Dobro, zlo a ekonomická praxe (T. Sedláček)

„Dej mi poznat cestu, po níž mám jít“

Žalm 143,8

Je zajisté zvláštní uvést ekonomickou diskusi zmíněným citátem. „Dej mi poznat cestu růstu“, nebo „hojnosti“, nebo „růstu HDP“ či „růstu utility“, by byly mnohem pravděpodobnější tiché modlitby skryté za analytickými debatami profesionálních ekonomů a lidí, kteří ekonomice věří a které živí. Začínám tímto zvláštním citátem z velmi staré knihy, abych poukázal na to, že naše pozornost se sice zaměřila na jiný cíl, ale přání „modlitby“ zůstává.
Takové vyjadřování může čtenáře docela zaskočit. Proč bychom měli předpokládat, že v diskuzi o ekonomické etice nalezneme diskuzi o Písmu a modlitbách? Ekonomie je pozitivní věda prostá hodnot a ekonomové jsou v roli mechaniků ekonomického stroje: nepřísluší jim diktovat jeho využití, pouze píší návod k obsluze. Jak by nám Písmo a modlitby – pojmy, které většinou spojujeme s normativní kategorií „náboženství“ – mohly nabídnout jakákoli vodítka k fungování tohoto stroje?
Tento esej vyslovuje názor, že přesně v tom spočívá náš problém. Prohlášení o pozitivizmu neeliminuje morální kategorie ani normativní výroky. Namísto toho je ukrývá do oblasti předpokladů, jež (vědomě či nevědomě) ovlivňují naše rozhodování. Nebo přesněji řečeno: prohlášení o pozitivizmu zastírá způsob, jímž se prohlášení o pozitivizmu samo stává normativním prohlášením. Jakmile toto pochopíme, zdánlivý odstup náboženství a ekonomie se zhroutí a z ekonoma se stane jakýsi bizarní spirituální rádce. Současně ekonomii prostoupí určitý „náboženský“ význam.
Dalo by se říci, že cílem tohoto směru tázání je porozumět ekonomově náboženské dynamice. Při tomto pokusu zjistíme, že náš konvenční názor, kdy ekonom studuje mechaniku ekonomického aparátu prostého hodnot a předává informace tvůrcům politiky a veřejnosti, aby je využili v souladu se svými normativními cíli, se převrací: tento „hodnot prostý“ ekonomický aparát ve skutečnosti ekonomovi poskytuje řadu norem, které ekonom vnímá jako pozitivní neosobní „zákony“ a také o nich tak hovoří. Ekonomie tedy nepřejímá žádnou normativnost; místo toho je normativní proces pouze obrácen – to ekonomika (ne ekonom) určuje normy. Ekonomie není etické vakuum, ale pokladnice plná etických předpokladů. My ekonomové se tak stáváme kněžími na cestě k blahobytu¹ – a to nejen technicky vzato, ale i morálně. A musíme si toho být vědomi – tj. měli bychom si plně uvědomovat, že vytváříme osobní etiku ekonomie. Pracujeme na osobní etice ekonomie a ekonomiky – na osobní etice pro neosobní ekonomiku.

1. (Ekonomické) tělo bez duše?

Správně bychom se neměli tázat, zda „ekonomika funguje či nikoli“, ale spíše „funguje ekonomika tak, jak chceme, aby fungovala?“ Problém vězí v tom, že první otázka se jeví jako pozitivistická, zatímco ta druhá obsahuje normativní komponent (jak by měla fungovat?); a tím je třeba se zabývat nejdříve. Nicméně i první otázka je vlastně implicitně normativní. O našich normách (co očekáváme od ekonomie) se však prozatím otevřeně nepochybovalo. Abychom si utvořili představu: Zombie bude pracovat velmi dobře (v rámci vlastní definice), bude velmi efektivní (dokonce se rozmnožuje pomocí pojídání, takže nedochází k žádné ztrátě času), ale bez duše nebude fungovat tak, jak bychom chtěli. Zombie nemají duši, jsou to pouhá funkční (zvířecí) těla, která, ač „nemrtvá“, mají svůj „život“ a vlastní program oddělený od lidského života a lidského programu. Přišla ekonomie o lidskou duši? Má vlastní program a život, kterému nedokážeme porozumět ani jej ovládat? Zabýváme se tak usilovně její funkčností, že nejsme schopni rozpoznat přítomnost či absenci duše? A pokud má vlastní duši a vůli, jaká je tedy duše ekonomie?

2. V co věří ekonomie a jakou má etiku?

Přestože ekonomie se jeví jako normativní věda prostá hodnot, má vlastní přesvědčení a etiku. Ale kde se skrývají, pokud chceme být za „pozitivisty“ a nehovořit o nich? Pokusím se argumentovat, že jsme svá jemná, normativní, etická a filozofická přesvědčení vložili do domněnek a pak jsme v tichosti začali věřit vlastním (údajně „technickým“, ale ve skutečnosti etickým, filozofickým a teologickým) domněnkám. Víra v důkazy je sice nesmírná, přesto ale zůstává bez povšimnutí jako podtón. Je například technicky přípustné říci „předpokládejme, že lidské bytosti jsou racionální.“ Problém nastane, když potom večer v hospodě přátelům řekneme, že „lidské bytosti jsou racionální“. Na první pohled se to jeví neškodně, ale dochází zde k něčemu důležitému. Říci „předpokládejme, že mám milion dolarů“ není stejné jako říci „Mám milion dolarů“. Je zřejmé, v čem spočívá problém – uvěřili jsme vlastním domněnkám a mýtům, které jsme si sami vytvořili. A zde nalézáme přesvědčení a etiku ekonomie. Normativní komponent ekonomie spočívá v onom „je“ (lidská bytost je racionální – ale skutečně tím myslíme, že chceme, aby to tak bylo v našem modelovém případě, který je zástupný pro realitu).
Zdá se, že my ekonomové (a kdokoli, kdo sdílí naše ekonomická přesvědčení) věříme v základní trojúhelník tří mýtů/přesvědčení – (tajemnou) neviditelnou ruku trhu, (tajemného) člověka ekonomického a (ještě tajemnější) zvířecí pudy (animal spirits). Naše víra se nachází mezi třemi vrcholy tohoto trojúhelníku. Budeme se věnovat každému jednotlivému bodu individuálně.
Vezměme si například přesvědčení, že lidské bytosti jsou racionální bytosti maximalizující svůj užitek, schopné tento užitek kalkulovat i měřit. Nejedná se o žádný nevinný předpoklad. Stal se z něj morální imperativ (je v pořádku se tak chovat, dokonce bychom se tak měli chovat, jelikož je to ku prospěchu nejen nás samých, ale celé společnosti – jak nás to učí koncept neviditelné ruky). My ekonomové předstíráme, že lidem neříkáme, čemu mají věřit a co mají dělat, ale ve skutečnosti děláme pravý opak. Věříme tomu, že nevěříme, ale i to není nic víc (ani míň) než víra. Všimněte si, jak často nás žádají, abychom o svých přesvědčeních přednášeli („takto funguje ekonomika“) i o etice („toto by se mělo udělat“) – a jak ochotně souhlasíme.
V každodenní mluvě často zaměňujeme slova myslet a věřit. Říci „Myslím si, že ekonomika funguje takto, toto je dobré pro společnost a toto je špatné“ je stejné jako říci „Věřím, že ekonomika takto funguje…“. Když se nad tím zamyslíme, je zvláštní, jak v našem racionálním světě, který se považuje za prostý víry, tato dvě slova, která se zdají být přesnými protiklady (myslet a věřit), k sobě ve skutečnosti mají velmi blízko a často se v každodenním hovoru zaměňují.
Jsme přesvědčeni, že učíme studenty ekonomie, aby „mysleli jako ekonomové“. Místo toho bychom měli pochopit, že je učíme, aby „věřili jako ekonomové“. Další otázkou je přirozeně otázka: jako kteří ekonomové? Měli by myslet (nebo věřit) jako Keynes, nebo Friedman, nebo Smith, nebo Mill, nebo (abychom uvedli radikálnější příklad) jako Veblen, Schumpeter, Weber, nebo dokonce Marx? Nebo Marx nebyl ekonom? A kde je vlastně ta linie?²
Je pozoruhodné, že se tuto schopnost musí naučit: není přirozené samo o sobě myslet jako ekonom. Chceme, aby se to stalo přirozeným způsobem myšlení, víry, náhledu na život, společnost a společenskou interakci, ale přirozené to není. Je třeba se to naučit.
Pro trénované tanečníky se taneční figury stanou přirozenými, pak se pohybují jinak, i když zrovna netančí. Ale pocit přirozenosti je výsledkem tréninku, tréninku, který sám o sobě není přirozený.
Samotná věta, že „ekonomie by měla být pozitivní vědou”, odhalí mnohé, pokud ji rozebereme. V první řadě je nejdůležitější povšimnout si, že toto vrcholné tvrzení o pozitivizmu je ve skutečnosti normativní prohlášení (by měla). V druhé řadě toto tvrzení (přesněji „požadavek“) též znamená, že ekonomie není pozitivní vědou. Pokud by ekonomie byla pozitivní vědou, tak výše uvedené prohlášení by bylo redundantní (ve fyzice taková přání neuslyšíte). Proč bychom měli chtít, aby byla pozitivní, kdyby už taková byla? Normativní aspekt opět spočívá v onom je (u předpokladů a tvrzení); spočívá v reduktivním přístupu (co zredukujete na co, co představuje/zastupuje co, co se stává důležitým [a co nikoli] při vysvětlování chování světa). Samotné modely se jeví jako pozitivní a „tvrdé“, ale nemohou existovat bez skrytých předpokladů – oblasti, kterou tak málo zkoumáme a do které jsme vytěsnili vše normativní a „měkké“.
V knize Stopařův průvodce po Galaxii od Douglase Adamse položí lidé počítači „otázku po smyslu života, vesmíru a vůbec“. Počítač několik tisíciletí provádí výpočty a potom poskytne jedinou možnou správnou, objektivní, vědeckou, pozitivní odpověď: odpověď na tuto zásadní otázku je „42“. Podstata tohoto vtipu samozřejmě spočívá v tom, že toto číslo samo o sobě nedává žádný smysl. Proč? Protože neznáme daný kontext, předpoklady, přesvědčení, ani proces. Když položíme měkkou otázku tvrdé vědě, dostane se nám nesmyslné (ale správné) odpovědi. Já tvrdím, že toto v ekonomii vídáme příliš často. „Pravda“ se nenachází ve výsledcích modelu, nachází se v okolním (měkkém) kontextu. Bez kontextu jsou naše analytické odpovědi stejné jako „42“.

3. Neviditelná ruka trhu: Neorchestrovaný orchestrátor?

Nevěřili jsme kdysi, když bylo lidstvo ještě mladé, v boží uspořádání (božím orchestrátorem)? Ač to modernímu sluchu zní absurdně, toto přesvědčení zdaleka nevymizelo. Vlastně jsme jej pouze nahradili neorchestrovaným orchestrátorem. Abychom to viděli v akci, je třeba snažit se chápat ekonomická klišé doslova. Pokud tak učiníme, zjistíme, že jsou silně náboženské povahy: „trh“ nás bude dirigovat („rušen“ politikami a regulací), povede nás dál do budoucnosti a stane se z něj Prozřetelnost, která nás zaopatřuje – obstarává nám víc a víc (čehokoli, co chceme, nebo cítíme, že potřebujeme). A tomu říkáme hospodářský růst.
Ekonomie, ať už se usilovně snaží (nebo ne), s sebou přináší etiku a soubor přesvědčení. „Buď vůle trhu, jak na zemi, tak i v teorii!“ se stalo naší modlitbou. Ohromný počet pravověrných ekonomů věří v tohoto neorchestrovaného orchestrátora i tomu, že naším nejdůležitějším úkolem (jako v případě bohů) je nezasahovat do jeho (nebo jejich) vůle. Nejen že se máme takříkajíc odevzdat jeho vůli, ale jeho vůle by se měla stát i naší vůlí (přejeme si, aby byla vůle tvá – ať už je jakákoli). Laissez-faire, laissez-passer! Nezasahujme, nechme to fungovat (samo o sobě)! Ať už děláte cokoli jiného, nezasahujte do toho a hlavně nepoučujte! Vlastně se nechte poučovat, nechte trhy, ať řeknou tvůrcům politik, co mají dělat, nechte trh zvolit cestu. V tom se ekonomie stala normativní – i když naruby. Nežádá se po nás, abychom jí udávali normy či hodnoty, to ona nám určí normy a hodnoty.
Trhy jsou svým způsobem záhadné a to, co opravdu nedokážeme vysvětlit, „vysvětlíme“ pomocí „zvířecího pudu“ („animal spirit“). (Všimněte si častého užívání pochybného termínu „nálada na trhu“, který ve skutečnosti označuje iracionální „rozpoložení trhu“ či „pocity“.) My ekonomové předstíráme, že víme, jaká je skutečná „reálná“ hodnota věcí, a máme vlastní modely pro její výpočet. Ale právě tím též naznačujeme, že trhy se v některých ohledech mýlí (při stanovení „reálné“ ceny). To je skutečný význam jakéhokoli výroku typu „současná cena (akcie, zlata, nebo měny) je vyšší/nižší než její hodnota: takže prodávejte! Nakupujte!“ Ale jak můžeme vědět, jaká je fundamentální „ontologická“ hodnota? Toto tvrzení si protiřečí s přesvědčením, že trhy jsou racionální. Vyslovit takový výrok (slýcháme je téměř nepřetržitě) znamená, že analytik musí být určitým způsobem chytřejší než trh a mít nějaký tajný vhled do reálné hodnoty (většinou pomocí nějakého modelu), ke kterému trh nemá přístup nebo se jím neřídí, nebo mu nevěří. (Pokud by mu věřil, pak by se od něj neodchyloval.) Pokud by trhy měly pravdu, cena by vždy odrážela hodnotu. Všimněte si, že analytici často komentují současný nesoulad mezi cenou a hodnotou (akcie jsou nadhodnocené), nikoliv budoucí. V tomto případě často hovoříme o „bublinách“ – ale „bublina“ neznamená nic jiného než to, že trhy se konzistentně a dlouhodobě mýlí – špatně posuzují hodnotu. Skutečný zastánce trhů by nikdy neměl bubliny ani zmínit, jelikož tím dává najevo, že rozumí něčemu, čemu trh (kde lidé obchodují s opravdovými penězi) nerozumí. Řeči o bublinách implikují, že analytik má pravdu a trh se mýlí. A jaké vysvětlení nabídneme pro takové iracionální chování trhů, pokud jsme k tomu přinuceni? Inu, „vysvětlením“ je právě onen nevysvětlitelný zvířecí pud…

4. Růst jako morální řešení

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes a zbav nás od zlého” se změnilo na „dej nám víc a víc a zbav nás tím od zlého (nedostatku, recese, atd.).” Náš současný systém tržní demokracie (všimněte si, že trh je na prvním místě, pak demokracie – to naznačuje naše priority) chápeme jako strukturovaný takovým způsobem, že pokud neroste, tak zkolabuje. To je ten strach, nebo dokonce hrozba, kterou od ekonomů slýcháme nejčastěji. Proto musíme dalšímu růstu obětovat vše, co se dá. Zásadní otázkou zůstává následující: je hospodářský růst výsledkem tržní demokracie (čemuž údajně věříme), nebo je to vlastně naopak? Stal se růst podmínkou, bez které tržní demokracie nemůže existovat? Z veškerých dostupných textů vyplývá, že většinový názor se přiklání k druhé možnosti.
Abychom uvedli příklad ze současnosti, nejedná se v případě debaty o růstu (úsporná opatření versus stimulační opatření) též (nebo primárně) o morální debatu? Imperativ „musíme růst“ (jinak trhy – a s nimi celá společnost – zkolabují; nastane „finanční Armagedon“ … lze snad k popisu využít silnější náboženský a mytický jazyk?) není nic jiného, než zamaskované tvrzení „chceme být bohatší“. Jelikož my nemusíme růst, my chceme růst.³ A jediný způsob, kterým měříme tento růst, je HDP, tj. bohatstvím. Věříme, že systém potřebuje růst; věříme, že bez růstu je systém neudržitelný.⁴ Proto oficiálně „musíme“ růst. Často se také argumentuje, že nechceme růst pro sebe, ale pro chudé (údajný efekt postupného přirozeného přerozdělování zisků od bohatších k chudším), pro ostatní země, atd. I zde velmi rychle, ač nepozorovaně, argumentujeme eticky.
Růst se stal řešením pro naše morální problémy spojené s ekonomií. Představte si situaci, kdy u stolu sedí tři lidé, ale na stole jsou pouze dvě piva. Jak se o ně spravedlivě podělit? Má zůstat bez piva ten nejchudší? Nebo ho má dostat dáma? Má pivo přednostně dostat alkoholik, nebo člověk, který pivo nikdy neochutnal? Měl by ho dostat ten mladší nebo starší? Měli by se podělit? V zásadě se jedná o otázku etiky – otázku, která byla prozatím vyřešena tím, že se na stole zázračně objevilo třetí pivo, tj. růst. Problém je vyřešen: každý dostane jedno pivo bez problémů či složitého rozhodování.
Náš současný problém spočívá v tom, že třetí pivo se neobjevilo. Takže musíme najít odpověď na etickou otázku spravedlivé distribuce bohatství (koláče, který bohužel přestal růst) bez kouzelnického triku. Ale to je otázka, kterou jsme si přestali klást, jelikož jsme se nechali „podplatit“ růstem.
Zde by se nám hodilo porozumět tomu, že touha mít víc je jedním z nejstarších archetypů lidstva. S tímto archetypem jsme zápasili odedávna. Též slouží jako příklad zásadní neoddělitelnosti etiky a ekonomie – tj. jak jsou náboženská přesvědčení propojena s ekonomií a naopak. Doposud jsem se snažil ukázat, kolik je v ekonomii víry. Pohleďme nyní na tento vztah z obráceného úhlu, položme si otázku, nakolik je ekonomie přítomna v naší (náboženské či tradiční) víře?

5. Odvěký archetyp spotřeby

Pokud se zabýváme spotřebou a potřebou mít stále víc, a to i v situaci, kdy jsou naše potřeby saturované, zabýváme se vlastně nejstaršími náboženskými a spirituálními archetypy naší civilizace. I prvotní hřích může být chápán z této ekonomické perspektivy.⁵
Úplně první případ spotřeby se objevuje v první knize Bible, Genesis. Zde Eva a Adam snědli něco, co ani nepotřebovali, ani nechtěli. Někteří teologové prvotní hřích považovali za hřích sexuální podstaty, ale v prvních knihách Genesis se o sexu nepíše téměř nic. Naopak slovo „jíst“ nebo „konzumovat“ se objevuje dvacetkrát od Genesis 2,4 do 3,19.⁶ Tudíž existují dobré důvody pro „ekonomickou” interpretaci prvotního hříchu jako „hříchu (nadbytečné)spotřeby“. Vždyť žili v Edenu, ráji hojnosti. A nebylo jim to dost. Tento postřeh může být odpovědí na otázku: Kolik je dost? Dokonce i ve spirituálně a materiálně dokonalém Edenu se lidské bytosti cítili nespokojeně.
Kletba, které se Evě a Adamovi dostalo, byla ve své podstatě ekonomická, týkala se poptávky a nabídky. Eva byla prokletá (kromě porodních bolestí) „prokletím poptávky“: budeš mít touhy, budeš mít potřeby, ale tvoje touhy nebudou s tebou, budou odloučené, budou někde jinde a budou tě ovládat. Nikdy nepřestaneš mít potřeby. Tvoje touha, tvoje žádostivost mít víc než potřebuješ nebo vlastníš, nebo mít víc než to, co ti bylo dáno, touha, kterou nemůžeš ovládat ani v ideální zahradě hojnosti, nyní už nikdy neuhasne – a bude tě ovládat. Tvoje touhy mít víc, než je přiměřené, budou ještě daleko bolestnější ve světě, kde panuje nedostatek.
Adamovi se pak dostalo „prokletí nabídky“ či prokletí práce. Můžeme opět parafrázovat následovně: budeš pracovat v potu tváře, výroba pro tebe nebude snadná a ani s technologií 21. století nebudeš schopen vyrobit dost, abys nasytil všechny touhy a žádosti, které budou stále jen donekonečna narůstat. A to je vlastně hlas, který slyšíme do dneška: zvyšte poptávku, protože je imperativem našeho přežití, a vyrábějte více, buďte produktivnější, efektivnější.
Je zajímavé sledovat dnešní dozvuky této odvěké kletby. Stále nás žene větší žádostivost (žádosti ale nejsou naše, vyrábějí se někde jinde a ovládají nás) a ženeme se za vyšší výrobou. Slovy Franka Knighta, „Tím hlavním, co rozumný jedinec chce, není uspokojení potřeb, které měl, ale další a lepší potřeby.“

6. Chamtivost je dobrá a dvojnásob posvátná spotřeba

Nevyslovená morální filosofie určitým způsobem ospravedlňuje přesně toto – chamtivost (zlo) je ve skutečnosti dobro (to je téma knihy Bernarda Mandevilla Fable of the Bees: or Private Vices, Public Benefits [Bajka o včelách neboli Soukromé neřesti a veřejné blaho]). To, co chápeme jako zlo, je dobro v přestrojení. Všimněte si, že v této ekonomické interpretaci je chamtivost dobrá nejenom pro chamtivce, ale i pro zbytek společnosti. Radikálnější výklad (nechvalně) známého citátu z filmu Wall Street „chamtivost je dobrá“ (jakkoli kontroverzně to může znít), vidí problém v tom, že v současné době není dostatek chamtivosti a že potřebujeme více toužit po tom, abychom měli více. To samé můžeme vidět v diskurzu o spotřebě: zvyšte spotřebu! Spotřeba je dobrá nejen pro spotřebitele. Spotřebou spotřebitel provádí dvojnásob posvátný akt, jelikož spotřeba je též životně důležitá pro ekonomiku, společnost, pokrok a další hodnotné cíle. Spotřebitel nepomáhá jen sobě, ale i ostatním – z „egoisty“ se tak současně stává i „altruista“.
Měli bychom si povšimnout toho, že pokud je správně pochopena, hlavní argumentace ve prospěch egoismu je onen nezamýšlený altruismus: vskutku se v rámci logiky ekonoma stanou neoddělitelnými. Samotný argument je morálního rázu: řezník Adama Smithe propaguje (nevědomky) obecné blaho – a proto by se jeho egoismus měl rozvíjet, nikoliv být omezován. Vtip spočívá v tom, nepřemýšlet o obecném blahu, ale pouze o svém vlastním. Jinak by paradoxně k dosažení obecného blaha nedošlo. Pokud by ekonomie byla vskutku egoistická či „prostá etiky/hodnot“, pak by byla nutná další argumentace přesahující hranice osobního egoismu. Ale ona nutná je. Zvažme slavný příklad Adama Smithe:
Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví, a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výhodách, které z toho budou mít… Tím, že podporuje raději výrobu doma než výrobu cizí, sleduje jen své vlastní zabezpečení, a tím, že tuto výrobu řídí tak, aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní zisk; jako v mnoha jiných případech vede ho tu jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle, o který mu vůbec nejde… Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu společnosti účinněji, než když se mu chce opravdu prospět.⁷
Takže řezník skutečně slouží zájmu společnosti. Pokud bychom dbali pouze svých vlastních zájmů, proč by mělo někoho zajímat, zda to pomáhá společnosti a ostatním? Stejný argument uslyšíme později od Miltona Friedmana, když dojde na sobecké, ač společensky přínosné chování společnosti, která pouze maximalizuje zisk: „Společenskou zodpovědností firmy je zvyšovat zisk.“⁸ Firma se nesnaží o nic jiného, než dosáhnout svého egoistického cíle, přesto při snaze dosáhnout toho cíle slouží obecnému blahu.
Proto naše studenty v hodinách ekonomie neučíme pouze ekonomické racionalitě, ale též (nebo spíše hlavně) specifickému druhu nepozorovatelného spodního proudu (tedy necenzurovaného) etiky. Nejedná se pouze o to „myslet jako ekonom“, ale také chovat se jako ekonom. Může se na to samozřejmě navršit spousta matematiky, ale vespod se skrývá etické učení ve své nejčistší formě.
To je ta „dobrá zpráva“, ten ekonomický gospel, který hlásáme světu: Chamtivost je dobrá, nepracuje proti nám, ale pro nás. Nechci polemizovat, zda je tato ekonomická etika správná nebo špatná – ale pouze poukázat na to, že to, co se skrývá pod ekonomií a naším učením je etika. Tato skutečnost by měla být otevřeně pojmenována a prodiskutována. Měli bychom přestat předstírat, že jsme prosti hodnot a že jsme eticky neutrální. Ve skutečnosti je to přesně naopak. V tomto ohledu zdání klame. Zatímco převážná většina etických směrů a filosofií se snaží určitým způsobem limitovat či trénovat naše potřeby, žádostivost, nároky, moc, spotřebu (snad kromě Nietzscheho), my oslavujeme vlastní zájem a chamtivost, říkajíce si, že toto smýšlení je prospěšné pro veřejné blaho. Jsme tedy také moralisté, sobě navzdory.

7. Potlačení etiky?

Nestačí však říci, že jsme etiku pouze zamaskovali „pozitivní“ vědou a matematikou. Dále je třeba poukázat na to, že jsme tím efektivně odsunuli naši zodpovědnost zabývat se vlastními etickými vjemy.⁹ Rakouský filosof Ivan Illich poukazuje na to, že dnešní etika se přesunula od lidí do institucí. Z institucí se staly nositelé etiky ve vysoce specializované a odcizené společnosti, která stále potřebuje (nebo přesně řečeno chce) morální koordinaci. Už nemusíme osobně pečovat například o nemocné, staré, ani chudé lidi – instituce to dělají místo nás, takříkajíc nepřímo za nás.
Vždy mi připadalo úsměvné, že ekonomové, kteří věří v sílu spontánních trhů, neustále chtějí měnit instituce, které je řídí. Zdá se, že nikdy nejsou spokojeni se stavem věcí. Pokud tuto skutečnost podrobíme psychoanalýze, cítíme, že spontánní hnací síla trhů je neustále omezována, zadržována, dokonce potlačována něčím Jiným – v tomto případě institucemi. Při čtení F. A. Hayeka například máme pocit, že jak formální tak neformální instituce současně umožňují i omezují funkci trhů. To může znamenat zase jen to, že některé instituce jsou dobré a některé jsou špatné. Takže zde nedochází k souboji mezi (dobrou) ekonomikou a (špatnými) institucemi, předpisy, apod., ale některé části ekonomiky bojují s některými částmi institucí a nařízení.
Kdo by tvrdil, že na našich institucích je něco přirozeného? I kdybychom přijali Hayekův výklad spontánních institucí, proč bychom současný stav měli považovat za přirozený? Byl kapitalismus „přirozenější“ před sto lety, nebo bude přirozenější za sto let? A jak můžou naše zásahy učinit instituce přirozenějšími? Zdá se, že systém nelze ponechat jen tak. A to platí i pro změny systému. Stav, ve kterém se nyní nacházíme, není přirozený status quo, nýbrž výsledek vlivu institucí utvářejících trh a práce politiků, právníků a ekonomů.
Vezměme si například polo-formální instituci: HDP. Na praktické a osobní úrovni nás vlastně nezajímá. Kdo z nás ví, jestli jeho „osobní HDP“ byl vyšší nebo nižší v daném roce (například 2010/2011 upraveno o inflaci)? A pokud ano, o kolik přesně procent? A zde nechci pouze hrubé odhady, ale přesné číslo na desetiny. Takové informace lze snadno dohledat (stačí se podívat na naše daňové přiznání), přece to však ví jen málokdo z nás. Nevíme, protože nás to nezajímá. Ale pokud toto číslo povýšíme z osobní úrovně (která by nás měla zajímat nejvíce) na abstraktní makro úroveň, stane se kouzlo: toto číslo získá extrémně významné postavení a stane se důležitým. Pokud je růst malý, nebo dokonce záporný, ekonomové nám radí, co musíme udělat, nebo dokonce obětovat, abychom oživili ekonomiku.
Na úrovni formálních institucí můžeme hovořit o „hříšných strukturách“, kdy jednotlivci se chovají dobře a dle svých nejlepších úmyslů, ale výsledkem jejich koordinované aktivity je určité zlo. Toto zlo je kolektivní povahy a spočívá v institucích a vzniká v samotné struktuře. Drobný technický nárůst nějaké vzdálené úrokové sazby může mít například devastující dopad na životy tisíců vesničanů – a dané rozhodnutí může učinit s dobrými úmysly žena, která pravidelně věnuje polovinu svého výdělku na charitu, jak poznamenal David Graeber.¹⁰

8. Zlatý věk / zlatá klec – ekonomie před etikou

Ne, že by ekonomové byli tak chamtiví, že úplně zapomněli, jak uvažovat eticky; spíše se zdá, že věříme, že zbohatneme natolik, abychom se mohli chovat eticky – růst je odpovědí na naše morální problémy. Ve skutečnosti dokonce klasičtí ekonomové v tomto smyslu hovoří o zlatém věku. Představa, že ekonomie může změnit svět a přispět k etice nabyla formu sociální naděje par excellence. David Hume věřil, že
kdyby nás příroda obdařila přebytkem materiálních statků a každý by měl všeho dostatek, pak by bylo zřejmé, že v tomto blaženém stavu by kvetla každá ctnost.¹¹
John Stuart Mill, jeden z otců ekonomie,¹² je autorem tohoto slavného výroku:
Upřímně říkám, že mě nijak neokouzlily životní cíle těch, kteří považují za normální stav člověka prahnout po úspěchu a nebojí se pro úspěch ohánět ostrými lokty, šlapat jiným na paty, ničit je a ještě je cestou k vrcholu zadupat do země. Takovéto jednání formuje dnešní společenský život.¹³
Někdy v budoucnu, až pomine tento typ společenského života, dosáhneme stavu, který Mill nazývá ustáleným věkem, kdy „už si nikdo nebude přát být bohatším“.¹⁴
Ekonomie nás tedy vede prostřednictvím „stávajícího typu společenského života“ k etice. Přesněji řečeno, až etika dostatečně zlevní, už s ní nebude problém. Tento současný nežádoucí systém nás spontánně vede k novému, vzdálenému, ale přibližujícímu se žádoucímu sytému.
John M. Keynes se tímto tématem zabývá o sto let později, když očekává, že nastane „největší změna v materiálním vývoji člověka“:
Pokud tedy vyřešíme problém ekonomie, budeme jako lidský druh zbaveni svého tradičního úkolu. … ještě po mnoho staletí bude naše pouto ke starému Adamovi tak silné, že každý bude muset pracovat, aby byl spokojený … k uspokojení tohoto starého Adama v nás budou stačit tři hodiny (práce) denně.¹⁵
Tudíž:
Jakmile přestane být shromažďování bohatství pro společnost to nejdůležitější, změní se i zákony morálky. Budeme schopni se oprostit od mnohých pseudomorálních principů, které nás ovládaly po celá dvě století, od principů, skrze které jsme ty nejhorší z lidských vlastností povýšili na nejvyšší ctnosti…Budeme se moci navrátit k základním a nezpochybnitelným principům náboženství a tradičních ctností – chtíč se znovu stane neřestí, lichva přečinem, láska k penězům se nám zhnusí a ti, kteří se přestanou zaobírat zítřkem, budou nejlépe následovat cesty morálky a zdravého rozumu. Budeme znovu oslavovat cíle namísto prostředků a střežit dobro před užitkem. Budeme oslavovat ty, kteří nás naučí, jak čestně a dobře využít hodiny a dny, stejně jako ty, kteří si umí užívat pravých radostí, které svět nabízí. Oslavíme ty květy země, které se nelopotí ani nezahálí.¹⁶
Zde otcové ekonomie jednohlasně volí jazyk náboženství, aby vyjádřili etické cíle, kterých má dosáhnout ekonomický blahobyt. Úvodní citát, kterým začíná tento text, „dej mi poznat cestu, po níž mám jít“, tak získává nový význam. To trh nás vede do země spravedlivých: stal se z něj náš pastýř. To trh nás přetváří, přirozeně eliminuje neřest a svým způsobem nám dává „nové srdce“, které jednoduše a spontánně činní dobro. Už to není Bůh, kdo nás zbožšťuje (k obrazu, který bychom rádi viděli), ale současný ekonomický systém, který je založen na (formulováno Keynesem) neřestech a přečinech a ve kterém je vhodný, ba dokonce nutný termín láska k penězům (používaný Sv. Pavlem).¹⁷ Keynes tvrdí, že systém neuznává cíle, nýbrž prostředky – a samotný systém se stal prostředkem (prostředkem k dosažení zlatého věku, nejen bohatství, ale hlavně morality). Další bod je však mnohem zajímavější, s ohledem na ekonomickou etiku. Ekonomická etika se stává primárně ekonomickou a teprve pak etickou. Ideálním stavem je být natolik bohatý, že altruismus se stává jednoduchým, bezbolestným a triviálním. V ideálním stavu je etika cenově dostupná, dokonce levná. Zde tkví následující paradox: etika je možná, pouze pokud odumře, pokud je oslabená a pokud z ekonomického hlediska nemá žádnou váhu; když se etika stane natolik cenově dostupnou a levnou, že už ji nenahlížíme jako oběť.
To je ono nebe, onen konečný cíl, ke kterému vše v ekonomii směřuje. Každičký výpočet je založen na tomto snu. To je ono nevyřčené krédo ekonomů – sledovat cestu k tomuto (etickému) cíli.
Stále však existují otázky, které čekají na zodpovězení. První z nich je následující: je tento sen skutečný? Kolik bohatství je třeba, aby povstal nový Adam? Vede nás bohatství, které jsme získali za posledních 80 let od doby, kdy Keynes napsal tato slova, k větší spravedlivosti? Ve společnosti, kde jsou všichni bohatí, se sice vyskytuje méně drobných krádeží, méně násilí, ale jak je to s velkými strukturálními a finančními „systémovými hříchy“, z nichž některé odkryla současná finanční krize? A jaká panika zachvátí tuto bohatou společnost, pokud se úroveň bohatství sníží kvůli hospodářské cykličnosti, prasklé bublině či jiné krizi? Může nás neorchestrovaný orchestrátor trhů vést v těchto podmínkách? A i kdybychom jako civilizace v dlouhodobém horizontu nakonec dospěli k ideální společnosti, bude to dříve, než v krátkodobém horizontu zemřeme pohrouženi do svého egoismu, který nám zdánlivě slibuje ono budoucí nebe na zemi – jak ve smyslu bohatství, tak ve smyslu morality? Všimněme si, že v Keynesově vizi (a ve vizích dalších otců ekonomie a současných ekonomů) bohatství není konečným cílem samo o sobě. Nikoli, bohatství je (téměř technický) práh či brána – předpoklad pro spravedlivou a mírumilovnou společnost. To je mimochodem hlavní myšlenka Evropské integrace: dosáhnout míru (hlavního cíle) pomocí obchodu (vytrácejícího se prostředníka, přechodného cíle).
Nyní zbývá ještě (nejméně) jedna otázka: o jaký druh spravedlnosti či etiky se bude jednat? Proč (a jak) bychom se měli starat o ostatní, ač nás to nic nestojí? Odkud se naše pojetí spravedlnosti (spontánně?) objeví? Z ekonomie? Kdo a co nás povede ve spravedlnosti, jakmile skončí vedení neorchestrovaným orchestrátorem trhu a nebude již dále zapotřebí, jelikož jeho role byla splněna?

9. Co můžeme udělat?

Aby ekonomie měla budoucnost, která by měla smysl pro lidstvo, musíme pečovat o duši ekonomie. Náš současný způsob praktikování ekonomie musí ustoupit novému oboru humanitní ekonomie „humanomics“. Nabízím několik návrhů ve snaze navrátit nemrtvému tělu duši a smysl a znovu nastolit diskusi o tom, jaké výsledky od ekonomie očekáváme.
Zodpovědnost
Měli bychom si být vědomi hodnot a etického učení ekonomie a otevřeně o nich diskutovat. Neměli bychom předstírat, že fungujeme mimo hodnotové systémy, a našemu učení by se mělo dostávat alespoň tolik péče, kolik obecně prokazujeme náboženským a morálním školám. Musíme si uvědomit, že ekonomie jako systém s sebou nese hodnoty stejně tak jako my – jednotliví ekonomové. Musíme nést břemeno odpovědnosti – systematicky i osobně – za činy, jejichž následky mají dopad na životy ostatních. Je nepřípustné předstírat, že většina naší ekonomické praxe v roli ekonomů a našich ekonomických aktivit v roli ekonomických účastníků nemá etický význam. Když ovlivňujeme druhé, což naše ekonomická praxe a aktivity dělají, čelíme etickým závazkům, ať jsme si jich vědomi či nikoli.
Rozšíření hracího pole
Obor ekonomie by měl být obsáhlejší. Stal se z něj nejužší obor sociálních věd, přestože kdysi byl považován za královský obor. Bez příslušného kontextu a adekvátního vědeckého, filozofického a společenského povědomí jsou ekonomické modely zavádějící a oslepující. Jsem také toho názoru, že v rámci ekonomie by měla nejdřív být studována historie tohoto oboru a teprve potom hlavní proudy současné akademické teorie. To by pomohlo ekonomii, aby nebyla tak často nábožensky mono-paradigmatická, a umožnilo by to užití různých metafor pro různé účely. Jen si představte, jak egoisticky by vypadala současná filozofie, kdybychom nejdříve dogmaticky vyučovali současné převládající filozofické směry a teprve o několik let později, jako dodatek, bychom hovořili o historii filozofie jako určité skupiny alternativních škol.
Pokora
Díky způsobu, kterým vyučujeme ekonomii, to vypadá, že jí rozumíme. To je naprosto odlišné od filozofie, sociologie, antropologie a dalších předmětů zabývajících se lidským věděním o lidech, kde se studenti učí především zvládnout předmět s velkou pokorou; učí se o různých myšlenkových proudech a rozmanitosti přístupů, metod a paradigmat se záměrem porozumět tomu, čemu plně nerozumíme, že se zabýváme obtížným a vnitřně kontroverzním předmětem. U ekonomie se naopak snažíme předstírat jistotu tváří v tvář fundamentální nejistotě.
Méně exaktnosti
„Exaktnost je falešná,“ řekl Alfred North Whitehead, nejvýznamnější matematik minulého století. Je zcela určitě zrádná. Pocit, že můžeme předpovědět a porozumět systému není jen neužitečný, ale je též nebezpečný – a to svým způsobem přispělo k finančnímu kolapsu. Problém finančních institucí nespočíval v tom, že toho málo věděly o věcech, které je možné poznat, ale v tom, že měly pocit, že těmto věcem dostatečně porozuměly. Při trochu větší nejistotě by se nikdy neobjevily finanční modely, které nabízejí přesné odhady, banky by nepůjčovaly tak na hraně, až z té hrany spadly. Kdyby vlády neustále nevěřily, že „příští rok porosteme“, tak by úrovně národního zadlužení nebyly tak vysoké – jelikož se vysoce zadlužujeme pouze s pevným přesvědčením (ale ve skutečnosti se jedná pouze o naději), že HDP v budoucnosti poroste a my budeme schopni splatit naše dluhy z narůstajícího obratu.
Fascinace exaktností, především budoucích předpovědí, může také být nebezpečná, protože eliminuje nejistotu a potřebu vytvářet rezervy. Pokud je předpověď, na základě které se aktéři zachovali, nesprávná, mohlo by to vést k hrozivým následkům. Vládní výdaje by na příklad mohly být založeny na příjmu z minulého roku, aby bylo jisté, kolik peněz je k dispozici.
Krátkodobost versus stabilita
Ekonomie vznikla jako obor diskutující o cílech ekonomie, tj. kladla otázku: „kam systém směřuje?“, a hodnotila, zda se nám odpověď líbí nebo ne. Zdá se, že dnes se diskuse zabývá pouze krátkodobou budoucností exaktních fetišizovaných statistik, které byly pozdviženy na metadata (jak jsme ukázali v případě HDP), která bez příslušného kontextu nemají smysl. Podle mého názoru by se ekonomie měla zabývat tím, kam systém směřuje. Nekonečný růst HDP by neměl být naším cílem. Místo toho bychom měli definovat cíl ekonomie jako nehybný stav – konec růstu – v rámci kterého plníme i jiné cíle. K růstu dochází a je dobře, když k němu dojde; ale pokud věříme, že by k němu mělo docházet stále a vysokým tempem, takové přesvědčení nás může zničit. Příliš dlouho jsme obětovali stabilitu, abychom povzbudili růst. Takže jsme dostali, co jsme chtěli: velmi rychle rostoucí ekonomii, která je velmi nestabilní. Imperativem pro nastávající roky se musí stát opak: obětovat růst (pokud nastane) za účelem znovuzískání stability.
Jedna z úloh politické ekonomie spočívá ve stabilizaci maniodepresivních tendencí ekonomiky jednotlivců i trhů. Jinak řečeno, politická ekonomie by se měla snažit o snížení rozptylu hospodářských cyklů. To nevyhnutelně vede nejen k vytváření deficitů a nízkým úrokovým sazbám (v naší metafoře o maniodepresivní ekonomice to znamená podávat ekonomice antidepresiva) za účelem podpory růstu, ale také k fiskálním přebytkům a vysokým úrokovým sazbám za účelem zpomalení (z důvodů stabilizace) růstu HDP, pokud je nadměrný.
Povinností ekonomů je přispívat ke stabilní ekonomice, ne nutně (neustále) rostoucí ekonomice. Naší nejvyšší prioritou by měla být stabilita; růst by měl být přeřazen na čtvrtou z pěti příček priorit. To je zjevně normativní tvrzení a ekonomové se musí naučit to akceptovat, místo ignorování zodpovědnosti a schovávání se (ač nevědomky, podvědomě) za předstíraný pozitivismus.
Pokud je cílem život v zemi spravedlivých, jak to formuluje Keynes a další, definujme, co tím máme na mysli a snažme se o to usilovat namísto toho, abychom usilovali o zemi růstu. To je morální zodpovědnost ekonomie: limitovat sama sebe.

Jak ukazuje např. Richard Nelson v díle Religion of Economics.
Robert Frank (1993) psal o tom, jak jsou studenti ekonomie „vycvičeni“ v úvodu do ekonomie, aby měli blíže k racionálnímu činiteli, kterého teorie předpokládá. Khurana a Gintis (2008) zkoumají ten samý efekt na studenty MBA, kteří se učí Friedmanovský argument, že společenskou odpovědností manažerů je maximalizovat zisk, tečka.
Všimněte si, jak často v každodenní mluvě nahrazujeme slovo chci imperativem musím; říkáme: už musím jít, přestože bychom doopravdy měli říci: už chci jít.
Proto je vhodnější hovořit o krizi růstového kapitalismu než o krizi kapitalismu jako takového.
Pro podrobnější informace viz.: Und Schopping-center, Das Lesebuch Und Nachdenkbuch a Ekonomie dobra a zla, kapitola „Potřeba (s)potřeby“.
Bible, Český ekumenický překlad
Smith, Adam, Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, 398. Zvýraznění je autorovo.
Tento bod je možno dále rozvést; Friedman končí svůj článek citátem ze své knihy Kapitalismus a svoboda: „Podnikatelé mají jednu a pouze jednu společenskou zodpovědnost – používat své zdroje a uskutečňovat činnosti směřující k dosažení zisku tak dlouho, dokud zůstávají v mezích pravidel hry – čili zapojovat se do otevřené a svobodné konkurence, aniž by se uchylovali k podvodům a klamům.“, 119.
Toho si všiml již Slavoj Žižek na začátku své spisovatelské dráhy – viz. jeho kniha The Sublime Object of Ideology, Verso, 1989.
Viz. David Graeber, Debt: The First 5000 Years. Melville House, 2011.
Hume, Selections, 203-204.
Dílo J. S. Milla bylo poprvé publikováno v roce 1848 a rychle se z něj stala bible anglické ekonomie devatenáctého století. Redaktor poslední edice dílo nazval: Principles of Political Economy with Some of Their Applications to Social Philosophy,.
Mill, Principles of Political Economy, 88.
Mill, Principles of PoliticalEconomy, 4.6.2. ibid
Keynes, Essays in Persuasion, 358–373.
Keynes, Essays in Persuasion, 358–373, [zvýraznění je autorovo].
Bible, 1. list Timoteovi, 6,10. Český ekumenický překlad.