Martin Buber

Martin Buber (8. února 1878 Vídeň -13. června 1965 Jeruzalém) byl židovský filosof náboženství a překladatel rakouského původu. Podílel se na sionistickém hnutí a zasazoval se o vyrovnání s palestinskými obyvateli Izraele.

J. Heller: Martin Buber – život a dílo

Martin Buber patří ne­pochybně mezi nejuznávanější myslitele našeho století. Nanejvýš plod­ným způsobem se v něm setkávají, prolínají a dozrávají dva proudy: proud staré židovské tradice v její nejvřelejší produchovnělé podobě, jak se projevuje zvláště v chasidismu, a dále proud kritického a analytic­kého evropského filosofického myšlení, jak přišel k slovu zvláště v koša­té německé filosofii minulého století. Stručně a krátce řečeno: Buber věří i myslí. Věří i myslí nekonvenčně, ale o to hlouběji.
V dějinách se setkáváme se spoustou lidí, kteří mysleli mnoho, ale věřili málo nebo vůbec ne. Tak se výsledek jejich myšlenkové práce ne­jednou podobal dokonale provedené pitvě: vše bylo rozpitváno, ale co zbývalo, nebylo k životu. Jiní věřili, ale nemysleli, nebo alespoň nemys­leli dost a do hloubky. Tak se to, co dělali, podobalo počínání léčitele, který sice něžně hladí, ale po povrchu a do hloubky neproniká. Na roz­díl od obou je Buberovo počínání cosi jako akce chirurga, který řeže, aby uzdravil, to jest napomáhá svou kritickou analýzou i svou hlubo­kou, nelacinou nadějí a vírou v moc pravdy k tomu, aby se pacient, churavé lidstvo a jeho myšlení i usilování, vracelo na cestu života. A tak stojí za to podívat se nejdříve na jeho život, pak na jeho dílo a ko­nečně na pozadí jeho nejzávažnější filosofické práce, kterou zde čtenář dostává do ruky.

1. Buberův život

Narodil se 8. února 1878 ve Vídni. Jeho rodiče se však rozešli, když mu byly tři roky, a tak jejich roli převzal Buberův děd Salomon Buber, zámožný obchodní rada a ředitel dvou bank ve Lvově a zároveň jeden z velkých židovských učenců oné doby. Studoval zvláště midraše, biblic­ké výklady starých rabínů a vydával je s vědeckou akribií moderního evropského badatele. Byl dokonalým znalcem hebrejštiny, kterou běžně psal i mluvil. Babička Adéla se zase výborně orientovala v klasické ně­mecké beletrii a zahrnovala svého opuštěného vnoučka vřelou láskou. Matka malému Buberovi zcela zmizela z obzoru, s otcem se občas vídal.
Po škole navštěvuje malý Martin polské gymnázium ve Lvově, jeho první literární práce je v polštině. Po maturitě se osmnáctiletý Buber zapisuje na vídeňskou univerzitu (1896). Zde se vzdaluje židovskému ovzduší svého mládí a dostává se pod vliv významného filosofa tehdej­šího času Friedricha Nietzscheho. Jeho smysl pro řeč je tříben častou návštěvou divadel. Přesto po roce odchází z Vídně do Lipska. V němec­ky mluvících zemích bylo tehdy zvykem změnit během studia několikrát místo a putovat od jednoho univerzitního města ke druhému. V Lipsku setrval dva roky (1897-1899). Zde jej nejvíc oslovila hudba, zvláště ba­chovská tradice, v Lipsku pěstovaná. V létě 1899 odešel do Curychu. Zde se věnuje mnoha oborům: filosofii i filologii, germanistice i klasic­ké filologii, literatuře i dějinám umění. Orientalistika a religionistika zatím chybí. Sbližuje se však s dílem významných mystiků: Mikuláše Kusánského, Paracelsa, Weigela a zvláště Jakoba Böhmeho. Také se setkává se zakladatelem sionismu Theodorem Herzlem, ale jejich poje­tí se liší. Herzl zdůrazňuje stránku politickou, Buber vnitřní. V Cury­chu také poprvé potkává svou budoucí manželku Pavlu Winklerovou, nežidovku, která tam studuje germanistiku a píše verše, a to pod pseudonymem Georg Munk. Později psala i romány.
V roce 1901 má Buber referát na pátém sionistickém kongresu v Basileji, o rok později zakládá s několika přáteli Židovské naklada­telství a pracuje v něm, zvláště intenzivně se zabývá židovskou tradicí minulosti. Po smrti Herzlově v roce 1904 se definitivně vzdaluje politic­kému sionismu a v červnu téhož roku promuje ve Vídni u profesora Jodla na základě disertace „Beiträge zur Geschichte des Individuationspro-blems“ – Příspěvky k dějinám problému individuace.
Další léta, zhruba 1904-1912, nazývají Buberovi životopisci „mystic­kou periodou“. Buber se stahuje do ústraní a zabývá se velmi soustředěné otázkami chasidismu, židovského probuzeneckého proudu v Haliči, který tam kvetl zvláště mezi léty 1700–1800. Odtud pocházejí pak i jeho další knihy jako Geschichte des Rabbi Nachman (Příběh rabbiho Nachmana) z roku 1906 a „Legende des Baalaschem“ (Legenda o Baal–šemovi) z roku 1908. Práce o chasidismu vyplňují třetí svazek Buberových spisů, ten jich shrnuje celkem třináct.
V téže době jako další rys Buberovy „mystické periody“ – vydává Buber také několik prací z oblasti náboženské filosofie jako „Ekstatische Konfessionen“ (Extatická vyznání) a spisy o čínské náboženské filosofii (Reden und Gleichnisse des Tschuang Tse, Die Lehre vom Tao, Chinesische Geister – und Liebesgeschichten atd.). Kořeny židovství ohledávají jeho „Drei Reden uber das Judentum“ (Tři řeči o židovství).
V roce 1913 se začíná v Buberově myšlení odehrávat obrat od mystické niternosti k otázce mezilidských vztahů. První významný spis, kde se tato skutečnost jeví, je „Daniel – Gespräche von der Verwiklichung“ (Daniel – Hovory o uskutečnění) z roku 1913. Není jistě náhodou, že ten­to obrat spadá do času první světové války. Před ní vládl namnoze v evropských intelektuálních kruzích optimistický názor, že se lidstvo přirozenou cestou ze svých vlastních mohoucností, prohloubením etikya niterným zduchovněním vyvine na úroveň, kde se bude lidské a božské dotýkat. Buber samozřejmě nikdy nesdílel takovou naději v její primitivně extenzivní podobě, ale přesto něčím z ní byl právě ve své mys­tické periodě poznamenán. První světová válka přinesla otřes toho optimismu mezi lidmi citlivými a myslícími, druhá světová válka pakjeho definitivní konec.
Toto loučení s optimistickým imanentismem je patrné v díle řady tehdejších myslitelů – od teologů (Barth, Hromádka, Daněk) po filoso­fy (u nás např. Rádl) a mnohé další. Už tím, jak Buber v těchto letech s hlubokou citlivostí reaguje na vnitřní přelom, který mnozí kolem něho ještě nepostřehli, ukazuje, že tu jde o myslitele velkého, světové­ho formátu.
Je příznačné, že v prvním poválečném roce, tedy 1919, uprostřed nouze a bídy, píše Buber první, ještě nedozrálý koncept svého pozdější­ho ústředního filosofického díla „Já a ty“. A v témže roce dokončuje jeho přítel a souputník Franz Rosenzweig své hlavní životní dílo „Stern der Erlösung“ (Hvězda vykoupení) a Nehemia Nobel zakládá „Judisches Lehrhaus“ (Židovský vyučovací dům) ve Frankfurtu nad Mohanem, s nímž Buber spolupracoval až do své emigrace v roce 1938.
Na díle „Já a ty“ pracoval Buber zvláště v roce 1922, vyšlo v roce 1923. K němu se vrátíme v poslední části tohoto doslovu. V témže roce je Bu­ber povolán na frankfurtskou univerzitu, aby tam vyučoval religionis-tiku, nejdříve jen jako externí spolupracovník, od roku 1930 jako hono­rární profesor. Dvacátými léty Buberova mystická perioda definitivně končí a začíná další významné období – tentokrát práce s biblí.
Na podnět nakladatele Lamberta Schneidera začíná Buber praco­vat společně se svým přítelem Franzem Rosenzweigem na novém pře­kladu Starého zákona do němčiny. Není to obvyklý překlad. Oba se spo­lečně snaží vystihnout co nejpřesněji ducha a vnitřní pohyb hebrejské předlohy. Jedno hebrejské slovo se snaží překládat vždy jedním slovem německým nebo alespoň odvozeninou od téhož slovního kořene. Vzniká pozoruhodné, velmi svérázné dílo, které nemá obdobu v žádném jiném moderním jazyku. Nečte se snadno, je tu plno novotvarů, neobvyklých vazeb, které jsou zvláště prostému čtenáři ne zcela srozumitelné. Ale přece má překlad zvláštní monumentalitu a krásu a hlavně vystihuje svou hebrejskou předlohu zcela jedinečným způsobem. Společná práce s Rosenzweigem trvala pouze do roku 1929, kdy Rosenzweig zemřel. Tehdy zrovna překládali Izaiáše. Buber potom dokončil překlad sám. V roce 1934 pak vyšly Buberovy a Rosenzweigovy články, osvětlující jejich práci na překladu pod názvem „Die Schrift und ihre Verdeutschung“ (Písmo a jeho poněmečtění – překlad do němčiny) a vlastní překlad vyšel nejprve v 15 částech v roce 1937. Buber však na něm pracoval dál. Nové, upravené vydání vyšlo v roce 1962 ve čtyřech svazcích.
Práce s biblí se odrazila i v tématech dalších Buberových publikací. V roce 1932 vychází“Königtum Gottes“ (Boží Království) jako první díl velkého projektu, který Buber nazval „Das Kommende“ (To přicházející) a měl obsahovat rozbory vzniku mesiášské víry. K proble­matice dialogické se také v roce 1932 vrací dílem „Zwiesprache“ (Rozhovor).
V třicátých létech se v Německu dostává k moci Hitler a Židé jsou stále víc pronásledováni. I Buberovi hrozí, že bude sesazen ze své honorrární čili čestné profesury na frankfurtské univerzitě. Buber tomu předchází tím, že se sám místa vzdává. K posílení v odporu proti na­cismu vzniká na základě Buberova podnětu organizace pro židovské vzdělání dospělých a konečně se ustavuje „Mittlestelle für jüdische Er-wachsenenbildung“ (Zprostředkovatelna pro židovské vzdělávání do­spělých), kterou také sám vede. Jezdí po různých židovských nábožen­ských obcích, přednáší, odhaluje duchovní kořeny židovské kultury i tradice, pořádá biblické kurzy. Ovocem této práce jsou i další publi­kace, jmenovitě“Kampf um Israel“ (Boj o Izrael), jak je nazván sborník (Reden und Schriften = Proslovy a spisy) z let 1921-1932, a dále sbír­ka vysvětlujících článků k překladu Písma (Die Schrift und ihre Verdeutschung) – obojí vychází v roce 1934. Nacistický útlak však pokra­čuje a v únoru 1935 zakazuje režim Buberovi jakoukoli veřejnou čin­nost. 15. září 1935 jsou vyhlášeny pověstné „norimberské zákony“, kte­ré staví všechny německé Židy mimo právo. Buber však ještě publikuje, v r. 1936 vychází další sbírka proslovů a článků nazvaná „Die Frage an den Einzelnen; die Stunde der Erkenntnis“ (Otázka pro jednotlivce Hodina poznání).
Mraky se stahují dále. Nicméně v roce 1937 vychází první vydání pře­kladu Písma v patnácti dílech a Buberovi se blíží šedesátka. Ta připa­dá na únor 1938. Nakladatelství Schoken v Berlíně se ještě zdařilo vy­dat k Buberovým sedesátinám sborník, ale hned po nich v březnu 1938 opouští Buber Německo a odjíždí do Palestiny, mohlo by se říci na po­slední chvíli, než se německé hranice pro židy uzavřou a zbude jim jen jediná cesta – do koncentračních táborů a z nich do plynu. V listopadu 1938 vyjde vše najevo v proslulé“Kristallnachť.“
Jeruzalém Bubera příliš nevítá. Na univerzitě dostává relativně ne­významnou stolici sociální filosofie. Toto Buberovo odsunutí jakoby na okraj dění nepochybně souviselo s jeho politickou nepoužitelností. Na všech stranách a vždy znovu radil ke smíru, zvláště s palestinskými Araby, takže se k němu později řada jeho blízkých žáků přiznávala jen s rozpaky nebo vůbec ne. Hlavní změnou bylo to, že nyní píše Buber především hebrejsky. Publikuje převážně v novinách Davar (Slovo), kde také uveřejňuje poprvé na pokračování slavný román z chasidského prostředí „Gog a Magog“ (1941). Další hebrejské spisy jsou „Chasidské poselství“ a „Mojžíš“, uveřejněné později ovšem i německy. Obojí vyšlo v roce 1945 a hned rok nato rozsáhlý hebrejský soubor „Chasidská vyprávění“. Jejich německý překlad vyšel v Curychu v roce 1949 a jeho čes­ký překlad od Aleny Bláhové v nakladatelství Kalich v roce 1990.
V roce 1947 navrhly Spojené národy rozdělení Palestiny na dva stá­ty, židovský Izrael a arabskou Palestinu. Buber nebyl pro takové řeše­ní, chtěl zachovat společný stát Židů i Arabů a volal k vzájemnému smíření. Nenaslouchalo se mu. 15. května 1948 skončil britský man­dát nad Palestinou, Britové odešli a okamžitě vypukla arabsko-židovská válka. Buber je nadále soustředěn na vnitřní problémy člověka, píše“Das Problem des Menschen“ (Problém člověka) a v roce 1949 za­kládá seminář pro vzdělávání dospělých v Jeruzalémě. V té době také vychází významný chasidský román Gog a Magog německy. V roce 1950 vycházejí „Der Glaube der Propheten“ (Víra proroků) a „Zwei Glau-bensweisen“ (Dva druhy víry). Další rok přináší Buberovi velké oceně­ní, když dostává prestižní cenu (Hansischer Goethe-Preis) v Hambur­ku a odjíždí na delší pobyt do Ameriky, kde je přijímán s uznáním. V roce 1952 se vrací do Jeruzaléma a vydává další svá díla v němčině. Roku 1953 dostává významnou Mírovou cenu německého knižního trhu ve frankfurtském kostele sv. Pavla a odpovídá na ni závažnou přednáškou „Das echte Gespräch und die Möglichkeiten des Friedens“ (Opravdový rozhovor a možnosti míru). V roce 1954 přebírá významné nakladatelství Hegner v Kolíně nad Rýnem edici jeho překladu Písma a Buber pracuje na jeho nové úpravě. V roce 1956 cestuje opět po Evropě a roku 1957 po Americe; o rok později slaví osmdesatiny a blahopřání ze všech kontinentů dokazují, že je opravdu světově uznávaným mysli­telem. Postihuje jej však i bolestná ztráta, když mu 11. srpna 1958 umí­rá manželka Pavla. V šedesátých létech pracuje však ještě na edici svých sebraných spisů ve třech svazcích (vyšly 1962-1964) a dokončuje revizi překladu Písma (1962).
Poslední léta života přinášejí další pocty: v roce 1963 dostává nizozem­skou Erasmovu cenu, v roce 1964 čestný doktorát univerzity v Heidelbergu. Konec Buberova života přišel v létě 1965. Potíže s ledvinami způ­sobily, že se musel podrobit lékařským prohlídkám. Po jedné náročné prohlídce, když se cítil zřejmě velmi vyčerpán, upadl a zlomil si krček stehenní kosti. Byl převezen na kliniku a operován. V nemocnici strá­vil téměř měsíc – od 26. 4. do 23. 5. Ledvinová choroba se však stup­ňovala, dostavila se uremie. Postupně ztrácel vědomí, konec nastal 13. června 1965.

2. Buberovo dílo

Buberovi bylo dopřáno, že mohl na sklonku svého života sám zredigovat a vydat své „Sebrané spisy“ a jak výběrem toho, co do nich pojal, tak i jejich pořadím a úpravou dát svému celoživotnímu dílu konečný tvar. Rozměrnou trilogii vydala společně dvě známá nakladatelství -Kösel Verlag München a Lambert Schneider Heidelberg. Všechny části mají společný nadpis Martin Buber Werke (Dílo). První díl, vydaný v roce 1962, má nadpis „Schriften zur Philosophie“ (Spisy k filosofii). Má 1131 stran. Látku, která se zde probírá, lze shrnout do několika okruhů. První a asi nejdůležitější jsou spisy k Buberovu dialogickému principu. Jejich těžištěm je patrně nejvýznamnější Buberův filosofický spis „Já a ty“. Další skupinu tvoří práce o antropologii, třetí o vztahu náboženství a filosofie či vztahu různých náboženských proudů, židov­ství, křesťanství, taoismu atd. Poslední nejmenší skupina krouží kolem problémů politických. Zde stojí v popředí Buberova zájmu Gándhí. Souhrnně lze říci, že Buberovi nejde o podstatu jsoucna či nějakou po­dobnou zcela teoretickou otázku, nýbrž o to, že to, co zakládá naše lid­ství, je vztah. A právě odtud se Buberovi otevírají nové pohledy do kul­turní antropologie, do otázek filosofických, náboženských a posléze i politických.
Druhý svazek se jmenuje „Schriften zur Bibel“ (Spisy k bibli) a má i s obsahem 1239 stran. Buberův a částečně i Rosenzweigův překlad Písma však zde obsažen není, jen zprávy o zásadách tohoto překladu, o postupu práce a jakýsi úvod pro jeho čtenáře. Ty však tvoří až posled­ní část svazku. První část je věnována významným biblickým postavám a klíčovým biblickým pojmům, tedy tematice specificky teologické. Jsou tu závažné práce o Mojžíšovi, o víře proroků, o Božím království, o Po­mazaném, o Abrahámovi, o Desateru, o biblickém vůdcovství, o moud­rosti, o proroctví a apokalyptice, o právu a bezpráví, o biblickém svě­dectví, o pojetí dějin, o vyvolení a následování Božím. Některá témata jsou aktualizace, např. „Dnešní člověk a židovská bible“. Závěr knihy tvoří hra – drama – o proroku Eliášovi, s podtitulem „Mysterienspiel“ (Mysterijní hra). Jak shrnout tento svazek a tuto oblast Buberovy prá­ce? Buberovi je Písmo živým oslovením. Je třeba mu naslouchat, číst si je hlasitě, aby bylo slyšeno, vstupovat vnitřně do něho. Mnozí vykladači přistupují k bibli jakoby z venku, Buber zevnitř. Tak je mu bible pro­storem rozhovoru, ať už řekneme rozhovoru s Bohem nebo rozhovoru s naším věčným Ty, jež je šifrou poslední Lásky a tím Boha. Buber ve svém přístupu k Písmu sceluje a pročišťuje starobylou židovskou tradi­ci a předkládá ji v nové, věrohodné a oslovující podobě. Na svého čte­náře je ovšem velmi náročný, není snadné sestoupit do hlubin, kam nás Buber vede.
Poslední třetí svazek se jmenuje „Schriften zum Chassidismus“ (Spisy k chasidismu). Pochází z roku 1963 a má 1271 stran. Už jsme si vyložili, že chasidismus je proud zvláštní vřelé židovské zbožnosti, který kvetl jmenovitě v Haliči mezi léty 1700-1800, ale jeho ozvuky trvají dodnes. Český čtenář má možnost seznámit se s ním ve známé Langro­vě knize „Devět bran“ a zvláště v už zmíněném překladu Buberových „Chasidských vyprávění“ od Aleny Bláhové. Svazek začíná zásadními pracemi o židovské mystice a o životě chasidů. Pak následují práce zá­sadnějšího rázu prokládané vyprávěním o životě a díle zvláště slavných chasidských rabínů, jejichž seznam i s životopisnými údaji je v závěru knihy. Jsou tu i příspěvky osobního tónu, třeba „Moje cesta k chasidis­mu“ nebo „Chasidismus a západní člověk“. Buber se do studia chasi­dismu ponořil v době svého mládí, což trvalo prakticky do první světové války. Později už viděl chasidismus kriticky měřítkem svého dialogic­kého principu, ale kolem jeho zbožnosti i problematiky kroužil celo­životně.
Souhrnem lze říci, že Buber jisté koncipoval uspořádání svých se­braných spisů záměrné: z centra svého myšlení, dialogického principu, vstupuje jednak do Písma jako duchovního základu židovské tradice a do zbožnosti chasidské jako zvláštního, barvitého, vzácného – a přece zanedbaného květu této tradice. Vše ostatní jsou v Buberově životě a dí­le spíše jakési exkurzy, ať do problematiky sionismu či do vzdálených náboženských systémů (např. taoismu). Buberovo dílo je tak celek, jed­notlitě a vnitřně přehledně strukturovaný. A jako celek je právě jediným velikým pročišťováním a aktualizováním toho, co je v židovské tradici nejvzácnější: dimenze rozhovoru člověka s Bohem, ozývající se z Písma a rozprostřená v živé židovské tradici.

3. Buberovo „Já a ty“

Tento spis, rozsahem poměrně nevelký (v německém znění v defi­nitivní podobě jen 80 stran), je asi Buberova nejvýznamnější práce vů­bec a jistě klíčová pro pochopení jeho myšlení. I tato kniha je velice hut­ná a nečte se snadno. Proto je součástí tohoto doslovu přehledný souhrn knihy z pera autora doslovu, který přiblíží čtenáři, oč v knize jde.
Jaký je vznik tohoto Buberova stěžejního díla? Zmínil jsem se již o tom, jak závažnou úlohu měla pro Buberovo myšlení první světová válka a rozpad optimistického imanentismu, kterým se projevila v nit­ru nejvnímavějších myslitelů doby. Pro Bubera to znamenalo rozchod – možná by bylo vhodné říci opatrněji: částečný rozchod – s tím řeše­ním základních otázek života a bytí, jak je nabízela chasidská mystika, do té doby jeho hlavní inspirace.
Žádný otřes dějin by však jistě nebyl dovedl Bubera k novému po­hledu a předloženému řešení, kdyby nebyl býval dávno dřív hluboce za­kotven v biblickém poselství, jmenovitě v textech prorockých. Tam se ukazuje zřetelně, že celé Písmo a zvláště prorocké stati jsou jediným ve­likým rozhovorem Boha s jeho lidem, tedy Izraelem, či jeho poslem, kte­rý Boží slovo Izraeli vyřizuje. Vše, co Izrael koná, je svým způsobem ohlas, odpověď na Boží oslovení. Bible jako celek je svědectvím o rozhovoru Boha s člověkem a člověka s Bohem, tedy prostorem komunikace, jejímž nástrojem je slovo, řeč, rozhovor. To jsou vlastní kořeny Buberova dialogického principu. Jsem přesvědčen, poté, co jsem se za­býval Buberem mnoho let, že v evropské filosofické tradici není nikdo, kdo by tak jako on vyvozoval svůj myšlenkový systém z hlubin biblické­ho poselství.
Samozřejmě byl při formulaci dialogického principu ovlivněn řa­dou myslitelů, kteří jej předešli a které znal. Byli to především staří ži­dovští myslitelé, kteří v živé víře hovořili s Bohem ve svých modlitbách, písních i liturgických textech. Z nich pak zase nejvíce významní před­stavitelé chasidismu, jimž byl Bůh živé a blízké „Ty“, které je obklopo­valo, vedlo i neslo.
Podobným směrem jako Buber však už vykročila i řada evropských myslitelů, jeho předchůdců, byť žádný z nich tak důkladně a důsledně jako on sám. Sem patří jakýsi praotec filosofie řeči Johann Georg Hamann, dále F. H. Jacobi, Wilhelm von Humboldt a J. G. Fichte. Zají­mavý je pravděpodobný vliv dvou filosofických antagonistů – Sörena Kierkegaarda a Ludwiga Feuerbacha. Kierkegaard, zastánce diskonti­nuity, byl významným bojovníkem proti Hegelovu monismu, kdežto Feuerbach obrátil Hegela i s jeho „absolutním duchem“ tak říkajíc na­ruby a došel k materialismu a ateismu. Oba však zdůrazňovali „Ty“, s nímž se člověk celoživotně vypořádává. Pro Kierkegaarda to byl Bůh, pro Feuerbacha bližní, zvláště bližní v nouzi vnitřní i vnější. Tento zdánlivě nesmiřitelný rozpor přemostil Buber geniálním rozpoznáním, že v každém lidském Ty se s námi – třeba skrytě – setkává Ty Boží.
Jak vypadá časový rozvrh Buberovy vnitřní pouti od chasidské mys­tiky k dialogickému principu? Už před první světovou válkou při práci nad chasidskými texty se Buberovi jejich jádro posunuje od niterného zážitku božství stále víc k transcendentnímu protějšku člověka, k ně­muž se každý chasid modlí, děkuje mu, prosí ho o vše a cítí se jím stále veden i doprovázen, obklopen i opatrován.
Hlásící se zlom představuje práce, kterou Buber postavil do čela svazku spisů o filosofii. Je to „Daniel – rozhovory o uskutečnění“ (Da­niel – Gespräche von der verwirklichung), jež vyšla v roce 1913. Buber tu cituje slavnou větu F. H. Jacobise: “ Vždy je něco mezi námi a mezi pravým bytím: cit, obraz nebo slovo.“ Odtud pak Buber vychází při roz­boru pojmu a pojetí „Já“.
Šest let po „Danielovi“, tedy v r. 1919 , dokončuje Buber první ná­črt budoucího „Já a ty“. Pracuje však na něm dále a definitivní podo­bu dostává na jaře 1922. Uveřejněno je v roce 1923.
Gerhard Wehr, jeden z Buberových životopisců (Martin Buber in Selbstzeugnissen und Bilddokumenten, Rowohlt 1968) má za to, že základní Buberova formule „Já a ty“ není ani vykonstruována racio­nální námahou, ani nebyla prostě přijata shůry bez vlastního přičině­ní jako náhlé omilostnění ducha, nýbrž že jde o něco, co si autor „vy­sloužil“ či „vyputoval“. To“vyputování“je asi velmi výstižné: bylo nutno projít mnoho vnitřních krajin, neuváznout v opojivé soběstřednosti výsostné mystiky ani se nerozplynout v plochém horizontalismu, aby Bu­ber došel k tomuto řešení. A přece bylo toto řešení zároveň darovaným průhledem do těch hlubin našeho jsoucna, kam neobdarovaný nedo­hlédne.
Buber ve své knize velice šetří výrazem „láska“. A přece tu nejde o nic jiného, nežli o lásku Boží k člověku a lidskou k Bohu a bližnímu. Taková láska bývá považována za něco příznačného pro křesťanství. Je známo, že Ježíš do ní shrnul Zákon, když byl na to dotazován (Mar. 12, 28-31). Oba příkazy – láska k Bohu (Dt 6, 5) i láska k bližnímu (Lev. 19, 18) jsou však výroky už Starého zákona, které Ježíš pouze ci­tuje. Apoštol Pavel pak dodal: „Kdo miluje bližního, zákon naplnil.“ (Řím. 13, 8) Tak je Buberův pohled i dílo zároveň překročením rozpo­ru mezi křesťanstvím a židovstvím či alespoň naznačením cesty, kudy tento rozpor překročit. A to se dotýká i islámu. I když tam je vše ještě mnohem složitější, přece islámská „oddanost do Boží vůle“, jestliže ji pochopíme opravdu do hloubky, nemá k biblické lásce k Bohu daleko. Buber byl také celoživotně zastánce smíření Židů a Arabů, což mu -samozřejmě na obou stranách – vyneslo mnohou nepopularitu či až ne­přízeň.
Na závěr si dovolím poněkud osobnější tón: Nesetkal jsem se v ce­lém životě s filosofickým dílem, které by bylo tak blízko jádru biblické teologie a které by mne bylo tak hluboce oslovilo jako Buberovo „Já a ty“. Po léta mi pomáhalo překlenout rozpor mezi filosofií a teologií, mezi teorií a praxí, mezi zakotvením v nadčasových souřadnicích a cit­livostí pro úkoly dneška. Buber patří mezi mé nejvzácnější učitele.

4. Překlady do češtiny

Vyšla jich už řada. Zmínil jsem se již o překladu „Chasidských vy­právění“, která přeložila Alena Bláhová a která vyšla v nakladatelství Kalich v roce 1990. V nakladatelství Votobia vyšly dvě sice nerozsáhlé, ale závažné Buberovy práce: Předně „Obrazy dobra a zla“, které přeložila Maria Schwingerová, vydáno v roce1994. Jde o text uveřejněný poprvé v roce1952 a obsažený v sebraných spisech (Werke) I, 605-650. – Další Buberova práce je „Cesta člověka podle chasidského učení“ (Votobia), vydaná poprvé v roce 1948 a v sebraných spisech obsažená v díle III, 713-738.
Obě knihy jsou důležité. První vykládá úvodní kapitoly Písma a vý­borně ilustruje Buberův přístup k biblickému poselství i jeho do znač­né míry intuitivní, ale pronikavý vykladačský postup. Druhá práce je jakýmsi uvedením do chasidismu a tedy do oblasti, z níž roste celé Bu-berovo myšlení. Nicméně ani jedna z těchto uvedených prací není tak závažná a ústřední jako „Já a ty“.
Toto stěžejní Buberovo filosofické dílo bylo přeloženo jako první. Kniha poprvé vyšla v českém překladu, a to v edici Váhy, nakladatel­ství Mladá fronta v Praze v roce 1969. Jde o solidní překlad. Nicméně je tu několik menších problémů; předně překladatel pracoval s původ­ní předlohou z roku 1923 a nikoli s definitivní úpravou tohoto spisku, jak ji Buber uveřejnil ve svých sebraných spisech (Werke I, 79-160). Proto také u překladu není Buberův dodatek, (Werke I, 163-170). Otevře­nou otázkou je překlad některých slov, kde se Buberovo pojetí neshodu­je zcela s tím, co obdobným českým výrazem rozumí český čtenář. Pří­klad je třeba Erfahrung – zkušenost. Pro Bubera je Erfahrung především to, co bylo zjištěno hádavým přezkušováním, ověřeno poku­sem atd. Český výraz zkušenost je mnohem osobnější, jde především o to, co jsem sám okusil a prožil, takže se leckde blíží německému Erlebnis -doslova zážitek.
Těšíme se, že právě uveřejňovaný překlad „Já a ty“ nebude poslední Buberova předložená práce a že se čeští čtenáři budou moci seznámit ještě s dalšími díly tohoto závažného myslitele.
Jan Heller

Souhrn knihy „Já a Ty“

Bibliografie

Primární literatura:

Sekundární literatura:

(řazeno dle jmen autorů abecedně)

V českém jazyce

• Bláhová, A. (překlad, doslov), Názory: výběr z myšlenek Martin Bubera, Praha: Nakladatelství Franze Kafky 1996.
• Bláhová, A. (doslov k dílu Život chasidů), Praha: Arbor vitae 1994.
• Brož, L., „Autor Chasidských vyprávění“ (doslov k dílu Chasidská vyprávění, přel. A. Bláhová), Praha: Kalich 1990.
• Heller, J., „Martin Buber,  život a dílo“ (doslov a souhrn díla k Já a Ty), Olomouc: Votobia 1995.
• McGreal, I., Velké postavy západního myšlení, přel. M. Pokorný, Praha: Prostor 1999.
• Poláková, J., Filosofie dialogu: Rosenzweig, Ebner, Buber, Lévinas, Praha: Ježek 1995.
• Read, H., „Martin Buber – O pojmu tvořivosti“, in: Herbert Read, Výchova umění, kap. X., „Učitel“, Praha: Odeon 1967.
• Sadek, V., „Martin Buber“ (doslov k Já a Ty), Praha: Mladá fronta 1969.
• Schwingerová, M., „Cesta člověka jako hledání původního vztahu“ (doslov ke knize Cesta člověka podle chasidského učení), Olomouc: Votobia 1994.
• Wehr, G., Martin Buber, přel. M. Schwingerová, Olomouc: Votobia 1995.

Články

• Mazur, M., „Martin Buber a chasidismus“, in: Čas. Znak, 1966, 5, s. 341-360, samizdatový překlad.
• Sadek, V., „Martin Buber a jeho pojetí náboženství“, in: Čas. Prostor, 1968, 2.
• Vymětal, J., „Význam pojetí vztahu u Martina Bubera pro psychoterapii“, in: Psychoterapie III., sborník přednášek, Praha: Triton 1994.

 

V cizích jazycích

• Bidlo O., Martin Buber – Ein vergessener Klassiker der Kommunikationswissenschaft?, Marburg 2006.
• Bloch, J., Gordon, H., Martin Buber: Bilanz seines Denkens, Freiburg 1983.
• Bloch, J., Die Aporie des Du, Heidelberg 1971.
• Casper, B., Das dialogische Denken: Franz Rosenzweig, Ferdinand Ebner und Martin Buber, Freiburg i. B. 1967.
• Freidman M. S., Martin Bubers’s life and work, New York 1960.
• Friedman, M. S., Begegnung auf dem schmalen Grat. Martin Buber, ein Leben, Münster 1999.
• Friedman, M. S., Martin Buber. The Life of Dialogue, Chicago1955.
• Friedman, M. S., Begegnung auf dem schmalen Grat. Martin Buber, ein Leben, Münster 1999.
• Gordon, H., The Heidegger-Buber controversy: the status of I-Thou, Westport, Connecticut 2001.
• Speck, J., Grundprobleme des grossen Philosophen: Philosophie der Gegenwart IV: Weber, Buber, Horkheimer, Adorno, Marcuse, Habermas, Göttingen 1981.
• Theunissen, M., Der Andere: Studien zur Sozialontologie der Gegenwart, Berlin 1965.
• Wehr, G., Martin Buber: Leben, Werk, Wirkung, Zürich 1991.
• Wood, R. E., Martin Buber’s ontology; an analysis of “I and Thou”, Evanston 1969.

Audio a video