Machiavelli je myslitel renesanční doby s důrazem na individuální svobodu a tvůrčí aktivitu jednotlivce. Hluboce poznamenal politické myšlení nejen své doby. Jeho kniha Il Principe (1513), česky Vladař nebo Kníže byla přeložena do mnoha jazyků. Byl současníkem Caesara Borgii, Savonaroly, Luthera, Leonarda da Vinciho. Vyslovil nahlas, čím se řídili vladaři v jeho době: převládal u nich mocenský pragmatismus. Zatímco pro Augustina vládnout znamenalo sloužit Bohu, nebeské obci a odvozovat legitimitu pozemské vlády z Boha (odtud známé „panovník z Boží milosti“) – protože ve zjevení jsou určeny principy pravé vlády a bez nich by se staly vlády hordami loupežníků – pro Machiavelliho jsou souřadnice rozestavěny jinak: Vladař nezrcadlí ve své osobě a ve svém majestátu ideální svět, nestojí v odpovědnosti tváří v tvář Bohu, ale proměnlivému osudu a zákonům přirozeného života. Všechna morálka a duchovní hodnoty jsou privátní věcí. Na čem v politice záleží, je výsledek. Politika je umění možného. Politik se nesmí řídit formulemi a zásadami, musí se umět odpoutat od světa svazujících idejí, chce-li mít úspěch. Vše je dovoleno. (Nabízí se tomu srovnání se známým varováním Dostojevského z jeho románu Bratři Karamazovi: není-li Boha, vše je dovoleno, a s apoštolovým slovem z I Kor 10,23).
Těmito zásadami, které mají „darwinistický“ charakter, ovlivnil Machiavelli celou epochu. Francis Bacon, filosof renesance, je Machiavelli přesazený do noetiky. Představuje nám nový typ hrdiny, pro něhož je charakteristický úspěšný čin. Renesanční člověk = sebevýkon. Dosáhnout tohoto cíle znamená řídit se nikoliv ideály, nýbrž skutečnými, empiricky osvědčenými postupy. A ty určuje v oblasti politiky výlučně moc. Jinými slovy: my (s E.Rádlem) více či méně vnímáme napětí mezi tím co jest, co je dosažitelné, možné, pragmaticky uchopitelné a tím, co být má, co bezpodmínečně nad námi platí. Pro Machiavelliho je rozhodující pouze pragmatické hledisko, základní pro životní orientaci v osobním i veřejném životě, které se na mravní normy a ideály neohlíží..
Machiavelli se chce při uskutečňování politiky vyhnout všemu, co by vladaři svazovalo mravně ruce. Vladař musí jednat chvíli jako lev, chvíli jako liška. Musí vládu umět vládu získat a pak ji udržet. Musí si osvojit jen takové „ctnosti“, které slouží těmto účelům. Držet slovo? Nikoliv za každou cenu. Má budit zdání, že je vlídný, zbožný, ale musí umět také udeřit. Dobrodiní je nutno prokazovat kapku po kapce, ukrutnost naopak najednou – to brzo přebolí, ale účinek takového kroku je značný. Bezbranný vladař je v opovržení. Musí neustále myslet na základní výsledek: získání a udržení moci, a to za každou cenu.
Machiavelli vytváří svou politologii v době úpadku mravního řádu, kdy se rychle střídají vznik a zánik států (zejména v Itálii, kde jsou v té době mnohé městské státy; to vyvolávalo chaos – Itálie jeho doby je předmětem častých nájezdů Francie a Španělska). Těmto neklidným poměrům se pokouší Machiavelli čelit důrazem na silného vladaře. Ten je mu zárukou, že tu vznikne řád a nový občanský ethos – jinak hrozí společnosti naprostý rozklad. Je zastáncem vlády pevné ruky – alternativa, s kterou koketují někteří postkomunističtí vládci i dnes.
Machiavellimu šlo o to, objevit mechanismy vlády, které by zaručily úspěch. Šel cestou historické indukce. Je o sociální psychologii a mechaniku, která připomíná fyzikální vztahy síly a odporu, reakce atd. Nicméně i za touto na první pohled objektivistickou deskripcí vězí určitá „vyznavačská doktrína“: Silný stát považuje za dobrodiní, střídání vlád naproti tomu za zlo. Rozlučuje natrvalo politiku od etiky. Úspěch spočívající v uchopení moci a v jejím zachování považuje za pozitivní smysl dějinného vývoje.
Stát jako vrcholný útvar, smysl a náplň života společnosti je ovšem pojmovou konstrukcí. Jako takový se pro Machiavelliho stává svrchovanou skutečností, nadčasovou veličinou, vyňatou z jakékoli kritiky zdola, uchráněnou před dějinnými nahodilostmi. Stát stojí mimo dobro a zlo. Tak je původní empirická zásada proměněna v metafyzickou pravdu, v obecné pravidlo. Řídit se podle něho s naprostou důsledností by např. dnes znamenalo hájit do krvava ideu národního státu jako svrchované veličiny.
Machiavelli se svou doktrínou moci našel mnoho následovníků i kritiků. Jedním z těchto kritiků byl (pro nás poněkud překvapivě) i pruský král Bedřich II. Veliký (vládl v létech 1740-1786 současně s naší Marií Terezií, s níž několikrát válčil a odebral jí a tím i české koruně většinu Slezska). Napsal knihu, nazvanou příznačně: Antimachiavelli. Píše ji z osvícenských pozic. Podle krále Bedřicha je autor Knížete hrobařem správné politiky. Ta musí podle něho stát na mravních principech. Machiavelli svádí vladaře k nepravostem a v tom je horší než povodeň či jiná živelná katastrofa. Amtimachiavelli brojí zásadně proti pragmatickým zásadám v politice. Je s podivem, že tyto principy vyhlašuje proti Machiavellimu panovník, který se sám, stejně tak jako jeho následovníci, proti nim proviňoval. Velikost státu podle Bedřicha Velikého není závislá na rozšiřování území, ale na počtu obyvatelstva a bohatství, které dosáhnout vzdělaností a prací. Bedřich také upozorňuje na to, že tyran nemůže potlačit svědomí odpovědných občanů. V citlivém svědomí přichází ke slovu ctnost korigující postupy výlučně pragmatické politiky. A zatímco ctnost sjednocuje, nepravost společnost rozkládá. Proto je třeba, aby se vladař opíral o ctnosti. Velice záleží na dobrých zákonech, které se vsunují mezi vládnoucí a ovládané. Jimi je občanské svobodě dán pevný rámec a nezáleží pak na náladě a rozmarech vladaře. Zneužití moci je třeba čelit dělbou moci. Zde se pruský král opírá o ideály, z nichž vzešla francouzská i americká revoluce. Machiavelli podle něho líčí vladaře jako vojáka, ale to je jen menší část pravdy; vláda musí respektovat spravedlnost a moudrost. Jen uplatňování těchto hodnot zaručí politické moci dlouhodobě úspěch. To co Machiavelli nabízí, je jen krátkodobý tah za okamžitým úspěchem, ale moudrost a spravedlnost kladou hlubší a trvalejší základy. (B. se tu dotýká základní etické otázky: jakou funkci plní mravnost v osobním i společenském ohledu? Co je měřítkem „úspěchu“ mravného chování?)
Panovník nemá vyvolávat strach; má toužit po tom, aby byl oblíben pro své panovnické vlastnosti a schopnosti. Panovník to má o to těžší, že je všemi napořád pozorován a hodnocen. Na něho jako na slunce vytáhla armáda astronomů se svými dalekohledy. Skvrny na slunci jsou odevšad vidět. To nelze ničím zastřít. Klam v této věci je zbytečným hazardem pověsti panovníka.
Tato „diskuse“ napříč staletími mezi dvěma koncepcemi politické moci nám poslouží orientovat se i v dnešní situaci. Velice záleží na tom, na jakých ideách státy stojí (viz Masarykovu zásadu, že státy se udržují těmi idejemi, z kterých vznikaly). To, co ideově stojí na počátku velikých společenských proměn, se už těžko v dalším vývoji překonává. Stojí-li na počátku násilí, pletichy, mocenské úskoky, pokleslý politický program, projeví se to i ve způsobu výkonu vlády později. Platí ale i opak.
Bedřich II. se také brání používat v politice termínů, které mají u Machiavelliho značnou frekvenci: štěstí, osud, hra štěstěny, Fortuna atd. Kritizuje také jednosměrné uvažování Machiavelliho, který je přesvědčen, že za každých okolností vede k úspěchu v politice odvážný, rychlý čin. Někdy je potřebí rozvážnosti, vyčkávání. V politice se vyskytují prudké i mírné větry, ano i bezvětří. Také v případě války je na místě velká obezřetnost. Válka = ultima ratio, poslední možný krok, proto má přednost vyjednávání. (Válka je tu chápána ještě jako oprávněný nástroj politiky, který je plně v lidských rukou a tudíž v každé chvíli regulovatelný. Nukleární výzbroj tyto úvahy dnes podstatně mění.) Naprosto je třeba podle Bedřicha odmítat náboženské války. Ty jsou podle něho holým nerozumem.
K této diskusi mezi teoretikem politiky a vykonavatelem politické moci je možno připojit ještě jeden poznatek. Váže se k onomu darwinistickému pojetí moci, které podle Machiavelliho umožňuje „úspěch“ na dějinné scéně. Ptáme se: pozná vůbec moc, co je vskutku pro ni samu nezbytné a prospěšné, co ji umožní trvale se prosadit? Pokud je vedena jen krátkodobým „instinktem“ – podobně jako tomu je ve světě zvířat –nestačí zaregistrovat skryté dějinné proměny na poli technologie, ekonomických procesů, sociální psychologie, kulturní a mravní mentality apod., jak jsme toho byli svědky v období komunistické vlády u nás, kdy se jeden čas zakazovala sociologie, kybernetika atd. Kdo uchrání moc před oslabením, pádem, porážkou, vezmeme-li v úvahu, že každá moc v našem světě je jenom jedním z aktérů mocensky ovládaného, a tedy intenzivně konkurenčního prostředí? Jaké nástroje sebereflexe a možnosti sebeopravných kroků si musí moc vytvořit, aby právě v takovém prostředí obstála?
Jsem přesvědčen, že hleděno z dlouhodobé perspektivy je „úspěšná“ jen ta politická moc, která je učelivá, tolerantní, demokraticky strukturovaná. O takovou kultivaci moci je třeba usilovat i v naší společnosti. Na takové cestě nám Machiavelli pomůže jen v tom, že nám mistrovsky popíše strategii a metody moci, která se – jak napořád zjišťujeme – uhostila natrvalo v lidských dějinách. Proti ní je třeba postavit politiku novou, která zachází s mocí moudře a opatrně a s perspektivou služby celému společenství, jež tuto moc sice nominálně svěřilo svým zástupcům, ale nevzdalo se přitom odpovědnosti za její zdárný výkon.
Jakub S. Trojan