sme teda mohli interpretovať bez toho, aby sme sa držali „tradičného“ (alebo skôr: etablovaného, konvenčného) soteriologického vzorca. Ježiš neprináša svetu spásu iba tým, že bol ukrižovaný. Kríž nie je Ježišov osud, ktorý by mu bol utkaný samotným Bohom. Dokonca tvrdíte, že jeho smrť na kríži nebola nutná. To je nepochybne bod, ktorý sa z perspektívy satisfakčnej náuky javí ako najspornejší. Váš kritik by sa mohol odvolať napríklad na tzv. Ježišove „predpovede utrpenia“, zaznamenané v evanjeliách, podľa ktorých Syn človeka musí trpieť… Je možné aj túto „nutnosť“ vytrhnúť zo spárov teológie kríža?
S možnými námitkami se vyrovnávám ve své knize. Tam také se poměrně v rozsáhlých výkladech pokouším vyložit onu „nutnost“ Ježíšova utrpení, kterou zmiňujete. Nejde o jakousi vyšší, božskou kauzalitu. Ježíš prostě rozpoznává, že cesta, kterou se vydal, skončí – pokud zůstane věrný Božímu volání – „nutně“ jeho osobní katastrofou. Okolnost, kterou učednící doposledka nechápou, ale Ježíšovi se krok za krokem vyjevuje jako něco, čemu se patrně nedá zabránit. Nevládne nad ním osud, ani žádné temné předurčení, ani předcházející, neodvolatelné rozhodnutí Otcovo, ale prostě „tak to ve světě zlých a neobrácených“ chodí. Nejvěrnějšího svědka Boží věci čeká kříž. Vždyť po doušcích pije Ježíž z poháru utrpení – od počátku až do konce. Bráním se tím jedné teologické konstrukci, která ovládala po staletí mysli křesťanů. Pokouším se vystihnout hlubší nerv biblického poselství, než je tato konstrukce. Konec konců bible je rozhovorem, sbírkou různých pojetí Boha a jeho věci. Jde o to, které je nosnější pro čas, do kterého vstupujeme. Reformace není jednorázovým aktem. Vždyť patříme k tradici, která o sobě prohlašuje, že je „semper reformanda“ – tj. vždy znovu se reformující a napořád pod výzvou k reformaci stojící.
Ste presvedčený, že stojíme na prahu novej reformácie. Ja si však myslím, že v skutočnosti je tento „prah“ už prekročený. Znovu je totiž možné rozumieť Ježišovmu životu a dielu novým spôsobom. Pre mňa je to signál, je to znamenie, že „to všetko, čo nazývame Bohom“ sa opäť stvoriteľsky nadýchlo. Staré dozrelo pre zánik. Všetko, čo sa odteraz postaví na stranu starého, postaví sa na „miesto“ zániku. Bude prekonané, pretože „platí to, čo bude, nie to, čo bolo“ (M. Balabán)! Škoda, že mnohým teológom, ktorí „Ježišov príbeh“ odmietajú akoby chýbalo toto hĺbkové vnímanie nového alebo schopnosť „skúmať duchov“, skrytých za všetkým, čo sa hovorí. Vraj ste ich neu(s)pokojili. Vravia, že ste im zostali dlžný výklad, ako môže byť vaše chápanie Ježišovho príbehu zároveň evanjeliom o spáse hriešnikov?
Souhlasím – až na poslední větu. Samozřejmě, že dluh, který je třeba správné interpretaci Evangelia splácet, je na generace. Má kniha je pouze zasunutý klíč do nových dveří – snad, možná. Ale jejím čtenářům jsem se pokusil ukázat, že v společenství s Ježíšem, okoušejí spásu – jako hříšníci. To znamená jako ti, kdo jsou žel znovu a znovu usvědčováni, že zůstávají pozadu. On je neustále v předstihu před námi. My jen klopýtáme, ale přesto krok za krokem získáváme, jsme-li věrni, vždy nové ospravedlnění z víry: nejde při tom o nic jiného než o Boží povrzení, že i v nás našel zalíbení a počítá s námi pro své dílo obnovy. To je naše spása – co nejcivilnější poznatek, že máme šanci. Před lidmi – jim se přece v službě otevíráme; před Bohem – konáme tuto službu pod jeho výzvou a s jeho zaslíbením.V tom přijímáme dnes ospravedlnění hříšníků. Nestaví víru proti skutkům, obojí chápe v hluboké jednotě. Konec konců Boží milost vůči nám je – s jeho strany! – skutkem milosrdenství. Nejinak tomu má být i na naší straně. Z víry konáme – ale konáme! – niterný je pouze základní impuls. Všechno ostatní se vyjevuje v našich skutcích solidarity, milosrdenství, hlubokého pochopení, jedním slovem: naší služby v tomto světě.