John Maynard Keynes

KeynesJohn Maynard Keynes, Baron Keynes (5. června 1883 v Cambridge – 21. dubna 1946 v Tilton, Firle, East Sussex) byl anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge a guvernér anglické centrální banky (Bank of England). Svým dílem zásadně ovlivnil vývoj ekonomie 20. století a významně přispěl k obnově makroekonomického přístupu k analýze hospodářského života.

A. Doležalová: John Maynard Keynes – život a dílo

Následující kapitoly jsou psány výhradně na základě knihy prof. Milana Sojky John Maynard Keynes a současná ekonomie. Praha: Grada Publishing 1999, str. 34-54.
J.M.Keynes se narodil a vyrůstal v Cambridge. Jeho otec John Neville Keynes byl profesorem logiky a politické ekonomie na univerzitě v Cambridge a podílel se i na její správě. Jeho matka Florence Ada Keynesová byla jednou z prvních absolventek téže univerzity, a byla také starostkou  města Cambridge. V roce 1942 byl J. M. Keynes – už jako slavný a vlivný ekonom – jmenován Baronem Keynes of Tilton.
J. M. Keynes je nesporně teoretikem, který svým dílem nejvíce ovlivnil vývoj ekonomie ve 20. století. Ve svých pracích významně přispěl k obnově makroekonomického přístupu k analýze hospodářského života. Tento přístup byl charakteristický pro klasickou politickou ekonomii, ale předkeynesovský neoklasicismus jej zatlačil do pozadí.
J. M. Keynes byl po větší část své akademické dráhy převážně neoklasickým ekonomem. Ve svém díle kladl až do poloviny 20. let důraz na význam konkurence, stabilní kupní sílu peněz a na využívání tržního mechanismu. I jeho původní makroekonomické teoretické úvahy pokračovaly v rozvoji tradice cambridgeské verze kvantitativní teorie peněz. V pohledu na mikroekonomickou alokační úlohu tržních sil se však ani v pozdější fázi svého teoretického vývoje s liberalismem plně nerozešel. V jeho díle nenalezneme teoretická zdůvodnění zásahů do mikroekonomických tržních struktur. Keynes dokonce ani nepředpokládal, že by makroekonomické zásahy do ekonomiky zaměřené na stimulování agregátní poptávky mohly mít významnější mikroekonomické důsledky pro chování trhů a tržních subjektů.
Mezinárodní pověst si Keynes získal již krátce po první světové válce svou knihou Ekonomické důsledky míru. Postupně se stal mezinárodně uznávaným odborníkem v oblasti peněžního oběhu a bankovnictví. V meziválečném období patřil k předním odpůrcům návratu ke zlatému standardu a především k předválečné paritě libry sterlingu. Na Keynesovo učení, představované především jeho Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936, navazuje keynesovská makroekonomie, která se stala v podobě neokeynesovství převažující makroekonomickou teorií až do poloviny 70. let. Keynesovo učení však přinutilo k určité revizi vlastních teoretických koncepcí i přežívající stoupence neoklasické ekonomie a má patrný vliv i na teoretické koncepce rozvíjející neoklasickou makroekonomii po druhé světové válce. Keynesova obnova makroekonomického přístupu a jeho příjmově-výdajová metoda podnítily ve vyspělých tržních ekonomikách rozvoj makroekonomického empirického výzkumu a vytvořily příznivé podmínky pro další intenzivní rozvoj matematické ekonomie (byť i J. M. Keynes sám měl k matematizaci ekonomie vážné výhrady).
Keynesovo učení je reformní ekonomickou teorií. Vyústilo do požadavku doplnit tržní ekonomiku na makroekonomické úrovni stabilizačním mechanismem hospodářské politiky státu zaměřeným na dosahování plného využívání ekonomických zdrojů, zejména dosahování stavu plné zaměstnanosti či co nejnižší nezaměstnanost, a do orientace daňové a sociální poltiky na přerozdělování národního důchodu ve prospěch příjemců nízkých důchodů
I když hlavní myšlenkou celého Keynesova díla je představa, že kapitalistická tržní ekonomika prodělala ve svém vývoji takové změny, že ve 20. století již nemůže úspěšně fungovat pouze na základě samoregulačních tržních mechanismů, je možné jeho dílo rozdělit na dvě etapy, které se od sebe značně odlišují. Etapu do napsání Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněž a etapu začínající napsáním Obecné teorie.  To, co je dnes běžně chápáno jako Keynesovo učení, je vlastně až druhou etapou ve vývoji jeho teorie.

Keynesovy práce před napsáním Obecné teorie

Tato první etapa je založena na rozpracovávání cambridgeské verze kvantitativní teorie peněz, i když i zde postupně narůstá význam prvků, které jsou v rozporu s předkeynesovským neoklasicismem. V té době považoval za hlavní příčinu nestabilita tržní ekonomiky nestálou kupní sílu peněz. Tyto myšlenky rozvinul zejména ve své práci z roku 1923 Traktát o peněžní reformě. Zde se Keynes snaží odpovědět na otázky, čím je determinována kupní síla peněz, jaké jsou hlavní příčiny její nestálosti a jakým způsobem by ji bylo možno stabilizovat.
Svoji analýzu problému zakládá na upravené cambridgeské rovnici kvantitativní teorie peněz. V jeho úpravě zde místo nominálních peněžních zůstatků figurují reálné peněžní zůstatky, což jsou pohotové peněžní prostředky, které si hospodářské subjekty z nejrůznějších důvodů drží jako určitý podíl svých peněžních důchodů. Keynesova verze kvantitativní teorie peněz v Traktátu je založena na výchozím tvaru:
M = q · P
kde M je množství peněz, q je počet jednotek spotřebních statků, na jejichž nákup si domácnosti udržují peněžní zůstatky, a P je cenová hladina spotřebních statků a služeb. Nejedná se zde o skutečné fyzické jednotky konkrétních statků a služeb, ale o abstraktně konstruované „jednotky“, jejich složení by mělo odpovídat struktuře výdajů domácností. V Keynesově pojetí jsou reálné peněžní zůstatky určeny jako částka potřebná na nákup spotřebních statků a služeb, která má přesně odpovídající kupní sílu. Tyto reálné peněžní zůstatky zde vyjadřuje výraz q · P.
Na základě této úpravy cambridgeské rovnice Keynes dokazuje, že kupní sílu peněz ovlivňuje rozhodujícím způsobem počet „jednotek“ spotřebních statků a služeb (q), na jejich nákup si domácnosti udržují peněžní zůstatky. Počet „jednotek“ spotřebních statků a služeb je však značně nestálý v důsledku náhlých a nepředvídatelných změn reálných příjmů domácností. Ty kolísají díky nerovnoměrnému vývoji vyspělé kapitalistické tržní ekonomiky. Možnost zmírnění výkyvů spatřoval Keynes v reformě peněžní a úvěrové soustavy.
Již v práci Traktát o peněžní reformě se Keynes postavil proti návratu ke zlatému standardu (v předválečné paritě) a zdůrazňoval deflační nebezpečí s tím spojené spojené. Když byl zlatý standard o dva roky na to zaveden, Keynes zareagoval prací Ekonomické důsledky pana Churchilla, v níž zdůvodňoval, že libra je příliš nadhodnocena v poměru k dolaru a že návratem ke zlatu výrazně poklesne při existenci nepružných mezd konkurenceschopnost britského vývozního průmyslu.
Již od poloviny dvacátých let byl Keynes zastáncem programů veřejných investic, jako opatření pro boj s nezaměstnaností, a podporoval program politiky zaměstnanosti prosazovaný Liberální stranou a Lloydem Georgem. Filozofickým základem tohoto Keynesova politického přístupu se stala práce Konec laissez faire z roku 1926. Již zde Keynes zastával názor, že je třeba se rozejít s ortodoxní liberální koncepcí, a tvrdil, že vedle oblastí, v nichž plní soukromá ekonomická iniciativa zásadní a nezastupitelnou úlohu a kam stát nemá zasahovat, existují oblasti, v nichž si stát počíná lépe než soukromí podnikatelé. Keynes zde ještě příliš tento druhý typ ekonomických činností nerozpracovává, v podstatě se omezuje na regulaci úvěru a na proces tvorby a alokace úspor. Za velmi důležitou je však nutno považovat myšlenku, že stát má na sebe převzít úkol záměrného řízení ekonomiky pomocí omezeného počtu hospodářskopolitických nástrojů.
Práce Pojednání o penězích z roku 1930 má v Keynesově díle zvláštní postavení. Tvoří jakýsi přechod mezi oběma vývojovými etapami jeho učení. Keynes zde nadále vychází z představy, že pro úspěšné fungování rozvinuté tržní ekonomiky je klíčovou záležitostí stálost kupní síly peněz. Za hlavní příčinu kolísání kupní síly peněz už považuje investice, i když hlavní příčiny jejich nestability ještě hledá v chování finančních trhů. Pojednání o penězích se Keynes pokusil o integraci dvou velmi odlišných proudů ekonomického myšlení. Na jedné straně vycházel z neoklasických teorií cyklu jako jevu spojeného s peněžní nerovnováhou (Marshall a zejména Wicksell), na druhé straně to byly teorie nerovnováhy mezi produktem a výdaji na agregátní úrovni rozvíjené v teorii cyklu Tugana-Baranovského, teorii podspotřeby Hobbesona aj.
Tento druhý, neortodoxní proud ekonomického myšlení se Keynesovi stal zdrojem desagragace ekonomiky na dva sektory – výrobu spotřebních statků a výrobu investičních statků – a zejména myšlenky analyzovat ekonomickou dynamiku jako nerovnovážný proces, který je vyvoláván nesouladem mezi strukturou výdajů a strukturou produktu. Protože rozhodnutí spořit nejsou zároveň rozhodnutími investovat ani rozhodnutími vyrábět investiční statky a nejsou navzájem koordinována, může docházet k tomu, že podíl investicna agregátních výdajích může být vyšší, než je podíl výroby investičních statků na celkové produkci. V podobné nerovnovážné situaci porostou ceny investičních statků v poměru k nákladům zahrnujícím normální zisky a následkem toho porostou mimořádné zisky. Pokud růst zisků podpoří důvěru podnikatelů, povede to ke zvýšení jejich výdajů na spotřební i kapitálové statky. Tímto způsobem v ekonomice sílí a „sám sebe se vyživuje“ inflační proces, který se rozšiřuje ze sektoru, jenž vyrábí kapitálové statky, do celé ekonomiky a zároveň vytváří podivuhodný efekt pohádkového bezedného měšce, kdy jsou výdaje jednoho podnikatele zisky dalšího, a čím vyšší jsou agregátní výdaje podnikatelů, tím vyšší budou jejich zisky.
Marshallovským prvek v Pojednání o penězích je především koncepce poptávky po penězích. I zde však Keynes kritizuje tradiční neoklasický přístup k makroekonomii na základě kvantitativní teorie peněz a navrhuje používat nový přístup, který je založen na analýze příjmů domácností, zdrojů jejich vzniku a jejich užití domácnostmi. Tento příjmově-výdajový přístup se stal významným předpokladem vytvoření teorie efektivní poptávky v Obecné teorii a je dodnes považován za významnou část Keynesova teoretického přínosu rozvoji makroekonomie. Příjmy či důchody domácností (Y) rozdělil Keynes podle jejich zdroje na důchody, které vznikají při výrobě spotřebních statků a služeb (Yc), a na důchody vznikající při výrobě kapitálových či investičních statků (YI). Platí tedy:
Y = Yc + YI
Z hlediska užití rozdělil Keynes důchody domácností na důchody, které domácnosti vydávají na nákup spotřebních statků a služeb (C), a na část důchodů, kterou domácnosti nevydávají na spotřebu, ale spoří (S). Potom platí:
Y = C + S
Protože jsou důchody domácností vznikající při výrobě statků totožné s náklady, které firmám vznikají při jejich výrobě, a ziskem, který firmy dosahují, platí:
Yc = TCc a   YI = TCI,
kde TCC jsou celkové náklady firem včetně zisku vynaložené při výrobě spotřebních statků a TCI jsou náklady firem včetně zisku při výrobě investičních statků.
Z tohoto pohledu na důchody domácností vyvodil Keynes následující závěry: Je-li poměr, v němž se tvoří důchody domácností při výrobě spotřebních a investičních statků, stejný jako poměr, v němž se tyto důchody domácností dělí na výdaje na spotřební statky a na úspory (Yc / YI = C / S), bude se vyrobená produkce spotřebních statků (QC) prodávat za cenu rovnou jejich výrobním nákladům a požadovanému zisku na jednotku produkce. Tato cena bude rovnovážná a bude platit, že:
PC = C / Q­­­­­­­­C a   ACC = TCC / QC = YC / QC
Pokud se však Yc / YI nebude rovnat C / S, bude cena spotřebních statků nerovnovážná a bude podněcovat strukturální změny ve složení reálného národního důchodu. S pomocí velmi zjednodušujícího předpokladu, že jsou výrobní náklady na jednotku spotřebních i investičních statků stejné (ACC = ACI = TCC,I / QC,I = Y / QC,I), sestrojil ve svém Pojednání o penězích Keynes pro hladinu cen spotřebních statků následující rovnice:
PC = TCC,I / QC,I + (YI – S) / QC (1)
PC = Y / QC,I + (YI – S) / QC (2)
Z těchto rovnic vyvodil, že stálost kupní síly peněz závisí na stálosti poměru mezi důchody domácností a velikostí reálného národního důchodu a zejména na rovnosti celkových nákladů na výrobu investičních statků a úspor. Za hlavní příčinu nestálosti kupní síly peněz považoval skutečnost, že rozhodování o rozdělení důchodů domácností na výdaje a spotřební statky a na úspory je nezávislé na rozhodování o podílu výroby spotřebních a investičních statků na reálném národním důchodu. Keynes dochází k závěru, že rovnost úspor a investic vytváří stabilitu hladiny cen, zatímco nerovnost mezi úsporami a investicemi vede k nestabilitě cenové hladiny. Když investice převyšují úspory, cenová hladina se zvyšuje. Jsou-li investice nižší než úspory, má cenová hladina tendenci se snižovat.
Cenová hladina kapitálových či investičních statků je v Pojednání o penězích zcela nezávislá na cenové hladině spotřebních statků. Tyto staky jsou vyráběny i užínvány pouze podnikateli a přestavují vnitřní obrat sektoru firem. Ten je v rovnováze, když se výrobní náklady rovnají očekávaným výnosům. Cena kapitálových či investičních statků především závisí na očekáváných výnosech, tedy na subjektivním odhadu budoucího zisku. Dále závisí i na úrokové míře, s níž budou podnikatelé očekávanou míru zisku porovnávat.
Pojednání o penězích jsou obsažena některé důležitá východiska, která dále Keynes rozvíjí v Obecné teroii. Jedná se zejména o nezávislost úspor a investic. Úspory a investice jsou tvořeny na základě rozdílných mechanismů, ale pro stabilitu trřní ekonomiky je podstatná jejich rovnost (v tomto ohledu navazuje Keynes na Wicksella a Robertsona). Ta však není zaručena automaticky. Rozdělování národního důchodu je závislé na autonomních rozhodnutích podnikatelů-investorů. Tato rozhodnutí jsou založena na očekávaném zisku. Veli důležitou spojnicí mei Pojednáním o penězích a Obecnou teorií je důraz na úloho peněz a zdůrazňování spekulačního motivu preference likvidity.
Z představy o nezávislosti mechanismů, které vytvářejí úspory a investice, plyne, že tržní ekonomika nemusí na základě samoregulačních sil nalézat rovnováhu. Z toho vyplývá potřebnost státních zásahů ve prospěch rovnováhy. Keynes uvažuje o dvou možných formách státních zásahů. První možnost spatřuje v peněžní a úvěrové politice zaměřené na regulaci úrokové míry v zájmu vyrovnávání úspor a investic. V případě, že jsou očkávání podnikatelů tak pesimistická, že ovlivňování úrokové míry nebude pro obnovu rovnováhy dostačovat (nebude stimulovat k dostatečnému zvýšení investic), doporučoval Keynes používat veřejné výdaje (rozpočtovou politiku).

Keynesova Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz

Dílem Obecná teorie začíná druhá, rozhodující etapa ve vývoji Keynseova díla, na jejímž základě vznikla keynesovská makroekonomie. V této etapě již J. M. Keynes odpovídá na otázku, co je příčinou toho, proč kapitalistická tržní ekonomika přestala ve 20. století úspěšně fungovat na základě samoregulačních sil – je to nedostatečná efektivní poptávka (agregátní poptávka) a jejím rámci zejména nestabilita investic díky klesající ochotě podnikatelů investovat.  Na posun v Keynesových názorech od Pojednání o penězích k Obecné teorii měla výrazný vliv Velká deprese 1929-1933 a důležité místo zde náleží i známému cambridgeskému kroužku Cirkus, v němž na počátku 30. let Keynesovi spolupracovníci a žáci (J. Robinsonová, R. F. Kahn, J. Meade a další) diskutovali o Pojednání o penězích a jeho nedostatcích. Významnou úlohu při ovlivňování Keynesových myšlenek sehrála i teoretická koncepce multiplikátoru zaměstnanosti, kterou formuloval Keynesův žák R. F. Kahn.
Keynes ve své Obecné teorii usiloval o nalezení těch specifických činitelů, které vyvolávaly v tržní ekonomice recesi a rozsáhlé nevyužívání ekonomických zdrojů, zejména nezaměstnanost. Recese v jeho pojetí nebyla nahodilou, ani nebyla vyvolána působením vnějších činitelů, byla přirozených, systematickým a běžným průvodním jevem vyspělé tržní ekonomiky ve 20. Století, ekonomiky, která je svou povahou peněžní. Základní příčinou recese spojené s vysokou mírou nezaměstnanosti je v Keynesově pojetí nedostatečná efektivní poptávka spjatá s nízkými podněty k investicím. Kapitalistická tržní ekonomika není za všech okolností schopna vytvářet si takovou efektivní poptávku, která by umožňovala realizaci reálného národního důchodu při cenách kryjících výrobní náklady a zajišťujících podnikatelům požadované zisky za podmínek plného využití všech ekonomických zdrojů.
V tržní ekonomice je podle Keynese oddělené rozhodování o úsporách a investicích a chybí zde jakýkoli samoregulační mechanismus, který by obnovoval soulad úspor a investic. Rozhodování o úsporách je závislé na důchodech domácností a podle Keynese jsou úspory rostoucí funkcí běžného důchodu. Rozhodování o investicích je záležitostí podnikatelů a je založeno na očekávaném čistém výnosu v porovnání s úrokovou mírou (Keynes zde používá pojem mezní efektivnosti kapitálů). V Keyneosově pojetí nesledují podnikatelé ziskový motiv proto, aby dosáhli co nejvyšší úrovně užitku ze spotřeby. Jejich cílem je akumulace bohatství jako takového. Podnikatel je ve svém jednání veden očekávaným výnosem z investic, nikoli svými personálními potřebami, proto se soustředí na nákup těch statků, které mu z hlediska očekávaných výnosů z investování slibují nejvyšší přírůstek bohatství v peněžní podobě. V tomto směru je podnikateli vcelku jedno, jestli statky které nakupuje budou spojeny s rozšiřováním zaměstnanosti či produkcí spotřebních statků. Pokud jsou vyhlídky očekávaných výnosů z investování do výroby statků a služeb pesimistické, může podnikatel dávat přednost držbě peněz, které mu zajišťují udržování bohatství v čase, před rizikem ztráty či snížení velikost tohoto bohatství v případě jejich vložní do výroby.
V normálně fungující peněžní ekonomice mají peníze podle Keynese povahu zvláštních statku, který je „produkován bez vynaložení živé práce“ a který se za určitých okolností může ukázat nejlepší formou udržování bohatství. V takové situaci, kdy dochází ke ztrátě důvěry v ziskové perspektivy investic, se začíná projevovat tendence k tezauraci peněz a v souvislosti s ní tendence ke snižování zaměstnanosti. U Keynese je představa, že se peníze mohou stát nejvýhodnější formou udržování bohatství, úzce spojena s problémem nejistoty. V kapitalistické tržní ekonomice je podnikatel nucen působit v podmínkách nejistoty, která je podle Keynese principiálně nekvantifikovatelná. Proto není možné ziskové perspektivy přesně propočítat ani pro stanovení míry rizik ztrát či případných výnosů použít počtu pravděpodobnosti.V takových podmínkách neexistují v kapitalistické tržní ekonomice žádné záruky, že budou zamýšlené investice rovny úsporám, které by v domácnosti vytvářely ze svých důchodů při plné zaměstnanosti. Když budou zamýšlené či plánované investice nižší než úspory z důchodů domácností při plné zaměstnanosti, bude také očekávaná tržba za celkový produkt (Keynesova cena celkové poptávky) nižší než tržba nezbytná pro zajištění plné zaměstnanosti. Výsledkem bude kvantitativní přizpůsobovací proces, který vyústí v omezení agregátní nabídky a růst nezaměstnanosti.
Při daném podílu spotřeby na národním důchodu je zaměstnanost funkcí rozsahu investic, který je dán podněty podnikatelů k investicím. Tyto podněty jsou závislé na mezi efektivnosti kapitálu a vývoji úrokových měr. Sám J. M. Keynes shrnul myšlenky obsažené v Obecné teorii do následujících tezí:
1)      Při daných výrobních zdrojích, technologiích a výrobních nákladech je národní důchod funkcí zaměstnanosti. (Později tento vztah dostal označení keynesovská produkční funkce.)
2)      Vzhledem k tomu, že je vztah mezi národním důchodem a spotřebou dán sklonem ke spotřebě (spotřeba je klesající funkcí důchodu), je i spotřeba funkcí zaměstnanosti.
3)      Zaměstnanost je sama funkcí výdajů na spotřebu a na investice, je závislá na efektivní poptávce.
4)      Protože je zaměstnanost funkcí výdajů na spotřebu a na investice a zpětná funkční vazba je zde pouze u spotřeby, je v konečné instanci funkcí investic.
5)      Z výše uvedených tezí vyplývá, že zaměstnanost je funkcí

  • ceny celkové nabídky (ceny, která uhrazuje výrobní náklady a požadovaný zisk při určitém rozsahu agregátní nabídky),
  • sklonu ke spotřebě a
  • velikosti investic.

6)      S růstem zaměstnanosti klesá produktivita, která determinuje reálné mzdy. Proto nemůže být dlouhodobě udržitelná zaměstnanost vyšší než plná zaměstnanost (při níž se rovná reálná mzda mezní pracovní objeti pracovníka).
7)      Když roste zaměstnanost, roste i spotřeba. Výdaje na spotřebu však rostou pomaleji než potřebná efektivní poptávka pro udržování rostoucí zaměstnanosti. (Rozdíl mezi vývojem výdajů na spotřebu a potřebnou efektivní poptávkou by měly krýt investice. Nemají-li dostatečnou dynamiku, začne zaměstnanost klesat.)
Obecná teorie neznamenala ve všech směrech ve srovnání s Pojednáním o penězích pokrok. V určitém ohledu je dokonce krokem zpět. Teorie obsažená v Pojednání o penězích měla mnohem dynamičtější povahu a byla méně poplatná neoklasické ekonomii. Teoretické koncepce Obecné teorie je mnohem statičtější a je daleko více poznamenána neoklasickým metodologickým přístupem (zejména Marshalooovou teorií dílčí rovnováhy), což se projevuje jak v používané terminologii, tak ve východiscích Obecné teorie, která je založena na konkurenčním modelu trhu.
Míra kompromisu s neoklasickou ekonomií není sice zvláště v oblasti makroekonomie velká. V určitém ohledu dává vyniknout Keynesovu přínosu (teorie efektivní poptávky, vztah úspor a investic, úloha očekávání a sklon k investicím, pojem životní elán (animal spirits), úloha peněz a výklad úrokové sazby v kontextu teorie preference likvidity), přesto však vytvořila vhodné podmínky pro poválečnou syntézu kynesovské a neoklasické ekonomie v neokeynesovství. To je dáno i tím, že přes kritické výhrady vůči neoklasické teorii rozdělování a ceny Keynes sám nevytvořil vlastní alternativu. Tímto směrem se po II. světové válce postupně vydala postkeynesovská ekonomie a v poněkud jiném pojetí i nová keynesovská makroekonomie. J. M. Keynes ve své Obecné teorii odmítl základ neoklasické makroekonomie v podoby Sayova zákona trhů, který zde zajišťoval automatické obnovování rovnováhy při plném využívání ekonomických zdrojů. Přesvědčení, že tržní ekonomika automaticky vytváří dostatečnou agregátní poptávku pro plné využívání všech zdrojů, bylo v neoklasické ekonomii založena na jednotné motivaci všech ekonomických subjektů, již je maximalizace užitku ze spotřeby. Z této motivace vychází logicky podcenění úlohy peněz coby uchovatele hodnot a pojetí investic jako odložené spotřeby.
Keynes položil důraz na funkci peněz jako uchovatele hodnoty, odmítl u podnikatelů jednoduchou motivaci založenou na maximalizaci užitku ze spotřeby a nahradil ji záměrem akumulovat bohatství. Úspory v jeho pojetí závisí primárně na výši běžného důchodu a úroková míra zde nehraje podstatnou úlohu. Investice naproti tomu v jisté míře na úrokové sazbě závisí, rozhodující pro ně je však očekávaný čistý výnos. Vztah mezi úsporami a investicemi není regulován žádným automatickým mechanismem, je zde výrazná tendence k tomu, aby zamýšlené investice byly nižší než úspory z národního důchodu při plné zaměstnanosti. Proto má vyspělá kapitalistická tržní ekonomika tendenci vytvářet spontánně nižší efektivní poptávku, než jaká je potřebná pro plné využívání ekonomických zdrojů včetně zdrojů pracovních sil.
Keynes rovněž odmítl samočinné vyrovnávání poptávky po práci a nabídky práce na základě pružné reálné mzdy a mezní oběti z práce. Podle Keynese se rozhodování o poptávce po práci a o nabídce práce uskutečňuje v peněžní podobě, nikoli v reálných veličinách. Nominální mzdy jsou směrem dolů strnulé a kladou odpor takovému snížení reálných mezd, které by v souladu s neoklasickou ekonomií bylo potřebné pro automatickou likvidaci nedobrovolné nezaměstnanosti. Mzdy se mění pomaleji než ceny i v těch případech, kdy nejsou směrem dolů strnulé, proto se ani v těchto případech nedosáhne nezbytného snížení reálných mezd. V případě že by skutečně mzdy klesaly rychleji než ceny, se sice dostaví příznivý efekt z hlediska nákladů (celkové náklady poklesnou a vzroste míra zisku), avšak v důsledku poklesu mezd poklesne efektivní poptávka, což bude mít negativní vliv na ceny a předchozí pozitivní účinek na míru zisku bude opět negován. A stejně tak odmítl kvantitativní teorii peněz jako adekvátní nástroj výkladu úlohy peněz v tržní ekonomice a neoklasický výklad úrokové míry jako alternativní ceny současné spotřeby a současně příjmu z mezního produktu kapitálu.
Významnou Keynesovou inovací ve srovnání s neoklasickou ekonomií je zabudování prvku nejistoty a očekávání do ekonomické analýzy. Tyto prvky jsou dynamickým nástrojem s předkeynesovská neoklasická ekonomie je nebyla schopna vstřebat. Svoje teoretické koncepce rozvíjela v podstatě na základě implicitního předpokladu, že všechny ekonomické subjekty jsou dokonale informovány (blízko k tomuto předpokladu má i Walrasův aukcionář v procesů tâtonnement).
Jádro Keynesovy Obecné teorie a jeho hlavní přínos ekonomické teorii představuje nesporně teorie efektivní poptávky. V Keynesově pojetí závisí skutečný objem zaměstnanosti spolu s výší národního důchodu na efektivní poptávce. V uzavřené ekonomice je efektivní poptávka dána souhrnem výdajů na spotřebu, investic soukromých podnikatelů a vládních výdajů. Označíme-li výdaje na spotřebu C, investice soukromých podnikatelů I a vládní výdaje G, můžeme efektivní poptávku E zapsat jako
E = C + I + G.
Keynes vysvětloval v Obecné teorii vliv efektivní poptávky na zaměstnanost a národní důchod typicky marshallovským aparátem založeným na ceně celkové nabídky a ceně celkové poptávky. Obě ceny byly vyjádřeny jako funkce zaměstnanosti. Keynes vymezil cenu celkové nabídky jako cenu nabídky produkce, která za předpokladu uhrazení výrobních nákladů a zajištění požadovaného zisku vykonávané tržby a tím i výnosy z prodeje celkové produkce při určitém rozsahu zaměstnanosti. Průsečík těchto cen určuje bod efektivní poptávky a jemu odpovídající rozsah zaměstnanosti. Pokud se cena celkové poptávky pro daný rozsah produkce rovná předpokládaným nákladům a požadovanému zisku, tedy ceně celkové nabídky, bude tato očekávaná agregátní poptávka pro příslušný rozsah produkce. Když je cena celkové poptávky nižší než cena celkové poptávky. V opačném případě bude zaměstnat a rozsah vyráběné produkce vzrůstat.
Tento výklad vlivu efektivní poptávky na zaměstnanost a celkový rozsah vyráběné produkce (národní důchod) metodologicky vychází z Marshallovy teorie rovnovážné ceny a pro názornější a jasnější výklad této problematiky byl ve většině interpretací nahrazen vysvětlením, které je založeno na přímém vlivu změn agregátní poptávky či agregátních výdajů na agregátní nabídku či národní důchod při dané cenové hladině.
V tomto ohledu hraje u Keynese důležitou roli „životní elán“ (animal spirits). Tímto pojmem Keynes zdůrazňuje skutečnost, že každá investice představuje do značné míry dobrodružnou záležitost a že si tedy vyžaduje zvláštní povahové vlastnosti podnikajících subjektů. Jedná se především o zálibu v riziku, tvůrčí aktivitě a uspokojení z vytváření nejrůznějších nových kombinací výrobních činitelů (budování nových továren, dolů, zemědělských podniků, obchodních organizací aj.). V Keynesově pojmu „životní elán“ je patrný vliv Schumpeterova pojetí podnikatele v jeho slavné Teorii ekonomického vývoje.
Při odhadu mezní efektivnosti kapitálu či investic je u Keynese subjektivní prvek převažující a propočet očekávaného zisku je pouze jedním z aspektů odhadu, zda má danou investici smysl uskutečnit či nikoli. Keynesova mezní efektivnost kapitálu či investic má povahu diskontní sazby (přesněji tabulky diskontních sazeb), kterou lze získat diskontováním čistých výnosů z určité investice po celou dobu její životnosti. Tato diskontní sazba vyrovnává současnou hodnotu čistých výnosů s cenou nabídky investice, tedy cenou, za níž jsou výrobci investičních statků ochotni tyto statky vyrobit a nabízet. Očekávaný čistý výnos z investice získáme, když sečteme všechny očekávané tržby za statky a služby, které se s pomocí této investice vyrobí po celou dobu její životnosti, a když od těchto celkových tržeb odečteme běžné náklady spojené s výrobou těchto statků a služeb (mzdové náklady, náklady na suroviny, materiály, energii aj.).
Tato diskontní sazba bývá označována jako vnitřní výnos investice. Pokud označíme původní investici I, tržby za jeden rok R, a běžné náklady v tomto roce B, určíme vnitřní výnos investice v vyřešením následující rovnice, která vyrovnává současnou hodnotu budoucích čistých výnosů a cenu nabídky příslušné investice:
pro t = 1,2…n.
Jako mezní efektivnost kapitálu chápal Keynes vnitřní výnos investiční akce rozšiřující existující kapitálovou zásobu. Přívlastek mezní zde není použit v obvyklém významu, který je mu přikládán marginální analýzou v neoklasické ekonomii, má zde význam investiční akce ve smyslu ocenění perspektivního čistého výnosu celé investiční akce, o níž se uvažuje, nikoli výnosu poslední peněžní jednotky vynaložené na investice (tento koncept bývá označován též jako dávkový přístup). Keynes měl za to, že mezní efektivnost kapitálu s růstem kapitálové vybavenosti klesá. Z hlediska realizace investice je důležitý vztah mezi mezní efektivností kapitálu či investic a úrokovou mírou. Je-li příslušná mezní efektivnost větší než úroková míra, při které si lze na danou investiční akci vypůjčit, je tato investice rentabilní a podnět k investování bude tím vyšší, čím bude rozdíl mezní efektivnosti a úrokové míry vyšší. Bude-li mezní efektivnost nižší než úroková míra, při níž si lze na danou investici vypůjčit, nebude podnikatel danou investici ochoten uskutečnit.
Investiční multiplikátor, často nazývaný Kahn-Keynesův multiplikátor, se soustřeďuje na výklad důchodotvorných efektů investic. Keynes tento multiplikátor odvodil jako analogii výše zmíněného Kahnova multiplikátoru zaměstnanosti. Jeho základem je vztah investic a vytvářeného národního důchodu, který je při daném sklonu ke spotřebě a sklonu k úsporám dán výší těchto investic a výší výdajů na spotřebu vytvořených na základě těchto investic. Tyto dodatečné výdaje na spotřebu jsou sumou řady důchodů vyplácených při výrobě příslušných investičních staků a dále pak požadovaných spotřebních státků a služeb zmenšených o odpovídající úspory.
Vztah mezi investicemi a vytvářeným národním důchodem, který odpovídá našemu předchozímu výkladu, lze zapsat jako:
nebo
kde Y je národní důchod, Y je přírůstek národního důchodu, I jsou investice, I je dodatečná investice a k je Kahn-Keynesův multiplikátor či investiční multiplikátor. Investiční multiplikátor k je dán vztahem 1 / s, což reciproká hodnota mezního sklonu k úsporám (s = S /Y), nebo, 1 / 1 – c, kde c je mezní sklon ke spotřebě (c =  / ). Za normálních podmínek, kdy platí, že 0 < s < 1, je multiplikátor větší než 1.
Zkoumání důchodotvorného efektu investic je důležité zejména při úvahách o veřejných pracích financovaných ze státního rozpočtu či úvahách o deficitním financování jako nástrojích hospodářské politiky zaměřené na boj s recesí a nezaměstnaností. Dodatečná investice podle Keynese neměla mít kapacitotvorný efekt (pak by totiž neměla povahu čistého zvýšení agregátní poptávky, ale souběžně by zvyšovala i agregátní nabídku), předpokladem byla existence nevyužitých ekonomických zdrojů a nezaměstnanosti (v podmínkách plného využívání zdrojů by měla dodatečná investice tohoto typu inflační důsledky). Pro podmínky Velké Británie 30. let Keynes odhadoval výši multiplikátoru na 2 až 3.
Růst důchodu v jeho pojetí vyplývá jako kumulativní multiplikační efekt sklonu ke spotřebě (či sklonu k úsporám). Důchody vyvolané přírůstkem investice se v poměru daném sklonem ke spotřebě dělí na výdaje na spotřebu a na úspory. Část vynaložená na spotřebu vede k rozšíření výroby a zaměstnanosti v odvětvích vyrábějících spotřební statky. V těchto odvětvích vznikají další důchody, které se opět rozdělí na výdaje na spotřebu a úspory. Multiplikační proces se zastaví v okamžiku, když přírůstky výdajů na spotřebu budou tak malé, že si již nebudou vyžadovat další rozšiřování výroby.
Keynesův přístup ke koncepci multiplikátoru byl ve značné míře krátkodobý a statický, jeho hlavní slabinou je abstrahování od kapacitotvorných efektů investic. V dalším vývoji některé z těchto nedostatků překonala teorie růstu E. Domara a spojení principu multiplikátoru s principem akcelerátoru u P. A. Samuelsona a dalších Keynesových pokračovatelů. Nicméně již v Keynesově pojetí koncepce multiplikátoru v určitém ohledu statický rámec obecné teorie přesahuje. Převážně se však pohybuje v logickém čase kauzálních řetězců
Keynes odmítl neoklasické pojetí úrokové míry jako alternativní ceny současné spotřeby i bezprostřední vazbu úroku a mezního produktu kapitálu. Tím současně popřel i úlohu úrokové míry jako nástroje automatického vyrovnávání úspor a investic. Keynes chápal úrokovou míru jako čistě peněžní jev spojený s preferencí likvidity, tj. jako odměnu za vzdání se výhod likvidity a převzetí rizika (držba cenných papírů a jiných méně likvidních aktiv). Pojem preference likvidity vyjadřuje upřednostnění držby peněž před držbou cenných papírů nebo reálných aktiv. Hospodářské subjekty dávají předost držbě peněz, protož peníze vykazují nejvyšší likviditu: lze je směnit na jakoukoliv formu majetku a s jejich držením nevznikají (s výjimkou období vysoké inflace či hyperinflace) žádné dodatečné náklady. Držení cenných papírů je spojeno s rizikem a vytvářením zásob reálných aktiv navíc se vznikem dodatečných nákladů na skladování. U všech typů aktiv, s výjimkou peněz, vznikají problémy při převodu na jinou formu majetku.
Keynesova koncepce preference likvidity je založena na rozpracování motivace držby peněžních hotovostí cambridgeské verze kvantitativní teorie peněz. Na rozdíl od svých neoklasických předchůdců však J. M. Keynes zdůraznil funkci peněz jako uchovatele hodnot a důsledky tezaurace peněz pro vývoj kapitalistické tržní ekonomiky. Preference likvidity je u něho spojena se čtyřmi motivy:
1)      motiv důchodový vzniká v domácnostech a vychází ze skutečnosti, že domácnosti dostávají své příjmy v jiných obdobích, než v jakých je musí v souvislosti s uspokojováním svých potřeb vydávat. Proto si musí vytvářet peněžní zásobu, která řeší nesoulad mezi jejich příjmy a výdaji;
2)      motiv podnikání, který odráží obdobné souvislosti, jako důchodový motiv, ale týká se podniků a potřeb zajistit plynulý chod podnikání (výroby, obchodu aj.). Spojeně se tyto dva motivy dnes obvykle označují jako motiv transakční;
3)      opatrnostní motiv, který vychází ze skutečnosti, že si hospodářské subjekty vytvářejí určitou peněžní zásobu pro překonání situací spojených s neočekávanými výdaji, případně váznutím příjmů. Pokud by se nevytvářely v podmínkách nejistoty vyšší zásobu peněz, než odpovídá očekávanému rozsahu výdajů, vystavují se nebezpečí, že se stanou v případě nepředvídaných výdajů nelikvidní. Opatrnostní zásoba peněz musí být tím větší, čím větší je rozsah transakcí, které subjekt realizuje. Výše peněžních zůstatků vytvářených na základě transakčního a opatrnostního motivu je úměrná velikosti národního důchodu, nezávisí však na úrokové míře;
4)      spekulační motiv závisí na úrokové míře –  hospodářské subjekty si vytvářejí na základě tohoto motivu peněžní zásobu v souvislosti s tím, jaký očekávají vývoj na trhu obligací. Očekávají-li kapitálové ztráty, které by převyšovaly výtěžky z úroku, budou dávat přednost držbě peněz. Jakmile přesáhne výnos v podobě úroku očekávané ztráty na kapitálu, budou dávat přednost držení obligací.
Hospodářské subjekty se snaží nakupovat obligace při co nejnižších a prodávat je při co nejvyšších kursech. Vývoj kursů cenných papírů je však nepřímo úměrný vývoji úrokové míry, proto musí subjekty odhadovat, jaká tendence se zde prosadí. V tomto směru hraje důležitou úlohu z hlediska jejich chování i to, jakou úrokovou míru považují za normální. Pokud bude skutečná úroková míra výrazně vyšší, budou očekávat pokles a naopak. V Keynesově pojetí se tato volby omezuje pouze na obligace. Jiné typy cenných papírů v úvahu nebral, což se stalo po II. světové válce předmětem kritiky, zejména z pozic monetarismu Miltona Friedmana.
Poptávka po penězích je v Keynesově pojetí složena z poptávky transakční, která je přímo úměrná vývoji národního důchodu, a spekulační poptávky po penězích, která je funkcí úrokové míry. Symbolicky lze tuto souvislost zapsat rovnicí:
Md = M1 + M2 = L1(Y) + L2(r),
Kde Md  je poptávka po penězích,  M1 je transakční (a opatrnostní) poptávka po penězích vyjádřená jako funkce národního důchodu, L1  je funkce preference likvidity na základě transakčního motivu, Y je nominální národní důchod, L2 je funkce preference likvidity na základě spekulačního motivu a r je úroková míra, M2 je spekulační poptávka po penězích.
Výsledkem Keynesových úvah byla představa, že je úroková míra funkcí preference likvidity a množství peněz v oběhu, a je tedy determinována na trhu peněz, nikoli na trhu kapitálu jako v neoklasické ekonomii. Zatímco nelze motivy preference likvidity , které jsou spojeny s úvahami hospodářských subjektů a mají tak do značné míry psychologickou povahu, přímo ovlivňovat, je podle Keynese možné na úrokovou míru působit prostřednictvím množství peněz v oběhu. Již Keynes si však uvědomoval, že má snižování úrokové míry zvyšováním nabídky peněz svoje hranice. Je-li úroková míra příliš nízká, bude většina hospodářských subjektů očekávat její růst. Díky tomu poroste spekulační poptávka po penězích případně až do nekonečna a další pokles úrokové míry nebude možné prosadit ani vháněním dalších peněz do oběhu. V pozdější neokeynesovské literatuře se taková situace označuje jako tzv. past likvidity.
J. M. Keynes nerozpracoval přímo v Obecné teorii své teoretické koncepce do podoby určitého konkrétního programu státních zásahů do ekonomiky. Taková doporučení navrhoval v jiných svých dílech (například Může to Lloyd George dokázat? Nebo Prostředky k prosperitě a množství novinových článků a doporučení vládním institucím). O to se přičinili jeho stoupenci, žáci a pokračovatelé. Základní východiska pro vypracování takového programu byla ovšem v Obecné teorii obsažena.
Podle Keynese vyspělá kapitalistická tržní ekonomika není schopna dosahovat plného využívání ekonomických zdrojů a především nevytváří adekvátní podmínky pro plnou zaměstnanost. Vyznačuje se rovněž do značné míry náhodným a nespravedlivým rozdělením bohatství a rozdělováním důchodů. Zvlášť negativní vztah měl Keynes k vrstvě rentiérů a rozvíjel dokonce úvahy o „eutanazii rentiérů“. Argumentace obsažená v Obecné teorii zdůrazňuje zejména problematiku nedostatečné efektní poptávky z hlediska dosahování plné zaměstnanosti a plného využívání ostatních ekonomických zdrojů. Vzhledem k tomu, že podle Keynese tržní ekonomika sama o sobě nevytváří dostatečné síly působící ve směru obnovy plného využívání všech zdrojů, musí být tento mechanismus doplněn vnější stabilizací na základě státního intervencionismu.
Keynes viděl několik možností jak navracet tržní ekonomiku vyspělého kapitalismu do stavu plného využívání zdrojů. První možnost se týkala rozdělování důchodů. Odpovídající opatření vlády v podobě zvýšení dědické daně a progresivního zdanění důchodů by vedla ke zvýšení sklonu ke spotřebě a snížení sklonu k úsporám. Druhou možností je ovlivňování sklonu k investicím prostřednicvím peněžní a úvěrové politiky zaměřené na dlouhodobé udržování nízkých úrokových měr (tato politika bývá označována jako politika levných peněz). Podle Keynese má tato politika ještě jeden důsledek. Tím je vytvoření prostoru pro postupnou nenásilnou likvidaci rentiérů. Podněcování investic by mělo vést k tomu, že by akumulace kapitálu v krátké době dosáhla takových rozměrů, že by kapitál přestal být vzácný a přestal by být zdrojem příjmů z titulu vlastnictví.
J. M. Keynes zvláště pod vlivem zkušeností Velké deprese pochyboval, že je možné při příliš hluboké depresi dosáhnou prostřednictvím peněžní a úvěrové politiky dostatečně nízkých úrokových měr, aby to zajistilo vyrovnání sklonu k investicím a sklonu k úsporám. Keynes považoval investiční aktivitu podnikatelů vzhledem k úloze očekávání a nejistoty za velmi nepředvídatelnou. Proto při malé účinnosti podněcování investic prostřednictvím peněžní a úvěrové politiky doporučoval využít státního rozpočtu jako nástroje pro vytvoření dodatečné efektivní poptávky. Vláda měla mít pro tento případ připraveny programy veřejných prací, které by byly financovány ze státního rozpočtu a vyplňovaly mezeru soukromých investic. V této situaci Keynes připouštěl nevyrovnaný státní rozpočet, který by zvyšoval pomocí vládních výdajů efektivní poptávku na úroveň potřebnou pro dosažení plné zaměstnanosti. V Keynesově pojetí je úkolem státu dbát o to, aby vyspělá tržní ekonomika plně využívala všechny ekonomické zdroje, které má k dispozici, zejména pracovní zdroje. Tím však podle Keynese úloha státu v tržní ekonomice končí. Pokud jde o tržní alokaci ekonomických zdrojů, zastával Keynes zcela liberální postoj. Měla být plně ponechána tržnímu mechanismu. Centrální řízení alokace zdrojů považoval za hrozbu svobodě osobnosti a efektivnosti ekonomiky.

Keynesovy práce z období po napsání Obecné teorie

Po uveřejnění Obecné teorie Keynes publikoval několik významných článků, které byly zaměřeny na výklad některých základních teoretických koncepcí Obecné teorie ve spojení s reakcí na názory jejích kritiků. Za zvlášť důležitou je dnes považována zejména polemika s B. Ohlinem, která se týkala vztahů úspor a investic a výkladu úrokové míry. Nejvýznamnější prací J. M. Keynese z tohoto období je útlý svazek nazvaný Jak zaplatit za válku z roku 1940. Keynes napsal tuto práci v předvečer II. světové války a věnoval ji otázce, jak předejít v podmínkách Velké Británie hrozbě poválečné inflace. Vycházel z toho, že důsledkem válečné ekonomiky je vytvoření značné a na dobu po skončení války odložené koupěschopné poptávky. Průvodním jevem válečné ekonomiky je podstatné snížení výroby pro civilní účely při současném růstu příjmů obyvatelstva, protože je nutné do výroby zapojit všechny disponibilní pracovní zdroje. Následkem je neúměrně vysoká efektivní poptávka ve vztahu k nabídce. Přitom nelze tuto nerovnováhu mezi efektivní poptávkou a agregátní nabídkou řešit pouze zvýšení cenové hladiny, protože míra inflace by byla neúnosná a byla by provázena závažnými negativními sociálními důsledky.
Keynes pro tuto situaci doporučoval přijetí takových opatření, která by v bezprostředně poválečném období pevně vázala tu část efektivní poptávky, kterou nelze v podmínkách válečné ekonomiky uspokojit. Tato opatření měla současně zabránit tomu, aby hlavní břemeno války nesli v důsledku inflačních přerozdělovacích procesů pracující. Keynes uvažoval o tom, že by takto vázanou koupěschopnou poptávku bylo možný využít k vyvedení britské ekonomiky z první poválečné recese. Keynesovou prací Jak zaplatit za válku považují Keynesovi žáci a pokračovatelé za důkaz, že je keynesovská ekonomie a zejména Keynesova teorie efektivní poptávky aplikovatelná stejně dobře na situace recese jako situace, kdy je tržní ekonomika ve stavu přehřáté konjunktury s výraznými inflačními tlaky.

Bibliografie

Primární literatura:

Knihy
  • Indian Currency nad finance, London: Macmillian 1913
  • The Economic Consequensces of the Peace, London: Macmillian 1919
  • A Treatise on Probability, London: Macmillan 1921
  • A Revision of the Treaty, London: Macmillan 1922
  • A Tract on Monetary Reform, London: Macmillan 1923
  • The Economic Consequences of Mr. Churchill, London: Woolf 1925
  • The End of Laissez-Faire, London: Woolf 1926
  • (společně s H. D. Hendersonem) Can Lloyd George Do it? An Examination of the Liberal  Pledge, London: The Nation and Athenaeum 1929
  • A Treatise on Money.  Vol. I The Pure Theory of Money, Vol. II The Applied Theory of Money, London: Macmillian 1930
  • Essays in Persuasion, London: Macmillan 1932
  • Essays in Biography, London: Macmillan 1933
  • The General Theory of Employment, Interest and Money, London: Macmillan 1936
  • How to Pay for the War, London: Macmillan 1940

Články v odborných časopisech a sbornících
  • The Theory of the Exchanges and “Purchasing Power Parity”, In.: The Manchester Guardian Commercial, Reconstruction in Europe, 1922, April 20, No. 1, s. 6-8
  • The Forward Market in Foreign Exchange, in.: The Manchester Guardian Commercial, Reconstruction in Europe, 1922, April 20, No. 1, s. 11-15
  • The Stabilization of European Exchanges I and II, in.: The Manchester Guardian Commercial, Reconstruction in Europe, 1922, April 20, No. 1, str. 3-5
  • Does Unemployment Need a Drastic Remedy? in.: The Nation and the Athenaeum, 1924, May 24, Vol. XXXV, s. 235-236
  • Monetary Reform, in.: The Economic Journal, 1924, June, Vol. XXXIV, s. 169-176
  • The Return Towards Gold, in: The New Republic, 1925, March 18, Vol. XLII, s. 92-94
  • The Problem of the Gold Standard, in.: The Nation and the Athenaeum, 1925, March 21, Vol. XXXVI, s. 866-870
  • The Gold Standard, in.: The Nation and the Athenaeum, 1925, May 2, Vol. XXXVII, s. 129-130
  • Is the Pound Overvalued? in.: The New Republic, 1925, May 6, Vol. XLII, s. 286-287
  • The Gold Standard – A Correction, in.: The Nation and the Athenaeum, 1925, May 9, Vol. XXXVII, s. 169-170
  • England’s Gold standard, in.: The New Republic, 1925, May 20, Vol. XLII, s. 339-340
  • The Gold standard Act, in.: The Economic Journal, 1925, June, Vol. XXXV, s. 312-313
  • Great Britain’s Cross of Gold, in.: The Next Republic, 1925, September 16, Vol. XLIV, s. 54-55
  • The First Fruits of the British Gold Standard, in.: The New Republic, 1926, June 2, Vol. XXXVII, s. 551-565
  • The British Balance of Trade, 1925-1927, in.: The Economic Journal, 1927, December, Vol. XXXVII, s. 551-565
  • The Amalgamation of the British Note Issues, in.: The Economic Journal, 1928, June, Vol. XXXVIII, s. 321-328
  • Is There Enough Gold?, in.: The Nation and the Altenaeum, 1929, January 19,Vol. XLIV, s. 545-546
  • The Industrial Crisis, in.: The Nation and the Athenaeum, 1930, May 10, Vol. XLVII, s. 163-164
  • The Great Slump of 1930, in.: The Nation and the Athenaeum, 1930, December 20 and 27, Vol. XLVIII, s.402, 427-428
  • Cause of World Depression, in.: The Forum and Century, 1931, January, Vol. LXXXV, s. 21-25
  • Paradox of British Economic Policy: Will England Introduce a Revenue Tariff?, in.: Journal of the Institute of Bankers in South Africa, 1931, May, Vol. XXVIII, s. 72-76
  • The Pure Theory of Money: A Reply to Dr. Hayek, in.: Economica, 1931, November, Vol. VI, s. 387-397
  • An Economic Analysis of Unemployment. – In: Q. Wright (ed.): Unemployment as a World Problem, Chicago: Chicago University Press 1931
  • The World’s Economic Crisis and the Way of Escape, Halley Stewart Lecture 1931,  in: The World’s Economic Crisis and the Way of Escape. New York: The Century Co. 1932
  • The Prospects of the Sterling Exchange, in.: Yale Review, 1932, March,Vol. XXI, s. 433-447
  • Saving and Usury, in.: The Economic Journal, 1932, March, Vol. XLII, s. 135-137
  • Reflections on the Sterling Exchange, in.: Lloyds Bank Limited Monthly Review, 1932, April, Vol. III, s. 143-160
  • A Note on the Long-Term Rate of Interest in Relation to the Conversation Scheme, in.: The Economic Journal, September 1932, Vol. XLII, s. 415-423
  • A Plan to Save the World, in.: Journal of the Institute of Banker’s in South Africa, 1933, February, Vol. XXIV, s. 735-741
  • A Programme for Unemployment, in.: The New Statesman and Nation, 1933, February 4,Vol. V, s. 121-122
  • The Multiplier, in.: The New Statesman and Nation, 1933, April 1, Vol. V, s. 405-407
  • The Solid Business of the Conference: A Plan to End the Chyos of the Exchanges, in.: Journal of the Institute of Bankers in South Africa, 1933, July, Vol. XXX, s. 226-230
  • National Self-Sufficiency, in.: Yale Review, 1933, Summer, Vol. XXII, s. 755-769
  • President Roosevelt’s Gold Policy, in.: The New Statesman and Nation, 1934, January 20, Vol. VII, s. 76-77
  • The Bank for International Settlements. Fourth Annual Report (1933-4), in.: The Economic Journal, 1934, September, Vol. XLIV, s. 514-518
  • A Self-adjusting Economic Systém?, in.: The New Reapublic, 1935, February 20,Vol. LXXXII, s. 35-37
  • The Bank for International Settlements, Fifth Annual Report (1934-5), in.: The Economic Journal, 1935, September, Vol. XLV, s. 594-597
  • The Future of Foreign Exchanges, in.: Lloyds Bank Limited Monthly Review, 1935, October, Vol. VI, s. 527-535
  • The Supply of Gold, in.: The Economic Journal. 1936, September, Vol. XLVI, s. 412-418
  • The Theory of tha Rate of Interest. – In: Gayer, A.D.  (ed.): Lessons of Monetary Experience, Essay in Honor of Irving Fisher, New York: Farrar and Rinehart 1937, s. 145-152
  • The General Theory of Employment, in.: The Quarterly Journal of Economics, 1937, February, Vol. LI, s. 209-233
  • Aleternative Theories of the Rate of Interest, in.: The Economic Journal, 1937, June, Vol. XLVII, s. 241-252
  • The „Ex-Ante“ Theory of the Rate of Interest, in.: The Economic Journal, 1937, December, Vol. XLVII, s. 663-669
  • Professor Pigou on Money Wages in Relation to Unemployment, in.: The Economic Journal, 1937, December, Vol. XLVII, s.743-745
  • The Process of Capital Formation, in.: The Economic Journal, 1939, September, Vol. XLIX, s. 569-574
  • Professor Tinbergen’s Method: The Statistical Testing of Business Cycle Theories, in.: The Economic Journal, 1939, September, Vol. XLIX, s. 558-568
  • The Concept of National Income: A Supplementary Note, in.: The Economic Journal, 1940, March, Vol. L, s. 60-65
  • The United States and the Keynes Plan, in.: The New Republic, 1940, July 29, Vol. CIII, s. 156-159
  • The Objective of International Price Stability, in.: The Economic Journal, 1943, June-September, Vol. LIII, s. 185-187
  • Počínaje rokem 1971 byly postupně knihy i články J. M. Keynese publikovány v sebraných spisech:
  • Moggridg, D. E., Johnson, E. (eds.), J. M. Keynes: Collected Writings, London: Macmillan for the Royal Economic Society 1971 a násl. roky

Sekundární literatura:

  • Akerlof, G. A. – Yellen, J. L.: a Near-Rational Model of the Business Cycle with Wage nad Price Inertia. The Quaterly Journal of Economics, Vol. C – Supplement, 1985
  • Akerlof, G. A. – Yellen, J. L.: Rational Model of Irrational Behavior. American Economic Review, Vol. 77 Papers and Proceedings, 1987
  • Arestis, Ph.: The PostKeynesian Approach to Economics. Aldershot, Edward Elgar 1992
  • Azariadis, C.: Implicit Contracts and Underemployment Equilibria, Journal of Political Economy, No. 6, Vol. 83, 1975
  • Backhouse, R.: Ahistory of Modern Ecnonomic Analysis. Oxford, Basil Blackwell 1985
  • Blanchard, O. J. – Kiytaki, N.: Monopolistic Competition and the Effects of Agregate Demand. American Economic Review, No. 4, Vol. 77, 1987
  • Blanchard, O. J. – Summers, L.: Hysteresis and the European Unemplyment Problem. NBER Macroekonomics Annual 1986
  • Blinder, A. S.: Keynes, Lucas and Scientific Progress. American Economic Review, No. 2, Vol. 77, 1987
  • Brenner, R.: The Role of Nominal Wage Contracts in Keynes General Theory. History of Political Economy, No. 4, Vol. 12, Winter 1980
  • Carabelli, A. M.: On Keynes’s Method. New York, St. Martin’s 1988 Carlin, W. – Soskice, D.: Macroekonomics and the Wage Bargain. Oxford, OUP 1990
  • Clower, R.: The Keynesian Counterrevolution: A Theoretical Appraisal. – In: Hahn, F. E. – Brechling, F. P. R. (eds.): The Theory of Interest Rates. London, Macmillan 1965
  • Colander, D. C. – Landreth, H. (eds.): The Coming of Keynesianism to America. Conversations with the Founders of Keynesian Economics. Cheltenham.Edward Elgar 1996

Audio a video

Texty J. M. Keynese na portále WebDialog