Bylo mu dvacet let. Provedl to dne 16. ledna 1969. Ve tři hodiny odpoledne přišel do vrchní části Václavského náměstí poblíž sochy sv. Václava. Polil se přinesenou hořlavinou, zapálil na sobě oděv a v důsledku toho si přivodil těžké popáleniny. Při tom zůstal stále při vědomí. Na následky rozsáhlých popálenin zemřel tři dny poté na Klinice popálenin v Praze.
Jan Palach chtěl, aby jeho čin sebeupálení byl pochopen a přijat jako radikální signál k intenzivnějšímu odporu proti obsazení Československa armádami států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.
Ačkoliv však jeho protestní sebevražda (a méně i další, které následovaly podle jeho vzoru) hluboce otřásla veřejným míněním, tehdejší politický vývoj v tehdejším Československu hlouběji neovlivnila.
O Palachově době i činu jsme hovořili s Jakubem S. Trojanem. Ten byl tehdy evangelickým farářem v Libčici nad Vltavou. A protože rodina Palachových patřila do tamějšího sboru, byl J. S. Trojan následně požádán, aby vykonal pohřeb Jana Palacha. V jeho činu vidí mnohem více, než jen politické gesto. Vnímá ho jako obecnou duchovně-mravní výzvu.
V církvi o Vás mnozí vědí, že jste pohřbíval Jana Palacha. Jak to v těch dnech přesně bylo?
Ze začátku nebylo vůbec jasné, kdo bude na pohřbu hovořit, kdo a jak se s Janem Palachem rozloučí. Vysokoškoláci, kteří pohřeb připravovali, rozhodli, že to mám být já jako farář sboru, do kterého Jan Palach patřil. Vyšlo se z dvorany Karlovy univerzity, kde u vystavené rakve promluvila řada představitelů UK. Pak se šlo průvodem mezi obrovskými zástupy, lemujícími celou cestu, k Filozofické fakultě. Tam se její představitelé rozloučili se svým studentem J. Palachem. Odtamtud byla rakev s jeho ostatky převezena na Olšany, kde jsem kázal a vedl pohřební obřad..
Podepsalo se podle Vás na osobnosti J. P. nějak výrazněji to, že pocházel z českobratrské rodiny? Byl z rodiny evangelického živnostníka – cukráře ze Všetat.
Poprvé a zároveň vlastně naposledy jsem Palacha spatřil 25. prosince 1968 na vánočních bohoslužbách v libišském sboru. Jeho maminku jsem znal z bohoslužeb, navštívil jsem ji i u nich ve Všetatech. Tatínek už nežil, a ani Jana, ani jeho bratra jsem dříve neznal. Toho vánočního dne se Jan zúčastnil i večeře Páně a při vycházení jsme spolu prohodili pár slov. Vyjádřil znepokojení, že se národ příliš poddává novému pookupačnímu režimu. Domníval se, že i církev by měla proti tomu něco dělat.
Jak jste hodnotil jeho rozhodnutí a čin v první chvíli, když jste se o něm dozvěděl a jak ho hodnotíte nyní, s odstupem?
V tom, jak ho hodnotím tehdy a dneska, není rozdílu. Nikdy mě nenapadlo, že by šlo o čin nějakého psychicky narušeného jedince. Jeho čin byl a je pro mě čistý a ojedinělý. Vzrušení, které vyvolal v celé společnosti, bylo naprosto spontánní, od nejprostších lidí až po nejvyšší státní představitele. Každý cítil, že se stalo něco naprosto mimořádného!
Od začátku byl pro mne Palachova sebeoběť činem, který přesáhl svět politiky. Byla to výzva, jak naložíme se svým životem. Až do nynějška se čas od času zamýšlím, zda lze něco podobného – v jiné oblasti, jiným způsobem – vedle tohoto činu postavit.
Teologicky mi bylo jasné, že jeho oběť nelze srovnávat s Ježíšovou obětí, především proto, že před Palachovým upálením o něm nic nevíme, – šlo o čin osamoceného mladého člověka! Je ovšem jisté, že Palach sám sebe zmařil v očekávání, že my následně povedeme odpovědný život v plném nasazení pro dobrou věc.
Studentský život J. P. a jeho vrstevníků byl podobný životu dnešních studentů – přednášky a semináře, ale také posedávání v kavárnách, hospůdkách, knihovnách. Jak se to stane, že pak najednou student udělá tak nezvyklou věc?
Myslím, že byl zcela výjimečnou osobností, že nebyl obyčejným studentem. Jsou i mnozí jiní, kteří poctivě studují. On se však nechal inspirovat, především z literatury, největšími postavami českých i světových dějin – Husem, Masarykem, ale také Gándhím. Už dříve se v různých situacích dokázal zastat spravedlivé věci proti bezpráví, např. v časech svého studia na jedné brigádě v Sovětském svazu. Jeho sebeoběť je srozumitelná na pozadí jeho předcházejícího života.
Vycházel při svých životních rozhodováních z toho, že věci je možno změnit. Věděl ovšem, že to chce odvahu, osobní nasazení, rozhodnost překročit dosavadní limity. Svým posledním činem pak překročil všechny dosavadní limity. Politika , – v masarykovském pojetí veškerý veřejný život – je jen skromnější částí života duchovního. Palach porozuměl tomu, že jeho život je životem v odpovědností za „stav světa“ kolem něho.
Jan byl houževnatým a cílevědomým studentem. Jak se to stane, že jedna skupina takových lidí začne dělat kariéru v komunistické straně, kde ochotně „drží hubu a krok“ s hloupou vládnoucí ideologií, a druhá skupina houževnatých vystoupí proti vládnoucí moci, i když je za to čeká hanba a veřejné ponižování?
Jsou taky ještě jiní „houževnatí“, – třetí skupina! Ti se nepřizpůsobí, tvrdě pracují, starají se o své rodiny. Palachova výzva není jen úzce politická, přesahuje tehdejší historickou situaci okupace. Není to čin především negativní: čin proti! Má obecnější a hlavně pozitivní dosah! A taky to nebyla výzva: Teď se všichni upalujte! Obětoval se, aby v nás vyburcoval to nejlepší. Část lidí se navzdory tomu přizpůsobila rychle a bez vnitřních problémů. Další se přizpůsobovali se skřípěním zubů. A pak tu byla značná část lidí, kteří si s komunisty nezadali, nezplaněli, poctivě pracovali, studovali, dbali na svou mravní integritu a nezapomínali… Nebyly jen dvě alternativy!
Ale k Vaší otázce: Když se někdo přizpůsobí a posluhuje, tak to na něm zanechá destruktivní stopy. Myšlenkově zjaloví ve svém uvažování i rozhodování Utrácí a promarňuje svůj život. Ten jediný život ve své pozemskosti se vztahem k věčnému určení.!
Cituji s pamětí Palachova spolubydlícího: „Já jsem s Palachovým činem, kterým jsem byl velice překvapen, nesouhlasil a nikdy bych jej nenásledoval. Byl jsem toho názoru, že tento krok je neúčinný, že to sice možná zatřese některými prostými lidmi a jejich svědomím, že ti však mohou sotva něco ovlivnit. Stěží to však zapůsobí na tak otrlé politiky, jakými byli sovětští neostalinisté a jejich domácí nohsledi, kteří v té době byli na tahu.“ Co vy na to?
Nesouhlasím. Představitelé tehdejšího režimu jednali svým způsobem odpovědně. Nejprve museli zamezit tomu, aby nedošlo k řetězu dalších takových činů. To by bylo společensky obrovsky riskantní. Ani nejvyšší představitelé tehdejších komunistů nesnižovali hodnotu Palachova činu a nebyli cyničtí!
Všichni lidé, občané i političtí představitelé, byli nejprve Palachovým činem překvapeni, zaskočeni a vzrušeni. Bylo zřejmé, že nešlo z jeho strany o čin, za nímž by se skrývaly nečisté motivy. Ale zároveň bylo jasné, že reagovat na Palachův čin přiměřeně by znamenalo skutečnou změnu života, a to je věc velmi náročná. Takovou výzvu těžko přijímáme. Lidé vůči tomu zaujali – aniž to vyslovili – obranný postoj: „My na něco podobného prostě nemáme!“
S tím souzní můj pocit, že dalších dvacet let se v naší společnosti žilo, jakoby Palacha nebylo. Lidé se báli oponovat a nechali se diktaturou zatlačit do kouta…
Ano, to nechali. Ale se špatným svědomím! Potvrzení významu Palachovy oběti vidím i v událostech z roku 1989, či vlastně už na jeho počátku. V tzv. „Palachových dnech“ se protestovalo. A demonstranti věděli, že Palach je jejich „lepší já“. Jenže člověk těžko snáší, že je tu někdo lepší než on. A tak to mnozí, kromě nekonformních občanů, v sobě zapudili, kdesi v hloubi jejich bytosti pracovalo jejich pošramocené svědomí.
Duchovně se to zúročilo právě ve způsobu, jak v osmdesátém devátém proběhl převrat Je to náhoda, že proběhl bez násilí, že nebylo rozbito jediné okno?! Způsob tohoto pokojného převratu by byl podle mne nemyslitelný bez toho, co předcházelo. Byl jsem na listopadových demonstracích. Někteří tam stáli a plakali. Pláč znamenal očistu. Palach je naše lepší já, předešel nás v protestu, ke kterému jsme neměli dříve sami sílu..
Co přinesla osobní angažovanost na událostech kolem smrti Jana Palacha Vám osobně? Jednak v životě v komunistické společnost, jednak i duchovně nebo mravně…
Nejprve duchovní a mravní rovina: Člověk se ve svých zápasech inspiruje různými příklady. Na prvním místě je pro mne samozřejmě Ježíš. Ale pak je tu galerie vyznavačů, jejichž činy připomínají Ježíšovu cestou, např. Hus se svou obětí a další. Palach svou sebeobětí – ne sebevraždou! – tam patří rovněž. V lepších chvílích života mne takové vzory doprovázejí dodnes.
A co se týče reakce komunistické moci: Nějakou dobu se nedělo nic. Prosovětské stranické vedení mělo řadu měsíců starosti samo se sebou: museli nejprve znovuzískat pozice ve stranickém aparátu. Pak jsem dostával čas od času zprávy, že proti mně tehdejší StB shromažďuje svědectví, že jsem Palacha na jeho sebevraždu připravil. A pak v září 1970 mě předvolali a chtěli obvinit z přípravy a napomáhání k sebevraždě. Že prý jsem mu dodal náboženskou útěchu. Fascinovalo je totiž, že se upálil tak důstojným, klidným způsobem. Po velmi dramatickém výslechu si uvědomili, že je to neschůdná varianta, pro kterou nejsou žádné důkazy…