Odpovědnost není jen záležitostí etiky, a proto nesmí být na etiku redukována. Odpovědnost je hlubší, základnější skutečností, a naproti tomu etika může být s odpovědností v souladu nebo naopak v rozporu. Vedle etik odpovědnosti jsou také etiky omezené nebo částečné odpovědnosti (dokonce i ne-odpovědnosti); a my je musíme rozlišovat.
Žijeme totiž ve světě, který by vůbec nemohl existovat bez ,odpovědnosti‘, nebo možná přesněji: bez odpovídání na podněty, a v důsledku toho bez nesení následků takového odpovídání. To může znít překvapivě, protože jsme si pod vlivem novodobé vědy, osvícenství a pozitivismu navykli chápat svět jako “kauzální nexus”, tj. spletitou síť vztahů mezi příčinami a následky. Někteří myslitelé, naklonění extrémním myšlenkám a formulacím, to tu a tam chtěli vztáhnout i na lidský svět, na svět lidských vztahů, na lidskou společnost, ale kupodivu se to nikdy neujalo natolik, abychom zrušili “právo”, zejména pak zákony a soudy, a abychom viny a zločiny nadále už jenom vysvětlovali z příčin. A tak jsme si zvykli pro ,odpovědnost‘ vyhradit místo jen v souvislosti s člověkem, s jeho subjektivním prožíváním a s různými “ideologickými” momenty (jako jsou mýty, různá náboženství a nejrůznější “zvyklosti”, tedy rozličné “morálky”). Ale ve skutečnosti je celý náš vesmír založen nikoli na nějakých nejmenších jsoucnech (už víme, že to nejsou atomy, ale spíš daleko menší částice a energetická kvanta, možná dokonce ještě o několik řádů menší superstruny apod.), ale na tom, že tato “jsoucna” (ve skutečnosti “události”, od nejnižších až po nejvyšší – nikoli nutně největší, nejrozsáhlejší!) jsou schopna na sebe reagovat jako na podněty, na “výzvy”.
A.N. Whitehead jednou prohlásil, že “pojem ,nezávislé existence‘ je nedorozuměním, jež strašilo po staletí ve filosofické literatuře”; obávám se, že v hlavách mnohých přírodovědců straší dodnes. Přesto mám za to, že je třeba to ještě vyostřit: žádné, ani to nejmenší “jsoucno” (událost) nemůže “existovat” (ještě ve starém významu, tj. vyskytovat se) bez ostatních jsoucen, ale nejen v tom smyslu, že se nemůže vymknout (ubránit) jejich vlivu, ale že bez těch ostatních, tj. bez onoho celého světa jsoucen vůbec nemůže samo “existovat” (leda jako virtuální, a pak po svém krajně efemérním vzniku musí hned zaniknout). Svět (vesmír) není tedy žádnou množinou nějakých základních “jsoucen”, a není na nich ani “založen”, nýbrž popravdě je založen na tom, jak tato “jsoucna” na sebe navzájem nesčetnými způsoby reagují. A co to je taková reaktibilita? Je to schopnost odpovídat na jiná jsoucna, přesněji na jejich výzvy (neboť každé jsoucno je vždy také výzvou). Kauzalismus předpokládá, že jedno jsoucno působí na jiné jsoucno a stává se tak příčinou změny druhého jsoucna; tato změna je pak označena za následek onoho působení. Ale to je falešný předpoklad, a my to nevidíme, protože jsme tomuto nesprávnému “vidění” už příliš přivykli, a to pod vlivem společnosti (výchovy a vzdělání) už od dětství. Ve skutečnosti tomu je právě naopak: příčina nepůsobí následek, nýbrž “následek” dělá z něčeho, co předcházelo, “příčinu”. Když na něco skutečného, na nějaké “jsoucno”, nic nezareaguje, nikdy se „jsoucí“ samo o sobě nemůže stát “příčinou”; teprve reakce tzv. “následku” na tzv. “příčinu” dělá z antecedentu “příčinu” a z “postcedentu” následek. Jednoznačný závěr: svět není souborem, shrnutím, hromadou jsoucen, ale je výsledkem jejich spolupráce, jejich kooperace, jejich vzájemného reagování. – Ale je to zajisté ještě mnohem složitější.
Vztah “výzva – odpověď” (challenge and response) je něčím, co charakterizuje celý nás vesmír; když si to náležitě uvědomíme, pochopíme, že odpověď nemusí být a vskutku není nutně něčím automatickým ani jednoznačným a jedině možným, nýbrž že může být správná i nesprávná, že může být přiměřená, ale také nepřiměřená. Jsou možné např. odchylky od nejpravděpodobnějších způsobů odpovědi na určitou výzvu resp. na danou situaci. Nejnázornější to je ve světě živých bytostí; mluvíme o postupech “zkoušky a omylu” (trial and error), ale ani kvantové fyzice to není zcela cizí (jenom se tu mluví o “neurčitosti”, a mnohem rozhodněji se trvá na tzv. “nahodilostech”). Jenže právě s takovými “nahodilostmi” a “nepravděpodobnými výjimkami” je spjat “vývoj” jakožto postup nejen téhož dál (transeunce nebo transience), ale jako pozoruhodný postup dál a o stupeň výš, tedy k něčemu trochu novému (transgrese). Vedle všeobecné a takříkajíc “spektakulární” tendence všeho stárnout, zastarávat, upadat a chátrat (entropie) je tu na první pohled méně nápadná, ale pro pečlivějšího pozorovatele s širším rozhledem zjevná tendence všeobecnému úpadku čelit a aspoň některé typy chátrání zpomalit, ale především najít způsoby nejen opravy a obnovy, tedy návratu zpět, ale nejrůznějších vylepšení a přímo novinek (negativní entropie či negentropie). Ve vesmíru, v němž má své místo naše slunce a jeho planetární soustava, je nám sice zatím známa pouze jediná planeta, na které probíhají dlouhodobé protientropické procesy biologického charakteru (jiné, totiž ne-biologické zatím jakoby “nevidíme”), ale o jistých – ovšem časově ještě rozlehlejších – analogiích fyzikálního charakteru v celém vesmíru lze přinejmenším uvažovat a diskutovat. Nemůže být totiž pochyb o tom, že přinejmenším v některých směrech je dnes náš vesmír složitější a kupodivu jakoby méně pravděpodobný než brzo po svém vzniku. A právě vzrůst složitosti a pokles pravděpodobnosti jsou příznačné pro negentropické (protientropické) změny. Všechno se zdá ukazovat na to, že kauzální vysvětlování (které je stále zejména mezi přírodovědci považováno za jedině vědecké) v minulosti zcela pomíjelo a dosud převážně pomíjí onen pozoruhodný vztah “výzva – odpověď”. A i tam, kde se prakticky a dokonce experimentálně a promyšleně s tímto fenoménem pracuje (jako např. v imunologii), do způsobu myšlení a metodologie to ještě natolik neproniklo, aby to bylo také náležitě reflektováno.
Teprve po tomto poněkud zevrubném a pro někoho možná od věci se odchylujícím úvodu se můžeme obrátit k člověku a ke specifickým rysům jeho odpovídání resp. odpovědnosti. Na lidské úrovni totiž vztah „výzva-odpověď“ nabývá již odedávna tak výrazných rysů, že nejen nemohl a nemůže být přehlížen, ale již v prehistorických společenstvích se stává dokonce primárním a převažujícím způsobem myšlení (a v důsledku toho i jednání a chování). Přiměřenost a nepřiměřenost odpovědí na podněty a výzvy, jejich vhodnost a nevhodnost, správnost a nesprávnost, zejména pak koordinace jednotlivých typů odpovědí s jinými – to vše hraje mimořádnou, ano rozhodující roli. Zatímco až dosud (i na nejvyšších rovinách organického reagování) se odhadování do budoucna a předvídání dalšího vývoje (a také následků) nějakého činu, chování nebo jednání takřka výhradně odvozovalo z instinktů a individuálních (konkrétních) zkušeností, člověk z nejniternější potřeby usiluje o integritu vlastních rozsáhlejších přístupů a strategií, v nichž se nutně musí nějak zapojit do oscilující živé komunikace s přístupy a strategiemi druhých lidí (ale také zvířat a rostlin atd.) – a tudíž také do jejich reagování, posuzování a hodnocení toho, jak právě on jedná, jak se chová ve vztahu k těm druhým (a k jejich přístupům). To mu umožňuje rozvoj myšlení (spojený velmi úzce s rozvojem jazykové komunikace a jím také podmíněný), zejména pak rozvoj reflexe. A výsledkem je mimořádně velký a intenzivní vzestup komplikovanosti světa, v němž každý člověk a každé společenství musí žít a nějak obstát. Vyznat se v tomto složitém světě není snadné, protože naše smyslové orgány na to samy o sobě nejsou vůbec zařízeny. Orientace ve světě (především v tomto lidském světě, „světě našeho života“) už není jen záležitostí „přirozené“ inteligence, ale je věcí „kultury“, tedy něčeho, co je každému zprostředkováno druhými lidmi – rodiči, přáteli, učiteli a školou, návyky a zvyklostmi druhých lidí a určitých společenských okruhů atd.
Všechny živé bytosti žijí jen v malé části světa (vesmíru), a v jakési ještě menší „části“ jsou vskutku „doma“, tj. jsou v ní „zdomácněny“, nebo spíše naopak: tu menší část svého okolí si „osvojili“. Osvojená část světa má (snad zásluhou jedné předválečné Patočkovy recenze malé Petersenovy knížky) v češtině velmi trefné pojmenování, totiž „osvětí“: osvětí je osvojený svět (zajisté: osvojená část světa). V tomto „osvětí“ každá živá bytost žije, nikoli tedy přímo ve „světě“, zejména ne v tom novodobou a moderní vědou objektivovaném světě věcí a procesů. V tomto „přivlastněném světě“ se každá živá bytost musí umět pohybovat, chránit se, přežívat a rozmnožovat se, dobývat drobných i větších úspěchů. Zároveň však je každá taková bytost ve svém „osvětí“ uzavřena, možná spíše – aspoň v něčem – uzamčena. Vyšší živočichové si mohou své osvětí (např. svůj „rajón“) kvantitativně rozšiřovat, ale nikdy se jim nepodaří z něho vykročit, vystoupit. A pokud se prostředí, v němž žijí, pronikavě mění, ani o tom nevědí, jen chřadnou a vymírají; anebo se musí prostě adaptovat. Člověk jako jediná bytost je – zprvu jen v některých krocích – schopen takového vykročení z „vlastního světa“, ale nerodí se s ním, nýbrž musí se mu naučit – anebo si ho přímo vymyslet. A není to nikdy záležitost jednorázová, ale musí být vždy znovu opakována, ale vždy nově, jinak, za nových předpokladů a na jiné základně (protože každé takové překročení daného sice přetváří jak přístup k okolí, tak okolí samo, ale zároveň to vždy znamená, že ono okolí, byť již proměněné, má velkou a silnou tendenci se opět uzavřít a stát se „osvětím“). A abychom nebyli příliš „neosobní“: každý člověk, lidé vůbec mají velký sklon se vždycky zase uzavřít ve svém „osvojeném světě“ a zdomácnit se v něm tak, že už povážlivě oslabují, až ztrácejí svou schopnost se vztáhnout ke „světu vcelku“ (k tomu mají zprvu velmi daleko, a tak můžeme raději říci: vztáhnout se ke světu za hranicemi osvětí). Pochopitelně to neznamená, že člověk „má“ svět (celý svět; ono to je spíš tak, že svět „má“ člověka), ale je schopen se k němu ve svých myšlenkách, ve své reflexi vztáhnout, a to zase znamená: otevřít se světu (vcelku, tj. za těmi hranicemi, které mají tendenci se znovu uzavřít). Předpokladem takové otevřenosti vůči světu je ovšem zejména to, že se svět člověku sám otvírá, že k němu (v podobě výzev) „přichází“. Tak dochází k setkání a také střetání (eventuelně kolizi) na jedné straně toho, co k člověku přichází „odjinud“, a na druhé straně člověka, který je konfrontován – v závislosti na své vnímavosti a otevřenosti – s tím, co takto přichází.
To, co přichází, může být často rozpoznáno jako to, co už známe a co tedy pro nás není tak docela „nové“. Anebo to je sice nové pro nás, ale jsme na to už trochu připraveni druhými lidmi tím, že nám o tom vyprávěli. Ale složitost lidského světa (světa našeho života) je už tak velká, že se téměř nic neopakuje docela stejně, takže na téměř nic nemůžeme reagovat tak, že jen opakujeme své dřívější reakce. To skutečně nové je totiž právě v tom, co tu ještě nebylo; už to je věc, které někteří lidé nedovedou nebo nechtějí uvěřit (už staří říkali, že pod sluncem není nic nového, a s tímto přesvědčením se připravovali i o ty poslední zbytky své vnímavosti a otevřenosti vůči otevřenému resp. otvírajícímu se světu, který zdaleka není ve všem stereotypní). Ale nějaké drobné změny a zvláštnosti nejsou tím nejdůležitějším z toho, co přichází. Většina takových drobných změn se objevuje a zase zaniká. Skutečně důležité novinky lze však jen málokdy předvídat, dokonce si jich málokdy vůbec všímáme, protože jsou zpočátku nenápadné a téměř zanikají v té velké rozmanitosti mnoha nedůležitého. A přece smysl toho, co se ve světě děje, je hluboce spjat právě s takovými „novinkami“, jejichž vlivem se posléze proměňuje všechno nebo aspoň velmi mnohé. Takové „novinky“ nemohou ovšem přicházet z minulosti (to by pak nebyly žádné novinky), ale musí přicházet z budoucnosti. Smysl toho, co se děje, je tedy nerozlučně spjat s budoucností, která není prázdná, i když není „daná“, předem rozhodnutá.
Tak se dostáváme k tomu, že zmíněná dvojice „výzva – odpověď“ nemusí být chápána tak, že zdrojem výzev jsou jen skutečnosti „jsoucí“, ale také skutečnosti teprve přicházející, tedy ještě nejsoucí. Takto formulováno (a zbaveno kontextu toho, co jsme řekli před chvílí) to není nic překvapujícího nebo dokonce světoborného. Prognostici se přece právě zabývají odhadováním toho, co bude, tedy co nás teprve čeká, předvídáním toho, co přichází. Jenže tady je závažný rozdíl: sledujeme-li nějaký trend po určitou dobu, můžeme zajisté na základě extrapolace odhadovat jeho pokračování – ovšem za předpokladu, že se nestane něco nečekaného. Proto lepší prognostikové formulovali požadavek, aby byla při odhadování toho, co může či má přijít, brána v úvahu možnost intervence něčeho jiného, nepředvídaného, překvapivého. To vypadá moudře, ale pak to už není věda, nýbrž opět nějaké věštění, nepřipustíme-li, že budoucnost se nenaplňuje jen něčím minulým, aby se stala přítomností, nýbrž že sama není prázdná a nepřichází s prázdnou.
Jaký je tedy závěr našich poněkud abstraktních úvah? Odpovědnost nelze redukovat na pouhé náležité reagování na dané skutečnosti, dané okolnosti, ale musíme je přednostně vztahovat k tomu, co přichází z budoucnosti, co tedy není ještě „dáno“, ale co přesto představuje výzvu pro nás, pro člověka, pro lidi, pro tu či onu společnost, snad pro celé lidstvo. Takové výzvy přicházejí pro všechny bytosti, ba pro všechna (pravá) jsoucna, pro všechny subjekty (i neživé, jak to měl na mysli např. Teilhard de Chardin, který – tak trochu inspirován Leibnizem – připisoval „nitro“ třeba i atomům), ale pouze člověk si to dokáže uvědomit. Základní odpovědností lidí (každého člověka i lidstva) je tedy být a vždy znovu se stávat otevřenými a vnímavými vůči přicházejícím ne-daným, ale dávajícím se výzvám, přicházejícím z budoucnosti a dožadujících se toho, abychom nezůstávali jen u toho, co „jest“, ale naplňovali smysl událostního dění v nejširším významu toho slova.