Výběr textů ze Starého a Nového zákona
Uspořádal Jan Sokol
Ilustroval Václav Sokol
1.vydání
Lektorovali prof. ThDr. Jan Heller a prom.hist. Zbyněk Hejda
C Jan Sokol
ISBN 80-04-25552-3
ÚVOD
Kniha, kterou jste právě otevřeli, není docela obyčejná kniha. Obsahuje ty nejznámější a nejkrásnější příběhy z bible, ale také písně, proroctví, modlitby a napomenutí. Všecky vznikly před několika tisíci lety a od té doby je miliony lidí po celém světě stále čtou, přemýšlejí o nich, vypravují si je. Bibli četli a čtou lidé vzdělaní i prostí, staří i mladí, a každý v ní něco důležitého našel. Básníci i malíři se stále vracejí k biblickým příběhům, spisovatelé a hudebníci k biblickým textům. Mnoho biblických myšlenek a úsloví přešlo do obecné řeči a lidé je běžně používají, i když ani nevědí, že pocházejí z bible.
Americký spisovatel Faulkner napsal, že bible je „kniha lidského rodu“. Po staletí byla základem vzdělání, a to nejen pro židy, ale i pro křesťany všech vyznání, pro muslimy a další. Četla a čte se v kostelích, v synagógách a v modlitebnách. Byla jednou z prvních knih překládaných do evropských jazyků, a tak velice ovlivnila i tyto jazyky.
Ačkoli je to kniha velice stará, přece se nestala pouhou starožitností. Na rozdíl od jiných knih dávného původu, třeba Homérovy Odysseje, je bible kniha neobyčejně rozmanitá. Vlastně to není kniha, ale sbírka mnoha knih různého obsahu, stáří, původu. Některé biblické knihy psal jeden člověk, ale většina vznikala velice dlouho, některé z nich se po staletí vyprávěly, lidé se je učili nazpaměť, přemýšleli o nich a vyprávěli je dál. Vyprávěli přirozeně jen to, co je zaujalo, co jim připadalo důležité: v ústním podání se uchová jen to, co v dlouhé řadě generací a vyprávěčů žádný z nich nezapomněl. Tak se biblické příběhy zbavovaly všeho zbytečného a přechodného, jako by zrály, dostávaly dokonalost a jednoduchost. Ač jsou tak velice staré, přece nikdy nevyjdou z módy.
Biblické knihy vznikaly v dobách, kdy lidé běžně nečetli. Číst uměli nanejvýš kněží, písaři, vykladači. A tak se z bible předčítalo nahlas a ten, kdo četl, příběh také vykládal a vysvětloval, jako se to dodnes dělá v kostele při kázání. Kdo si chce v bibli číst sám, musí číst pomalu, soustředěně, pozorně. Potřebuje občas radu nebo vysvětlení. Měl by také vědět, co může v bibli hledat a co ne.
Když člověk v románu čte, že vlak do Brna odjíždí v 9.35, nepůjde podle toho na nádraží a nebude se zlobit, že ho autor oklamal. Protože ví, že román není jízdní řád a že v něm jde o něco jiného. Bible ovšem není román, ale i tak je důležité vědět, oč ve které knize či příběhu jde, co je to hlavní a co je jen prostředek, jak to důležité vyložit. Když tedy bible na začátku popisuje stvoření světa v šesti „dnech“, je to něco jiného než učebnice astronomie. Pozorný čtenář si ostatně hned všimne, že slunce bylo stvořeno až čtvrtý „den“ – jaképak tedy dny? Zato se zde o světě, o Bohu a o člověku dočte věci, které v žádné učebnici nestojí a stát nemohou.
Různých nesnází, slepých uliček a příležitostí k omylu a nedorozumění je pro dnešního čtenáře v bibli hodně. Ostatně není divu. Lidé, kteří ji psali, žili docela jinak než my. Měli jiné starosti, jiné představy o světě a o sobě samých. Jiné věci považovali za samozřejmé, kdežto o většině z toho, co se my učíme ve škole, neměli ani tušení. Zajímaly je jiné věci než nás. Proto když dnešní člověk rovnou otevře bibli a začne si ji číst, často na něco narazí a nemůže se dostat dál. Něčemu nerozumí, něco mu připadne podivné, nepochopitelné, dokonce nesprávné. Narazí na vyprávění o praotcích, které působí jako báje. Dočte se o ukrutnostech Izraele při dobývání zaslíbené země, o úskocích a ničemnostech. Přečte si, jak David podvedl Urijáše a nakonec ho připravil o život a řekne si: „Tohle že je slovo Boží?“ A přece, kdyby byl dost trpělivý, dal si dost práce a pronikl do bible hlouběji, pochopil by nakonec, že i tohle všechno má v bibli své důležité místo. Potřebuje k tomu ovšem nějakou pomoc.
Pro děti vychází dnes řada knih, kde se hlavní biblické příběhy jako stvoření, potopa, Abraham, Josef, Mojžíš a další vyprávějí dnešním jazykem a způsobem, který je nám pochopitelný a blízký. Takové knihy psali i velcí spisovatelé – u nás třeba Ivan Olbracht a Jaroslav Durych – takže se krásně čtou a některé dobře plní svoji úlohu. Kdo si takovou knihu přečte, dozví se obsah biblických příběhů. Ví, kdo byl Mojžíš a jak to bylo s Davidem. Může to stačit?
Někomu jistě ano. Příliš daleko se tím ale nedostal. Autor takového převyprávění mu totiž může sdělit jen to, co z bible vyčetl sám a ovšem mnoho dalších věcí, které v bibli nečetl a doplnil po svém. To jistě není chyba, ale pro porozumění bibli to není ani velká pomoc. Kdyby totiž bible byly jenom příběhy, dala by se shrnout do několika stránek a ty miliony čtenářů by v ní neměly co hledat. Ve skutečnosti ji lidé stále čtou proto, že v ní pokaždé nacházejí něco nového, čeho si před nimi nikdo nevšiml. Je také zajímavé sledovat, jak na rozdíl od bible samé všechna biblická vyprávění rychle zastarávají a vycházejí z módy.
V této knize jsme se pokusili o něco jiného. Není to vyprávění příběhů, ale výběr částí z bible samé. Čtení tedy bude obtížnější, možná méně zábavné a napínavé, ale je to čtení bible. Snažil jsem se vybrat jednak hlavní a známé příběhy, ale i některé neznámé, dále charakteristické, důležité a živé ukázky i z ostatních biblických knih a textů: z proroků, žalmů a naučných knih. Aby se kniha příliš nerozrostla, jsou některé texty zkráceny, ale jsou to biblické texty. Někde jsou doplněny krátkými poznámkami, vynechané části nahrazeny shrnutím.
Ve Starém zákoně a v apoštolských spisech Nového zákona zachovávám pořadí knih, jak je dnes v bibli obvyklé. Jen ukázky z knih „deuterokanonických“ či „apokryfních“ jsem zařadil tam, kam podle charakteru patří, a ukázky z Písně písní jsem zařadil za Žalmy. Naopak celý příběh Ježíše z Nazareta tak, jak je zachycen ve čtyřech evangeliích, jsem se pokusil sestavit do jediného. Líčení jednotlivých evangelistů jsou si tak podobná a blízká, že by přesné dodržení pořadí textů překáželo účelu knihy. Myslím, že to dobře odpovídá křesťanskému pojetí bible, které právě zde vidí vrchol, účel a střed celého Písma.
Kniha není určena přímo malým dětem. Těm by ji měli předčítat a vykládat rodiče, katecheta, učitel. Snažil jsem se, aby to mohli dělat stejně dobře jako katoličtí nebo evangeličtí křesťané i jako nenáboženští lidé, kteří v bibli vidí spíše kulturní hodnotu. Především pro ně jsou také určeny výkladové články na konci knihy. Nepokoušel jsem se o soustavný výklad textu verš po verši, ale dal jsem přednost jednotlivým pohledům, výkladu a vysvětlení některých důležitých biblických postojů, pojmů, rysů. Vzhledem ke všeobecnému poslání knihy nejsou zaměřeny nábožensky, nýbrž spíše věcně, historicky, společensky. Jen poslední kapitoly, které chtějí naznačit, co je jádrem křestanství, jsou spíše filosofické a náboženské. Pro toho, kdo s biblí začíná, bude možná užitečné, začne-li těmito výklady. V průběhu čtení se pak k nim může vracet. Komu se nelíbí a nestojí o ně, může je samozřejmě vynechat – proto jsou na konci, a ne v textu.
Z mnoha českých překladů jsem zvolil ten nejnovější – ekumenický překlad, který poprvé vyšel roku 1979. Je to překlad, který vychází ze spolehlivé předlohy, je srozumitelný a přitom zachovává jistou slavnostnost a ráz biblických textů. Překladatelským komisím a Biblickému dílu děkuji za laskavé svolení k použití. Text jsem upravoval jen nepatrně, například staré míry a váhy jsem se snažil vyjádřit srozumitelněji. Výběr, text i výklad budou mnozí jistě kritizovat, zvlášť proto, že se jedná o dosti neobvyklou věc. Proto jsem rukopis, kromě recenzentů, dal přečíst řadě dalších odborníků a přátelů, kterým za to patří zvláštní dík.
Důležitou částí knihy jsou obrázky. Nemají vzbuzovat dojem, jako by čtenář byl „přímo při tom“, jako by všechno viděl na vlastní oči. Naopak chtějí naznačit, že o biblických příbězích je potřeba přemýšlet a že i v obyčejném příběhu o džbánku a kopí krále Saula je ještě něco víc než jen napínavá příhoda.
Každému, kdo knihu otevře, bych přál, aby mu pomohla otevřít bibli. Najít si přístup k jejímu bohatství a k její moudrosti i kráse. Kdo se jednou do bible začetl, bude se k ní rád znovu vracet a ona ho nikdy nezklame.
Starý zákon
Knihy zákonů a příběhů
Stvoření a stvořitel
Hned v první větě říká bible to hlavní: všechno, co je, je stvoření Boží. Dokonce i Slunce a Měsíc, kterým se pohané klaněli, zasvěcovali jim dny v týdnu a považovali je za božské, jsou jen „větší a menší svítilny“, stvořené jako všecko ostatní, bez jakékoli námahy, a to ani ne hned na začátku, ale až čtvrtý „den“. Šestý „den“, po rostlinách a zvířatech, stvořil Bůh člověka jako „obraz Boží“, protože ze všeho stvořeného je mu nejblíž a nejvíc se mu podobá.
Všechno, co Bůh na počátku stvořil, má své místo, kam patří – proto je stvoření rozděleno na „dny“ – a tak, jak to z ruky Boží vyšlo, je všechno „velmi dobré“. Svět tedy není špatný, jak si někteří lidé myslí, a zlo do něho přichází až s člověkem, s jeho vzpurností a pýchou. Člověk – to je muž a žena, kterým Bůh všechno ostatní svěřil a podřídil. A sedmý „den“ Bůh svoji práci posvětil. Proto ani lidé sedmý den v týdnu nepracují a měli by děkovat za to, že na tomto světě mohou být.
Gn 1,1-2,3
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastí byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.
I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.
I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý.
I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ Bůh viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí.
I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou označovat čas, dny a léta. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.
I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a ptáci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“ I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých ptáků. Viděl, že to je dobré. A Bůh jim požehnal. „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Ptáci nechť se rozmnoží na zemi.“ Byl večer a bylo jitro, den pátý.
I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých plazů. Viděl, že to je dobré.
I řekl Bůh:“Učiňme člověka, aby byl naším obrazem a podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Božím,
jako muže a ženu je stvořil.
A Bůh jim požehnal a řekl jim:
„Ploďte a množte se a naplňte zemi.
Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami,
nad nebeským ptactvem, nade vším živým,
co se na zemi hýbe.“
Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.
Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.
„Propast“ nebo „tůň“ na počátku je bezedné prázdno, nicota, kterou starověké národy neuměly měřit jako dnešní kosmologie, ale dobře tušily, že je okolo nich. Slunce a Měsíc okolní národy uctívaly jako božstva, proto je bible nechce ani jmenovat a mluví jen o „svítilnách“, které mají docela prozaický účel: sloužit člověku a ostatnímu stvoření.
„Zástupy“, podle jiné verze „nádhera“, znamenají jednak, že nebe a země na rozdíl od „propasti“ jsou plné stvořených bytostí, jednak že jsou uspořádané, že v nich vládne řád.
Stvoření a člověk
Předchozí vyprávění líčí stvoření tak, jak by je viděl Stvořitel, jakoby jeho očima. Člověk se v něm nedostal ke slovu. Následující zpráva je o tom, jak se na stvoření dívá ten člověk, pro něhož Bůh připravil svět jako krásnou zahradu. Člověk je z „prachu“ nebo spíše „prach“, protože k zemi patří a po smrti se do ní vrátí. Od Boha dostává úkol, aby zahradu obdělával a aby se o ni staral – a také první příkaz, že něco dělat nesmí. Není tak důležité, co přesně nesmí, ale to, že na jeho jednání záleží, že není jedno, co udělá a co neudělá.
Ale člověk nemůže být sám, „není mu dobře“. Jako se dítě stává člověkem v rodině a mezi lidmi, potřebuje i dospělý člověk druhého. I když se seznámí se všemi zvířaty a dá jim (jako jejich vládce) jména, chybí mu člověk jako on – žena. Stvoření ženy ze žebra zná i prastará východní báje; různí lidé mohou mít různý počet žeber a tak se tehdy patrně snažili tuto různost vysvětlit. Bible ji patrně převzala, jako i jiné prvky tohoto vyprávění – například hada a strom – a přitom důkladně předělala. „Adam“ je zde sice vlastní jméno, ale hebrejsky znamená člověk, „Eva“ může znamenat „matku živých“.
Člověku je sice svěřeno celé stvoření, ale ani to mu nestačí. Chce sám „znát“ a rozhodovat, co je dobré a zlé, „být jako Bůh“. Přestoupí zákaz a v té chvíli je kouzlo zahrady pryč: „otevřou se mu oči“. A tak druhý příběh o stvoření končí špatně, vyhnáním ze zahrady, prokletím hada – i lidí, kteří teď vědí nejen, že jsou nazí, ale že je čeká dřina, utrpení a smrt.
Gn 2,4-3,24
Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nerostla žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu do chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.
Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato, a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol. Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat.
Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“
I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal:
„Toto je kost z mých kostí
a tělo z mého těla!
Ať muženou se nazývá,
vždyť z muže vzata jest.“
Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.
Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on také jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ I řekl Hospodin Bůh hadovi:
„Protožes to učinil, buď proklet,
vyvržen ode všech zvířat
a ode vší polní zvěře.
Polezeš po břiše,
po všechny dny svého života
žrát budeš prach.
Mezi tebe a ženu
položím nepřátelství,
i mezi potomky tvé a potomky její.
Ono ti rozdrtí hlavu
a ty jemu rozdrtíš patu.“
Ženě řekl:
„Velice rozmnožím
tvé trápení i bolesti těhotenství,
syny budeš rodit v utrpení,
budeš dychtit po svém muži,
ale on nad tebou bude vládnout.“
Adamovi řekl:
„Uposlechl jsi hlasu své ženy
a jedl jsi ze stromu,
z něhož jsem ti zakázal jíst.
Kvůli tobě ať je země prokleta;
po celý svůj život
z ní budeš jíst v trápení.
Vydá ti jenom trní a hloží
a budeš jíst polní byliny.
V potu své tváře
budeš jíst chléb,
dokud se nenavrátíš do země,
z níž jsi byl vzat.
Prach jsi
a v prach se navrátíš.“
Člověk svou ženu pojmenoval Eva, protože se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a oblékl je.
I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.
Had byl od nepaměti nečisté zvíře a symbol zla, snad proto, že může být jedovatý, ale hlavně, že se plazí po zemi a jeho chování i výraz jeho „tváře“ budí v člověku dojem jakési úskočnosti a nevypočitatelnosti.
Cherubové jsou v bibli nebeské bytosti, výraz Hospodinovy síly.
Kain a Ábel
Hřích v zahradě byl jen začátek zla ve světě, brzy po vyhnání ale přijde to nejhorší: vražda na vlastním bratru. To, že Hospodin dá přednost oběti pastýře Ábela, vypadá jako nepochopitelná libovůle, nespravedlnost. V bibli však platí, že kočovní pastýři jako svobodní lidé jsou Bohu bližší než usedlí zemědělci, příliš svázaní se zemí a se svým majetkem. Kain musí bloudit po světě, protože není obyčejný zločinec, který by mohl být potrestán: je živou výstrahou.
Gn 4,1-15
I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi. Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“ Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.
Noe a potopa
Pověst o potopě se vyskytuje v mnoha dávných civilizacích, bible však zdůrazňuje, že o spravedlivého se Bůh postará, že ho zachrání, i kdyby byl jen jeden. Po potopě uzavře s Noemem smlouvu. Jako později Abraham a Mojžíš už Noe ví, kdo je jeho Bůh a co od něho vyžaduje, protože mu to sám výslovně řekl.
Gn 6,5-8
I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ Ale Noe našel u Hospodina milost.
Gn 6,13-8,22
I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu, loď ze smolného dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou. A uděláš ji takto: Délka archy bude 300 loket, šířka 50 loket a výška 30 loket. Archa bude mít světlík; na loket odshora jej ukončíš a do boku archy vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé i třetí patro. Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne. S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. A ze všeho, co je živé, ze všeho tvorstva, uvedeš vždy po páru do archy, aby s tebou zůstali na živu; samec a samice to budou. Z rozmanitých druhů ptactva a rozmanitých druhů zvířat a ze všech druhů plazů, z každého po páru vejdou k tobě, aby se zachovali při životě. Ty pak si naber k obživě různou potravu, nashromáždi si ji, a bude tobě i jim za pokrm.“ Noe udělal všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal.
I řekl Hospodin Noemu: „Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý. Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi, neboť již za sedm dní sešlu na zemi déšť, který potrvá čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Smetu z povrchu země vše, co povstalo, co jsem učinil.“
Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám i Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všechen dobytek rozmanitých druhů, všichni plazi rozmanitých druhů i všechno ptactvo rozmanitých druhů, každý pták, každý okřídlenec. Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel.
Potopa na zemi trvala čtyřicet dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory. A zahynulo všechno tvorstvo, které se na zemi pohybuje, ptactvo, dobytek i zvěř a také všechna na zemi se hemžící havěť, i každý člověk. Všechno, co mělo v chřípích dech ducha života, cokoli bylo na suché zemi, pomřelo. Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země: od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské ptactvo, všechno bylo smeteno ze země. Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše. Mohutně stály vody na zemi po sto padesát dnů.
Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř, na všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor. Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal, a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily. Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila. Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat. Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá. Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá.
I promluvil Bůh k Noemu: „Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“ Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů. Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy. Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.
Setba i žeň a chlad i žár,
léto i zima a den i noc
nikdy nepřestanou po všechny dny země.“
Všechny dávné národy rozlišovaly „čistá“ a „nečistá“ zvířata, nečistá se nesměla jíst a ovšem ani obětovat. Židé i moslimové je rozlišují dodnes.
Gn 9,8-17
Bůh řekl Noemu a jeho synům: „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ Dále Bůh řekl:
„Toto je znamení smlouvy,
jež kladu mezi sebe a vás
i každého živého tvora, který je s vámi,
pro pokolení všech věků:
Položil jsem na oblak svou duhu,
aby byla znamením smlouvy
mezi mnou a zemí.
Kdykoli zahalím zemi oblakem
a na oblaku se ukáže duha,
rozpomenu se na svou smlouvu
mezi mnou a vámi
i veškerým živým tvorstvem,
a vody již nezpůsobí potopu
ke zkáze všeho tvorstva.
Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni
a rozpomenu se na věčnou smlouvu
mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem,
které je na zemi.“
Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“
Babylónská věž
Zříceniny „věží“ čili zikkurátů stojí v současném Iráku dodnes. Jsou to stupňovité pyramidy z pálených cihel, spojovaných asfaltem. Na rozdíl od egyptských pyramid se stavěly ve městech a sloužily k bohoslužbě a k obětem, podobně jako v Jižní Americe. Bible v nich vidí pomníky lidské pýchy, která jako vždy špatně dopadla.
Gn 11,1-9
Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže,vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“
I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.
Abraham
Abram je první z velkých postav Starého zákona a jeho příběh je typický. Biblický hrdina začíná tím, že odejde ze svého domova, opustí majetek a rodiče a vydá se do neznáma, do pouště, kam ho Hospodin povolal. Začne nový nejistý život a spolehne se jen na Hospodinův příslib. Abram dokonce dostane i nové jméno a jako Abraham se stane otcem svého národa a vzorem mnoha dalším po celá tisíciletí. Tak jako on odešli do neznáma Josef i Mojžíš, proroci, Jan Křtitel i Ježíš z Nazareta. Křesťanští poustevníci i misionáři a ještě angličtí exulanti, kteří zakládali Severní Ameriku, měli před očima právě Abrahama.
Gn 12,1-5.7
I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.
Učiním tě velkým národem,
požehnám tě,
velké učiním tvé jméno.
Staň se požehnáním!
Požehnáním těm, kdo žehnají tobě,
prokleji ty, kdo ti zlořečí.
V tobě dojdou požehnání
veškeré čeledi země.“
A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam.
I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal.
„Duše“ zde znamenají nevolníky, otroky.
Gn 18,17-33
Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny ostatní národy země. Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil.“
Hospodin dále pravil: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím, jak tomu je.“ Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. I přistoupil Abraham a řekl: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ Hospodin odvětil: „Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu.“ Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel: Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?“ Odvětil: „Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět.“ On však k němu mluvil ještě dále: „Možná, že se jich tam najde čtyřicet.“ Pravil: „Neudělám to kvůli těm čtyřiceti.“ I řekl: „Ať se Panovník nerozhněvá, když budu mluvit dále: Možná, že se jich tam najde třicet.“ Řekl pak: „Hle, dovoluji si promluvit k Panovníkovi znovu: Možná, že se jich tam najde dvacet.“ Pravil: „Nezahladím je kvůli těm dvaceti.“ Nato řekl: „Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde deset.“ Pravil: „Nezahladím je ani kvůli těm deseti.“ Hospodin po skončení rozmluvy s Abrahamem odešel a Abraham se vrátil ke svému místu.
Gn 19,15-29
Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: „Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul.“ Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery – to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem.
Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“ Lot jim však odvětil: „Ne tak prosím, Panovníku. Hle, tvůj služebník našel u tebe milost. Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel. Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“ I řekl mu: „Vyhovím ti i v této věci; město, o kterém mluvíš, nepodvrátím. Uteč tam rychle, neboť nemohu nic učinit, dokud tam nevejdeš.“ Proto bylo to město nazváno Maličké, hebrejsky Sóar.
Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru. Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na polích. Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup. Za časného jitra se Abraham vrátil k místu, kde stál před Hospodinem. Vyhlížel směrem k Sodomě a Gomoře a spatřil, jak po celé krajině toho okrsku vystupuje ze země dým jako dým z hutě. Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil.
Abrahamova oběť
Oběti bohům přinášely všechny dávné pohanské národy. Všechno, co se rodí, děti, zvířata i úroda na poli, pocházelo podle jejich představ přímo od bohů a ti na to museli každý rok vynakládat mnoho sil. Tím, že část úrody člověk obětoval, vyjádřil jim jednak svoji vděčnost, jednak jim vrátil aspoň tolik, aby se ze svých sil úplně nevyčerpali, nevysílili. Zpráva o stvoření světa sice tuto představu mění – Bůh stvořil všechno na počátku a bez jakékoli námahy – nicméně požadavek obětovat první jehně a první snop obilí byl i pro Izrael dlouho samozřejmý. V nejstarší době to mohl být i požadavek obětovat první dítě.
Dětí si Izraelci nesmírně cenili, tím spíš Abraham, kterému se jediný syn narodil až ve vysokém věku a právě na tohoto syna se vztahovalo Hospodinovo zaslíbení. Ochota obětovat ho Bohu bylo tedy skutečné hrdinství poslušnosti. Příběh o obětování Izáka je právě o tom, jak tato poslušnost a spolehnutí na Hospodina nikdy není marná. I když zpočátku vypadá zoufale, Bůh ji nečekaným způsobem obrátí v dobré a odmění.
Gn 22,l-18
Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“ Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál.
Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. Tomu místu dal Abraham jméno „Hospodin vidí“. Dosud se tu říká: „Na hoře Hospodinově se uvidí.“ Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé: „Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“
Zápalná oběť pochází z dob, kdy se blesk a oheň považovaly za přímé projevy bohů: oběť se „dává“ ohni, to jest spálí. „Brána“ je symbol síly opevněného města, případně moci vůbec, proto „brána nepřátel“.
V mnohých jazycích se zachovala stopa toho, že staré národy neměly o svých sousedech nejlepší mínění. Jako řecké barbaros nebo i české Němec je „pronárod“ původně pohrdavé označení všech cizích, kteří mezi nás nepatří. Ale právě Abrahamovi Hospodin oznamuje, že jeho požehnání není jen pro Izrael, nýbrž jeho prostřednictvím i pro ty ostatní.
Jákob zápasí s Bohem
V biblických příbězích často vynikají lidé, kteří měli nevýhodné postavení a kteří své nedostatky museli vyrovnávat rozhodností, vytrvalostí, úsilím i chytrostí. Ani Jákob, mladší syn Izákův a vnuk Abrahamův, neměl štěstí: narodil se jako mladší z dvojčat a být „druhý“ byla v dávné patriarchální společnosti velká nevýhoda. Protože věděl, co chce, získal nejdřív od bratra své „prvorozenské právo“ za misku čočky a pak zase úskokem otcovo uznání a požehnání.
V následujícím příběhu se Jákob setkává s Bohem. Bůh – to je také síla či moc, a tak s ním musí zápasit. Když dobře obstál, dostává jméno „Izrael“ a po něm se celý národ jmenuje až dodnes. Jákob znamená „úskočný“, Izrael znamená „Bůh zápasí“.
Gn 32,23-32
Jákob té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápasil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka!“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se:“Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudu tě už jmenovat Jákob, nýbrž Izrael, neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstál jsi.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Tvář Boží, neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“
Josef a jeho bratři
Jákob-Izrael měl dvě ženy a dvanáct synů, od nichž se odvozuje dvanáct kmenů izraelského národa. Nejvíc se proslavil zase nejmladší Josef a jeho příběh je jeden z nejkrásnějších v celé bibli. Je to příběh o tom, jak Hospodin dovede neštěstí proměnit ve štěstí, ponížení v úspěch a slávu. V celku biblických dějin je to ovšem také příběh o tom, jak se Izraelci dostali do Egypta. Přišli sice donuceni nouzí a hladem, ale díky Josefovi se nemuseli doprošovat u cizích: zachránil je jejich vlastní bratr, který svou moudrostí vlastně zachránil celý Egypt. Takže ne Izrael Egyptu, ale Egypt Izraelcům má být za co vděčen.
Barvitý příběh s mnoha zvraty a s řadou podrobností může připomínat legendu či román. Údaje o egyptském dvoře jsou ale překvapivě přesné – tak přesné, jaké od starověku až do vzniku moderní archeologie nikdo nikdy neznal. Také celková představa o vzniku egyptské říše se dnes jeví jako vcelku pravděpodobná.
Gn 37,3-36
Izrael Josefa miloval ze všech svých synů nejvíce; vždyť to byl syn jeho stáří. Proto mu udělal pestře tkanou suknici. Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něho pokojného slova.
Jednou měl Josef sen a pověděl jej svým bratrům; nenáviděli ho pak ještě více. Řekl jim totiž: „Slyšte prosím, jaký jsem měl sen: Vážeme na poli snopy. Tu povstane můj snop a zůstane stát. A hle, vaše snopy obcházely kolem něho a klaněly se mému snopu.“ Bratři mu odpověděli: „To budeš nad námi kralovat jako král či mezi námi vládnout jako vladař?“ A nenáviděli ho pro jeho sny a pro jeho slova ještě víc. Měl pak ještě jiný sen a vypravoval jej svým bratrům: „Měl jsem opět sen: Klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd.“ To vyprávěl otci a bratrům. Otec ho okřikl: „Jaký žes to měl sen? Že i já, tvá matka a tvoji bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli k zemi?“ Bratři na něho žárlili, ale otec na to nepřestával myslet.
Bratři pak odešli pást ovce svého otce v Šekemu. Tu Izrael řekl Josefovi: „Zdalipak nepasou tvoji bratři v Šekemu? Jdi a podívej se, je-li s tvými bratry a s ovcemi vše v pořádku, a podej mi zprávu.“ Poslal ho tedy z chebrónské doliny a on přišel do Šekemu. Tu ho nalezl nějaký muž, jak bloudí po poli, a zeptal se ho: „Co hledáš?“ Odvětil: „Hledám své bratry. Pověz mi prosím, kde pasou.“ Muž mu řekl: „Odtáhli odtud. Slyšel jsem, jak říkají: Pojďme do Dótanu.“ Jakmile ho v dálce spatřili, ještě než se k nim přiblížil, smluvili se proti němu, že ho usmrtí. Řekli si mezi sebou: „Hle, mistr snů sem přichází! Pojďte, zabijme ho! Pak ho hodíme do některé cisterny a řekneme: Sežrala ho divá zvěř. A uvidíme, co bude z jeho snů!“ Když to uslyšel Rúben, rozhodl se vysvodit ho z jejich rukou. Zvolal: „Přece ho nebudeme ubíjet!“ Dále jim Rúben řekl: „Neprolévejte krev. Hoďte ho do cisterny, která je ve stepi, ale ruku na něj nevztahujte!“ Chtěl ho z rukou bratrů vysvobodit a přivést k otci. Jakmile Josef přišel k bratrům, strhli z něho suknici, tu suknici pestře tkanou, kterou měl na sobě. Vzali ho a hodili do cisterny. Cisterna byla prázdná, bez vody.
Pak se posadili, aby jedli chléb. Tu se rozhlédli a spatřili, jak od Gileádu přichází karavana Izmaelců; jejich velbloudi nesli koření, pryskyřice a masti. Táhli s tím dolů do Egypta. Juda řekl bratrům: „Čeho tím dosáhneme, když svého bratra zabijeme a jeho krev zatajíme? Pojďte, prodejme ho Izmaelcům, ale sami na něho nesahejme; vždyť je to náš rodný bratr.“ Bratři ho uposlechli. Když midjánští obchodníci jeli kolem, vytáhli Josefa z cisterny a prodali ho Izmaelcům za dvacet šekelů stříbra. Ti přivedli Josefa do Egypta. Když se Rúben vrátil k cisterně, vidí, že tam Josef není. Roztrhl své roucho, vrátil se k bratrům a naříkal: „Ten hoch tam není. Co si jen počnu?“
Tu vzali bratři Josefovu suknici, porazili kozla a suknici namočili v krvi. Tu pestře tkanou suknici pak dali donést otci se vzkazem: „Tohle jsme nalezli. Pozorně si to prosím prohlédni: Je to suknice tvého syna, nebo není?“ Když si ji prohlédl, zvolal: „Suknice mého syna! Sežrala ho divá zvěř! Rozsápán, rozsápán je Josef!“ I roztrhl Jákob svůj šat, přes bedra přehodil žíněné roucho a truchlil pro syna mnoho dní. Přišli všichni jeho synové a všechny jeho dcery, aby ho potěšili, ale on se potěšit nedal. Naříkal: „Ve smutku sestoupím za synem do podsvětí.“ Tak oplakával otec Josefa. A Medanci ho prodali do Egypta faraónovu dvořanu Potifarovi, veliteli tělesné stráže.
Cisterna je podzemní nádrž na dešťovou vodu. „Roztrhnout šaty“ je výraz zoufalství, „žíněné roucho“ jako zvlášť nepříjemné bylo výrazem lítosti, trestání sebe sama. Obojí se v bibli mnohokrát vyskytuje.
Velitel stráže si Josefa oblíbil a ustanovil ho správcem svého domu. Josefovi se všechno dařilo, až se do něho zadívala velitelova žena a neustále ho sváděla. Jednou ho chytla za šaty a lákala k sobě, ale Josef jí nechal šaty v ruce a utekl. Žena pak řekla Potifarovi, že Josef obtěžoval ji a dokládala to jeho šaty. Velitel se rozzlobil a vsadil Josefa do královského vězení.
Ve vězení se Josef sešel se dvěma vysokými egyptskými úředníky a oběma správně vyložil jejich sny: nejvyšší pekař bude popraven a nejvyšší číšník se vrátí do svého úřadu. Dva roky nato měl sám farao podivný sen a nikdo mu ho nedovedl vyložit. Až si nejvyšší číšník vzpomněl na Josefa ve vězení.
Gn 41,14-57
Farao si tedy dal zavolat Josefa. Okamžitě ho propustili z jámy. Oholil se, převlékl si plášť a přišel k faraónovi. Farao Josefovi řekl: „Měl jsem sen a nikdo mi jej nedovede vyložit. Doslechl jsem se, že tobě stačí sen slyšet a už jej vyložíš.“ Josef faraónovi odpověděl: „Ne já, ale Bůh dá faraónovi uspokojivou odpověď.“ Farao tedy k Josefovi mluvil: „Zdálo se mi, že stojím na břehu Nilu. Pojednou z Nilu vystupuje sedm krav vykrmených a krásného vzhledu a popásají se na říční trávě. A hle, za nimi vystupuje jiných sedm krav, nevzhledných, velice bídného vzrůstu a vychrtlých. Něco tak šeredného jsem neviděl v celé egyptské zemi. A ty vychrtlé a šeredné krávy sežraly prvních sedm krav vykrmených. Ačkoli se dostaly do jejich útrob, nebylo znát, že tam jsou. Zůstaly nápadně šeredné jako předtím. Vtom jsem procitl. Pak jsem ve snu viděl: Z jednoho stébla vyrůstá sedm klasů plných a pěkných. A hle, za nimi vyráží sedm klasů jalových, hluchých a sežehlých východním větrem. A ty hluché klasy pohltily sedm klasů pěkných. Řekl jsem to věštcům, ale nikdo mi nedovedl podat výklad.“
Josef faraónovi odvětil: „Faraónův sen je jeden a týž. Bůh faraónovi oznámil, co učiní. Sedm pěkných krav, to je sedm let. Také sedm pěkných klasů je sedm let. Je to jeden sen. Sedm vychrtlých krav za nimi je sedm let, stejně jako sedm prázdných klasů; to bude sedm let hladu. Přichází sedm let veliké hojnosti v celé egyptské zemi. Po nich však nastane sedm let hladu a všechna hojnost v egyptské zemi bude zapomenuta. Hlad zemi úplně zničí. Dvakrát byl sen faraónovi opakován proto, že slovo od Boha je nezvratné a Bůh to brzy vykoná. Nechť farao ustanoví v zemi dohlížitele a po sedm let hojnosti nechť vybírá pětinu výnosu egyptské země. Ať po dobu příštích sedmi úrodných let shromažďují všechnu potravu a ve městech ať uskladňují pod faraónovu moc obilí a hlídají je. Tato potrava zabezpečí zemi na sedm let hladu, která přijdou na egyptskou zemi. A země nezajde hladem.“
Tato řeč se faraónovi i všem jeho služebníkům zalíbila. Farao svým služebníkům tedy řekl: „Zda najdeme podobného muže, v němž je duch Boží?“ Josefovi pak řekl: „Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty. Budeš správcem mého domu a všechen můj lid bude poslouchat tvé rozkazy. Hleď, ustanovuji tě správcem celé egyptské země.“ A farao sňal z ruky svůj prsten, dal jej na ruku Josefovu, oblékl ho do šatů z jemné látky a na šíji mu zavěsil zlatý řetěz. Dal ho vozit ve voze pro svého zástupce a volat před ním: „Na kolena!“ Tak ho učinil správcem celé egyptské země. Farao Josefovi ještě řekl: „Já jsem farao. Bez tebe nikdo nehne rukou ani nohou v celé egyptské zemi.“ A farao Josefa pojmenoval Safenat Paneach (to je po egyptsku Zachránce světa) a dal mu za manželku Asenatu, dceru Potífery, kněze z Ónu. Tak vzešel Josef nad egyptskou zemí jako slunce.
Josefovi bylo třicet let, když stanul před faraónem, králem egyptským. Josef pak vyšel od faraóna a procházel celou egyptskou zemí. Země vydávala po sedm let přebohatou hojnost. Shromažďoval tedy všechnu potravu po sedm let hojnosti, která v egyptské zemi nastala, a zásoby ukládal ve městech; v každém městě uložil potravu z okolních polí. Nashromáždil takové množství obilí, jako je písku v moři, takže přestali počítat, neboť se už počítat nedalo.
Sedm let hojnosti v egyptské zemi skončilo a nastalo sedm let hladu, jak řekl Josef. Ve všech zemích byl hlad, ale v celé egyptské zemi měli chléb. Když všechen lid egyptské země začal hladovět a křičel k faraónovi o chléb, pravil farao celému Egyptu: „Jděte k Josefovi a učiňte, cokoli vám řekne.“ Josef otevřel všechny sklady a prodával Egyptu obilí. A všechny země přicházely do Egypta, aby nakupovaly u Josefa obilí.
Gn 42,1-29
Když Jákob viděl, že v Egyptě prodávají obilí, vytkl svým synům: „Co se díváte jeden na druhého? Sestupte tam a nakupte je pro nás, ať zůstaneme naživu a nezemřeme.“ Deset Josefových bratrů tedy sestoupilo nakoupit v Egyptě obilí. Josefova bratra Benjamína s nimi Jákob neposlal, protože si řekl: „Aby snad nepřišel o život!“ Josef byl říšským správcem a prodával obilí všemu lidu země. Když přišli jeho bratři, skláněli se před ním tváří k zemi. Josef spatřil své bratry a poznal je, ale sám se jim nedal poznat a mluvil s nimi tvrdě. Otázal se jich: „Odkud jste přišli?“ Odvětili: „Z kenaanské země, abychom nakoupili potravu.“
Ačkoli Josef své bratry poznal, oni ho nepoznali. Tu si vzpomněl na své sny, které se mu o nich zdály. Křikl na ně: „Jste vyzvědači! Přišli jste obhlédnout nechráněná místa země.“ Ohradili se: „Nikoli pane; tvých otroků bylo dvanáct. Jsme bratři, synové jednoho muže z kenaanské země. Nejmladší je teď u otce a jeden – ten už není.“ Ale Josef stál na svém: „Je to tak, jak jsem řekl. Jste vyzvědači.“ A vsadil je společně na tři dny do vazby.
Třetího dne jim Josef řekl: „Toto udělejte a zůstanete naživu. Bojím se Boha. Jestliže jste poctiví, zůstane jeden z vás spoután ve vězení; ostatní půjdete a donesete obilí, aby vaše rodiny nehladověly. Svého nejmladšího bratra přiveďte ke mně: tak se prokáže pravdivost vašich výpovědí a nezemřete.“ I učinili tak. A řekli si navzájem: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my.“ Rúben jim odpověděl: „Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti.“ Nevěděli, že jim Josef rozumí, neboť s nimi mluvil skrze tlumočníka. Josef se od nich odvrátíl a zaplakal. Pak se k nim obrátil a mluvil s nimi. Potom z nich vybral Šimeóna a před jejich očima ho spoutal. Nato dal příkaz, aby naplnili jejich měchy obilím, vrátili každému do jeho pytle stříbro a dali jim potravu na cestu. Učinili tak. Bratři naložili nakoupené obilí na osly a odjeli. Když pak na místě, kde nocovali, rozvázal jeden z nich pytel, aby dal svému oslu obrok, uviděl své stříbro navrchu v žoku. Zvolal na bratry: „Mé stříbro je tady! Zde v žoku!“ Zůstali jako bez sebe, roztřásli se a říkali jeden druhému: „Co nám to jen Bůh učinil?“
Gn 43,1-3.11-34
Hlad těžce doléhal na zemi dále. Když spotřebovali obilí, které dovezli z Egypta, řekl jim otec: „Nakupte nám znovu trochu potravy.“ Juda odvětil: „Ten muž nás důrazně varoval a prohlásil: „Mou tvář nespatříte, nebude-li s vámi váš bratr. Jsi-li ochoten pustit s námi našeho bratra, sestoupíme do Egypta a nakoupíme ti potravu. Nejsi-li však ochoten ho pustit, nesestoupíme.“
Otec Izrael jim řekl: „Když to tak musí být, vezměte si do nádob nějaké vzácnosti naší země a doneste je dolů tomu muži jako dar: trochu mastixu a trochu medu, pryskyřice a masti, pistácie a mandle. Vezměte s sebou dvakrát tolik stříbra a to, které vám vrátili do žoků, osobně vraťte; snad to byl omyl. Vezměte i svého bratra a hned se navraťte k tomu muži. Sám Bůh všemohoucí ať vás obdaří před tváří toho muže slitováním, aby propustil vašeho druhého bratra i Benjamína. Teď zůstanu úplně bez dětí!“
Ti muži tedy vzali dary, vzali s sebou dvakrát tolik stříbra a Benjamína, vydali se na cestu, sestoupili do Egypta a postavili se před Josefem. Když Josef spatřil, že Benjamín je s nimi, řekl správci svého domu: „Uveď ty muže do domu, poraz hned dobytče a připrav je, neboť ti muži budou jíst v poledne se mnou.“ Muž udělal, co mu Josef řekl, a uvedl je do jeho domu. Ale ti muži se báli, že byli uvedeni do domu Josefova, a říkali si: „To jsme předvedeni kvůli tomu stříbru, které nám bylo posledně vráceno do žoků. Teď se na nás vyřítí, přepadnou nás a zajmou nás i s našimi osly jako otroky.“ Proto přistupili k muži, který byl správcem Josefova domu, a ve dveřích domu se s ním domlouvali. Říkali: „Dovol, pane: my jsme sem posledně sestoupili, abychom nakoupili potravu. Když jsme přišli zpátky do noclehárny, rozvázali jsme žoky. A hle, každý měl své stříbro ve svém žoku navrchu, v plné váze. Vracíme je tedy osobně zpět. Přinesli jsme s sebou ještě jiné stříbro, abychom nakoupili potravu. Nevíme, kdo nám vložil naše stříbro do žoků.“ Ale on řekl: „Upokojte se, nic se nebojte. Bůh váš a Bůh vašeho otce vám dal do žoků ten skrytý poklad. Vaše stříbro jsem přece přijal“. A vyvedl k nim Šimeóna.
Jakmile Josef vkročil do domu, přinesli mu tam svůj dar a klaněli se mu až k zemi. Zeptal se jich, jak se jim vede, a otázal se: „Zdalipak se vede dobře vašemu starému otci, o němž jste mluvili? Je ještě naživu?“ Odpověděli: „Tvému otroku, našemu otci, se vede dobře, je dosud živ.“ Padli na kolena a klaněli se mu. Tu se rozhlédl a spatřil svého bratra Benjamína, syna své matky, a tázal se: „Toto je váš nejmladší bratr, o kterém jste se mnou mluvili?“ A dodal: „Bůh ti buď milostiv, můj synu!“ Nato se Josef rychle vzdálil. Byl hluboce pohnut a dojat nad bratrem až k pláči; vešel proto do pokojíku a rozplakal se tam. Potom si umyl obličej, vyšel a s přemáháním řekl: „Podávejte jídlo.“ Podávali zvlášť jemu, zvlášť jim a zvlášť Egypťanům, kteří s ním jídali; Egypťané totiž nesmějí stolovat s Hebreji, poněvadž to je pro ně ohavnost. A seděli před ním od prvorozeného, jak náleželo prvorozenému, až po nejmladšího, každý podle svého věku. Jeden jako druhý trnuli úžasem. Potom je Josef uctil ze svého stolu; nejvíce ze všech, pětkrát víc než ostatní, však uctil Benjamína. Hodovali s ním a hojně se s ním napili.
Gn 44,1-18.27-34
Josef pak přikázal správci svého domu: „Naplň žoky těch mužů potravou, kolik jen budou moci unést, a stříbro každého z nich vlož navrch do jeho žoku. Můj kalich, ten stříbrný, vlož navrch do žoku nejmladšího spolu se stříbrem za nakoupené obilí.“ I učinil, jak Josef uložil. Ráno za svítání byli propuštěni i se svými osly. Když vyšli z města a nebyli ještě daleko, řekl Josef správci svého domu: „Pronásleduj ty muže. Až je dostihneš, řekni jim: „Proč jste se za dobro odvděčili zlem? Což jste nevzali to, z čeho můj pán pije a čeho používá k věštění? Zle jste se zachovali, že jste to udělali.“ Když je správce dostihl, řekl jim ta slova. Odvětili mu: „Proč mluví můj pán taková slova? Tvoji otroci jsou daleci toho, aby udělali něco takového! Vždyť stříbro, které jsme našli navrchu ve svých žocích, jsme ti přinesli ze země kenaanské zpět. Jak bychom mohli ukrást stříbro nebo zlato z domu tvého pána? U koho z tvých otroků se to najde, ten ať zemře a my se staneme otroky svého pána!“ Správce souhlasil: „Dobře, ať je po vašem. Ten, u koho se to najde, se stane mým otrokem; vy budete bez viny.“ Každý rychle složil svůj žok na zem a rozvázal jej. Nastala prohlídka; začala nejstarším a skončila u nejmladšího. Kalich se našel v žoku Benjamínově.
Tu roztrhli svůj šat, náklad naložili na osly a vrátili se do města. Josef tam ještě byl; i padli před ním k zemi. Josef se na ně rozkřikl: „Co jste to spáchali! Což nevíte, že muž jako já všechno uhodne?“ Juda odvětil: „Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme? Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění. Teď jsme otroky svého pána, my i ten, u něhož se kalich našel.“ Josef řekl: „Takového jednání jsem dalek; mým otrokem se stane jen ten, u něhož se našel kalich, a vy odejděte v pokoji k svému otci.“
Juda k němu přistoupil a řekl: „Dovol, můj pane, aby tvůj otrok směl promluvit ke svému pánu. Ať proti tvému otroku nevzplane tvůj hněv. Ty jsi přece jako sám farao.
Tvůj otrok, náš otec, nám řekl: „Vy víte, že mi má žena porodila dva syny. Jeden mi odešel. Naříkal jsem: Rozsápán je, rozsápán. Už jsem ho nespatřil. Vezmete-li mi i tohoto a přijde-li o život, uvalíte na mé šediny neštěstí a přivedete mě do podsvětí.“ Co teď, až přijdu k tvému otroku, svému otci, a chlapec, na němž lpí celou svou duší, s námi nebude? Jakmile spatří, že chlapec s námi není, umře. Tvůj otrok se za toho chlapce, aby ho otec pustil, zaručil. Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít.“
Gn 45,1-28
Josef se už nemohl ovládnout a křikl: „Jděte všichni pryč!“ Hlasitě se rozplakal. Tu řekl bratrům: „Já jsem Josef. Můj otec vskutku ještě žije? Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života. V zemi trvá po dva roky hlad a ještě pět let nebude orba ani žeň. Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi. Putujte rychle k otci a řekněte mu: „Toto praví tvůj syn Josef: Bůh mě učinil pánem celého Egypta. Nerozpakuj se a sestup ke mně.“ Vidíte na vlastní oči, i můj bratr Benjamín to vidí, že jsem to já sám, kdo s vámi mluví. Povězte otci, jakou vážnost mám v Egyptě, a vše, co jste viděli. Pospěšte si a přiveďte ho sem.“ Padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a rozplakal se a Benjamín plakal na jeho šíji.
I vystoupili z Egypta a přišli do země kenaanské k svému otci Jákobovi. Oznámili mu: „Josef ještě žije, a dokonce je vladařem nad celou egyptskou zemí!“ On však zůstal netečný, protože jim nevěřil. Vypravovali mu tedy všechno, co k nim Josef mluvil. Teprve když spatřil povozy, které Josef poslal, aby ho odvezly, okřál duch jejich otce Jákoba. „Stačí,“ zvolal Izrael, „můj syn Josef žije! Půjdu, abych ho ještě před smrtí uviděl.“
Gn 46,1-7
Izrael se vydal na cestu se vším, co měl. Když přišel do Beer-šeby, obětoval Bohu svého otce Izáka oběti. I řekl Bůh Izraelovi v nočních viděních: „Jákobe! Jákobe!“ A on odvětil: „Tu jsem.“ Bůh pravil: „Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem. Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu. Josef ti vlastní rukou zatlačí oči.“ Jákob se tedy zvedl z Beer-šeby a Izraelovi synové vysadili svého otce Jákoba i své dítky a ženy na povozy, které pro ně farao poslal. Vzali svá stáda i jmění, jehož nabyli v zemi kenaanské, a přišli do Egypta, Jákob a s ním celé jeho potomstvo. Přivedl do Egypta všechno své potomstvo, své syny a vnuky, své dcery a vnučky.
Gn 47,1-27
Josef šel a oznámil faraónovi: „Můj otec a moji bratři se svým bravem a skotem i se vším, co mají, přišli ze země kenaanské. Jsou tu v zemi Gošenu.“ Potom vzal ze svých bratrů pět mužů a postavil je před faraóna. Farao se jeho bratrů otázal: „Jaké je vaše zaměstnání?“ Oni mu odvětili: „Tvoji otroci jsou pastýřové ovcí stejně jako naši otcové.“ A řekli faraónovi: „Přišli jsme, abychom v této zemi pobývali jako hosté, poněvadž pro ovce tvých otroků nebyla žádná pastva; na kenaanskou zemi těžce dolehl hlad. Dej svolení, ať tvoji otroci mohou sídlit v zemi Gošenu.“ Farao řekl Josefovi: „Tvůj otec a tvoji bratři přišli přece k tobě. Egyptská země je před tebou. Usídli tedy otce a bratry v nejlepší části země. Ať sídlí v zemi Gošenu. Máš-li za to, že jsou mezi nimi schopní muži, ustanov je správci nad mými stády.“ Pak uvedl Josef svého otce Jákoba a postavil jej před faraóna, a Jákob faraónovi požehnal.
V celé zemi nebyl chléb; hlad doléhal velmi těžce. Země egyptská i země kenaanská byly hladem vyčerpány. Za obilí, které nakupovali, vybral Josef všechno stříbro, co se ho jen v zemi egyptské a kenaanské našlo, a odvedl je do faraónova domu. Tak došlo v zemi egyptské a kenaanské stříbro a všichni Egypťané přicházeli k Josefovi a žádali: „Dej nám chleba; copak ti máme umírat před očima jen proto, že nemáme stříbro?“ Josef rozhodl: „Když už nemáte stříbro, dejte svá stáda a já vám za ně dám chléb.“ Přiváděli tedy svá stáda k Josefovi a Josef jim dával chléb za koně, za stáda bravu a skotu a za osly. Pečoval o ně tím, že jim v onom roce poskytoval za všechna jejich stáda chléb. Tak uplynul onen rok. V příštím roce však přišli znovu a řekli mu: „Nebudeme před pánem tajit, že stříbro došlo a stáda dobytka už též patří pánovi. Jak pán vidí, zůstala nám už jen těla a půda. Proč ti máme umírat před očima, my i naše půda? Kup nás i s naší půdou za chléb a budeme i se svou půdou faraónovými otroky. Vydej osivo, abychom zůstali naživu a nezemřeli a naše půda aby nezpustla.“ Josef tedy skoupil všechnu egyptskou půdu pro faraóna. Všichni Egypťané prodávali svá pole, neboť na ně tvrdě doléhal hlad. Země se tak stala vlastnictvím faraónovým. A lid od jednoho konce egyptského pomezí až ke druhému uvedl pod správu měst. Pouze půdu kněží nekupoval, neboť kněží měli od faraóna své důchody a žili z důchodů, které jim farao dával; proto svou půdu nemuseli prodat. Josef potom řekl lidu: „Dnes jsem koupil pro faraóna vás i vaši půdu. Zde máte osivo a půdu osejte. Pětinu z úrody budete odevzdávat faraónovi a čtyři díly vám zůstanou k osetí pole a pro obživu vaši a vašich domů a pro obživu vašich dětí.“ Odpověděli: „Tys nás zachoval při životě! Jen když získáme přízeň svého pána! Budeme faraónovými otroky.“
Trápení v Egyptě
Ex 1,8-22
V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl. Ten řekl svému lidu: „Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil. Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl by ze země.“ Ustanovili tedy nad ním dráby, aby jej ujařmovali robotou. Musel stavět faraónovi města pro sklady, Pitom a Raamses. Avšak jakkoli jej ujařmovali, množil se a rozmáhal dále, takže měli z Izraelců hrůzu. Proto začali Egypťané Izraelce surově zotročovat.
Egyptský král poručil hebrejským porodním bábám, z nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Púa: „Když budete pomáhat Hebrejkám při porodu a při slehnutí zjistíte, že to je syn, usmrťte jej; bude-li to dcera, ať si je naživu.“ Avšak porodní báby se bály Boha a rozkazem egyptského krále se neřídily. Nechávaly hochy naživu. Egyptský král si porodní báby předvolal a řekl jim: „Co to děláte, že necháváte hochy naživu?“ Porodní báby faraónovi odvětily: „Hebrejky nejsou jako ženy egyptské; jsou plné života. Porodí dříve, než k nim porodní bába přijde.“ Bůh pak těm porodním bábám prokazoval dobrodiní a lid se množil a byl velmi zdatný. Protože se porodní báby bály Boha, požehnal jejich domovům. Ale farao všemu svému lidu rozkázal: „Každého syna, který se jim narodí, hoďte do Nilu; každou dceru nechte naživu.“
Mojžíš
Ex 2,1-25
Muž z Léviova domu šel a vzal si lévijskou dceru. Žena otěhotněla a porodila syna. Když viděla, jak je půvabný, ukrývala ho po tři měsíce. Ale déle už ho ukrývat nemohla. Proto pro něho připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, položila do ní dítě a vložila do rákosí při břehu Nilu. Jeho sestra se postavila opodál, aby viděla, co se s ním stane. Tu přišla faraónova dcera koupat se v Nilu, a její dívky se procházely podél Nilu. Vtom uviděla v rákosí ošatku a poslala svou otrokyni, aby ji přinesla. Otevřela ji a spatřila dítě, plačícího chlapce. Bylo jí ho líto a řekla: „Je z hebrejských dětí.“ Jeho sestra se faraónovy dcery otázala: „Mám jít a zavolat kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě odkojila?“ Faraónova dcera jí řekla: „Jdi!“ Děvče tedy šlo a zavolalo matku dítěte. Faraónova dcera jí poručila: „Odnes to dítě, odkoj mi je a já ti zaplatím.“ Žena vzala dítě a odkojila je. Když dítě odrostlo, přivedla je k faraónově dceři a ona je přijala za syna. Pojmenovala ho Mojžíš.
V oněch dnech, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým bratřím a viděl jejich robotu. Spatřil nějakého Egypťana, jak ubíjí Hebreje, jednoho z jeho bratří. Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal do písku. Když vyšel druhého dne, spatřil dva Hebreje, jak se rvali. Řekl tomu, který nebyl v právu: „Proč chceš ubít svého druha?“ Ohradil se: „Kdo tě ustanovil nad námi za velitele a soudce? Máš v úmyslu mě zavraždit, jako jsi zavraždil toho Egypťana?“ Mojžíš se ulekl a řekl si: „Jistě se o věci už ví!“ Farao o tom vskutku uslyšel a chtěl dát Mojžíše zavraždit. Ale Mojžíš před faraónem uprchl a usadil se v midjánské zemi; posadil se u studny. Midjánský kněz měl sedm dcer. Ty přišly, vážily vodu a plnily žlaby, aby napojily stádo svého otce. Tu přišli pastýři a odháněli je. Ale Mojžíš vstal, ochránil je a napojil jejich stádo. Když přišly ke svému otci Reúelovi, zeptal se: „Jak to, že jste dnes přišly tak brzo?“ Odpověděly: „Nějaký Egypťan nás vysvobodil z rukou pastýřů. Také nám ochotně navážil vodu a napojil stádo.“ Reúel se zeptal svých dcer: „Kde je? Proč jste tam toho muže nechaly? Zavolejte ho, ať pojí chléb!“ Mojžíš se rozhodl, že u toho muže zůstane, a on mu dal svou dceru Siporu za manželku.
Lévi je jméno izraelského kmene, jehož členové byli určeni ke službě Hospodinovi, později v chrámu.
Po mnoha letech egyptský král zemřel, ale Izraelci vzdychali a úpěli v otročině dál. Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu. Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal.
Hořící keř
Ex 3,1-20
Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej osvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“
Avšak Mojžíš Bohu namítl: “ Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM. Řekni Izraelcům: Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, a řekl: Rozhodl jsem se vás navštívit, vím, jak s vámi v Egyptě nakládají, a prohlásil jsem: Vyvedu vás z egyptského ujařmení do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejcú, do země oplývající mlékem a medem.“ Až tě vyslechnou, půjdeš ty a izraelští starší k egyptskému králi a řeknete mu: „Potkal se s námi Hospodin, Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu.“ Vím, že vám egyptský král nedovolí jít, leda z donucení. Proto vztáhnu ruku a budu bít Egypt všemožnými svými divy, které učiním uprostřed něho. Potom vás propustí.“
Ex 4,10-16
Ale Mojžíš Hospodinu namítal: „Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neohebný jazyk.“ Hospodin mu však řekl: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin? Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!“ Ale Mojžíš odmítl: „Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“ Tu Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: „Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí. Budeš k němu mluvit a vkládat mu slova do úst. Já budu s tvými ústy i s jeho ústy a budu vás poučovat, co máte činit. On bude mluvit k lidu za tebe, on bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem.“
Mojžíš a farao
Ex 5,1-6,1
Mojžíš s Áronem pak předstoupil před faraóna a řekl: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost.“ Farao však odpověděl: „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím!“ Řekli: „Potkal se s námi Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu, aby nás nenapadl morem nebo mečem.“ Egyptský král je okřikl: „Proč, Mojžíši a Árone, odvádíte lid od jeho prací? Jděte za svými robotami!“ A farao pokračoval: „Hle, lidu země je teď mnoho, a vy chcete, aby nechali svých robot?“ Onoho dne přikázal farao poháněčům lidu a dozorcům: „Propříště nebudete vydávat lidu slámu k výrobě cihel jako dříve. Ať si jdou slámu nasbírat sami! A uložíte jim dodat stejné množství cihel, jaké vyráběli dříve. Nic jim neslevujte, jsou líní. Proto křičí: Pojďme obětovat svému Bohu. Ať na ty muže těžce dolehne otročina, aby měli co dělat a nedali na lživé řeči.“ Poháněči lidu a dozorci vyšli a ohlásili lidu: „Toto praví farao: Nedám vám žádnou slámu. Sami si jděte nabrat slámu, kde ji najdete. Ale z vaší pracovní povinnosti se nic nesleví.“ Lid se rozběhl po celé egyptské zemi, aby na strništích sbíral slámu. Poháněči je honili: „Plňte svůj denní úkol, jako když sláma byla.“ Dozorci z řad Izraelců, které nad nimi ustanovili faraónovi poháněči, byli biti. Vytýkalo se jim: „Proč jste v těchto dnech nevyrobili tolik cihel jako dříve?“ Dozorci z řad Izraelců tedy přišli a úpěli před faraónem: „Proč se svými otroky takhle jednáš? Tvým otrokům se nedodává sláma, ale pokud jde o cihly, poroučejí nám: Dělejte. Hle, tvoji otroci jsou biti a tvůj lid bude pykat za hřích.“ Farao odpověděl: „Jste lenoši líní, proto říkáte: Pojďme obětovat Hospodinu. Hned jděte dělat! Sláma vám dodávána nebude, ale dodávku cihel odvedete.“ Dozorci z řad Izraelců viděli, že je s nimi zle, když bylo řečeno: „Nesmíte snížit svůj denní úkol výroby cihel.“ Když vycházeli od faraóna, narazili na Mojžíše a Árona, kteří se s nimi chtěli setkat. Vyčítali jim: „Ať se nad vámi ukáže Hospodin a rozsoudí. Vy jste pokáleli naši pověst u faraóna a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili.“ Mojžíš se obrátil k Hospodinu a řekl: „Panovníku, proč jsi dopustil na tento lid zlo? Pro jsi mě vlastně poslal? Od chvíle, kdy jsem předstoupil před faraóna, abych mluvil tvým jménem, nakládá s tímto lidem ještě hůře. A ty svůj lid stále nevysvobozuješ.“
Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Nyní uvidíš, co faraónovi udělám. Donutím ho, aby je propustil; donutím ho, aby je vypudil ze své země.“
Egyptské rány
Ex 8,1-2.12-15
Hospodin dále řekl Mojžíšovi: „Vyzvi Árona: Vztáhni ruku se svou holí nad průplavy, nad říční ramena i nad jezera a vyveď na egyptskou zemi žáby.“ Áron vztáhl ruku nad egyptské vody a žáby vylézaly, až pokryly egyptskou zemi.
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyzvi Árona: Vztáhni svou hůl a udeř do prachu na zemi! Stanou se z něho po celé egyptské zemi komáři!“ I učinili tak. Áron vztáhl ruku s holí a udeřil do prachu na zemi a na lidech i na dobytku se objevili komáři. Když totéž chtěli učinit věštci svými kejklemi, totiž vyvést komáry, nemohli. A komáři byli na lidech i na dobytku. Věštci tedy řekli faraónovi: „Je to prst Boží.“ Srdce faraónovo se však zatvrdilo a neposlechl je, jak Hospodin předpověděl.
Ex 9,1-7
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Předstup před faraóna a promluv k němu: Toto praví Hospodin, Bůh Hebrejů: Propusť můj lid, aby mi sloužil! Budeš-li se zdráhat jej propustit a zatvrdíš-li se proti nim ještě víc, tu na tvá stáda, která jsou na poli, na koně, na osly, na velbloudy, na skot i na brav, dolehne Hospodinova ruka velmi těžkým morem. Hospodin však bude podivuhodně rozlišovat mezi stády izraelskými a stády egyptskými, takže nezajde nic z toho, co patří Izraelcům. Hospodin také určil lhůtu: Zítra toto učiní Hospodin v celé zemi.“ A nazítří to Hospodin učinil. Všechna egyptská stáda pošla, ale z izraelských stád nepošel jediný kus. Farao si to dal zjistit, a vstkutku z izraelských stád nepošel jediný kus; přesto zůstalo srdce faraónovo neoblomné a lid nepropustil.
Ex 10,21-11,9
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vztáhni svou ruku k nebi a egyptskou zemi zahalí temnota, taková temnota, že se dá nahmatat.“ Mojžíš vztáhl ruku k nebi. Tu nastala po celé egyptské zemi tma tmoucí a trvala po tři dny. Lidé neviděli jeden druhého; po tři dny se nikdo neodvážil hnout ze svého místa. Ale všichni Izraelci měli ve svých obydlích světlo. Farao povolal Mojžíše a řekl: „Odejděte! Služte Hospodinu! Zanechte tu jenom svůj brav a skot. Také vaše děti mohou jít s vámi.“ Mojžíš odpověděl: „Ty sám nám dáš potřebné k obětním hodům a k zápalným obětem, abychom je připravili Hospodinu, svému Bohu. Půjdou s námi i naše stáda, ani pazneht tu nezůstane. Budeme z nich brát k službě Hospodinu, svému Bohu. My ještě nevíme, čím budeme Hospodinu sloužit, dokud tam nepřijdeme.“ Avšak Hospodin zatvrdil faraónovo srdce a on je nedovolil propustit. Farao řekl: „Odejdi ode mne. Dej si pozor, ať mi už nepřijdeš na oči. Neboť v den, kdy mi přijdeš na oči, zemřeš!“ Mojžíš odpověděl: „Jak jsi řekl. Už ti na oči nepřijdu.“
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Ještě jednu ránu uvedu na faraóna a na Egypt. Potom vás odtud propustí, nadobro vyhostí, přímo vás odtud vyžene. Vybídni lid, ať si vyžádá každý muž od svého souseda a každá žena od své sousedky stříbrné a zlaté šperky.“ A Hospodin zjednal lidu v očích Egypťanů přízeň. Také sám Mojžíš platil v egyptské zemi za velice významného v očích faraónových služebníků i v očích lidu.
Mojžíš řekl faraónovi: „Toto praví Hospodin: O půlnoci projdu Egyptem. Všichni prvorození v egyptské zemi zemřou, od prvorozeného syna faraónova, který sedí na jeho trůnu, po prvorozeného syna otrokyně, která mele na mlýnku, i všechno prvorozené z dobytka. Po celé egyptské zemi se bude rozléhat veliký křik, jakého nebylo a už nebude. Ale na žádného Izraelce ani pes nezavrčí, ani na člověka ani na dobytče, abyste poznali, že Hospodin podivuhodně rozlišuje mezi Egyptem a Izraelem. Všichni tito tvoji služebníci sestoupí ke mně, budou se mi klanět a říkat: Odejdi ty i všechen lid, který jde za tebou! Teprve potom odejdu.“ Nato Mojžíš, planoucí hněvem, od faraóna odešel.
Vyvedení z Egypta
Ex 12,1-14
Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydli nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst. Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. Nebudete z něho jíst nic syrového ani vařeného ve vodě, nýbrž jen upečené na ohni s hlavou i s nohama a vnitřnostmi. Nic z něho nenecháte do rána. Co z něho zůstane do rána, spálíte ohněm. Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka. Tu noc projdu egyptskou zemí a všechno prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi. Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení.“
Krev je znamení a symbol života, toho, na čem člověku i zvířeti nejvíc záleží. Krev ve starých rituálech znázorňuje právě tuto vážnost – ještě dnes říkáme, že se někdo „pohádal do krve“ a podobně. „Prvorození“ se v mnoha dávných společnostech obětovali bohům: proto Hospodin „postihne egyptská božstva“.
Ex 12,29-36
Když nastala půlnoc, pobil Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného syna faraóna, který seděl na jeho trůnu, až po prvorozeného syna zajatce v žalářní kobce, i všechno prvorozené z dobytka. Tu farao v noci vstal a v celém Egyptě nastal veliký křik, protože nebylo domu, kde by nebyl mrtvý. Ještě v noci povolal Mojžíše a Árona a řekl: „Seberte se a odejděte z mého lidu, vy i Izraelci. Jděte, služte Hospodinu, jak jste žádali. Vezměte také svůj brav i skot, jak jste žádali, a jděte. Vyproste požehnání i pro mne.“ Egypťané naléhali na lid a spěchali s jeho propuštěním ze země, protože si říkali: „Všichni pomřeme!“ Lid tedy vzal těsto ještě nevykynuté, zabalil díže do plášťů a nesl na ramenou. Izraelci jednali podle Mojžíšova rozkazu; vyžádali si též od Egypťanů stříbrné a zlaté šperky a pláště. A Hospodin zjednal lidu přízeň v očích Egypťanů a oni jim vyhověli. Tak vyplenili Egypt.
Egypťané pronásledují Izrael
Ex 14,1-15,18
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Rozkaž Izraelcům, aby se obrátili a utábořili před Pí-chírotem mezi Migdólem a mořem; utáboříte se před Baal-sefónem, přímo proti němu při moři. Farao si o Izraelcích řekne: Bloudí v zemi, zavřela se za nimi poušť. Tu zatvrdím faraónovo srdce a on vás bude pronásledovat. Já se však na faraónovi a na všem jeho vojsku oslavím, takže Egypťané poznají, že já jsem Hospodin.“ I učinili tak. Egyptskému králi bylo oznámeno, že lid uprchl. Srdce faraóna a jeho služebníků se obrátilo proti lidu. Řekli: „Co jsme to udělali, že jsme Izraele propustili z otroctví?“ Farao dal zapřáhnout do svého válečného vozu a vzal s sebou svůj lid. Vzal též šest set vybraných vozů, totiž všechny vozy egyptské. Na všech byla tříčlenná osádka. Hospodin zatvrdil srdce faraóna, krále egyptského, a ten Izraelce pronásledoval. Ale Izraelci navzdory všemu vyšli. Egypťané je pronásledovali a dostihli je, když tábořili při moři, dostihli je všichni faraónovi koně, vozy, jeho jízda a vojsko, při Pí-chírotu před Baal-sefónem. Když se farao přiblížil, Izraelci se rozhlédli a viděli, že Egypťané táhnou za nimi. Tu se Izraelci velmi polekali a úpěli k Hospodinu. A osopili se na Mojžíše: „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli v poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti.“ Mojžíš řekl lidu: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál. Ty pak pozdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozpoltíš je, a tak Izraelci půjdou prostředkem moře po suchu. Já zatvrdím srdce Egypťanů, takže půjdou za nimi. Oslavím se na faraónovi a na všem jeho vojsku, na jeho vozech i jízdě. Egypťané poznají, že já jsem Hospodin, až budu oslaven tím, co učiním s faraónem, s jeho vozy a jízdou.“ Tu se zvedl Boží posel, který šel před izraelským táborem a šel teď za nimi. Oblakový sloup se před nimi totiž zvedl, postavil se za ně a vstoupil mezi tábor egyptský a izraelský. Jedněm byl oblakem a temnotou, druhým osvěcoval noc; po celou noc se jedni k druhým nepřiblížili. Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny. Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva. Egypťané je pronásledovali a vešli za nimi doprostřed moře, všichni faraónovi koně, vozy i jízda. Za jitřního bdění vyhlédl Hospodin ze sloupu ohnivého a oblakového na egyptský tábor a vyvolal v egyptském táboře zmatek. Způsobil, že se uvolnila kola jejich vozů, takže je stěží mohli ovládat. Tu si Egypťané řekli: „Utecme před Izraelem, neboť za ně bojuje proti Egyptu Hospodin.“
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vztáhni ruku nad moře! Vody se obrátí na Egypťany, na jejich vozy a jízdu.“ Mojžíš vztáhl ruku nad moře, a když nastávalo jitro, moře opět nabylo své moci. Egypťané utíkali proti němu a Hospodin je vehnal doprostřed moře. Vody se vrátily, přikryly vozy i jízdu celého faraónova vojska, které vešlo za Izraelci do moře. Nezůstal z nich ani jediný. Ale Izraelci přešli prostředkem moře po suchu a vody jim byly hradbou zprava i zleva. Onoho dne zachránil Hospodin Izraele z moci Egypta. Izrael viděl na břehu moře mrtvé Egypťany. Tak uviděl Izrael velikou moc, kterou osvědčil Hospodin na Egyptu. Lid se bál Hospodina a uvěřili Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi.
Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraele Hospodinu tuto píseň:
„Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil,
smetl do moře koně i s jezdcem.
Hospodin je má záštita a píseň,
stal se mou spásou.
On je můj Bůh, a já ho velebím,
Bůh mého otce, a já ho vyvyšuji.
Hospodin je bojovný rek;
Hospodin je jeho jméno.
Vozy faraónovy i jeho vojsko svrhl do moře,
v moři Rákosovém utonul výkvět jeho vozatajstva.
Tůně propastné je zavalily,
klesli do hlubin jak kámen.
Tvá pravice, Hospodine, zdrtí nepřítele.
Nepřítel si řekl: Pustím se za nimi, doženu je,
rozdělím kořist, ukojím jimi svou duši,
meč vytasím, podrobí si je má ruka.
Zadul jsi svým dechem a moře je zavalilo.
Potopili se jak olovo v nesmírných vodách.
Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine?
Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti,
hrozný v chvályhodných skutcích,
konající divy?
Vztáhl jsi pravici
a země je pohltila.
Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid,
který jsi vykoupil.
Hospodin kraluje navěky a navždy.“
Putování po poušti
Ex 16,1-8.13-27
Pak vytáhli z Élimu. Celá pospolitost Izraelců přišla na poušť Sín, která je mezi Élimem a Sínajem, patnáctý den druhého měsíce poté, co vyšli z egyptské země. Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronovi. Izraelci jim vyčítali: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli. Když budou připravovat, co přinesou, ať je toho šestého dne dvakrát tolik, než co nasbírají každodenně.“ Mojžíš a Áron řekli všem Izraelcům: „Večer poznáte, že vás z egyptské země vyvedl Hospodin. A ráno spatříte Hospodinovu slávu, ačkoli slyšel vaše reptání proti sobě. Co jsme my, že reptáte proti nám?“ Pak Mojžíš dodal: „Poznáte to podle toho, že vám Hospodin dá večer k jídlu maso a ráno k nasycení chléb, ačkoli slyšel reptání, jak jste proti němu reptali. Co jsme my? Nereptáte proti nám, ale proti Hospodinu.“
Když pak nastal večer, přiletěly křepelky a snesly se na tábor. A ráno padala kolem tábora rosa. Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: „Co je to?“, hebrejsky „Man hú?“ Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob pro každého ošatku.Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ošatce. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval. Mojžíš jim řekl: „Nikdo ať si nenechává nic do rána!“ Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Mojžíš se na ně rozlítil. Sbírali to tak ráno co ráno, kolik každý k jídlu potřeboval. Když však začalo hřát slunce, rozpustilo se to. Šestého dne nasbírali toho chleba dvakrát tolik, totiž dvě ošatky na osobu. Tu přišli všichni předáci pospolitosti a oznámili to Mojžíšovi. Ten jim řekl: „Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána.“ Uložili to tedy do rána, jak Mojžíš přikázal. A nezapáchalo to, ani se do toho nedali červi. Mojžíš pak řekl: „Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic. Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat.“ Když přesto někteří z lidu sedmého dne vyšli sbírat, nic nenašli.
Smlouva a zákon
Ex 19,1-8.16-20
Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třeba má je celá země. Budete mi královstvím kněží, národem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“ Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“ Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu.
„Svaté“ zde znamená to, co je vyňato z obyčejného života a vyhrazeno Hospodinu nebo bohoslužbě. Neznamená mravní dokonalost a bezúhonnost.
Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl. Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory. Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal. Hospodin totiž sestoupil na horu Sínaj, na vrchol hory. Zavolal Mojžíše na vrchol hory a Mojžíš tam vystoupil.
Desatero přikázání
Ex 20,1-17
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání:
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.
Bližní znamená každého příslušníka vlastního národa či kmene.
Ex 22,20-26
Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi. Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat. Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším. Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci.
Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok. Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý.
Ve starých zemědělských společnostech se hospodařilo po rodinách. Když muž zemřel, nemohli se pozůstalí bez pomoci druhých uživit. Byli na tom podobně jako cizinec, „host“, kterému žádná půda nepatří. Proto je bible často uvádí vedle sebe a ukládá každému povinnost pomoci.
Ex 23,1-8
Nebudeš šířit falešnou pověst. Nespřáhneš se se svévolníkem, aby ses stal zlovolným svědkem. Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo. Ani nemajetnému nebudeš v jeho sporu nadržovat.
Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu je vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš.
Nebudeš převracet právo ubožáka v jeho sporu. Buď dalek každého podvodu; nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý, neboť svévolníka neospravedlním. Nebudeš brát úplatek, neboť úplatek zaslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitostí spravedlivých.
Mojžíš na hoře
Ex 24,1-4.12-18
Potom Mojžíšovi řekl: „Vystup k Hospodinu, ty i Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších. Budete se zdálky klanět. K Hospodinu přistoupí jen Mojžíš. Ostatní se přibližovat nebudou. Lid nesmí vystoupit vzhůru spolu s ním.“ Když Mojžíš přišel nazpět, vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a předložil mu všechna právní ustanovení. Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ Nato Mojžíš zapsal všechna Hospodinova slova.
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vystup ke mně na horu a pobuď tam. Dám ti kamenné desky – zákon a přikázání, které jsem napsal, abys jim vyučoval.“ I povstal Mojžíš a Jozue, který mu přisluhoval, a Mojžíš vystoupil na Boží horu. Starším řekl: „Zůstaňte zde, dokud se k vám nevrátíme. Budou tu s vámi Áron a Chúr. Kdo něco má, ať se obrací na ně.“ Mojžíš tedy vystoupil na horu a horu přikryl oblak. Hospodinova sláva přebývala na hoře Sínaji a oblak ji přikrýval po šest dní. Sedmého dne zavolal Hospodin na Mojžíše zprostřed oblaku. Hospodinova sláva se jevila pohledu Izraelců jako stravující oheň na vrcholku hory. Mojžíš vstoupil doprostřed oblaku. Vystoupil na horu a byl na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí.
Na kamenných deskách byly i asyrské a jiné zákony, protože kámen nepodléhá času.
Ex 32,l-14
Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně.“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj Bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“ Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her.
I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země. Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.
Stan pro setkávání s Hospodinem
Mojžíš dostal na hoře přesný návod, jak má vypadat svatyně, kde se Izrael bude setkávat se svým Bohem. Protože je na cestě, musí mít i přenosnou svatyni – stan. V nejvnitřnější části stanu je schrána či truhla a v ní je uloženo „svědectví“, doklad o smlouvě s Hospodinem, to nejvzácnější, co Izrael má. Do stanu smí vstoupit jen nejvyšší z kněží a to jen tehdy, když si to Hospodin přeje. Na rozdíl od pohanských svatyní je stan postaven přesně tak, jak to Hospodin sám přikázal, a on v něm skutečně „pobývá“. Jeho „oblak“ dává Izraelcům také znamení, kdy a kam mají táhnout dál.
Ex 40,18-34
Mojžíš postavil příbytek: rozmístil jeho patky, zasadil desky, přiložil svlaky a postavil sloupy. Nad příbytkem rozprostřel stan a nahoru na stan položil přikrývku, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.
Potom vzal svědectví a dal je do schrány; podél schrány zasunul tyče a nahoru na schránu položil příkrov. Schránu vnesl do příbytku, zavěsil vnitřní oponu a zastřel schránu svědectví, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.
Stůl postavil do stanu setkávání ke straně příbytku na sever, vně před oponu. Uspořádal na něm chléb před Hospodinem, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.
Svícen postavil do stanu setkávání naproti stolu ke straně příbytku na jih a nasadil olejové kahánky před Hospodinem, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.
Zlatý oltář umístil ve stanu setkávání před oponu. Pálil na něm kadidlo z vonných látek, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.
Na vchod do příbytku pověsil závěs. Oltář pro zápalnou oběť postavil u vchodu do příbytku stanu setkávání. Na něm obětoval zápalnou a přídavnou oběť, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.
Mezi stan setkávání a oltář umístil nádrž a nalil do ní vodu k omývání. Mojžíš, Áron a jeho synové si z ní omyli ruce a nohy. Když přistupovali ke stanu setkávání a když se přibližovali k oltáři, omývali se, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.
Kolem příbytku a oltáře postavil nádvoří a do brány nádvoří pověsil závěs. Tak Mojžíš dokončil celé to dílo. Tu oblak zahalil stan setkávání a příbytek naplnila Hospodinova sláva. Mojžíš nemohl přistoupit ke stanu setkávání, neboť nad ním přebýval oblak a příbytek naplňovala Hospodinova sláva. Kdykoli se oblak z příbytku zvedl, vytáhli Izraelci ze všech svých stanovišť.
Stavba svatyně je činnost tak závažná, že ji musí Mojžíš dělat sám: podobně tomu bylo i jinde, kde se panovníci stavby sami účastnili. Oltář je stůl pro náboženské oběti.
Lv 1,1-4
I zavolal Hospodin Mojžíše a promluvil k němu ze stanu setkávání: „Mluv k synům Izraele a řekni jim: Když někdo z vás přinese dar Hospodinu, přinesete svůj dar z dobytka, ze skotu nebo z bravu. Jestliže jeho dar bude zápalná oběť ze skotu, přivede samce bez vady. Přivede jej ke vchodu do stanu setkávání, aby došel zalíbení před Hospodinem. Vloží ruku na hlavu zápalné oběti, ta mu získá zalíbení a zprostí ho viny.“
Pravidla života
Lv 19,1-2.9-18.33-36
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k celé pospolitosti Izraelců a řekni jim: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.
Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh.
Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního. Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin. Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána. Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin.
Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin. Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na mě, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.
Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nedopustíte se bezpráví při soudu, při měření, vážení a odměřování. Budete mít poctivé váhy, poctivá závaží, poctivé míry velké i malé. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země.“
„Host“, cizinec, kterého Izraelci přijali, má mít stejné postavení jako domácí.
Lv 25,1-8.10
Hospodin promluvil k Mojžíšovi na hoře Sínaji: „Mluv k Izraelcům a řekni jim: Až přijdete do země, kterou vám dávám, bude země slavit odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo. Šest let budeš osívat své pole, šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat z ní úrodu, ale sedmého roku bude mít země rok odpočinutí, slavnost odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo. Nebudeš osívat své pole ani prořezávat svou vinici. Co po tvé žni samo vyroste, nebudeš sklízet, a hrozny z vinice, kterou jsi neobdělal, nebudeš sbírat. Země bude mít rok odpočinutí. Co země v odpočinutí sama zplodí, bude vaší potravou, pro tebe, tvého otroka i otrokyni, tvého nádeníka i přistěhovalce, kteří u tebe pobývají jako hosté. I tvůj dobytek a zvěř, která je v tvé zemi, bude mít všechnu její úrodu za potravu.
Odpočítáš si sedm roků odpočinutí, sedmkrát sedm let, a vyjde ti období sedmi roků odpočinutí: čtyřicet devět let. Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi.“
Lv 26,3-6.14-17
„Jestliže se budete řídit mými nařízeními, dbát na má přikázání a plnit je, dám vám ve vhodném čase vydatné deště, země vydá svůj výnos a stromoví na poli ponese ovoce. Výmlat bude trvat až do vinobraní a vinobraní zas až do setby. Najíte se svého pokrmu dosyta a budete sídlit ve své zemi bezpečně. Zemi daruji pokoj a nikdo vás nebude děsit, když budete spát. Učiním také přítrž řádění zlé zvěře v zemi a vaší zemí nebude procházet meč.
Jestliže mě nebudete poslouchat a nebudete plnit všechny tyto příkazy, jestliže zavrhnete má nařízení a zprotivíte si mé řády, takže nebudete plnit všechny mé příkazy, ale budete porušovat mou smlouvu, pak já vám učiním toto: Navštívím vás hrůzou, úbytěmi a zimnicí, pohasnou vám oči a budete plni zoufalství. Nadarmo budete sít obilí, snědí je vaši nepřátelé. Postavím se proti vám a budete poraženi svými nepřáteli, a budou nad vámi panovat ti, kdo vás nenávidí, budete utíkat, i když vás nikdo nebude pronásledovat.“
To, z čeho člověk žije, dostává od Hospodina; kdyby si chtěl polepšit nepoctivostí, Hospodin ho potrestá.
Nu 6,22-27
Hospodin dále promluvil k Mojžíšovi:
„Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy:
Ať ti Hospodin žehná
a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář
a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář
a obdaří tě pokojem.
Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.“
Příchod do Palestiny
Nu 13,1-3.21.23-31
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Pošli muže, aby prozkoumali kenaanskou zemi, kterou dávám Izraelcům. Pošlete po jednom muži z jejich otcovských pokolení, vždy jejich předáka!“ Mojžíš je tedy na rozkaz Hospodinův poslal z Páranské pouště. Všichni ti muži byli náčelníci Izraelců.
Kenaan nebo Kanán je dnešní Palestina.
Šli tedy a prozkoumali zemi od pouště Sinu až k Rechóbu při cestě do Chamátu. Přišli až k úvalu Eškolu, kde uřízli ratolest s jedním vinným hroznem, dva ji museli nést na tyči, a několik granátových jablek a fíků. To místo se nazývá Úval hroznů podle hroznu, který tam Izraelci odřízli. Po čtyřiceti dnech průzkumu země se vrátili zpět. Přišli konečně k Mojžíšovi a Áronovi a k celé pospolitosti Izraelců na Páranskou poušť do Kádeše, podali jim a celé pospolitosti zprávu a ukázali jim ovoce té země. Ve svém vyprávění mu řekli: „Vstoupili jsme do země, do níž jsi nás poslal. Vskutku oplývá mlékem a medem. A toto je její ovoce. Jenomže lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká. Dokonce jsme tam viděli potomky Anákovy. Na jihu země sídlí Amálek, na pohoří jsou usazeni Chetejci, Jebúsejci a Emorejci, při moři a podél Jordánu Kenaanci.“ Káleb však uklidňoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: „Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme.“ Ale muži, kteří šli spolu s ním, tvrdili: „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my.“
Nu 14,1-23
Celá pospolitost se pozdvihla; dali se do křiku a lid tu noc proplakal. Všichni Izraelci reptali proti Mojžíšovi a Áronovi a celá pospolitost jim vyčítala: „Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli! Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebude pro nás lépe vrátit se do Egypta?“ I řekli si vespolek: „Ustanovme si náčelníka a vraťme se do Egypta!“ Tu padli Mojžíš a Áron na tvář před celým shromážděním pospolitosti Izraelců. Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunův, dva z těch, kdo dělali průzkum v zemi, roztrhli svá roucha a domlouvali celé pospolitosti Izraelců: „Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!“ Celá pospolitost však křičela, aby je ukamenovali. Vtom se všem Izraelcům ukázala při stanu setkávání Hospodinova sláva.
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on.“ Mojžíš však řekl Hospodinu: „Uslyší o tom Egypťané, neboť z jejich středu jsi vyvedl tento lid svou mocí, a budou o tom vykládat obyvatelům této země. Ti slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, se zjevuješ tváří v tvář. Tvůj oblak stojí nad nimi, v sloupu oblakovém chodíš před nimi ve dne a v sloupu ohnivém v noci. Když tento lid do jednoho usmrtíš, národy, které slyšely o tobě zprávu, řeknou: Protože Hospodin nebyl s to uvést tento lid do země, kterou přísežně zaslíbil, pobil je na poušti. Nuže, nechť se prosím vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Promiň prosím tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem.“ Hospodin odvětil: „Na tvou přímluvu promíjím. Avšak, jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem učinil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně slíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval.“
Nu 21,21-24
Izrael vyslal k emorejskému králi Síchonovi posly se vzkazem: „Chtěl bych projít tvou zemí. Neodbočíme do polí ani do vinic a nebudeme pít vodu ze studní. Půjdeme Královskou cestou, dokud neprojdeme tvým územím.“ Síchon však Izraeli svým územím projít nedovolil, ale shromáždil všechen svůj lid a vytáhl proti Izraeli na poušť. Dorazil do Jasy a bojoval s Izraelem. Izrael ho však pobil ostřím meče a obsadil jeho zemi od Arnónu po Jabok až k Amónovcům; hranice Amónovců byla totiž pevná.
Bileám
Nu 22,1-12
Izraelci táhli dál a utábořili se v Moábských pustinách v Zajordání naproti Jerichu.
Balák, syn Sipórův, viděl všechno, co učinil Izrael Emorejcům. Moáb se velmi obával toho lidu, že je ho tak mnoho, Moáb měl z Izraelců hrůzu. Proto řekl Moáb midjánským starším: „Teď toto společenství spase všechno kolem nás, jako spásá vůl zeleň na poli.“ Toho času byl Balák, syn Sipórův, moábským králem. Ten vyslal posly k Bileámovi, synu Beórovu, do Petóru, který je nad Řekou, do země příslušníků jeho lidu, aby ho takto pozvali: „Hle, z Egypta vyšel lid a pokryl povrch země; usazuje se naproti mně. Pojď nyní prosím a proklej mi tento lid, neboť je zdatnější nežli já. Snad ho pak porazím a vyženu ze země. Vím, že komu ty požehnáš, je požehnán, a koho ty prokleješ, je proklet.“ Moábští a midjánští starší šli s odměnou pro věštce v rukou. Přišli k Bileámovi a vyřídili mu Balákova slova. Vybídl je: „Tuto noc přenocujte zde; dám vám odpověď, až ke mně promluví Hospodin.“ Moábští velmožové zůstali tedy u Bileáma. Bůh přišel k Bileámovi a řekl: „Kdo jsou ti muži u tebe?“ Bileám odpověděl Bohu: „Poslal je ke mně moábský král Balák, syn Sipórův, se vzkazem: Hle, z Egypta vyšel lid a pokryl povrch země. Pojď nyní a zatrať mi jej, snad ho v boji přemohu a vyženu ho.“ Bůh však Bileámovi poručil: „Nepůjdeš s nimi a neprokleješ ten lid, neboť je požehnaný!“
Nu 23,17-26
Když k němu Bileám přišel, stál Balák u své zápalné oběti a s ním moábští velmožové. Otázal se ho: „Co mluvil Hospodin?“ I pronesl Bileám svou průpověď:
„Nuže, slyš Baláku!
Pozorně mi naslouchej, Sipórův synu!
Bůh není člověk, aby lhal,
ani lidský syn, aby litoval.
Zdali řekne, a neučiní,
promluví, a nedodrží?
Hle, dostal jsem úkol žehnat.
On dal požehnání a já to nezvrátím.
Proti Jákobovi není zaklínadla,
proti Izraeli není věštby.
Od tohoto času bude hlásáno o Jákobovi,
zvěstováno o Izraeli, co mu Bůh prokázal.“
Balák řekl Bileámovi: „Když jej nemůžeš zatratit, aspoň mu nežehnej!“ Ale Bileám odpověděl Balákovi: „Což jsem ti neříkal? Všechno, co bude mluvit Hospodin, vykonám.“
Následující vyznání, hebrejsky „šema israel“, se zbožní židé dodnes modlí. Bývá také napsána na modlitebních řemíncích a na dveřích židovských domácností.
Dt 6,4-9
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.
Dt 8,2-18
Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna. Proto budeš dbát na přikázání Hospodina, svého Boha, chodit po jeho cestách a jeho se bát. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země, do země s potoky plnými vody, s prameny vod propastných tůní, vyvěrajícími na pláni i v pohoří, do země, kde roste pšenice i ječmen, vinná réva, fíkoví a granátová jablka, do země olivového oleje a medu, do země, v níž budeš jíst chléb bez nedostatku, v které nebudeš postrádat ničeho, do země, jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď. Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal. Střez se však, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal dbát na jeho přikázání, práva a nařízení, která ti dnes udílím. Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy a usídlíš se, až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata, až se ti rozmnoží všechno, co máš, jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Vodil tě velikou a hroznou pouští, kde jsou ohniví hadi a štíři, žíznivým krajem bez vody, vyvedl ti vodu z křemene skály, krmil tě na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali, aby tě pokořil a vyzkoušel a aby ti nakonec prokázal dobro. Neříkej si v srdci: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.“ Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes.
Dt 24,10-15.19-21
Když poskytneš svému bližnímu nějakou půjčku, nevejdeš do jeho domu, abys na něm vymáhal zástavu. Zůstaneš venku a muž, kterému jsi půjčku poskytl, vynese ti zástavu ven. Jestliže je ten muž zchudlý, s jeho zástavou neulehneš. Vrátíš mu zástavu při západu slunce, aby ulehl ve svém plášti a žehnal ti. To bude tvá spravedlnost před Hospodinem, tvým Bohem.
Nebudeš utiskovat nádeníka, zchudlého a potřebného ze svých bratří ani ze svých hostí, kteří žijí v tvé zemi v tvých branách. Dáš mu jeho mzdu ještě téhož dne, než nad ním zapadne slunce, neboť je zchudlý a svým životem na ní závisí, aby nevolal proti tobě k Hospodinu a aby na tobě nebyl hřích.
Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při každé práci tvých rukou.
Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé. Ty budou patřit bezdomovci, sirotku a vdově.
Když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi. Proto ti přikazuji, abys to dodržoval.
Dt 28,58-61.64-68
Jestliže nebudeš bedlivě dodržovat všechna slova tohoto zákona, napsaná v této knize, a bát se toho slavného a hrozného jména Hospodina, svého Boha, dopustí Hospodin na tebe i na tvé potomstvo neobyčejné rány, rány veliké a vytrvalé i nemoci zlé a vytrvalé. Obrátí na tebe všechny egyptské choroby, jichž se lekáš, a ony na tobě ulpí. Hospodin na tebe uvede též každou nemoc a každou ránu, o níž není psáno v knize tohoto zákona, dokud nebudeš zahlazen.
Hospodin tě rozptýlí do všech národů od jednoho konce země do druhého. Tam budeš sloužit jiným bohům, které jsi neznal ty ani tvoji otcové, dřevu nebo kameni. Mezi těmi pronárody nebudeš mít klidu, ani tvá noha si neodpočine. Hospodin ti tam dá chvějící se srdce, pohaslé oči a zoufalou duši. Tvůj život bude viset na vlásku, v noci i ve dne se budeš chvět strachem a nebudeš jist svým životem. Ráno budeš říkat: „Kéž by byl večer!“ a večer budeš říkat: „Kéž by bylo ráno!“ pro strach svého srdce, kterým se budeš chvět, a pro podívanou, na kterou se budeš muset dívat. Loděmi tě Hospodin přivede zpátky do Egypta; vydáš se cestou, o níž jsem prohlásil, že ji už nespatříš. Tam se budete nabízet na prodej svým nepřátelům za otroky a otrokyně, ale nikdo vás nekoupí.
Dt 30,1-5
Když na tebe toto všechno přijde, požehnání i zlořečení, jež jsem ti předložil, a ty si to vezmeš k srdci, kdekoli budeš ve všech pronárodech, do kterých tě zapudí Hospodin, tvůj Bůh, a navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, a budeš ho poslouchat, ty i tvoji synové, celým svým srdcem a celou svou duší podle všeho, co ti dnes přikazuji, změní Hospodin, tvůj Bůh, tvůj úděl, slituje se nad tebou a shromáždí tě zase ze všech národů, kam tě Hospodin, tvůj Bůh, rozptýlil. Kdybys byl zapuzen až na kraj světa, Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud shromáždí a vezme tě odtamtud. Hospodin, tvůj Bůh, tě uvede do země, kterou obsadili tvoji otcové, a ty ji znovu obsadíš a on ti bude prokazovat dobrodiní a rozmnoží tě víc než tvé otce.
Izrael je Hospodinův národ ne proto, že pochází od Abrahama, ale protože dodržuje smlouvu. Kdyby ji nedodržoval, dopadne ještě hůř než jiné národy, ale kdykoli se k ní vrátí, uzná platnost smlouvy i Hospodin.
Dt 31,30-32,6
Nato Mojžíš vyhlásil před celým shromážděním Izraele slova této písně:
„Naslouchejte, nebesa, budu mluvit,
poslouchej, země, řeči mých úst.
Ať kane jako déšť mé naučení,
nechť se snáší má řeč jako rosa,
jako prška na mladou trávu,
jako vlahé krůpěje na bylinu.
Hlásám Hospodinovo jméno,
přiznejte velikost našemu Bohu!
On je Skála! Jeho dílo je dokonalé,
na všech jeho cestách je právo.
Bůj je věrný a bez podlosti,
je spravedlivý a přímý.
Pokolení pokřivené a potměšilé do zkázy se vrhlo.
Pro svá poskvrnění přestalo být jeho syny.
Takto odplácíte Hospodinu,
lide zbloudilý a nemoudrý?
Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš.
On tě učinil a zpevnil.“
Pád Jericha
Joz 6,1-21.24
Jericho se před Izraelci důkladně uzavřelo; nikdo nevycházel ani nevcházel. Ale Hospodin řekl Jozuovi: „Hleď, vydal jsem ti do rukou Jericho i jeho krále s udatnými bohatýry. Vy všichni bojovníci obejdete město vždy jednou kolem. To budeš dělat po šest dní. Sedm kněží ponese před schránou sedm polnic z beraních rohů. Sedmého dne obejdete město sedmkrát a kněží zatroubí na polnice. Až zazní táhlý tón z beraního rohu, jakmile uslyšíte zvuk polnice, vyrazí všechen lid mohutný válečný pokřik. Hradby města se zhroutí a lid vstoupí do města, každý tam, kde právě bude.“ Jozue, syn Núnův, tedy povolal kněze a nařídil jim: „Přineste schránu smlouvy a sedm kněží ať nese před Hospodinovou schránou sedm polnic z beraních rohů.“ Lidu řekl: „Pojďte a obcházejte město a ozbrojenci ať se ubírají před Hospodinovou schránou.“ Stalo se, jak Jozue lidu nařídil: Sedm kněží nesoucích sedm polnic z beraních rohů se ubíralo před Hospodinem a troubilo na polnice a schrána Hospodinovy smlouvy šla za nimi. Ozbrojenci šli před kněžími troubícími na polnice a shromážděný zástup šel za schránou, šli a troubili na polnice. Jozue lidu dále přikázal: „Zdržíte se válečného pokřiku, ani nehlesnete, ani slovo nevyjde z vašich úst, až do dne, kdy vám nařídím: Strhněte pokřik. Pak strhnete pokřik.“ Na jeho pokyn obešla Hospodinova schrána město jednou kolem. Pak šli do tábora a v táboře přenocovali.
I druhého dne obešli město jednou a vrátili se do tábora. To dělali po šest dní. Ale sedmého dne za časného jitra, hned jak vzešla jitřenka, obešli město týmž způsobem sedmkrát; jen onoho dne obcházeli město sedmkrát. Když obcházeli po sedmé, zatroubili kněží na polnice a Jozue lidu nařídil: „Strhněte válečný pokřik, neboť vám Hospodin město vydal. Město se vším všudy je proklaté před Hospodinem. Naživu zůstane jen nevěstka Rachab se všemi, kteří jsou u ní v domě, neboť skryla posly, které jsme vyslali. Jenom se mějte na pozoru před tím, co je proklaté, abyste nebyli vyhubeni jako proklatí, kdybyste vzali něco proklatého. Přivolali byste na izraelský tábor klatbu a uvrhli jej do zkázy. Všechno stříbro a zlato i bronzové a železné předměty budou zasvěceny Hospodinu, dá se to na Hospodinův poklad.“ Když kněží zatroubili na polnice, lid strhl válečný pokřik. Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město. Všechno, co bylo v městě, vyhubili ostřím meče jako proklaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly. Město se vším všudy vypálili. Jen stříbro a zlato i bronzové a železné předměty dali na poklad Hospodinova domu.
Pobití obyvatel dobytého města bylo ve starověku běžné. Členové jednoho kmene či národa nemohli trvale žít spolu s jinými, také z náboženských důvodů: jedni by mohli druhé ovlivňovat a v odlišné bohoslužbě těch druhých vidět příčinu, proč se na ně jejich božstvo hněvá. Proto „cizí“ byli zároveň také „nečistí“.
Joz 9,3-18
I obyvatelé Gibeónu se doslechli, jak Jozue naložil s Jerichem a Ajem. Vymyslili si tedy také lest, že půjdou a budou se vydávat za poselstvo. Vložili na osly vetché pytle a zpuchřelé, popraskané a svazované vinné měchy, na nohou měli vetché spravované střevíce a na sobě odřené pláště. I všechen chléb, jímž se zásobili, byl vyschlý a rozdrobený. Tak přišli k Jozuovi do tábora v Gilgálu a řekli jemu i mužům izraelským: „Přišli jsme z daleké země. Uzavřete s námi smlouvu!“ Ale izraelští muži Chivejcům odpověděli. „Možná, že sídlíte mezi námi; jakpak bychom mohli s vámi uzavřít smlouvu!“ Řekli nato Jozuovi: „Jsme tvoji otroci.“ Jozue se jich otázal: „Kdo jste a odkud přicházíte?“ Odpověděli mu: „Z velmi daleké země přišli tvoji otroci za jménem Hospodina, tvého Boha. Jsme vaši otroci. Uzavřete s námi smlouvu. Toto je náš chléb. Byl ještě horký, když jsme se jím zásobili při odchodu z našich domů, než jsme se vydali k vám. A teď se podívejte: je vyschlý a rozdrobený. A tyto vinné měchy byly nové, když jsme je plnili. Podívejte se, jak popraskaly. A toto jsou naše pláště a střevíce; zvětšely, protože cesta byla velmi dlouhá.“ Izraelští muži si tedy vzali z jejich zásob, aniž se ptali na Hospodinův výrok. Jozue sjednal mír a uzavřel s nimi smlouvu, že je nechá naživu. Předáci izraelské pospolitosti jim to potvrdili přísahou.
Když uplynuly tři dny po tom, co s nimi uzavřeli smlouvu, doslechli se, že jsou z jejich blízkosti a že sídlí mezi nimi. Izraelci totiž táhli dál a třetího dne přišli do jejich měst. Byla to města Gibeón, Kefíra, Beerót a Kirjat-jearím. Ale Izraelci je nepobili, poněvadž se jim předáci izraelské pospolitosti zavázali přísahou při Hospodinu, Bohu Izraele. Proto celá pospolitost proti předákům reptala a všichni předáci vysvětlovali celé pospolitosti: „My jsme jim přísahali při Hospodinu, Bohu Izraele, takže se jich nyní nemůžeme dotknout.“
Samuel a Saul
Kočovní pastevci neměli stát a nepotřebovali krále. Ještě dlouho po odchodu z Egypta vedli Izrael lidé, které si Bůh vyvolil jako své soudce: Mojžíš, Jozue a další. Když však Izraelci dobývali a znovu osidlovali Palestinu a stávali se usedlým národem, chtěli se víc podobat národům okolním a jako oni potřebovali účinnější ochranu svého bezpečí a majetku, a tedy i krále. Poslední ze soudců, Samuel, před tím varuje, ale nakonec na Hospodinův pokyn vybere a posvětí prvního krále – Saula. Tak se Izrael stal královstvím.
1S 8,4-22
Všichni izraelští starší se tedy shromáždili a přišli k Samuelovi do Rámy. Řekli mu: „Hle, ty jsi už starý a tvoji synové nechodí tvou cestou. Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.“ Ale Samuelovi se to nelíbilo, že řekli: „Dej nám krále, aby nás soudil.“ I modlil se Samuel k Hospodinu. A Hospodin Samuelovi odpověděl: „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes, dokazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě. Teď však je uposlechni, ale důrazně je varuj a oznam jim právo krále, který nad nimi bude kralovat.“
Samuel pověděl všechna Hospodinova slova lidu, těm, kteří od něho žádali krále. Pravil: „Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu a jezdectvu, aby běhali před jeho vozem. Ustanoví si velitele nad tisíci a nad sty a další, aby pro něho obstarávali orbu a sklizeň, a další, aby pro něho zhotovovali válečnou výzbroj a výstroj jeho vozů. Také dcery vám vezme za mastičkářky, kuchařky a pekařky. Vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům. Z vašich výmlatů a vinic bude vybírat desátky a bude je dávat svým dvořanům a služebníkům. Vezme vám otroky a otrokyně a nejlepší jinochy i osly, aby pro něho pracovali. Bude vybírat desátky z vašich stád, a stanete se jeho otroky. A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.“
Lid však odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásili: „Nikoli. Ať je nad námi král! I my chceme být jako všechny ostatní národy. Náš král nás bude soudit a bude před námi vycházet a povede naše boje.“ Samuel všechna slova lidu vyslechl a přednesl je Hospodinu. Hospodin Samuelovi pravil: „Uposlechni je a ustanov jim krále.“ Samuel pak izraelským mužům řekl: „Jděte každý do svého města.“
„Nechodí tvou cestou“: nejednají jako ty, podle tvého příkladu.
1S 10,1.9-12.17-27
Samuel vzal nádobku s olejem, vylil mu jej na hlavu, políbil ho a řekl: „Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím.“ Sotva se Saul obrátil, aby od Samuela odešel, proměnil mu Bůh srdce v jiné. Onoho dne se dostavila všechna tato znamení.
Když přišli na onen pahorek, přicházel mu vstříc hlouček proroků. Tu se ho zmocnil duch Boží a on upadl uprostřed nich do prorockého vytržení. Všichni z lidu, kdo ho znali z dřívějška, když viděli, že prorokuje spolu s proroky, říkali jeden druhému: „Co se to s Kíšovým synem děje? Což také Saul je mezi proroky?“
Samuel svolal lid k Hospodinu do Mispy. Řekl Izraelcům: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem přivedl Izraele z Egypta; vysvobodil jsem vás z moci Egypta i z moci všech království, která vás utlačovala. Vy však dnes zavrhujete svého Boha, který vás zachraňoval ze všech vašich strastí a úzkostí. Říkáte mu: Ustanov nad námi krále. Tak se teď postavte před Hospodina podle svých kmenů a rodů.“ Samuel dal předvést všechny izraelské kmeny. Losem byl označen kmen Benjamín. Dal tedy předvést kmen Benjamín po čeledích. Byla označena čeleď Matrí, v ní byl označen Saul, syn Kíšův. Hledali ho tedy, ale nebyl k nalezení. Tázali se Hospodina dále: „Přijde sem ještě ten muž?“ A Hospodin řekl: „Hle, skrývá se mezi zbrojí.“ Běželi ho přivést. Když se postavil doprostřed lidu, převyšoval od ramen vzhůru všechen lid. Samuel řekl všemu lidu: „Hleďte, koho vyvolil Hospodin, není mu rovného ve všemu lidu!“ A všechen lid spustil pokřik: „Ať žije král!“
Samuel potom promluvil k lidu o právu královském, zapsal je do knihy a uložil před Hospodinem. Nato propustil všechen lid, každého do jeho domu. Také Saul šel domů do Gibeje; a s ním šla družina bojovníků, jejichž srdcí se dotkl Bůh. Ničemové však říkali: „Tenhleten že nás zachrání?“ A pohrdali jím, ani dar mu nepřinesli. On však jako by neslyšel.
Losování byl ve starověku obvyklý způsob „volby“: výsledek se nepovažoval za náhodný, ale za rozhodnutí božstva.
1S 14,1-15
Jednoho dne vyzval Jónatan, syn Saulův, mládence, svého zbrojnoše: „Pojď, pronikneme k postavení Pelištejců tamhle naproti.“ Svému otci to však neoznámil. Saul se usadil na úpatí pahorku pod granátovníkem v Migrónu. Lidu s ním bylo na šest set mužů. Lid ovšem nevěděl, že Jónatan odešel. V průsmyku, kterým se Jónatan snažil proniknout nad postavení Pelištejců, byl skalní útes z jedné strany i skalní útes z druhé strany; jeden se jmenoval Bóses a druhý Sené. Jeden útes byl jako pilíř na severu naproti Mikmásu, druhý na jihu naproti Gebě.
Jónatan tedy vyzval mládence, svého zbrojnoše: „Pojď, pronikneme k postavení těch neobřezanců. Snad pro nás Hospodin něco udělá. Vždyť Hospodinu nemůže nic zabránit, aby zachránil ať skrze mnoho nebo skrze málo.“ Zbrojnoš mu odpověděl: „Udělej všechno, co máš na mysli. Jen vpřed! Já budu s tebou podle tvé vůle.“
Jónatan rozhodl: „Pronikneme k těm mužům a znenadání se před nimi objevíme. Jestliže nás vyzvou: Nehýbejte se, dokud k vám nedorazíme, zůstaneme na místě a nepůjdeme k nim nahoru. Jestliže však řeknou: Pojďte k nám nahoru, půjdeme vzhůru, neboť Hospodin nám je vydal do rukou. To bude pro nás znamením.“
Když se oba objevili před postavením Pelištejců, Pelištejci řekli: „Hle, Hebrejové vylézají z děr, kam se ukryli.“ Muži z toho postavení vyzvali Jónatana a jeho zbrojnoše: „Pojďte k nám nahoru, něco vám povíme!“ Tu řekl Jónatan svému zbrojnoši: „Vzhůru za mnou! Hospodin je vydal Izraeli do rukou!“ Jónatan lezl po čtyřech nahoru a za ním jeho zbrojnoš. I padali před Jónatanem a zbrojnoš je za ním pobíjel. To byl první úder, kdy Jónatan se svým zbrojnošem pobili kolem dvaceti mužů na polovičním honu pole. V nepřátelském táboře, na poli i ve všem lidu, nastalo zděšení; také muži z onoho postavení i záškodníci byli zděšeni a země se chvěla. To zděšení způsobil Bůh.
Od názvu kmene Pelištim, Pelištejci pochází i název Palestina.
Obřízka na pohlavním údu je prastarý zvyk, nejen izraelský. Sousední Pelištejci ji však neužívali; proto „neobřezanci“ byli především oni. Později „neobřezaný“ znamená vůbec pohan.
David a Goliáš
1S 17,1-54
Pelištejci shromáždili své šiky k bitvě. Shromáždili se do Sóka, jež patří Judovi, a utábořili se mezi Sókem a Azekou v Efes-damímu. Také Saul a izraelští muži se shromáždili, utábořili se v dolině Posvátného stromu a seřadili se k bitvě proti Pelištejcům. Na hoře z jedné strany stáli Pelištejci, na hoře z druhé strany stál Izrael a mezi nimi bylo údolí. I vycházíval z pelištejských šiků soubojový zápasník jménem Goliáš z Gatu, vysoký šest loket a jednu píď. Na hlavě měl bronzovou přilbu a byl oděn do šupinatého pancíře; vážil šedesát kilo bronzu. Na nohou měl bronzové holenice a na ramenou bronzový oštěp. Násada jeho kopí byla jako tkalcovské vratidlo a hrot jeho kopí vážil deset kilo železa. Před ním chodíval štítonoš. Goliáš volal na izraelské řady: „Proč vycházíte a řadíte se k bitvě? Což nejsem já Pelištejec a vy služebníci Saulovi? Vyberte si někoho, ať ke mně sestoupí. Když mě v boji přemůže a zabije mě, budeme vašimi otroky. Avšak jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy našimi otroky a budete nám sloužit.“ A Pelištejec dodával: „Dneska jsem potupil izraelské řady. Vydejte mi někoho a budeme spolu bojovat.“ Kdykoli Saul a celý Izrael slyšeli tato Pelištejcova slova, děsili se a velice se báli.
David byl synem Efratejce, toho z Betléma Judova, jenž se jmenoval Jišaj a měl osm synů. Za dnů Saulových byl ten muž příliš starý, aby mohl jít mezi vojáky, ale šli tři nejstarší Jišajovi synové; odešli se Saulem do války.
David odešel od Saula a vrátil se, aby pásl stádo svého otce v Betlémě. A Pelištejec se předváděl za časného jitra i navečer a stavěl se na odiv po čtyřicet dní.
Jišaj vybídl svého syna Davida: „Vezmi pro své bratry pytel praženého zrní a těchto deset chlebů a běž do tábora za svými bratry. Těchto deset homolek sýra doneseš veliteli nad tisíci. Navštívíš své bratry s přáním pokoje a převezmeš od nich vzkazy. Bojují se Saulem a všemi izraelskými muži proti Pelištejcům v dolině Posvátného stromu.“ Za časného jitra přenechal David stádo hlídači, naložil si všechno a šel, jak mu Jišaj přikázal. Když přicházel k ležení, vojsko vycházelo, řadilo se a vydávalo válečný pokřik. Izrael i Pelištejci se seřadili, řada proti řadě. David složil své zásoby u strážného nad zásobami a běžel k bojové řadě. Přišel a popřál svým bratrům pokoj. Ještě s nimi mluvil, když tu z řad Pelištejců vystoupil Goliáš a mluvil jako dříve. Všichni izraelští muži, sotvaže toho muže uviděli, dali se před ním na útěk a velmi se báli. A nějaký Izraelec řekl: „Viděli jste toho muže, co vystoupil? Vystupuje, aby tupil Izraele. Avšak toho, kdo ho zabije, zahrne král velikým bohatstvím, dá mu svou dceru a jeho rod učiní v Izraeli svobodným.“
David se tázal mužů, kteří u něho stáli: „Cože dostane muž, který zabije tohoto Pelištejce a sejme z Izraele potupu? Vždyť kdo je ten neobřezaný Pelištejec, že tupí řady živého Boha?“ Lid mu odpověděl stejně: „To a to dostane muž, který ho zabije.“ Jeho nejstarší bratr Elíab však slyšel, jak mluvil s muži. Elíab vzplanul proti Davidovi hněvem a okřikl ho: „Proč jsi sem přišel? Komu jsi nechal ten houfeček ovcí na stepi? Však znám tvou drzost i tvé zlé srdce! Přišel jsi sem dolů, aby ses mohl dívat na tu bitvu.“ David se otázal: „Copak jsem udělal? Nejde o královo slovo?“ Obrátil se od něho na jiného a tázal se stejně. A lid mu odpověděl stejně jako poprvé. Slova, která David promluvil, se roznesla, hlásili je Saulovi a on ho přijal. David Saulovi řekl: „Člověk nesmí klesat na mysli. Tvůj služebník půjde s tím Pelištejcem bojovat.“ Saul Davidovi odvětil: “ Nemůžeš jít proti tomu Pelištejci a bojovat s ním. Jsi přece mladíček, kdežto on je bojovník od mládí.“
David řekl Saulovi: „Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mě postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha.“
A David dodal: „Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce.“ Saul tedy Davidovi řekl: „Jdi; Hospodin buď s tebou!“ Poté Saul oblékl Davida do svého odění, na hlavu mu dal bronzovou přilbu a oblékl ho do pancíře. Na jeho odění si David připásal jeho meč a pokusil se chodit, ale nebyl na to zvyklý. David tedy Saulovi řekl: „Nemohu v tom chodit, nejsem zvyklý.“ A svlékl to ze sebe. Vzal si do ruky svou hůl, z potoka vybral pět oblázků, vložil je do své pastýřské torby, do brašny, a s prakem v ruce postupoval proti Pelištejci. Pelištejec se k Davidovi pomalu přibližoval a před ním jeho štítonoš. Pelištejec se podíval, spatřil Davida a pohrdl jím, protože to byl mladíček, ryšavý, krásného vzhledu. Pelištejec na Davida pokřikoval: „Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?“ A Pelištejec zlořečil Davidovi skrze své bohy. Pokřikoval na Davida: „Pojď ke mně, ať vydám tvé tělo nebeskému ptactvu a polnímu zvířectvu.“
Ale David Pelištejci odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou.“
Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci. Sáhl do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč. David přiběhl a stanul u Pelištejce. Popadl jeho meč, vytrhl jej z pochvy a usmrtil ho; uťal mu jím hlavu. Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk. Izraelští a judští muži vyskočili, spustili válečný pokřik a pronásledovali Pelištejce až tam, kudy se vstupuje do údolí, a až k branám Ekrónu; i padali ranění Pelištejci cestou od Šaarajimu až ke Gatu a k Ekrónu. Pak Izraelci přestali Pelištejce stíhat a vyplenili jejich tábory. David vzal Pelištejcovu hlavu, přinesl ji do Jeruzaléma a jeho zbroj uložil ve svém stanu.
Touto slavnou příhodou vstupuje do vyprávění jedna z největších postav Izraelských dějin, David. Není jistě náhodou, že i on je pastevec.
David a Saul
David sice Saula zachránil před další hanbou, jeho sláva a pověst však Saulovi nedávala spát: měl dojem, že ho David chce zbavit království. David se musel před Saulem skrývat.
1S 26,1-25
Zífejci přišli říci Saulovi do Gibeje: „David se přece skrývá na pahorku Chakíle naproti poušti Ješímónu.“ Saul hned sestoupil do pouště Zífu se třemi tisíci muži vybranými z Izraele, aby v poušti Zífu hledal Davida. Saul se utábořil na pahorku Chakíle, který je při cestě naproti poušti Ješímónu. David uviděl místo, kde ležel Saul i Abnér, syn Nérův, velitel jeho vojska. Saul spal v ležení a lid tábořil kolem něho. David vyzval Chetejce Achimeleka a Abíšaje, syna Serújina, bratra Jóabova: „Kdo se mnou sestoupí k Saulovi do tábora?“ Abíšaj řekl: „Já s tebou sestoupím.“ Tak vnikl David s Abíšajem v noci mezi lid, a hle, Saul leží, spí v ležení a jeho kopí je zabodnuto do země v hlavách lože; Abnér a lid leželi kolem něho.
Abíšaj řekl Davidovi: „Bůh ti dnes vydal do rukou tvého nepřítele. Teď dovol, ať ho jedinou ranou přirazím kopím k zemi, druhé rány nebude třeba.“ David však Abíšajovi řekl: „Neodpravuj ho! Vždyť kdo vztáhne ruku na Hospodinova pomazaného a zůstane bez trestu?“ David dále řekl: „Jakože živ je Hospodin, jistě jej Hospodin zasáhne; buď nadejde jeho den, kdy zemře, anebo odejde do boje a bude smeten. Chraň mě však Hospodin, abych vztáhl ruku na Hospodinova pomazaného. Vezmi tady to kopí, které má v hlavách, i džbánek na vodu a odejděme.“ David vzal kopí a džbánek na vodu od hlav Saulova lože a odešli. Nikdo nic neviděl, nikdo nic nevěděl, nikdo se neprobudil, všichni spali; padla na ně mrákota od Hospodina. David pak přešel na protilehlou stranu, postavil se na vrchol hory vpovzdálí, takže mezi nimi byl značný prostor. David zavolal na lid a na Abnéra, syna Nérova: „Jestlipak odpovíš, Abnére?“ Abnér se ozval: „Kdo jsi, že voláš na krále?“
David Abnérovi řekl: „Jsi přece muž. Kdo je ti v Izraeli roven? Proč jsi nestřežil krále, svého pána? Někdo z lidu přišel krále, tvého pána, odpravit. Nepočínal sis dobře. Jakože živ je Hospodin, jste syny smrti, protože jste nestřežili svého pána, Hospodinova pomazaného. Podívej se teď, kde je královo kopí a džbánek na vodu, který měl v hlavách!“ Saul poznal po hlase Davida. Otázal se: „Je to tvůj hlas, můj synu Davide?“ David řekl: „Je to můj hlas, králi, můj pane.“ Dále řekl: „Proč vlastně můj pán pronásleduje svého otroka? Vždyť čeho jsem se dopustil? Co je na mně zlého? Nechť nyní král, můj pán, vyslechne slova svého otroka. Jestli tě proti mně podněcuje Hospodin, nechť přijme vůni obětního daru. Jestli však lidé, ať jsou prokleti před Hospodinem. Vždyť mě dnes zapudili, abych se nemohl podílet na Hospodinově dědictví, jako by řekli: Jdi sloužit jiným bohům. Kéž má krev nevyteče na zem daleko od Hospodinovy tváře. Vždyť izraelský král vytáhl, aby hledal pouhou blechu, jako by honil po horách koroptev.“ Saul na to řekl: „Zhřešil jsem. Vrať se, můj synu Davide. Nic zlého ti už neudělám, protože sis dnes cenil mého života. Počínal jsem si jako pomatenec, převelice jsem chybil.“ David odpověděl: „Tu je královo kopí. Ať sem přijde někdo z družiny a odnese je. Hospodin odplatí každému za jeho spravedlnost a věrnost. Hospodin tě dnes vydal do mých rukou, ale já jsem nechtěl na Hospodinova pomazaného vztáhnout ruku. Hle, jaký význam jsem dnes přikládal tvému životu, takový význam ať přikládá Hospodin životu mému a vysvobodí mne z každé úzkosti!“ Saul Davidovi pravil: „Buď požehnán, můj synu Davide! Jistě mnoho vykonáš a dokážeš.“ David pak šel svou cestou a Saul se vrátil ke svému místu.
Davidovo kralování
Saulovo kralování skončilo špatně: po porážce a zranění v bitvě se nakonec sám zabil.
2S 5,1-4
Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Chebrónu a prohlásily: „Hle, jsme tvá krev a tvé tělo. Už tenkrát, když králem nad námi byl Saul, vyváděl a přiváděl jsi Izraele ty, tobě Hospodin řekl: Ty budeš pást Izraele, můj lid, ty budeš vévodou nad Izraelem.“ Přišli i všichni izraelští starší ke králi do Chebrónu a král David s nimi v Chebrónu uzavřel před Hospodinem smlouvu. I pomazali Davida za krále nad Izraelem. Davidovi bylo třicet let, když se stal králem; kraloval čtyřicet let.
David byl jistě nejlepší a nejslavnější z izraelských králů. Ale i o něm bible vedle mnoha hrdinských a velkých činů zachovala také vyprávění o jeho zločinu.
2S 11,1-12,18
Na přelomu roku, v době, kdy králové táhnou do boje, poslal David Jóaba a s ním své služebníky i celý Izrael, aby hubili Amónovce a oblehli Rabu. David však zůstal v Jeruzalémě. Jednou k večeru vstal David z lože a procházel se po střeše královského domu. Tu spatřil ze střechy ženu, která se právě koupala. Byla to žena velmi půvabného vzhledu. David si dal zjistit, kdo je ta žena. Ptal se: „Není to Bat-šeba, dcera Elíamova, manželka Chetejce Urijáše?“ David pak pro ni poslal posly. Ona k němu přišla a on s ní spal; potom se vrátila do svého domu. Ta žena však otěhotněla a poslala Davidovi zprávu: „Jsem těhotná.“ David vzkázal Jóabovi: „Pošli mi Chetejce Urijáše.“ Jóab tedy poslal Urijáše k Davidovi. Urijáš k němu přišel a David se ho ptal, jak se daří Jóabovi, jak se daří lidu a jak se daří v boji. Pak řekl David Urijášovi: „Zajdi do svého domu a umyj si nohy.“ Urijáš vyšel z královského domu a za ním nesli královský dar. Urijáš však ulehl se všemi služebníky svého pána u vchodu do královského domu a do svého domu nezašel. Když oznámili Davidovi, že Urijáš do svého domu nezašel, otázal se David Urijáše: „Což jsi nepřišel z cesty? Proč jsi tedy nezašel do svého domu?“ Urijáš Davidovi odvětil: „Schrána, Izrael i Juda sídlí v stáncích, můj pán Jóab i služebníci mého pána táboří v poli. A já bych měl vystoupit do svého domu, jíst a pít a spát se svou ženou? Jakože jsi živ, jakože živa je tvá duše, něčeho takového se nedopustím!“ David Urijášovi řekl: „Pobuď tu ještě dnes, zítra tě propustím.“ Urijáš tedy zůstal v Jeruzalémě toho dne i nazítří. David ho pozval, aby s ním jedl a pil, a opil ho. On však večer vyšel a ulehl na svém loži se služebníky svého pána. Do svého domu nezašel.
Ráno David napsal Jóabovi dopis a poslal jej po Urijášovi. V tom dopise napsal: „Postavte Urijáše do nejtužšího boje a pak od něho ustupte, ať je zabit a zemře.“ Jóab tedy obhlédl město a určil Urijášovi místo, o kterém věděl, že tam jsou vybraní válečníci. Vtom vytrhli mužové města a bojovali s Jóabem. Z lidu padlo několik Davidových služebníků, také Chetejec Urijáš našel smrt. Jóab poslal Davidovi zprávu o všem, co se v té bitvě stalo. Poslovi přikázal: „Vypovíš králi všechno o té bitvě. On ti v návalu královského rozhořčení jistě vytkne: Proč jste bojovali tak blízko města? Což jste nevěděli, že z hradeb střílejí? Kdo zabil Abímeleka, syna Jerúbešetova? Nebyla to žena, která na něho svrhla ze zdi mlýnský kámen, takže umřel v Tebesu? Proč jste se přibližovali k hradbám? Pak řekneš: Také tvůj služebník Chetejec Urijáš je mrtev.“ Posel šel, přišel k Davidovi a oznámil všechno, s čím ho Jóab poslal. Posel Davidovi řekl: „Ti muži byli v přesile a vytrhli proti nám do pole, ale my jsme na ně dotírali až do vrat brány. Vtom začali z hradeb na tvé služebníky střílet lučištníci a usmrtili několik královských služebníků. Také tvůj služebník Chetejec Urijáš je mrtev.“ David řekl poslovi: „Vyřiď Jóabovi: Nepokládej to za nic zlého, vždyť meč požírá tak i onak. Zesil svůj boj proti městu a zboř je. Posilni ho!“
Když Urijášova žena uslyšela, že její muž Urijáš je mrtev, naříkala nad svým manželem. Jakmile však smutek pominul, David pro ni poslal, přijal ji do svého domu a ona se stala jeho ženou. Porodila mu pak syna. Ale v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal.
Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Ten k němu přišel a řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel.“ David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Nátanovi: „Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyřnásobně za to, že něco takového spáchal a neměl soucit.“
Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců. Nyní se už nikdy nevyhne meč tvému domu, protože jsi mnou pohrdl a vzal jsi Chetejci Urijášovi ženu, aby ti byla manželkou.“
„Toto praví Hospodin: Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne. Ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne.“ David Nátanovi řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ Nátan Davidovi pravil: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš. Poněvadž jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí, musí zemřít.“
Nátan pak odešel do svého domu. I zasáhl Hospodin dítě, které Davidovi porodila Urijášova žena, takže těžce onemocnělo. David kvůli chlapci hledal Boha a tvrdě se postil, pak šel domů a ležel přes noc na zemi. Starší jeho domu k němu přistoupili, aby ho zvedli ze země, on však nechtěl, ba ani s nimi chléb nepojedl. Sedmého dne dítě zemřelo.
Davidovi synové se nevyvedli a jeho nejmilejší Abšalóm se proti němu vzbouřil. David se sice bránil, ale nechtěl syna zabít. Mládenec přesto ve válce nešťastně zahynul.
2S 23,1-5
Toto jsou Davidova poslední slova:
„Výrok Davida, syna Jišajova,
výrok muže Nejvyšším povýšeného,
pomazaného Bohem Jákobovým,
líbezného pěvce izraelských žalmů.
Hospodinův duch skrze mne mluvil,
na mém jazyku byla řeč jeho.
Pravil mi Bůh Izraele,
skála Izraele ke mně promluvila:
Kdo člověku vládne spravedlivě,
ten, kdo vládne v Boží bázni,
je jak jitřní světlo při východu slunce,
jak bez mráčku jitro,
od jehož jasu a vlády se zelená země.
I když můj dům před Bohem takový není,
ustanovil pro mne věčnou smlouvu
ve všem uspořádanou a dodrženou.
Je to veškerá má spása a veškeré blaho,
odjinud nevzejde nic.“
Šalomoun
1Kr 2,1-4
Když se přiblížil čas Davidovy smrti, přikázal svému synu Šalomounovi: „Odcházím cestou všeho pozemského. Ty však buď rozhodný a mužný. Dbej na to, co ti svěřil Hospodin, tvůj Bůh: Choď po jeho cestách a dodržuj jeho nařízení a přikázání, jeho práva a svědectví, jak jsou zapsána v zákona Mojžíšově, a tak budeš mít úspěch ve všem, co budeš konat, ať se obrátíš kamkoli. A Hospodin splní své slovo, které mi dal: Budou-li tvoji synové dbát na svou cestu tak, aby chodili přede mnou věrně celým srdcem a celou duší, nebude z izraelského trůnu vyhlazen následník z tvého rodu.“
1Kr 3,1-2.5-15
Šalomoun se spříznil s faraónem, králem egyptským. Pojal faraónovu dceru za ženu a uvedl ji do Města Davidova, kde pobývala, dokud nedokončil stavbu svého domu a domu Hospodinova a hradeb kolem Jeruzaléma. Lid však obětoval na posvátných návrších, neboť dům pro Hospodinovo jméno nebyl ještě v oněch dnech zbudován.
V Gibeónu se Šalomounovi ukázal v noci ve snu Hospodin. Bůh řekl: „Žádej, co ti mám dát.“ Šalomoun odvětil: „Ty jsi prokazoval velké milosrdenství svému služebníku, mému otci Davidovi, a on před tebou chodil věrně, spravedlivě a se srdcem upřímným vůči tobě. Toto velké milosrdenství jsi mu zachoval a dal jsi mu syna, který sedí na jeho trůnu, jak je tomu dnes. Hospodine, můj Bože, ty jsi nyní po mém otci Davidovi ustanovil za krále svého služebníka, ale já jsem příliš mladý, neumím vycházet a vcházet. A tvůj služebník je uprostřed tvého lidu, který jsi volil, lidu tak početného, že nemůže být pro množství počítán ani sečten. Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout?“ Panovníku se líbilo, že Šalomoun žádal o tuto věc. Bůh mu řekl: „Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání, hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný. A dávám ti i to, ač jsi nežádal, bohatství i slávu, tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny. Budeš-li chodit po mých cestách a zachovávat má nařízení a přikázání, tak jako chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny.“ Tu se Šalomoun probudil a viděl, že to byl sen. Šel tedy do Jeruzaléma a postavil se před schránu Panovníkovy smlouvy, přinesl zápalné oběti, připravil oběti pokojné a vystrojil všem svým služebníkům hody.
„Panovník“ zde neznamená krále, nýbrž Hospodina, protože ten je v Israeli svrchovaný.
1Kr 3,16-28
Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj. Jedna z těch žen řekla: „Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila. Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. Byly jsme spolu a v tom domě s námi nebyl nikdo cizí, v domě nebyl nikdo kromě nás dvou. Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla. Proto v noci vstala, a zatímco tvá otrokyně spala, vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého syna položila do klína mně. Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“ Druhá žena však prohlásila: „Nikoli. Můj syn je ten živý a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly. Král řekl: „Tato tvrdí: Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj. A tato tvrdí: Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“
Král proto poručil: „Podejte mi meč.“ Přinesli tedy před krále meč. A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.“ Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: „Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ Ale druhá řekla: „Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je!“ Tu král rozhodl: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla: Neusmrcujte je; to je jeho matka.“
Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu.
1Kr 5,9-14
Bůh dal Šalomounovi moudrost, převelikou rozumnost a takovou hojnost myšlenek, jako je písku na břehu moře. Šalomounova moudrost převýšila moudrost všech synů dávnověku i všechnu moudrost egyptskou. Byl moudřejší než všichni ti lidé, než Étan Ezrachejský a Héman, Kalkol a Darda, synové Machólovi. Jeho jméno bylo proslulé mezi všemi okolními pronárody. Vyslovil tři tisíce přísloví a jeho písní bylo tisíc a pět. Dovedl také mluvit o stromech, od cedru, který je na Libanónu, až po yzop, který roste na zdi, a dovedl mluvit i o zvířatech, ptácích, plazech a rybách. Šalomounově moudrosti přicházeli naslouchat ze všech národů i ode všech králů země, kteří se o jeho moudrosti doslechli.
1Kr 10,1-10
I královna ze Sáby uslyšela zprávu o tom, co Šalomoun vykonal pro Hospodinovo jméno, a přijela ho vyzkoušet hádankami. Přijela do Jeruzaléma s velmi okázalým doprovodem, s velbloudy nesoucími balzámy, velké množství zlata a drahokamy. Přišla k Šalomounovi a mluvila s ním o všem, co měla na srdci. Šalomoun jí zodpověděl všechny její otázky; ani jedna otázka nebyla pro krále tak tajemná, že by ji nezodpověděl. Když královna ze Sáby viděla všechnu Šalomounovu moudrost a dům, který vybudoval, i jídlo na jeho stole, zasedání jeho hodnostářů, pohotovost jeho služebnictva a jejich oděvy, jeho číšníky i jeho zápalnou oběť, kterou přinášel v Hospodinově domě, zůstala bez dechu. Řekla králi: „Co jsem slyšela ve své zemi o tvém podnikání i o tvé moudrosti, je pravda. Nevěřila jsem těm slovům, dokud jsem nepřišla a nespatřila to na vlastní oči. A to mi nebyla sdělena ani polovina. Překonal jsi moudrostí a blahobytem pověst, kterou jsem slyšela. Blaze tvým mužům, blaze těmto tvým služebníkům, kteří jsou ustavičně v tvých službách a naslouchají tvé moudrosti. Požehnán buď Hospodin, tvůj Bůh, který si tě oblíbil a dosadil tě na izraelský trůn. Protože si Hospodin zamiloval Izraele navěky, ustanovil tě králem, abys zjednával právo a spravedlnost.“ Pak dala králi sto dvacet talentů zlata, velmi mnoho balzámu a drahokamy. Už nikdy nebylo přivezeno tolik a takového balzámu, jaký dala královna ze Sáby králi Šalomounovi.
Prorok Elijáš
Šalomounovi nástupci na trůnu se víc a víc odcizovali Hospodinovi a přejímali náboženství okolních kmenů. Země se rozdělila na severní (Izrael) a jižní (Judsko) a jejich panovníci spolu válčili. Za izraelského krále Achaba vystoupil prorok Elijáš a ohlásil králi trest: sucho a hladomor.
1Kr 17,1-24
Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.“ I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“ Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil. Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště.
I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“ Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil.“ Když ji šla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“ Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ Elijáš jí řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.“ Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.
Po těchto událostech onemocněl syn té ženy, paní domu. V nemoci se mu přitížilo, ba již přestal dýchat. Tu řekla Elijášovi: „Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?“ On jí řekl: „Dej mi svého syna!“ Vzal jí ho z klína, vynesl jej do pokojíka na střeše, kde bydlel, a položil ho na své lože. Pak volal k Hospodinu: „Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt?“ Třikrát se nad dítětem sklonil a volal k Hospodinu: „Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život!“ Hospodin Elijášův hlas vyslyšel, do dítěte se navrátil život a ožilo. Elijáš dítě vzal, snesl je z pokojíka na střeše do domu, dal je jeho matce a řekl: „Pohleď, tvůj syn je živ.“ Žena Elijášovi odpověděla: „Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo je v tvých ústech pravdivé.“
1Kr 18,1-3.7-45
Po mnoha dnech, třetího roku, se stalo slovo Hospodinovo k Elijášovi: „Jdi a ukaž se Achabovi, chci dát zemi déšť.“ Elijáš tedy šel, aby se ukázal Achabovi. V Samaří se rozmohl hlad. Achab si zavolal Obadjáše, správce domu. Obadjáš se velice bál Hospodina.
Když byl Obadjáš na cestě, hle, Elijáš mu jde vstříc. Obadjáš ho zpozoroval, padl na tvář a zvolal: „Jsi to ty, Elijáši, můj pane?“ Odvětil mu: „Jsem. Jdi a vyřiď svému pánu: Je zde Elijáš.“ Obadjáš řekl: „Čím jsem zhřešil, že vydáváš svého služebníka do rukou Achabovi, aby mě usmrtil? Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, není národa ani království, kam by můj pán nebyl poslal,aby tě vyhledal. A ty nyní říkáš: Jdi a vyřid svému pánu: Je zde Elijáš. Vždyť mě zabije!“
Elijáš mu řekl: „Jakože živ je Hospodin zástupů, v jehož jsem službách, že se dnes před ním ukážu.“ Obadjáš šel tedy naproti Achabovi a oznámil mu to. Achab šel Elijášovi naproti.
Když Achab viděl Elijáše, řekl mu: „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?“ Ten odvětil: „Izraele neuvádím do zkázy já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za modlami, baaly. Ale nyní zařiď, ať se ke mně shromáždí na horu Karmel celý Izrael i čtyři sta padesát Baalových proroků a čtyři sta proroků Ašéřiných, kteří jedí u stolu s Jezábelou.“
Achab tedy obeslal všechny Izraelce a shromáždil proroky na horu Karmel. Tu přistoupil Elijáš ke všemu lidu a řekl: „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ Lid mu neodpověděl ani slovo. Elijáš dále řekl lidu: „Jako Hospodinův prorok zbývám už sám, ale Baalových proroků je čtyři sta padesát. Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho býka, ať ho rozsekají na kusy a položí na dříví, ale oheň ať nezakládají. Já udělám totéž s druhým býkem: dám ho na dříví, ale oheň nezaložím. Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jméno Hospodinovo. Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh.“ Všechen lid odpověděl: „To je správná řeč.“ Elijáš vyzval Baalovy proroky: „Vyberte si jednoho býka a připravte ho první, protože vás je víc. Potom vzývejte jména svých bohů, ale oheň nezakládejte!“ Vzali tedy býka, kterého jim dal, připravili ho a od rána až do poledne vzývali Baalovo jméno: „Baale, odpověz nám!“ Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl. A poskakovali u zhotoveného oltáře. V poledne se jim Elijáš začal posmívat: „Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!“ Oni volali co nejhlasitěji a zasazovali si podle svého obyčeje rány meči a oštěpy, až je polévala krev. Minulo poledne a oni ještě pokřikovali až do chvíle, kdy se přináší obětní dar. Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl, nikdo tomu nevěnoval pozornost.
Tu řekl Elijáš všemu lidu: „Přistupte ke mně!“ Všechen lid k němu přistoupil a on opravil pobořený Hospodinův oltář. Vzal dvanáct kamenů podle počtu kmenů synů Jákoba, k němuž se stalo slovo Hospodinovo, že se bude jmenovat Izrael. Z kamenů vybudoval oltář ve jménu Hospodinově a kolem oltáře vymezil příkopem prostor pro vysetí dvou měr zrní. Pak narovnal dříví, rozsekal býka na kusy a položil na dříví. Nato řekl: „Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte ji na zápalnou oběť a na dříví!“ Potom řekl: „Udělejte to ještě jednou.“ Oni to udělali. Znovu řekl: „Udělejte to potřetí!“ Udělali to tedy potřetí. Voda tekla okolo oltáře a naplnila i příkop. Nastal čas, kdy se přináší obětní dar. Prorok Elijáš přistoupil a řekl: „Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův, Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě.“ I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil. Když to všechen lid spatřil, padli na tvář a volali: „Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!“ Elijáš jim poručil: „Pochytejte Baalovy proroky! Nikdo z nich ať neunikne!“ Když je pochytali, zavedl je Elijáš dolů k potoku Kíšonu a tam je pobil.
Poté řekl Elijáš Achabovi: „Vystup vzhůru, jez a pij. Je slyšet hukot deště!“ Achab tedy vstoupil vzhůru, aby jedl a pil. Elijáš mezitím vystoupil na vrchol Karmelu, sehnul se k zemi a vtiskl si tvář mezi kolena. Pak řekl svému mládenci: „Vystup a pohleď směrem k moři.“ On vystoupil, pohleděl a řekl: „Nic tam není.“ Elijáš pravil: „Opakuj to sedmkrát.“ Když to bylo posedmé, řekl: „Hle, z moře vystupuje mráček malý jako lidská dlaň.“ Elijáš mu řekl: „Vystup vzhůru a vyřiď Achabovi: Zapřáhni a jeď dolů, ať tě nestihne déšť.“ A vtom už k tomu došlo. Nebe se zachmuřilo, vítr přihnal mraky a spustil se silný déšť. Achab dal zapřáhnout a jel do Jizreelu.
„Baal“ znamená „vlastník, pán“ a je to společný název různých místních božstev usedlých zemědělských kmenů.
Prorok Elíša
2Kr 4,38-44
Jednou, když byl v zemi hlad, vrátil se Elíša do Gilgálu. Proročtí žáci seděli před ním. Tu řekl svému mládenci: „Přistav velký hrnec a uvař prorockým žákům polévku.“ Jeden z žáků vyšel na pole nasbírat zeliny. Našel polní popínavou rostlinu a sesbíral z ní plný šat polních tykví. I přišel a rozkrájel to do hrnce na polévku, aniž to kdo znal. Pak to nalili těm mužům k jídlu. Když trochu polévky snědli, vzkřikli: „V hrnci je smrt, muži Boží!“ A neodvážili se jíst. Elíša řekl: „Dejte sem mouku.“ Nasypal ji do hrnce a řekl: „Nalévej lidu.“ I jedli a v hrnci už nic zlého nebylo.
Potom přišel jakýsi muž z Baal-šališi a přinesl muži Božímu chléb z prvního obilí, dvacet ječných chlebů, a v ranci čerstvé obilí. Elíša řekl: „Dej to lidu, ať jedí.“ Ten, který mu přisluhoval, namítl: „Cožpak to mohu předložit stu mužů?“ Ale on odvětil: „Dej to lidu, ať jedí, neboť toto praví Hospodin: Budou jíst a ještě zůstane.“ Předložil jim to a oni jedli a ještě zůstalo podle Hospodinova slova.
2Kr 6,8-23
Kdykoli se aramejský král chystal do boje proti Izraeli, radíval se se svými služebníky: „Můj tábor bude na tom a tom místě.“ Muž Boží však izraelskému králi vždycky vzkazoval: „Dej si pozor a netáhni tímto místem, protože tam táboří Aramejci!“ Izraelský král posílal zvědy na místo, které mu muž Boží označil a před nímž ho varoval, aby se tam měl na pozoru; stalo se tak ne jednou nebo dvakrát.
Ta věc pobouřila mysl aramejského krále; svolal své služebníky a řekl jim: „Proč mi neoznámíte, kdo z našich donáší izraelskému králi?“ Jeden z jeho služebníků řekl: „Nikoli, králi, můj pane. Je to prorok Elíša, který je v Izraeli. Ten oznamuje izraelskému králi i ta slova, která vyslovíš ve své ložnici.“ On poručil: „Jděte zjistit, kde je, a já ho dám zajmout.“ Oznámili mu: „Hle, je v Dótanu.“ Poslal tam koně a vozy a silný oddíl vojska. Přitáhli v noci a oblehli města. Za časného jitra vstal sluha muže Božího, vyšel ven, a hle, vojsko s koni a vozy obkličovalo město. Mládenec Elíšovi řekl: „Běda, můj pane, co teď budeme dělat?“ Odvětil: „Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi.“ Potom se Elíša modlil: „Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!“ Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elíši.
Když se k němu Aramejci začali stahovat, modlil se Elíša k Hospodinu: „Raň tento pronárod zaslepeností!“ I ranil je zaslepeností podle Elíšova slova. Elíša jim řekl: „To není ta cesta ani to město. Pojďte za mnou, dovedu vás k muži, kterého hledáte.“ A dovedl je do Samaří. Sotva vstoupili do Samaří, Elíša řekl: „Hospodine, otevři jim oči, ať vidí.“ Hospodin jim otevřel oči a spatřili, že jsou uprostřed Samaří. Když je uviděl izraelský král, řekl Elíšovi: „Můj otče, mám je dát pobít?“ Řekl mu: „Nepobíjej. Což jsi je zajal svým mečem a lukem, abys je pobil? Předlož jim chléb a vodu, ať jedí a pijí. Pak ať jdou ke svému pánu.“ Připravil jim tedy velkou hostinu. Když se najedli a napili, propustil je a oni odešli ke svému pánu. A aramejské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země.
Konec judské samostatnosti
Bible je vůči království vůbec kritická a jeho úpadek vidí jako důsledek a trest za to, že se Izrael vzdálil od svého Boha. Proto musí přijít i vyhnanství a zajetí, aby si národ uvědomil své chyby a vrátil se ke smlouvě s Hospodinem, která mu kdysi přinesla i úspěch a slávu.
V poslední chvíli se znovu ukáže, že neměli pravdu králové, kteří se spoléhali na vojenskou sílu a na své spojence, nýbrž proroci. Jen Hospodin může Izrael zachránit. Ale ani to největší neštěstí není konec všeho. Hospodin nezapomene na své sliby a národu, který se k němu vrátí, zase pomůže.
2Kr 18,13-19,37
Ve čtrnáctém roce vlády krále Chizkijáše vytáhl Sancheríb, král asyrský, proti všem opevněným městům judským a zmocnil se jich. Proto poslal Chizkijáš, král judský, poselství asyrskému králi do Lakíše: „Prohřešil jsem se, odejdi ode mne. Cokoli na mne vložíš, ponesu.“ I uložil král asyrský judskému králi Chizkijášovi tři sta talentů stříbra a třicet talentů zlata. Chizkijáš tedy odevzdal všechno stříbro, které se nacházelo v Hospodinově domě a mezi poklady domu královského. V onen čas odsekal Chizkijáš zlato z dveří Hospodinova chrámu i z pažení dveří, které kdysi dal on, judský král, sám potáhnout, a vydal je asyrskému králi.
Asyrský král poslal nejvyššího velitele a nejvyššího dvořana a nejvyššího číšníka z Lakíše ke králi Chizkijášovi do Jeruzaléma se silným vojskem. Vytáhli a přišli k Jeruzalému. Vytáhli, přišli a zastavili se u strouhy Horního rybníka, který je u silnice k Valchářovu poli. Zavolali na krále. Vyšel k nim Eljakím, syn Chilkijášův, který byl správcem domu, Šebna, písař, a Jóach, syn Asafův, kancléř.
Nejvyšší číšník na ně zavolal: „Povězte Chizkijášovi: Toto praví velkokrál, král asyrský: Na co vlastně spoléháš? Říkáš: Pouhé slovo přinese radu i zmužilost k boji. Nuže, na koho spoléháš, že se proti mně bouříš? Hle, spoléháš se teď na Egypt, na tu nalomenou třtinovou hůl. Kdokoli se o ni opře, tomu pronikne dlaní a propíchne ji. Takový je farao, král egyptský, vůči všem, kteří na něho spoléhají. Řeknete snad: Spoléháme na Hospodina, svého Boha, ale je známo, že Chizkijáš odstranil jeho posvátná návrší a jeho oltáře a že Judovi a Jeruzalému poručil: Pouze před tímto oltářem v Jeruzalémě se budete klanět. Vsaď se tedy nyní s mým pánem, asyrským králem. Dám ti dva tisíce koní, dokážeš-li k nim sehnat jezdce. Jak bys mohl odrazit jediného místodržitele z nejmenších služebníků mého pána, i když se spoléháš na Egypt pro jeho vozbu a jízdu! Cožpak jsem vytáhl bez Hospodina proti tomuto místu, abych je zničil? Hospodin mi nařídil: Vytáhni proti této zemi a znič ji!“
„Slyšte slovo velkokrále, krále asyrského! Toto praví král: Ať vás Chizkijáš nevede k spoléhání na Hospodina slovy: Hospodin nás určitě vysvobodí a toto město nebude vydáno do rukou asyrského krále! Neposlouchejte Chizkijáše. Toto praví král asyrský: Sjednejte se mnou dohodu a vyjděte ke mně. Každý z vás bude jíst ze své vinné révy a ze svého fíkovníku a pít vodu ze své cisterny, dokud nepřijdu a nevezmu vás do země stejné, jako je země vaše, do země obilí a moštu, do země chleba a vinic, do země oliv, oleje a medu. Budete žít, nezemřete. Neposlouchejte Chizkijáše. Jen vás podněcuje slovy: Hospodin nás vysvobodí. Zdali někdo z bohů národů vysvobodil svou zemi z rukou asyrského krále? Kde byli bohové Chamátu a Arpádu? Kde byli bohové Sefarvajimu, Heny a Ivy? Což vysvobodili Samaří z mých rukou? Který ze všech bohů těch zemí vysvobodil svou zemi z mých rukou? Že by Hospodin vysvobodil z mých rukou Jeruzalém?“ Lid mlčel. Ani slůvkem mu neodpovídal. Králův příkaz totiž zněl: „Neodpovídejte mu.“
Eljakím, syn Chilkijášův, správce domu, Šebna, písař, a Jóach, syn Asafův, kancléř, přišli k Chizkijášovi s roztrženým rouchem a oznámili mu slova nejvyššího čísníka.
Když to král Chizkijáš uslyšel, roztrhl své roucho, zahalil se žíněnou suknicí a vešel do Hospodinova domu. Poslal Eljakíma, který byl správcem domu, písaře Šebnu a starší z kněží zahalené žíněnými suknicemi k proroku Izajášovi, synu Amósovu. Měli mu vyřídit: „Toto praví Chizkijáš: Tento den je den soužení, trestání a ponižování; plod je připraven vyjít z lůna, ale rodička nemá sílu k porodu. Kéž Hospodin, tvůj Bůh, slyší všechna slova nejvyššího číšníka, kterého poslal jeho pán, král asyrský, aby haněl Boha živého. Kéž jej Hospodin, tvůj Bůh, potrestá za ta slova, která slyšel. Pozdvihni hlas k modlitbě za pozůstatek lidu, který tu je.“
Služebníci krále Chizkijáše přišli k Izajášovi. Izajáš jim řekl: „Vyřiďte svému pánu: Toto praví Hospodin: Neboj se těch slov, která jsi slyšel, jimiž mě hanobili sluhové asyrského krále. Hle, uvedu do něho ducha, uslyší zprávu a vrátí se do své země. V jeho zemi jej nechám padnout mečem.“
Když se nejvyšší čísník vracel, uslyšel, že asyrský král odtáhl od Lakíše. Zastihl ho, jak bojuje proti Libně. Asyrský král totiž uslyšel o Tirhákovi, králi kúšském: „Hle, vytáhl proti tobě do boje!“ Poslal znovu k Chizkijášovi posly se vzkazem: „Toto vyřiďte Chizkijášovi, králi judskému: Ať tě nepodvede tvůj Bůh, na něhož spoléháš, že Jeruzalém nebude vydán do rukou asyrského krále. Hle, slyšel jsi o tom, co učinili králové asyrští všem zemím, že je zničili jako proklaté. A ty bys byl vysvobozen? Zda bohové těch pronárodů, jimž přinesli zkázu moji otcové, mohli vysvobodit Gózan, Cháran, Resef a syny Edenu, kteří byli v Telasáru? Kde je král Chamátu a král Arpádu a král města Sefarvajimu, Heny a Ivy?“
Chizkijáš vzal dopisy z ruky poslů, přečetl je a pak vstoupil do Hospodinova domu a rozložil je před Hospodinem. Chizkijáš se před Hospodinem modlil: „Hospodine, Bože Izraele, který sídlíš nad cheruby, ty sám jsi Bůh nade všemi královstvími země. Ty jsi učinil nebesa i zemi. Nakloň, Hospodine, své ucho a slyš, otevři, Hospodine, své oči a viz! Slyš slova Sancheríbova, která vzkázal, aby haněl Boha živého. Opravdu, Hospodine, králové asyrští zničili národy i jejich země. Jejich bohy vydali ohni, protože to nejsou bohové, nýbrž dílo lidských rukou, dřevo a kámen, proto je zničili. Ale teď Hospodine, Bože náš, zachraň nás prosím z jeho rukou, ať poznají všechna království země, že ty, Hospodine, jsi Bůh, ty sám!“
Prorok Izajáš
I vzkázal Izajáš, syn Amósův, Chizkijášovi: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Slyšel jsem, když ses ke mně modlil kvůli Sancheríbovi, králi asyrskému. Toto je slovo, které o něm promluvil Hospodin:
Pohrdá tebou, vysmívá se ti
panna, dcera sijónská!
Potřásá nad tebou hlavou
dcera jeruzalémská.
Koho jsi haněl a hanobil?
Proti komu jsi povýšil hlas
a oči pyšně vzhůru zvedl?
Proti Svatému Izraele.
Svými posly jsi pohaněl Panovníka,
když jsi řekl:
Se svou nespočetnou vozbou
jsem vytáhl do horských výšin
na libanónské stráně.
Pokácím tam statné cedry, skvělé cypřiše,
vstoupím do jeho nejzazších koutů,
do křovin a hájů.
Já jsem vykopal studny
a napil se cizí vody,
svými chodidly jsem vysušil
všechny průplavy Egypta.
Což jsi neslyšel,
že zdávna jsem to připravoval,
už za dnů dávnověkých to chystal?
Nyní to uskutečním.
V hromady sutin se změní
opevněná města.
Jejich bezmocní obyvatelé
jsou vyděšeni a zostuzeni,
jsou jako bylina polní,
zelenající se býlí,
tráva na střechách,
rez v obilí nepožatém.
Vím o tobě, ať sedíš či vycházíš a vcházíš,
jak proti mně běsníš.
Protože proti mně tak běsníš
a tvá drzost stoupá do mých uší,
provleču ti chřípím kruh
a do úst vložím uzdu.
Odvedu tě cestou,
po níž jsi přišel.
Toto ti bude znamením: V tomto roce budete jíst, co vyroste samo, i druhý rok to, co samo vzejde, ale třetí rok sejte a sklízejte, vysazujte vinice a jezte jejich plody. Ti z Judova domu, kteří vyváznou a zůstanou, opět se zakoření a vydají ovoce. Z Jeruzaléma vyjde pozůstatek lidu a z hory Sijónu ti, kdo vyvázli. Horlivost Hospodina zástupů to učiní!“
Proto praví Hospodin o králi asyrském toto: „Nevejde do tohoto města. Ani šíp tam nevstřelí, se štíty proti němu nenastoupí, násep proti němu nenavrší. Cestou, kterou přišel, se zase vrátí, do tohoto města nevejde, je výrok Hospodinův. Budu štítem tomuto městu, zachráním je kvůli sobě a kvůli Davidovi, svému služebníku.“
Stalo se pak té noci, že vyšel Hospodinův anděl a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc. Za časného jitra, hle, všichni byli mrtví, všude mrtvá těla. Sancheríb, král asyrský, odtáhl pryč a vrátil se do Ninive a usadil se tam. Když se klaněl v chrámě svého boha Nisroka, Adramelek a Sareser, jeho synové ho zabili mečem a unikli do země Araratu. Po něm se stal králem jeho syn Esarchadón.
„Provléci kruh chřípím“ znamená zkrotit divoké zvíře.
„Násep“ byl obvyklý způsob, jak se dostat na vysoké hradby při dobývání města.
Nalezení knihy Zákona
2Kr 22,8-20
Velekněz Chilkijáš řekl písaři Šáfanovi: „Nalezl jsem v Hospodinově domě knihu Zákona.“ Chilkijáš dal tu knihu Šáfanovi a on ji četl. Poté písař Šáfan vstoupil ke králi a podal králi hlášení. Řekl: „Tvoji služebníci vyzvedli stříbro, které se nacházelo v domě, a vydali je těm, kdo pracují jako dohlížitelé v Hospodinově domě.“ Dále písař Šáfan králi oznámil: „Kněz Chilkijáš mi předal knihu.“ A Šáfan ji před králem četl. Když král uslyšel slova knihy Zákona, roztrhl své roucho. Potom král přikázal knězi Chilkijášovi, Achíkamovi, synu Šáfanovu, Akbórovi, synu Míkajášovu, písaři Šáfanovi a Asajášovi, královskému služebníku: „Jděte se dotázat Hospodina ohledně mne i lidu a celého Judska, pokud jde o slova této nalezené knihy. Vždyť je proti nám rozníceno veliké Hospodinovo rozhořčení za to, že naši otcové neposlouchali slova té knihy a nejednali podle toho všeho, co je v ní o nás napsáno.“ Kněz Chilkijáš, Achíkam, Akbór, Šáfan a Asajáš se odebrali k prorokyni Chuldě, manželce Šalúma, syna Tikvy, syna Charchasova, strážce rouch. Bydlela v Jeruzalémě v Novém Městě. Mluvili s ní. Odvětila jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Vyřiďte muži, který vás ke mně poslal: Toto praví Hospodin: Hle, uvedu zlo na toto místo a na jeho obyvatele podle všech slov té knihy, kterou četl judský král. Protože mě opustili a jiným bohům pálili kadidlo, a tak mě uráželi vším tím, co svýma rukama udělali, roznítilo se mé rozhořčení na toto místo a neuhasne. A králi judskému, který vás poslal dotázat se Hospodina, vyřiďte: Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Pokud jde o slova, která jsi slyšel: Protože tvé srdce zjihlo a pokořil ses před Hospodinem, když jsi uslyšel, co jsem mluvil proti tomuto místu a proti jeho obyvatelům, že tu bude spoušť a zlořečení, protože jsi roztrhl své roucho a přede mnou plakal, vyslyšel jsem tě, je výrok Hospodinův. Proto tě připojím ke tvým otcům, budeš uložen do svého hrobu v pokoji a tvé oči nespatří nic z toho zla, které uvedu na toto místo.“ I podali toto hlášení králi.
2Kr 24,10-16
V té době přitáhli služebníci Nebúkadnesara, krále babylónského, k Jeruzalému. Město bylo obleženo. Potom dorazil Nebúkadnesar, král babylónský, k městu, které jeho služebníci obléhali. Jójakín, král judský, vyšel ke králi babylónskému, on i jeho matka, jeho služebníci, velitelé i dvořané. Král babylónský jej vzal do zajetí v osmém roce svého kralování. Odvezl odtud všechny poklady Hospodinova domu i poklady domu královského. Osekal všechny zlaté předměty, které dal zhotovit Šalomoun, král izraelský, pro Hospodinův chrám, podle slova Hospodinova. Přestěhoval celý Jeruzalém, všechny velitele, všechny udatné bohatýry, deset tisíc přesídlenců, všechny tesaře a kováře; kromě chudiny z lidu země tam nikdo nezůstal. Přestěhoval do Babylóna Jójakína i královu matku, královy ženy, jeho dvořany a přední v zemi, odvedl je jako přesídlence z Jeruzaléma do Babylóna. Odvedl i všechny válečníky, sedm tisíc mužů, a tesaře a kováře, tisíc mužů, vesměs muže schopné boje. Král babylónský je přivedl do Babylóna jako přesídlence.
Návrat ze zajetí
Pozdější perští králové pochopili, že svoji říši jen upevní, pokud všem poddaným dovolí, aby uctívali Boha podle svého. Mnoho izraelských vyhnanců se vrátilo do Jeruzaléma a začali obnovovat chrám i město.
Společnost, kterou tehdy v Palestině obnovili, byla ovšem hodně jiná než předtím. Nebylo to tradiční království lidí usedlých po staletí ve své zemi, nýbrž společnost, v jejímž čele stáli vzdělanci a kněží a která se víc a víc opírala o bohoslužbu a zejména o knihy Zákona. Pokud jim státní moc nebránila v přesném zachovávání zákona, byla pro ně něčím vedlejším.
Dramatické líčení nesnází a protivenství, s nimiž museli při obnově Jeruzaléma bojovat, patří do biblické historie. Ale úplně nečekaným způsobem se tyto příběhy oživily právě v našem století, které přineslo Židům tolik utrpení i příležitost obnovit svůj stát. Právě při obnově státu Izrael dostaly dávné příběhy Ezry a Nehemjáše úplně nový význam a novou platnost.
Ezd 1,1-6
V prvním roce vlády Kýra, krále perského, se splnilo slovo Hospodinovo, které mluvil ústy Jeremjáše. Hospodin vzbudil ducha perského krále Kýra, že dal po celém svém království rozhlásit a také zapsat: „Toto praví Kýros, král perský: „Hospodin, Bůh nebes, mi dal všechna království země. Pověřil mě, abych mu vybudoval dům v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdokoliv z vás, ze všeho jeho lidu – Bůh buď s ním – se může vydat na cestu do Jeruzaléma, který je v Judsku, a stavět dům Hospodina, Boha Izraele, toho Boha, který je v Jeruzalémě. Každého, kdo zůstal na kterémkoli místě jako host, nechť podpoří místní obyvatelé stříbrem a zlatem, majetkem a dobytkem spolu s dobrovolnými oběťmi pro Boží dům v Jeruzalémě.“
Tu se vydali na cestu představitelé judských a benjamínských rodů, kněží a levité, všichni, jejichž ducha probudil Bůh, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě. Celé okolí je podpořilo stříbrnými nádobami a zlatem, majetkem a dobytkem i vzácnými dary kromě toho, co obětovali dobrovolně.
Obnova chrámu
Ezd 4,1-5.8-24
Když Judovi a Benjamínovi protivníci uslyšeli, že synové přesídlenců budují chrám Hospodinu, Bohu Izraele, dostavili se k Zerubábelovi a k představitelům rodů s návrhem: „Budeme stavět s vámi, neboť se dotazujeme vašeho Boha stejně jako vy. Obětujeme mu ode dnů asyrského krále Esar-chadóna, který nás sem přesídlil.“ Ale Zerubábel a Jéšua i ostatní představitelé izraelských rodů jim odpověděli: „Vy s námi nemůžete stavět dům našeho Boha. Hospodinu, Bohu Izraele, budeme stavět my sami, jak nám přikázal král Kýros, král perský!“ Lid země bral odvahu judskému lidu a pohrůžkami jej odrazoval od stavby. Podpláceli proti nim rádce, aby rušili jejich plány, po všechny dny perského krále Kýra až do kralování perského krále Dareia.
„Lid země“, Izraelci, kteří zůstali v „zemi“ a nebyli v zajetí, se za tu dobu odcizili. Potomci zajatého výkvětu národa si v cizím prostředí docela jinak uvědomili své poslání a začali je brát neobyčejně vážně. Po návratu obnovili chrám a bohoslužbu a postarali se o spisy Zákona. Na „lid země“ budou hledět s opovržením až do doby Ježíšovy.
Kancléř Rechúm a písař Šimšaj napsali králi Artaxerxovi následující dopis proti Jeruzalému, totiž Rechúm, kancléř, a Šimšaj, písař, s ostatními svými druhy, soudcové, vládní zmocněnci, správní a berní úředníci, lidé z Uruku, z Babylóna, Elamci z Šúšanu a ostatní národy, které veliký a slavný Asenapar zajal a přesídlil do měst samařských a do ostatního Zaeufratí. Nuže, toto je opis dopisu, který mu poslali: „Králi Artaxerxovi, tvoji otroci ze Zaeufratí. Nuže:“
„Známo buď králi, že židé, kteří odešli od tebe, přišli sem do Jeruzaléma a stavějí toto odbojné a protivící se město. Chtějí dokončit hradby, už spojují základy. Nuže, známo buď králi, bude-li toto město vystavěno a jeho hradby dokončeny, že už nebudou dále odvádět daně, dávky z úrod ani jiné poplatky, takže královská pokladna utrpí škodu. Protože my však okoušíme dobrodiní paláce, nenáleží se, abychom přihlíželi, jak je král odírán; proto posíláme králi tuto zprávu. Nechť se hledá v knize zápisů tvých otců. Nalezneš v knize zápisů a dozvíš se, že to město je odbojné a působilo škody králům i krajům. Odedávna v něm docházelo ke vzpourám. Proto bylo to město zpustošeno. Oznamujeme králi: Bude-li to město vystavěno a jeho hradby dokončeny, nezůstane ti v Zaeufratí žádný podíl!“
Král poslal výnos: „Rechúmovi, kancléři, a Šimšajovi, písaři, i ostatním jejich druhům, kteří bydlí v Samaří a v ostatním Zaeufratí: Pokoj! Nuže, list, který jste nám poslali, byl mi slovo za slovem přečten. Vydal jsem rozkaz, aby se hledalo, a shledalo se, že to město odedávna povstává proti králům a že v něm docházelo k odboji a ke vzpouře. V Jeruzalémě byli i mocní králové a panovali nad celým Zaeufratím a vybírali daně, dávky z úrod a jiné poplatky. Nuže, vydejte rozkaz, ať je zabráněno těm mužům dostavět město, dokud nevydám příslušný rozkaz. Buďte opatrní, nejednejte v této věci nedbale, aby nevznikla královskému dvoru veliká škoda!“
Jakmile Rechúm, písař Šimšaj a jejich druhové přečetli opis listu krále Artaxerxa, rychle přitáhli do Jeruzaléma k židům a zabránili jim ve stavbě násilím a mocí.
Tak byla také zastavena práce na Božím domě v Jeruzalémě a zůstala zastavena až do druhého roku kralování perského krále Dareia.
Ezd 5,1-5
Proroci Ageus a Zacharjáš, syn Idův, prorokovali židům v Judsku a v Jeruzalémě ve jménu Boha Izraele a napomínali je. Tu se vzchopili Zerubábel, syn Šealtíelův, a Jéšua, syn Jósadakův, a začali budovat Boží dům v Jeruzalémě. A ti Boží proroci při nich stáli a posilovali je.
Tehdy k nim přišel Tatenaj, místodržitel zaeufratský, a Šetar-bóznaj se svými druhy a ptali se jich: „Kdo vám dal rozkaz stavět tento dům a obnovovat tuto svatyni?“ Odpověděli jsme jim tedy a sdělili jména mužů, kteří budovu stavěli. A oko Boží bdělo nad židovskými staršími, takže jim nebránili stavět, dokud by nedošlo hlášení Dareiovi a nebyl od něho doručen list v této záležitosti.
Ezd 6,1-10.12-16
Král Dareios tedy vydal rozkaz, aby se hledalo v archivu mezi poklady složenými kdesi v Babylóně. Konečně našli v médské krajině v pevnosti Achmetě jeden svitek, v němž stálo:
„Zápis:
V prvním roce svého kralování vydal král Kýros rozkaz o domě Božím v Jeruzalémě: Tento dům buď zase postaven na místě, kde se obětují oběti. Ať je od základů opraven. Jeho výška budiž šedesát loket, jeho šířka také šedesát loket. Tři vrstvy budou vždy z kamenných kvádrů a jedna vrstva z nových trámů. Náklad bude uhrazen z královské pokladny. Také zlaté a stříbrné nádoby z Božího domu, které odnesl Nebúkadnesar z jeruzalémského chrámu a donesl do Babylóna, ať jsou vráceny, ať přijdou do jeruzalémského chrámu na původní místo a jsou složeny v Božím domě.“
„Proto, Tatenaji, místodržiteli zaeufratský, a Šetar-bóznaji se svými druhy, úředníci, kteří jste v Zaeufratí: Nevměšujte se do té záležitosti a nerušte práci na tom Božím domě! Judský místodržitel s židovskými staršími ať stavějí dům Boží na jeho původním místě. Vydal jsem rozkaz, co máte udělat pro židovské starší, pokud jde o stavbu Božího domu. Z královských prostředků, z daní ze Zaeufratí, buď svědomitě a bez průtahu proplácen těm mužům potřebný obnos. Vše nezbytné, býci, berani a beránci k zápalným obětem pro Boha nebes, pšenice, sůl, víno a olej ať jsou vydávány jeruzalémským kněžím podle jejich požadavků na každý den bez nedbalosti, aby mohli přinášet vonné dary, libé Bohu nebes, a modlit se za život krále a jeho synů. Bůh, který chce, aby tam přebývalo jeho jméno, ať zničí každého krále i národ, který by vztáhl ruku a přestoupil tento výnos a zbořil by Boží dům v Jeruzalémě. Já, Dareios, jsem vydal tento rozkaz. Ať je svědomitě prováděn!“
Tatenaj, místodržitel zaeufratský, a Šetar-bóznaj se svými druhy jednali svědomitě podle pokynů krále Dareia. Židovští starší stavěli a dílo se jim dařilo, jak prorokovali proroci Ageus a Zacharjáš, syn Idův. Stavbu dokončili podle rozkazu Boha Izraele a podle rozkazu Kýra, Dareia a Artaxerxa, králů perských. Dům byl dostavěn třetího dne měsíce adaru v šestém roce kralování krále Dareia.
I slavili Izraelci, kněží, levité i ostatní synové přesídlenců s radostí posvěcení domu Božího.
Neh 1,1-2,18
Příběhy Nehemjáše, syna Chakaljášova. V měsíci kislevu dvacátého roku, když jsem byl na hradě v Šúšanu, přišel Chananí, jeden z mých bratrů, s muži z Judska. Zeptal jsem se jich na Judejce, na ty zbylé, kteří ušli zajetí, a na Jeruzalém. Řekli mi: „Ti zbylí, kteří zůstali tam v té krajině a nebyli zajati, jsou vystaveni veliké zlobě a potupě. Jeruzalémské hradby jsou pobořeny a brány zničeny ohněm.“
Když jsem slyšel ta slova, usedl jsem a plakal. Truchlil jsem několik dní, postil jsem se před Bohem nebes a modlil se k němu. Říkal jsem: „Ach, Hospodine, Bože nebes, Bože veliký a hrozný, který zachováváš smlouvu a jsi milosrdný k těm, kdo tě milují a zachovávají tvá přikázání. Kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči tvé pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka, kterou se před tebou modlím ustavičně dnem i nocí za syny Izraele, tvoje služebníky. Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili: hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi. Rozpomeň se prosím na slovo, které jsi přikázal svému služebníku Mojžíšovi: Zpronevěříte-li se, já sám vás rozptýlím mezi národy. Když se však obrátíte ke mně a budete má přikázání zachovávat a podle nich jednat, pak i kdyby někteří z vás byli zahnáni až na okraj světa, i odtamtud je shromáždím a přivedu na místo, které jsem vyvolil, aby tam přebývalo mé jméno. Vždyť to jsou tvoji služebníci, tvůj lid, který jsi vykoupil svou velikou mocí a silnou rukou. Ach Panovníku, kéž je tvé ucho ochotné vyslyšet modlitbu tvého služebníka i modlitbu tvých služebníků, kteří usilují žit v bázni tvého jména. A dopřej dnes zdaru svému služebníku a dej mu najít u onoho muže slitování.“ Byl jsem totiž královským číšníkem.
V měsíci nísanu dvacátého roku Artaxerxova kralování, když před králem bylo víno, vzal jsem víno a podal je králi. Nikdy jsem před ním nebýval ztrápený. Tu mi král řekl: „Proč vypadáš tak ztrápeně? Vždyť nejsi nemocný! Bezpochyby se něčím trápíš.“ Velmi jsem se ulekl a řekl jsem králi: „Ať žije král na věky! Jak bych neměl vypadat ztrápeně, když město, kde jsou hroby mých otců, leží v troskách a jeho brány jsou zničeny ohněm!“ Král mi na to řekl: „Co si tedy přeješ?“ Pomodlil jsem se k Bohu nebes a odpověděl jsem králi: „Jestliže to král uzná za vhodné a jestliže tvůj služebník došel tvého zalíbení, propusť mě do Judska, kde jsou hroby mých otců, abych město znovu vystavěl.“ Král, vedle něhož seděla královna, se zeptal: „Jak dlouho potrvá tvá cesta a kdy se vrátíš?“ Královi se zalíbilo mě propustit, jakmile jsem udal určitý čas. Řekl jsem králi: „Jestliže to král uzná za vhodné, nechť jsou mi dány doporučující listy pro místodržitele v Zaeufratí, aby mi poskytli doprovod, dokud nepřijdu do Judska, a také list pro správce královských obor Asafa, aby mi dodal dříví na trámy k branám hradu při domě Božím, na městské hradby i na dům, k němuž se mám vydat.“ Král mi je dal, neboť dobrotivá ruka mého Boha byla nade mnou. Když jsem přišel k místodržitelům v Zaeufratí, dal jsem jim královské doporučující listy. Král také se mnou poslal velitele vojska a jezdce. Jakmile to uslyšel Sanbalat Chorónský a Tóbijáš, ten amónský otrok, popadla je strašná zlost, že přišel někdo, komu jde o dobro synů Izraele.
Tak jsem přišel do Jeruzaléma. Po třech dnech tamního pobytu jsem vstal v noci spolu s několika muži, ale neoznámil jsem nikomu, co mi můj Bůh vložil do srdce, abych udělal pro Jeruzalém. Neměl jsem s sebou žádné zvíře kromě toho, na němž jsem jel. Vyjel jsem v noci Údolní branou směrem k Dračí studni a k Hnojné bráně. Přitom jsem si pozorně všímal pobořených jeruzalémských hradeb a bran zničených ohněm. Pak jsem pokračoval k Studničné bráně a ke královskému rybníku; zde však nebylo místo pro zvíře, aby se mnou prošlo. Ubíral jsem se tedy v noci vzhůru úvalem a pozorně jsem si všímal hradeb. Pak jsem se obrátil, vjel jsem Údolní branou a vrátil se zpět. Představenstvo nevědělo o tom, kde jsem chodil a co dělám; dosud jsem totiž nic neoznámil Judejcům, ani kněžím ani šlechtě ani představenstvu ani ostatním, kteří pracovali na tom díle. Teď jsem jim řekl: „Sami vidíte, jak zle jsme postiženi. Jeruzalém je v troskách, jeho brány jsou zničeny ohněm. Pojďte a stavějme jeruzalémské hradby. A nebudeme nadále v potupě.“ Sdělil jsem jim, jak dobrotivá ruka mého Boha byla nade mnou, také i slova, jež mi řekl král. Odpověděli: „Nuže, dejme se do stavby!“ I vzchopili se k dobrému dílu.
Neh 4,1-17
Jakmile uslyšeli Sanbalat a Tóbijáš, Arabové, Amónci a Ašdóďané, že obnova jeruzalémských hradeb pokračuje, že se trhliny opět uzavírají, velmi vzplanuli. Vzájemně se smluvili, že vytáhnou proti Jeruzalému do boje a že v něm vyvolají zmatek. Modlili jsme se ke svému Bohu a stavěli proti nim na obranu stráže ve dne v noci. Juda říkal:
„Síla nosičů je podlomena,
všude jsou hromady sutin,
nejsme schopni hradby dostavět.“
Naši protivníci říkali: „Nic nepoznají a nic nepostřehnou, dokud mezi ně nevtrhneme. Pobijeme je a to dílo překazíme.“ Avšak Judejci, kteří sídlili v jejich blízkosti, přicházeli a varovali nás znovu a znovu: „Ze všech míst, kam se obrátíte, jdou proti nám!“ Proto jsem postavil stráž pod svatým místem při hradbách na nechráněných úsecích. Postavil jsem tam lid podle čeledí s meči, kopími a luky. Když jsem všechno přehlédl, šel jsem a řekl šlechticům, představenstvu a ostatnímu lidu: „Nebojte se jich, pamatujte na Panovníka velikého a budícího bázeň! Bojujte za své bratry, syny a dcery, ženy a domy!“
Jakmile naši nepřátelé uslyšeli, že je nám vše známo, pochopili, že Bůh překazil jejich záměr. My všichni jsme se vrátili na hradby, každý ke svému dílu. Avšak od onoho dne pracovala na díle jen polovina mých lidí, zatímco druhá polovina byla ozbrojena kopími, štíty, luky a pancíři. Velmožové stáli při celém domě judském. Ti, kdo stavěli hradby, nosiči břemen a nakladači, pracovali jednou rukou na díle a v druhé drželi zbraň. Všichni, kdo stavěli, měli meč připásaný na bedrech a tak stavěli, a vedle mne stál trubač. Řekl jsem šlechticům, představenstvu a ostatnímu lidu: „Dílo je veliké a rozsáhlé a my jsme rozděleni po hradbách daleko od sebe. Uslyšíte-li z některého místa zvuk polnice, shromažděte se tam k nám. Náš Bůh bude bojovat za nás.“ A pokračovali jsme v díle; polovina mužů držela kopí od svítání až do soumraku. V té době jsem také řekl lidu: „Každý se svým služebníkem nocujte uprostřed Jeruzaléma; v noci nás budou střežit, ve dne pracovat.“ Nikdo z nás si nesvlékal šat, ani já ani moji bratři ani moji lidé ani strážní, které jsem měl při sobě.
Neh 5,1-13
Strhl se pak veliký křik lidu, zvláště žen, proti jejich bratřím Judejcům. Jedni říkali: „Je nás mnoho s našimi syny a dcerami, musíme shánět obilí, abychom měli co jíst a zůstali naživu.“ Jiní říkali: „Svá pole, vinice a domy dáváme do zástavy, abychom sehnali obilí v tom hladu.“ Jiní opět říkali: „Musili jsme si vypůjčit na svá pole a vinice peníze na daň pro krále. A přece jsme se svými bratry jedno tělo, naše děti jsou jako jejich děti. Jenže my musíme své syny a dcery prodávat do otroctví, některé z našich dcer se již otrokyněmi staly, a nemůžeme nic proti tomu dělat. Naše pole a vinice patří jiným.“
Když jsem slyšel jejich křik a tato slova, vzplanul jsem hněvem. Rozhodl jsem se, že proti šlechticům a představenstvu povedu při. Vytkl jsem jim: „Půjčujete svým bratřím na lichvářský úrok“, a svolal jsem proti nim velké shromáždění. Řekl jsem jim: „My jsme vykoupili, pokud nám bylo možno, své bratry, Judejce, prodané pohanům. Naproti tomu vy své bratry prodáváte, aby byli prodáváni nám.“ Zmlkli a nenašli slov. Pokračoval jsem: „Co děláte, není dobré. Což nemáte žít v bázni před naším Bohem a uvarovat se pohanění ze strany pohanů, našich nepřátel? Také já, moji bratři a moji lidé, bychom od nich mohli požadovat úrok z peněz a obilí. Upustíme však od toho dluhu. Vraťte jim ještě dnes jejich pole, vinice, olivoví a domy i příslušnou částku peněz, obilí, moštu a čerstvého oleje, za něž jste jim půjčku poskytli.“ Odpověděli: „Vrátíme a nic od nich nebudeme požadovat. Uděláme to tak, jak jsi řekl.“ Svolal jsem tedy kněze a zavázal lid přísahou, že toto slovo dodrží. Také jsem vytřepal záhyby svého roucha a řekl jsem: „Právě teď nechť vytřepe Bůh každého muže, který toto slovo nedodrží, z jeho domu a vlastnictví; tak buď vytřepán a vyprázdněn.“ Nato celé shromáždění odpovědělo: „Amen.“ I chválili Hospodina, a lid to slovo dodržel.
Neh 8,1.5-18
Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli.
I otevřel Ezdráš knihu před zraky všeho lidu, stál totiž výše než ostatní lid. Když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš dobrořečil Hospodinu, Bohu velikému, a všechen lid odpověděl s pozdviženýma rukama: „Amen, amen.“ Padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi. Nato Jéšua, Baní, Šerebjáš, Jamín, Akúb, Šabetaj, Hódijáš, Maasejáš, Kelíta, Azarjáš, Józabad, Chanan a Pelajáš, levité, vysvětlovali lidu Zákon, zatímco lid stál na svém místě. Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli.
Nehemjáš, který byl místodržícím, a kněz Ezdráš, znalec Zákona, a levité, kteří vysvětlovali lidu Zákon, řekli všemu lidu: „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte.“ Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona. Dále jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ Také levité utěšovali všechen lid: „Utište se. Dnešní den je svatý, netrapte se!“ I rozešel se všechen lid, aby jedli a pili a posílali dárky; uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována.
Na druhý den se pak shromáždili představitelé rodů ze všeho lidu, kněží a levité ke znalci Zákona Ezdrášovi, aby si vyložili slova Zákona. Našli totiž zapsáno v Zákoně, jejž Hospodin vydal skrze Mojžíše, že Izraelci mají při slavnosti v sedmém měsíci sídlit ve stáncích a vyhlásit a rozhlásit ve všech svých městech a v Jeruzalémě: „Vyjděte na hory, přineste větve oliv šlechtěných i planých i myrtové a palmové a jiných listnatých stromů, abyste mohli udělat stánky, jak je psáno.“ Lid vyšel, přinesli větve a udělali stánky, každý na své střeše nebo na dvorku i na nádvořích Božího domu, na prostranství u Vodní brány a na prostranství u Efrajimovy brány. Celé shromáždění těch, kdo se vrátili ze zajetí, si udělalo stánky a sídlili v nich, což Izraelci nedělali od doby Jozua, syna Núnova, až do onoho dne. Byla z toho převeliká radost. Z knihy Božího zákona se četlo den co den, od prvního až do posledního dne. Po sedm dní slavili slavnost. Osmého dne bylo slavnostní shromáždění, jak je ustanoveno.
Neh 9,1-2.5-17.29-34
Dvacátého čtvrtého dne toho měsíce se Izraelci shromáždili k postu v žíněných rouchách a s prstí na hlavě. Izraelovi potomci se oddělili ode všech cizinců. Stáli a vyznávali své hříchy i nepravosti svých otců.Pak vyzvali levité Jéšua a Kadmíel, Baní, Chašabnejáš, Šerebjáš, Hódijáš, Šebanjáš a Petachjáš lid:
„Povstaňte, dobrořečte Hospodinu, svému Bohu, po všechny věky. Ať dobrořečí tvému slavnému jménu, vyvýšenému nad každé dobrořečení a chválu. Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě a nebeské zástupy se ti klanějí. Ty, Hospodine, jsi Bůh; ty jsi vyvolil Abrama a vyvedls jej z Ur-kasdímu a dals mu jméno Abraham. Shledal jsi, že jeho srdce je ti věrné, a uzavřel jsi s ním smlouvu, že zemi Kenaanců, Chetejců, Emorejců a Perizejců, Jebúsejců a Girgašijců dáš jeho potomstvu. Dostál jsi svému slovu, neboť jsi spravedlivý. Viděl jsi utrpení našich otců v Egyptě a slyšel jsi jejich úpění u Rákosového moře. I učinil jsi znamení a zázraky proti faraónovi a proti všem jeho služebníkům i proti všemu lidu jeho země, protože jsi poznal, jak se nad nimi zpupně vyvyšovali. Tak sis učinil jméno, jaké máš až dodnes. Rozpoltil jsi před nimi moře a oni prošli mořem po suchu; ale jejich pronásledovatele jsi uvrhl do hlubin jako kámen do dravých vod. Ve dne jsi je vodil sloupem oblakovým, v noci sloupem ohnivým, aby jim osvětloval cestu, po níž by šli. Sestoupil jsi na horu Sínaj a mluvil jsi s nimi z nebe, vydal jsi jim přímé řády a spolehlivá naučení, dobrá nařízení a přikázání. Učinil jsi jim známý svůj svatý den odpočinku, příkazy, nařízení a zákon jsi jim vydal skrze svého služebníka Mojžíše. Dal jsi jim chléb z nebe, když hladověli, vyvedl jsi jim vodu ze skaliska, když žíznili. A řekl jsi jim, aby šli obsadit zemi, o které jsi s pozvednutím ruky přísáhl, že jim ji dáš.
Ale oni, naši otcové, se zpupně vyvyšovali, byli tvrdošíjní a neposlouchali tvé příkazy. Odmítli poslouchat a ani si nevzpomněli na divuplné skutky, které jsi pro ně učinil. Byli tvrdošíjní a vzali si vzdorně do hlavy, že se vrátí do svého otroctví. Ty jsi však Bůh ochotný odpouštět, milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně milosrdný, proto jsi je neopustil.
Dával jsi jim výstrahu, abys je přivedl zpět ke svému zákonu. Oni se však zpupně vyvyšovali, neposlouchali tvé příkazy a prohřešovali se proti tvým řádům, které dávají život tomu, kdo se jimi řídí. Umíněně se obraceli zády, byli tvrdošíjní a neposlouchali. Měl jsi s nimi trpělivost po mnohá léta. Skrze své proroky jsi jim dával výstrahu svým duchem, ale neposlouchali. Proto jsi je vydal do rukou národů cizích zemí. Ale z nesmírného slitování jsi s nimi neskoncoval a neopustil jsi je, protože jsi Bůh milostivý a soucitný.
Nyní tedy, náš Bože, Bože veliký, mocný a budící bázeň, který zachováváš smlouvu a milosrdenství, nepokládej za málo všechny ty útrapy, které dolehly na nás, na naše krále, předáky, kněze a proroky, na naše otce a na všechen tvůj lid od doby asyrských králů až dodnes. Ty jsi spravedlivý ve všem, co na nás přišlo, neboť jsi jednal věrně, kdežto my jsme si počínali svévolně. Naši králové, předáci, kněží a otcové se neřídili tvým zákonem, nedbali na tvá přikázání a na tvá svědectví, kterými jsi je varoval.“
Neh 13,15-22
V oněch dnech jsem v Judsku viděl, že někteří lisují hrozny v den odpočinku, že přinášejí pytle obilí a nakládají na osly, a také že přinášejí do Jeruzaléma víno, hrozny a fíky a všelijaká břemena v den odpočinku. Varoval jsem je toho dne, kdy prodávali potraviny. Týřané tu byli usazeni; přinášeli ryby a všelijaké zboží a prodávali v den odpočinku Judovcům, a to přímo v Jeruzalémě. Měl jsem o to spor s judskými šlechtici a ptal jsem se jich: „Jakého zla se to dopouštíte? Znesvěcujete den odpočinku! Což právě tak nejednali vaši otcové? Proto náš Bůh uvedl všechno toto zlé na nás a na toto město. A vy jej zase popouzíte k hněvu proti Izraeli tím, že znesvěcujete den odpočinku.“
Když přede dnem odpočinku padl na jeruzalémské brány stín, rozkázal jsem, aby byla zavřena vrata a aby je neotvírali dříve než po dni odpočinku. Některé ze svých služebníků jsem postavil k branám, aby nikdo nenosil břemena v den odpočinku. Když kupci a prodavači všelijakého zboží nocovali jednou i dvakrát vně Jeruzaléma, varoval jsem je a vytýkal jsem jim: „Proč nocujete před hradbami? Bude-li se to opakovat, vztáhnu na vás ruku.“ Od té doby v den odpočinku nepřicházeli. Pak jsem přikázal levitům, aby se očistili a přišli střežit brány, aby byl svěcen den odpočinku.
Pamatuj na mne, Bože můj, také kvůli tomu a měj se mnou soucit podle svého hojného milosrdenství!
První Makabejská
Kronika povstání, vedeného Judou Makabejským, je nejmladší z knih Starého zákona. Po rozpadu říše Alexandra Velikého (+323 př.Kr.) připadla Palestina k Sýrii a syrský král Antiochos (+164 př.Kr.) začal i v Jeruzalémě prosazovat řecké náboženství. Povstání mělo úspěch a potomci Makabejských se stali Judskými králi. Proti Sýrii se ucházeli o ochranu římské republiky, až se nakonec i Judsko stalo římskou provincií – stejně jako Sýrie.
1Mk 2,1-42
V těch dnech povstal Matitjáš, syn Jóchanana, syna Šimeónova. Byl knězem ze synů Jójaríbových z Jeruzaléma, ale bydlel v Modeínu. Měl pět synů: Jóchanana zvaného Gaddí, Šimeóna, zvaného Thassi, Judu zvaného Makabejský, Eleazara zvaného Auaran, Jónatana zvaného Apfús. Viděl, jak se lidé rouhají v Judsku i v Jeruzalémě, a zvolal: „Běda mně, že jsem se narodil, abych viděl zkázu svého lidu, zkázu svatého města! Mám tu klidně sedět, když je město vydáno do rukou nepřátel a svatyně do rukou cizáků? Jeho chrám je jako muž beze cti. Všechno, co bylo jeho slávou, odvlekli jako kořist, na ulicích zabíjeli jeho děti, jeho jinoši zhynuli mečem nepřítele. Který pronárod ještě u nás nevládl a nekořistil? Všechna okrasa byla vzata městu, jež dříve svobodné se teď stalo otrokem. Hle, co nám bylo svaté, krásné a slavné, pohané zpustošili a znesvětili. K čemu je nám ještě život?“ Pak roztrhl Matitjáš a jeho synové svá roucha, oblékli žíněný šat a hořce naříkali.
Královi lidé, nutící lid k odpadnutí, přišli také do města Modeínu, aby zde dohlédli na konání obětí. Sešli se k nim mnozí Izraelci, i Matitjáš a jeho synové přišli na shromáždění. Královi lidé oslovili Matitjáše: „Jsi popředním v tomto městě, jsi slavný a vtipný, máš za sebou syny a přátele, předstup tedy jako první a učiň, co král nařizuje, jako to udělal lid ostatních národů i judští mužové a ti, kdo zůstali v Jeruzalémě. Pak budete královými přáteli ty i tvoji synové; poctí vás stříbrem, zlatem a mnohými dary.“ Matitjáš mocným hlasem odpověděl: „I když všechny národy v králově říši krále poslouchají a každý od náboženství svých otců odpadá a podrobuje se královým nařízením, já i moji synové a přátelé budeme žít podle smlouvy našich otců. Bože chraň, abychom opustili Zákon a jeho ustanovení. Králových nařízení neuposlechneme a od svého náboženství se neodchýlíme napravo ani nalevo!“ Když domluvil, předstoupil jeden židovský muž před očima všech, aby obětoval na oltáři v Modeinu podle králova nařízení. Když to Matitjáš uviděl, rozhorlil se do hloubi duše a zachvácen spravedlivým hněvem vrhl se na něho a u oltáře ho zabil. Současně zabil i králova zmocněnce, který vynucoval oběti, a rozbořil oltář.
Potom Matitjáš provolával po městě: „Každý, kdo horlí pro Zákon a zachovává smlouvu, ať jde za mnou!“ Nato on a jeho synové uprchli do hor a všechno, co měli, zanechali ve městě.
Do pouště tehdy odcházeli mnozí, kdo hledali právo a spravedlnost. Usazovali se tam se svými dětmi, ženami a stády, neboť zlé časy na ně tvrdě dolehly. Královským úředníkům a vojenské posádce v Jeruzalémě, v Davidově městě, bylo oznámeno, že se mužové mařící královské rozkazy uchýlili do úkrytů v poušti. Mnoho vojáků se vydalo je stíhat, dostihli je, obklíčili a chystali se napadnout je v den sobotní. Vyzývali je: „Zanechte odporu! Vyjděte a učiňte, co nařizuje král, a budete žít!“ Odpověděli: „Nevyjdeme a neučiníme, co nařizuje král; ani za nic neposkvrníme sobotu.“ Vojáci tedy na ně bezodkladně udeřili, ale oni jim neodpovídali ani kamenem po nich nehodili ani úkryty nezatarasili. Říkali si: „Raději všichni zemřeme ve své bezúhonnosti; nebe i země jsou svědky, že je to nespravedlivé vraždění.“ A tak na ně vojáci zaútočili, přestože byla sobota; zahynuli všichni i jejich ženy a děti i stáda, téměř tisíc lidí.
Když se to Matitjáš a jeho přátelé dověděli, velmi nad nimi hořekovali. Ujistili se navzájem: „Jestli všichni uděláme to, co udělali naši bratří, a nebudeme s pohany bojovat za svůj život a za Boží příkazy, co nejdříve nás vyhladí z povrchu země.“ Toho dne rozhodli: „Proti každému, kdo proti nám začne válku, budeme bojovat i v den sobotní! Nedáme se všichni pobít, abychom jako naši bratří zemřeli v úkrytech.“ Tehdy se k nim přidala skupina chasídů, statečných bohatýrů v Izraeli, věrně oddaných Zákonu.
1Mk 3,13-26
I uslyšel Sérón, vůdce syrského vojska, že Juda u sebe shromáždil zástup, sbor věrných, odhodlaných k boji, a řekl: „Porazím Judu a s ním ty, kdo znevážili králův výnos; získám si tak věhlas a proslavím se v království.“ Vytáhl do boje a s ním i silný zástup svévolníků, aby mu pomohli pomstít se na Izraelcích. Přiblížil se až k cestě u Bét-chorónu a Juda mu vyšel vstříc s nepatrným vojskem. Když Izraelci uviděli vojsko postupující proti nim, řekli Judovi: „Je nás hrstka, jak budeme moci bojovat proti tak veliké přesile? A ke všemu jsme dnes vysílení a hladoví.“ Juda odpověděl: „Množství lidí může být snadno zdoláno hrstkou, pro Nebe není rozdíl zachránit malým nebo velkým počtem. Vítězství ve válce nezáleží na množství vojska, sílu dává Nebe. Jdou proti nám plni pýchy a zloby, aby vyhladili nás i naše ženy a děti, aby nás oloupili. My však bojujeme za svůj život a za své zákony. Nebe samo je rozdrtí před našima očima, nebojte se jich!“ Sotvaže skončil, ihned se vrhl na nepřítele a Sérón i jeho vojsko byli rozdrceni. Pronásledovali ho od cesty k Bét-chorónu až do roviny; kolem osmi set mužů padlo, ostatní utekli do země Pelištejců. Na okolní pronárody padla bázeň a začali mít hrůzu z Judy a jeho bratrů. Jeho jméno proniklo až ke králi, mezi pohany se vyprávělo o jeho bitvách.
Zejména v pozdějších dobách se židé vyhýbali jmenování Hospodina, proto používali různé opisy, například „nebe“.
1Mk 6,1-16
Když táhl král Antiochos horskými krajinami, doslechl se, že v Persii je město Elymais, proslulé bohatstvím zlata a stříbra, že je tam velmi bohatý chrám, ve kterém jsou zlatem vyšívané látky, pancíře a zbraně, jež tam zanechal makedonský král Alexander, syn Filipův, který vládl nejprve v Řecku. Přitáhl tam a pokusil se město dobýt a vyplenit je, ale utrpěl nezdar. Ve městě se o jeho úmyslech včas dozvěděli a postavili se na odpor. Musel ustoupit a s velkým rozhořčením odtáhl odtud do Babylóna. Ještě v Persii jej zastihl posel se zprávou, že byla poražena vojska vyslaná do Judska; že Lýsiás, který táhl do Judska s velkým vojskem, byl zahnán na útěk a že židé znásobili svou sílu ukořistěnými zbraněmi, oddíly vojska a bohatým lupem, který vzali poraženému vojsku. Že v Jeruzalémě zbořili „ohavnost“, kterou postavil na oltáři, a svatyni obehnali vysokými hradbami, jako tomu bylo dříve, a podobně i jeho město Bét-súr. Když král uslyšel tyto zvěsti, zděsil se a velmi jím to otřáslo; klesl na lože, schvácen žalem, že se mu z jeho plánů nic nezdařilo. Po mnoho dní tak setrvával v hořkém bolu, až ucítil, že se blíží smrt. Svolal celou svou družinu a řekl: „Spánek se mi vzdaluje od očí, srdce mi poklesá starostí, říkám si v duchu: Do jakého soužení jsem se to dostal a jak velikými útrapami jsem nyní stíhán já, tolik ctěný a milovaný, dokud jsem byl při síle? Teď vzpomínám na zlo, které jsem spáchal v Jeruzalémě, kde jsem pobral všechno stříbrné a zlaté nádobí a bez důvodu nařídil vyhladit obyvatele Judska. To proto na mne přišlo tohle neštěstí, a já umírám žalem v cizí zemi.“ Zavolal Filipa, jednoho ze své družiny, a pověřil ho správou nad celým svým královstvím. Dal mu svou královskou čelenku, plášť a pečetní prsten a uložil mu starat se o jeho syna Antiocha a dosadit ho jednou na trůn. Král Antiochos pak zemřel roku stého čtyřicátého devátého.
1Mk 8,1-5.11-28
Tehdy uslyšel Juda o slávě Římanů, o jejich vojenské moci a o tom, že jednají blahovolně se všemi, kdo se k nim přidají; s těmi, kdo by k nim přišli, uzavírají přátelství, ačkoli sami jsou vojensky mocní. Líčili mu jejich války a statečnost, kterou se vyznamenali při dobývání země Galů, jak je ovládli a učinili poplatnými, i co udělali v Hispánii, jak se zmocnili tamějších dolů na stříbro a na zlato, jak svou chytrostí a vytrvalostí ovládli celé toto území, ačkoli bylo od nich velmi vzdáleno. Jak zničili krále, kteří na ně vytáhli ze vzdálených končin země, a způsobili jim těžké porážky a jak ti zbývající jim platí každoročně poplatky, jak i Filipa i Persea, krále Kitejců, a všechny, kdo se proti nim postavili, potřeli v bitvě a podmanili si je.
Připravili zkázu a porobu i ostatním královstvím a ostrovům, které se proti nim postavily, ale se svými přáteli a těmi, kdo se jim dali v ochranu, udržují přátelství. Tak se zmocnili království blízkých i vzdálených, jejich jméno budí strach každého, kdo o nich uslyší. Za krále ustanovují, komu sami chtějí pomoci na trůn, a sesazují, koho chtějí; tak veliké moci dosáhli. Při tom všem si však ani jeden z nich nenasadí diadém a neoblékne se do purpuru, aby si jím dodal lesku. Ustavili si senát a každý den se tři sta dvacet jeho členů radí o všem, co se týká správného chodu věcí a záležitostí všeho lidu. Každý rok svěřují vládu jednomu člověku. Ten panuje nad celou zemí a všichni ho poslouchají bez závisti nebo žárlivosti.
Juda vybral Eupolema, syna Jóchananova, vnuka Kósova, a Jásona, syna Eleazarova, a vyslal je do Říma, aby tam uzavřeli smlouvu o přátelství a spojenectví. Chtěli se zbavit svého jha, neboť pozorovali, že království Helénů chce Izraele zotročit. Poslové se vydali na cestu a po dlouhém putování přišli do Říma. Vešli do senátu, a když jim bylo uděleno slovo, promluvili: „Juda, zvaný Makabejský, jeho bratři a židovský lid nás posílají k vám, abychom s vámi sjednali spojenectví v boji i míru, abyste nás zapsali mezi své spojence a přátele.“ Toto prohlášení se Římanům zalíbilo. A toto je opis usnesení, jež bylo vyryto na bronzové desky a odesláno do Jeruzaléma, aby jim tam bylo připomínkou míru a spojenectví v boji: „Zdar Římanům a národu židovskému na moři i na souši na věčné časy! Ať je od nich vzdálen meč i nepřítel! Kdyby však hrozila válka nejprve Římu nebo komukoli ze spojenců v celém jejich impériu, pak se zúčastní boje celým srdcem i židovský národ podle příkazu chvíle. Nepřátelům nebudou dodávat a poskytovat potravu, zbraně, peníze, lodě. Tak rozhodl Řím. Tyto závazky budou plnit a nic neopomenou. Stejně tak, když zprvu bude hrozit válka židovskému národu, zúčastní se celou duší boje i Římané podle příkazu chvíle. Nepřátelům ani jejich spojencům nebudou dodávat potravu, zbraně, peníze ani lodě. Tak rozhodl Řím. Tyto závazky budou zachovávat nezištně.“
Druhá Makabejská
2Mk 1,1-9.18-36
Židé v Jeruzalémě a v judské krajině posílají bratrské pozdravy bratřím Židům v Egyptě a přejí jim dobro a pokoj: Kéž vám Bůh prokáže dobrotivost a rozpomene se na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, svými věrnými služebníky. Ať nakloní vaše nitro k tomu, abyste ho ctili a plnili jeho vůli celým srdcem i ochotnou duší. Ať otevře vaše srdce pro svůj Zákon a přikázání a daruje vám pokoj. Ať vyslyší vaše prosby a je k vám milostivý, ať vás neopouští v čase zlém. I my se zde nyní za vás modlíme. Za vlády Démétria roku stého šedesátého devátého jsme vám my, židé, napsali v nejvyšší tísni, která na nás dolehla v době, kdy Jáson a jeho stoupenci odpadli od svaté země a Božího království. Spálili bránu a prolili nevinnou krev; my však jsme se modlili k Hospodinu a byli jsme vyslyšeni. Přinesli jsme oběť i jemnou mouku, rozžehli světlo v svícnech a předložili chleby. Nuže, slavte i vy dny slavnosti stánků v měsíci kislevu. Psáno v roce stém osmdesátém osmém helénské éry.
Pětadvacátého dne měsíce kislevu hodláme slavit očištění chrámu, a proto pokládáme za potřebné vám oznámit, abyste i vy slavili slavnost stánků a ohně, na památku toho, že Nehemjáš vystavěl svatyni a oltář a přinesl oběti. Neboť tenkrát, když naši otcové byli odvedeni do Persie, zbožní kněží vzali tajně trochu ohně z oltáře a ukryli jej v hluboké studni, kde bylo vhodné místo bez vody. Tam jej bezpečně ukryli, takže to místo zůstalo všem neznámé. Když se po mnoha letech zalíbilo Bohu, Nehemjáš, vyslaný perským králem, poslal pro oheň potomky kněží, kteří jej ukryli. Oznámili nám, že nenašli oheň, ale hustou vodu. Nehemjáš poručil, aby ji nabrali a přinesli. Když bylo sneseno všechno, čeho třeba k oběti, nařídil kněžím, aby tou vodou polili dříví i to, co leželo na něm. Tak se stalo; po nějaké chvíli vysvitlo slunce předtím ukryté za mraky a vzplanul veliký oheň, až všichni užasli. Zatímco oheň trávil oběť, kněží se všemi přítomnými vykonali modlitbu, neboť když začal Jónatan, volali i ostatní jako Nehemjáš. Ta modlitba zněla takto:
„Panovníku Hospodine, Bože, Stvořiteli všeho, hrozný a mocný, spravedlivý a milosrdný! Ty jsi Král, jediný a dobrotivý, jediný vůdce, jediný spravedlivý, vševládný a věčný, zachraňující Izraele od všeho zlého, který sis vyvolil naše otce a posvětil je, přijmi tuto oběť za všechen svůj izraelský lid, střez svůj podíl a posvěť jej. Shromáždi naše rozptýlené, vysvoboď ty, kdo žijí jako otroci mezi pohany, shlédni na pohrdané a zneuctěné, ať pohané poznají, že ty jsi náš Bůh! Sevři mukami utlačovatele a ty, kdo se zpupně vypínají. Zasaď svůj lid na svém svatém místě, jak to slíbil Mojžíš.“
Potom kněží zpívali chvalozpěvy. Když obětní úkony skončily, poručil Nehemjáš vylít zbylou vodu na větší kameny. Jakmile se tak stalo, vyšlehl plamen, ztrácel se však ve světle zářícím z oltáře. Tato událost se stala všeobecně známou; i perskému králi bylo sděleno, že se na místě, kde kněží před svým odvlečením ukryli oheň, objevila voda, a tou že Nehemjášovi lidé posvětili oběti. Král dal to místo hradit, neboť usoudil, že je svaté, když si předtím tu věc ověřil. Těm, jimž chtěl projevit svou přízeň, rozdal mnoho rozličných darů. Nehemjášovi lidé tu tekutinu pojmenovali nefthar, což znamená „očištění“; většina ji nazývá nefthai.
Knihy básnické
Kniha Jób
Kniha Jób je jedna z nejhlubších v celé bibli. Je to drama spravedlivého člověka, kterého z ničeho nic postihne neštěstí. Svým přátelům si Jób stěžuje na svůj úděl a spolu s nimi se ptá, jaký má význam. Přátelé ho chvílemi těší, ujišťují o Boží spravedlnosti a několikrát vysloví i domněnku, že utrpení je trestem za nějaké Jóbovy špatnosti. Takovou možnost Jób odmítá a i závěrečné slovo Hospodinovo ji vyloučí. Příběh sice nakonec dopadne dobře, ale na řadu otázek stejně není odpověď. A tak zbývá jen neotřesitelná Jóbova věrnost ve všech zkouškách.
Naše ukázky nemohou postihnout celé bohatství této knihy, koho však zaujmou, měl by si knihu přečíst celou.
Jb 1,1-2,13
Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. Jeho stáda čítala sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku. Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily. Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ Tak činil Jób po všechny dny.
Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel.
Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: „Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil:
„Z života své matky jsem vyšel nahý,
nahý se tam vrátím.
Hospodin dal, Hospodin vzal:
jméno Hospodinovo buď požehnáno.“
Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného.
A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina. Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“ Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“
Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“ A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. Jeho žena mu však řekla:
„Ještě se držíš své bezúhonnosti?
Zlořeč Bohu a zemři.“
Ale on jí odpověděl:
„Mluvíš jako nějaká bláhová žena.
To máme od Boha přijímat jenom dobro,
kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“
Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.
O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.
„Satan“ znamená „žalobník“, nepřítel člověka před Bohem.
Jb 3,1-26
Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni.
Jób mluvil takto:
„Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil,
noc, kdy bylo řečeno: Je počat muž.
Ať se onen den stane temnotou,
shůry Bůh ať po něm nepátrá,
svítání ať se nad ním nezaskví.
Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci,
ať se na něj snese temné mračno,
zatmění dne ať na něj náhle padne.
A tu noc, tu mrákota ať vezme,
ať se netěší, že je mezi dny roku,
do počtu měsíců ať se nedostane.
Ta noc ať je neplodná,
žádné plesání ať do ní nepronikne.
Ať ji zatratí, kdo zaklínají den,
ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana.
Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat,
ať nevzejde světlo, když je bude očekávat,
aby nespatřila řasy zory,
neboť neuzavřela život mé matky,
neskryla trápení před mým zrakem.
Proč jsem byl brán na kolena
a nač kojen z prsů?
Ležel bych teď v klidu,
spal bych, došel odpočinku
spolu s králi a zemskými rádci,
jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky,
nebo s velmoži, co měli plno zlata
a domy si naplnili stříbrem,
nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu,
jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.
Svévolníci přestanou tam bouřit,
zemdlení tam dojdou odpočinku,
vězňové jsou rovněž bez starostí,
neslyší křik poháněče,
malý i velký jsou si tam rovni,
otrok je tam svobodný, bez pána.
Proč dopřává Bůh bědnému světlo,
život těm, kdo mají v duši hořkost,
kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde,
ač ji vyhledávají víc než skryté poklady,
těm, kdo radostí by jásali
a veselili se, že našli hrob?
A proč muži, kterému je cesta skryta,
ji Bůh zatarasil?
Místo abych pojedl, jen vzdychám,
nářek ze mne tryská jako voda;
čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo,
dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal.
Nepoznal jsem klidu ani míru
ani odpočinutí – a přišla bouře.“
Jb 38,1-11.19-41
Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy:
„Kdo to zatemňuje úradek Boží
neuváženými slovy?
Nuže, opásej si bedra jako muž,
budu se tě ptát a poučíš mě.
Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?
Pověz mi, víš-li něco rozumného o tom.
Víš, kdo stanovil její rozměry,
kdo nad ní natáhl měřící šňůru?
Do čeho jsou zapuštěny její podstavce,
kdo kladl její úhelný kámen,
zatímco jitřní hvězdy společně plesaly
a všichni synové Boží propukli v hlahol?
Kdo sevřel moře vraty,
když se valilo z lůna země,
když jsem mu určil za oděv mračno
a za plénku temný mrak,
když jsem mu stanovil meze,
položil závory a vrata
a řekl: Až sem smíš přijít, ale ne dál;
zde se složí tvé nespoutané vlnobití!
Kde je cesta k obydlí světla?
Kde má své místo temnota?
Můžeš je vykázat do jejich hranic?
Máš ponětí o stezkách k jejich domu?
Tušil jsi, že se jednou narodíš
a jak velký bude počet tvých dnů?
Přišel jsi někdy ke skladům sněhu,
spatřil jsi sklady krupobití,
které si šetřím pro časy soužení,
pro den války a boje?
Kde je cesta k místu, kde se dělí světlo?
Odkud se žene na zemi východní vítr?
Kdo vyryl koryta povodni
a bouřnému mračnu cestu,
aby pršelo na liduprázdnou zemi,
na poušť, v níž člověka není,
aby se napojila místa pustá a zpustošená
a vzešla mladá tráva?
Má snad déšť otce?
Kdo zplodil krůpěje rosy?
Z čího lůna vyšel led?
Kdo rodí nebeské jíní?
Vody tuhnou na kámen,
zamrzá hladina propastné tůně.
Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád
nebo rozvázat pouta Orióna?
Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas
a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými?
Víš, jaké jsou řády nebes?
Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi?
Pozvedneš svůj hlas k oblaku,
aby tě přikryla spousta vod?
Posíláš snad pro blesky, aby přišly
a ohlásily se ti: Tu jsme?
Kdo dal ibisovi moudrost
a kohoutovi rozum?
Kdo je tak moudrý, aby sečetl mraky?
Kdo složí nebeské měchy,
když prach se v slitinu spojí
a hroudy k sobě přilnou?
Můžeš ulovit pro lva kořist
a uspokojit lačnost lvíčat,
když se krčí v peleších,
číhají ve svém doupěti v houští?
Kdo opatří úlovek krkavci,
když jeho mláďata volají k Bohu
a bloudí bez potravy?“
Hospodin dále řekl Jóbovi toto:
„Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat?
Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“
Jób na to Hospodinu odpověděl:
„Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný!
Kladu si na ústa ruku.
Jednou jsem už promluvil a nevím co odpovědět,
ba i podruhé, ale nemohu pokračovat.“
Jb 42,7-10
Když Hospodin k Jóbovi domluvil tato slova, řekl Elífazovi Témanskému: „Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób. Vezměte tedy za sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jóbovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.“ I šli Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský učinit, co jim Hospodin nařídil. A Hospodin Jóba milostivě přijal. Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele, a dal mu všeho dvojnásob, než míval.
Žalmy
Žalmy jsou náboženské písně, které se zpívaly a zpívají při židovských i křesťanských bohoslužbách a často slouží i jako modlitby. Některé z nich se připisují králi Davidovi, Šalomounovi, některé vznikly později. Pokud je v záhlaví žalmu napsáno „Davidův“, znamenalo to spíše, že je pro krále určen, než označení autora. Král ho pak zpíval jménem celého národa, takže „já“ v něm neznamená jednotlivého člověka, ale Izrael.
Některé z nich vznikly v tísni a v nebezpečí, jiné ve chvílích radosti, některé jsou prosbou o záchranu a odpuštění, jiné vyjadřují vděčnost. Kdo má smysl pro upřímnost a hloubku básnického slova, najde mezi nimi to pravé slovo pro každou životní příležitost.
Žalm 6
Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu,
netrestej mě ve svém rozhořčení!
Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu,
Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem.
Má duše je tolik vyděšená,
a ty Hospodine, dokdy budeš váhat?
Vrať se, Hospodine, braň mě,
pro své milosrdenství mě zachraň!
Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat;
což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?
Vyčerpán jsem nářkem,
každé noci smáčím svou podušku pláčem,
skrápím slzami své lože.
Zrak mi slábne hořem,
kalí se mi vinou všech mých protivníků.
Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti!
Hospodin můj hlasitý pláč slyší,
Hospodin slyší mou prosbu,
moji modlitbu Hospodin přijme.
Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele.
Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.
„V podsvětí …“: i v Izraeli se vyskytovala představa, běžná v celém starověku, že mrtví vedou jakýsi stínový život někde hluboko pod zemí, v podsvětí. „Jsou jako by nebyli“.
Žalm 8
Hospodine, Pane náš,
jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!
Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.
Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val
proti svým protivníkům
a zastavil nepřítele planoucího pomstou.
Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů,
měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:
Co je člověk, že na něho pamatuješ,
syn člověka, že se ho ujímáš?
Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu,
korunuješ ho slávou a důstojností.
Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou,
všechno pod nohy mu kladeš:
všechen brav a skot a také polní zvířata
a ptactvo nebeské a mořské ryby,
i netvora, který se prohání po mořských stezkách.
Hospodine, Pane náš,
jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!
ŽALM 14
Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“
Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou,
nikdo nic dobrého neudělá.
Hospodin na lidi pohlíží z nebe,
chce vidět, má-li kdo rozum,
dotazuje-li se po Boží vůli.
Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho,
nikdo nic dobrého neudělá,
naprosto nikdo.
Což nevědí všichni, kdo páchají ničemnosti,
kdo jedí můj lid, jako by jedli chleba,
ti, kdo Hospodina nevzývají,
že se jednou třást budou strachem?
S pokolením spravedlivého je Bůh.
Radu poníženého ostouzíte,
ale Hospodin je jeho útočiště.
Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása!
Až Hospodin změní úděl svého lidu,
bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje.
Sijón je chrámové návrší v Jeruzalémě.
Žalm 18,7-20
V soužení jsem vzýval Hospodina,
k svému Bohu o pomoc jsem volal.
Uslyšel můj hlas ze svého chrámu,
mé volání proniklo až k jeho sluchu.
Země se zachvěla, roztřásla se,
hory v základech se hnuly,
chvěly se před jeho plamenným hněvem.
Z chřípí se mu valil dým,
z úst sžírající oheň,
planoucí řeřavé uhlí.
Sklonil nebesa a sestupoval,
pod nohama černé mračno.
Na cheruba usedl a letěl
a vznášel se na perutích větru.
Temno učinil svou skrýší,
stánkem kolem sebe,
temné vodstvo, mračna prachu.
Mračna se hnala před jeho jasem,
krupobití a hořící uhlí.
Hospodin na nebi zaburácel,
Nejvyšší vydal svůj hlas,
krupobití a hořící uhlí.
Vyslal své šípy a rozehnal mračna,
množstvím blesků je uvedl v zmatek.
Tu se objevila koryta vod,
základy světa se obnažily,
když jsi Hospodine, zaútočil,
když jsi zadul svým hněvivým dechem.
Vztáhl ruku z výše, uchopil mě,
vytáhl mě z nesmírného vodstva.
Nepříteli mocnému mě vyrval,
těm, kdo nenáviděli mě, kdo zdatnější byli.
Přepadli mě v den mých běd,
ale Hospodin mě podepíral,
učinil mě volným;
ubránil mě, protože si mě oblíbil.
Cherub je posel Boží, anděl.
Žalm 19
Nebesa vypravují o Boží slávě,
obloha hovoří o díle jeho rukou.
Svoji řeč předává jeden den druhému,
noc noci sděluje poznatky.
Není to řeč lidská, nejsou to slova,
takový hlas od nich nelze slyšet.
Jejich tón zvučí celičkou zemí,
zní jejich hovor po širém světě.
Bůh slunci na nebi postavil stan.
Ono jak ženich z komnaty vyjde,
vesele jak rek, když běží k cíli.
Vychází na jednom okraji nebes,
probíhá obloukem k druhému konci
a nic se neskryje před jeho žárem.
Následující žalm se podle Matoušova evangelia modlil Ježíš na kříži:
Žalm 22,2 – 23
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Daleko spása má, ač o pomoc volám.
Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš,
nemohu se ztišit ani v noci.
Ty jsi ten Svatý, jenž trůní
obklopen chválami Izraele.
Otcové naši doufali v tebe,
doufali, tys jim dal vyváznout.
Úpěli k tobě a unikli zmaru,
doufali v tebe a nebyli zahanbeni.
Já však jsem červ a ne člověk,
potupa lidství, povrhel lidu.
Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích,
šklebí se na mě, potřásají hlavou:
„Svěř to Hospodinu!“
„Ať mu dá vyváznout,
ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“
Ty jsi mě vyvedl z života matky,
chovals mě v bezpečí u jejích prsou.
Na tebe jsem odkázán už z lůna,
z života mé matky ty jsi můj Bůh.
Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení,
na pomoc nikoho nemám!
Množství býků mě kruhem svírá,
bášanští tuři mě obstoupili.
Rozevírají na mě tlamu
jak řvoucí lev, když trhá kořist.
Rozlévám se jako voda,
všechny kosti se mi uvolňují,
jako vosk je mé srdce,
rozplynulo se v mém nitru.
Jako střep vyschla má síla,
jazyk mi přisedl k patru.
Vrháš mě do prachu smrti!
Smečka psů mě kruhem svírá,
zlovolná tlupa mě obkličuje;
sápou se jako lev na mé ruce a nohy,
mohu si spočítat všechny své kosti.
Pasou se na mně svým zrakem.
Dělí se o mé roucho,
losují o můj oděv.
Nebuď mi vzdálen, Hospodine,
má sílo, pospěš mi na pomoc!
Vysvoboď mou duši od meče,
chraň jediné, co mám, před psí tlapou;
zachraň mě ze lví tlamy,
před rohy jednorožců!
A tys mi odpověděl.
Žalm 27,4-5
O jedno jsem prosil Hospodina
a jen o to budu usilovat;
abych v domě Hospodinově směl bydlet
a po všechny dny, co živ budu,
abych patřil na Hospodinovu vlídnost
a zpytoval jeho vůli v chrámu.
On mě ve zlý den
schová ve svém stánku,
ukryje mě v skrýši svého stanu,
na skálu mě zvedne.
Žalm 31,10-15
Hospodine, smiluj se, vždyť se tak soužím,
zrak mi slábne hořem,
moje duše i mé tělo chřadnou.
V strastech pomíjí můj život,
moje léta v nářku,
pro mou nepravost mi ubývá sil
a mé kosti slábnou.
Potupen jsem všemi protivníky,
a sousedy nejvíc;
známí ze mne mají strach,
spatří-li mě venku, vyhnou se mi.
Sešel jsem jim z mysli jako mrtvý,
jako rozbitá nádoba.
Z mnoha stran pomluvy slyším.
Kolkolem děs!
Smlouvají se na mě,
kují pikle, chtějí mi vzít život.
Já však, Hospodine, důvěřuji tobě,
pravím: „Ty jsi můj Bůh.“
Žalm 49,1-16
Slyšte to, všichni lidé,
všichni obyvatelé světa, naslouchejte,
ať jste rodu prostého anebo urození,
boháči i ubožáci.
Moje ústa budou vyhlašovat moudrost,
mé srdce bude rozjímat o rozumnosti.
Nakloním své ucho ku příslovím,
při citaře předložím svou hádanku i výklad.
Proč bych se bál ve zlých dnech,
když mě obklopují zvrhlí záškodníci,
kteří spoléhají na své jmění
a svým velkým bohatstvím se chlubí?
Nikdo nevykoupí ani bratra,
není schopen vyplatit Bohu sám sebe.
Výkupné za lidský život je tak velké,
že se každý musí provždy zříci toho,
že by natrvalo, neustále žil
a nedočkal se zkázy.
Vždyť vidí, že umírají moudří,
hynou stejně jako hlupák nebo tupec
a své jmění zanechají jiným.
Ti však myslí, že tu jejich domy budou věčně,
jejich příbytky po všechna pokolení,
svými jmény nazývají role.
Ale člověk, byť byl ve cti, nemusí ani noc přečkat;
podobá se zvířatům, jež zajdou.
To je cesta těch, kdo bláznovství se drží;
za nimi jdou ti, kdo si libují v jejich řečech.
Ženou se jak ovce do podsvětí,
sama smrt je pase.
Zrána je pošlapou lidé přímí,
a co vytvořili, zhltne podsvětí,
trvání to nemá.
Avšak mne Bůh ze spárů podsvětí vykoupí,
on mě přijme!
„Přísloví“ i „hádanka“ je látka k přemýšlení, počátek moudrosti.
Žalm 80,5-20
Hospodine, Bože zástupů,
jak dlouho budeš dýmat hněvem
při modlitbách svého lidu?
Chlebem slzí jsi je krmil,
pít jsi jim dal slzy plnou měrou.
Pro sousedy jsme předmětem sváru,
nepřátelům pro smích.
Bože zástupů, obnov nás,
ukaž jasnou tvář a budem zachráněni!
Vinnou révu z Egypta jsi vyňal,
vypudil jsi pronárody a ji jsi zasadil.
Připravil jsi pro ni všechno,
zapustila kořeny a rozrostla se v zemi.
Hory přikryla svým stínem,
její ratolesti jsou jak Boží cedry,
rozložila výhonky až k moři
a své úponky až k řece.
Proč pobořils její zídky?
Aby trhali z ní všichni, kdo jdou kolem?
Rozrývá ji kanec z lesa
a spásá ji polní havěť.
Bože zástupů, navrať se,
shlédni z nebe, popatři,
ujmi se té révy,
kmene, který pravice tvá zasadila,
letorostu, jejž sis vypěstoval.
Spálena je ohněm, porubána,
zachmuřil jsi tvář a hynou.
Nad mužem své pravice drž svoji ruku,
nad synem člověka, letorostem, jejž sis vypěstoval.
Nikdy se tě nespustíme,
zachovej nám život,
ať můžeme vzývat tvoje jméno.
Hospodine, Bože zástupů, obnov nás,
ukaž jasnou tvář a budem zachráněni!
Vinná réva jako šlechtěná rostlina, která vyžaduje starost a péči, je obraz Izraele – vinice, obehnaná zídkou.
Žalm 90,1-6
Panovníku, u tebe jsme měli domov
v každém pokolení!
Než se hory zrodily,
než vznikl svět a země,
od věků na věky jsi ty, Bože.
Ty člověka v prach obracíš,
pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“
Tisíc let je ve tvých očích
jako včerejšek, jenž minul,
jako jedna noční hlídka.
Jako povodeň je smeteš, prchnou jako spánek,
jsou jak tráva, která odkvétá hned ráno:
zrána rozkvete a už odkvétá,
večer uvadne a uschne.
Žalm 96,1-13
Zpívejte Hospodinu píseň novou,
zpívej Hospodinu, celá země!
Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu,
zvěstujte den ze dne jeho spásu,
vypravujte mezi pronárody o jeho slávě,
mezi všemi národy o jeho divech,
neboť veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný,
budí bázeň, je nad všechny bohy.
Všechna božstva národů jsou bůžci,
ale Hospodin učinil nebe.
Před jeho tváří velebná důstojnost,
moc a lesk v svatyni jeho.
Lidské čeledi, přiznejte Hospodinu,
přiznejte Hospodinu slávu a moc,
přiznejte Hospodinu slávu jeho jména!
Přineste dar, vstupte do nádvoří jeho,
v nádheře svatyně se klaňte Hospodinu!
Svíjej se před ním, celá země!
Říkejte mezi pronárody: Hospodin kraluje!
Pevně je založen svět, nic jím neotřese.
On povede při národů podle práva.
Nebesa se zaradují, rozjásá se země,
moře i s tím, co je v něm, se rozburácí,
pole zazní jásotem, i všechno, co je na něm.
Tehdy zaplesají všechny stromy v lese
vstříc Hospodinu, že přichází,
že přichází soudit zemi.
On bude soudit svět spravedlivě
a národy podle své pravdy.
Žalm 104,1-31
Dobrořeč, má duše, Hospodinu!
Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký,
oděl ses velebnou důstojností.
Halíš se světlem jak pláštěm,
rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu.
Mezi vodami si kleneš síně,
z mračen si vůz činíš
a vznášíš se na perutích větru.
Z vichrů si činíš své posly,
z ohnivých plamenů sluhy.
Zemi jsi založil na pilířích,
aby se nehnula navěky a navždy.
Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem.
Nad horami stály vody;
pohrozils a na útěk se daly,
rozutekly se před tvým hromovým hlasem.
Když vystoupila horstva, klesly do údolí,
do míst, která jsi jim určil.
Mez, kterou jsi stanovil, už nepřekročí,
nepřikryjí znovu zemi.
Prameny vysíláš do potoků,
které mezi horami se vinou.
Napájejí veškerou zvěř polí,
divocí osli tu hasí žízeň.
Při nich přebývá nebeské ptactvo,
ozývá se v ratolestech.
Ze svých síní zavlažuješ hory,
země se sytí ovocem tvého díla.
Dáváš růst trávě pro dobytek
i rostlinám, aby je pěstoval člověk,
a tak si ze země dobýval chléb.
Dáváš víno pro radost lidskému srdci,
až se tvář leskne víc než olej;
chléb dodá lidskému srdci síly.
Hospodinovy stromy se sytí vláhou,
libanónské cedry, které on zasadil.
A tam hnízdí ptactvo,
na cypřiších má domov čáp.
Horské štíty patří kozorožcům,
skaliska jsou útočištěm pro damany.
Učinil jsi měsíc k určování času,
slunce ví, kdy k západu se schýlit.
Přivádíš tmu, noc se snese,
celý les se hemží zvěří;
lvíčata řvou po kořisti,
na Bohu se dožadují stravy.
Slunce vychází a stahují se,
v doupatech se ukládají k odpočinku.
Člověk vyjde za svou prací
a koná službu až do večera.
Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine!
Všechno jsi učinil moudře;
země je plná tvých tvorů.
Tu je veliké a širé moře:
hemží se v něm nespočetných živočichů
maličkých i velkých,
plují po něm lodě.
Vytvořil jsi livjátana, aby v něm dováděl.
A to vše s nadějí vzhlíží k tobě,
že jim dáš v pravý čas pokrm;
rozdáváš jim a oni si berou,
otevřeš ruku a nasytí se dobrým.
Skryješ-li tvář, propadají děsu,
odejmeš-li jejich ducha, hynou,
v prach se navracejí.
Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu,
a tak obnovuješ tvářnost země.
Hospodinova sláva potrvá věčně!
Hospodin se bude radovat ze svého díla.
Propastná tůň je prvotní chaos, propast nebytí, z níž svět vystoupil na počátku.
Livjátan (Leviatan) je bájná mořská nestvůra.
Žalm 114
Když vyšel Izrael z Egypta,
Jákobův dům z lidu temné řeči,
stal se Juda Boží svatyní,
Izrael Božím vladařstvím.
Moře to vidělo a dalo se na útěk,
Jordán se nazpět obrátil,
hory poskakovaly jako berani
a pahorky jako jehňata.
Moře, co je ti, že utíkáš,
Jordáne, že se zpět obracíš?
Hory, proč poskakujete jako berani,
a vy, pahorky, jako jehňata?
Chvěj se, země, před Pánem,
před Bohem Jákobovým!
On proměňuje skálu v jezero,
křemen v prameny vod.
„Lid temné řeči“ jsou Egypťané: nebylo jim rozumět.
Žalm 122
Zaradoval jsem se, když mi řekli:
Půjdem do Hospodinova domu!
A naše nohy již stojí
ve tvých branách, Jeruzaléme.
Jeruzalém je zbudován jako město
semknuté v jediný celek.
Tam nahoru vystupují kmeny,
Hospodinovy to kmeny,
Izraeli na svědectví,
vzdát Hospodinovu jménu chválu.
Tam jsou postaveny soudné stolce,
stolce Davidova domu.
Vyprošujte Jeruzalému pokoj:
Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují!
Kéž je na tvých valech pokoj,
kéž se tvé paláce těší klidu!
Pro své bratry, pro své druhy
vyhlašuji: „Budiž v tobě pokoj!“
Pro dům Hospodina, našeho Boha,
usiluji o tvé dobro.
Žalm 126
Když Hospodin úděl Sijónu změnil,
bylo nám jak ve snu.
Tehdy naše ústa naplnil smích
a náš jazyk plesal.
Tehdy se říkalo mezi pronárody:
„Hospodin s nimi učinil velké věci.“
Hospodin s námi učinil velké věci,
radovali jsme se.
Hospodine, změň náš úděl,
jako měníš potoky na jihu země!
Ti, kdo v slzách sejí,
s plesáním budou sklízet.
S pláčem nyní chodí, kdo rozsívá,
s plesáním však přijde, až ponese snopy.
Následující žalm, latinsky De profundis, je často zhudebňován.
Žalm 130
Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine,
Panovníku, vyslyš můj hlas!
Kéž tvé ucho pozorně vyslechne
moje prosby.
Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti,
kdo obstojí, Panovníku?
Ale u tebe je odpuštění:
a tak vzbuzuješ bázeň.
Skládám naději v Hospodina,
má duše v něho naději skládá,
čekám na jeho slovo.
Má duše vyhlíží Panovníka
víc než strážní jitro,
když drží stráž k ránu.
Čekej, Izraeli, na Hospodina!
U Hospodina je milosrdenství,
hojné je u něho vykoupení,
on vykoupí Izraele
ze všech jeho nepravostí.
Žalm 137,1-6
U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem
ve vzpomínkách na Sijón.
Své citary jsme v té zemi
zavěsili na topoly,
když nás ti, kdo nás odvlekli,
vybízeli tam ke zpěvu,
trýznitelé k radovánkám:
„Zazpívejte nám některý ze sijónských zpěvů!“
Jak bychom však mohli zpívat
píseň Hospodinovu v té cizí zemi?
Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu,
ať mi má pravice sloužit zapomene.
Ať mi jazyk přilne k patru,
nebudu-li si tě připomínat,
nebudu-li Jeruzalém považovat
za svou svrchovanou radost.
Žalm 146
Chval, duše má, Hospodina!
Hospodina budu chválit po celý svůj život,
svému Bohu zpívat žalmy, co živ budu.
Nedoufejte v knížata,
v člověka, u něhož záchrany není.
Jeho duch odchází, on se vrací do své země,
tím dnem berou za své jeho plány.
Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova,
kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu,
jenž učinil nebesa i zemi
s mořem a vším, co k nim patří,
jenž navěky zachovává věrnost.
Utištěným dopomáhá k právu,
hladovým chléb dává.
Hospodin osvobozuje vězně.
Hospodin otvírá oči slepým,
Hospodin sehnuté napřimuje,
Hospodin miluje spravedlivé.
Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova,
ujímá se sirotka i vdovy,
svévolným však mate cestu.
Hospodin bude kralovat věčně,
Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení.
Píseň písní
Píseň písní (či Velepíseň, jak se jí někdy také říká) můžeme číst jako milostnou báseň a je dobře možné, že tak také původně vznikla. Velmi se podobá písním, jaké se zpívaly při svatbách. Proč se tedy dostala do bible?
Dávní izraelští básníci, učitelé zákona, zbožní mistři a vykladači Písma dobře věděli, že vidět vztah mezi Izraelem a jeho Bohem jen jako právní vztah, vztah smlouvy či zákona, určení, co se smí a nesmí, je velice málo. Už v těch nejstarších biblických písních, jako je Píseň Debořina (Sd 5), u proroků a v žalmech je to vztah skutečné lásky, starosti, péče a někdy dokonce i žárlivosti. Proto se velice brzy začal vztah Hospodinův k Izraeli přirovnávat k lásce dvou lidí a Píseň písní je toho nejkrásnějším dokladem. Patřila ke svátečnímu čtení a rabíni si jí velice vážili, jeden dokonce řekl, že je v ní zahrnuto úplně všechno. Tak ji četli i pozdější křesťanští spisovatelé, mystikové a věřící.
Pís 2,1-13
Jsem kvítek šáronský,
lilie v dolinách.
Jako lilie mezi trním,
tak má přítelkyně mezi dcerami.
Jako jabloň mezi lesními stromy,
tak můj milý mezi syny.
Usedla jsem žádostivě v jeho stínu,
jeho ovoce mi sládne na rtech.
On mě uvedl do domu vína,
jeho prapor nade mnou je láska.
Občerstvěte mě koláči hroznovými,
osvěžte mě jablky,
neboť jsem nemocna láskou.
Jeho levice je pod mou hlavou,
jeho pravice mě objímá.
Zapřísahám vás,
jeruzalémské dcery,
při gazelách a při polních laních;
nebuďte a nezburcujte lásku,
dokud nebude chtít sama.
Hlas mého milého!
Hle, právě přichází,
hory přeskakuje,
přenáší se přes pahorky.
Gazele se podobá můj milý
nebo kolouškovi.
Hle, právě stojí za naší zídkou,
nahlíží do oken,
dívá se mřížovím.
Můj milý se ozval, řekl mi:
„Vstaň, má přítelkyně, krásko má,
a pojď!
Hle, zima pominula,
lijavce přešly, jsou tytam.
Po zemi se objevují květy,
nadešel čas prořezávat révu,
hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.
Fíkovník nasadil první plody,
voní kvítky vinné révy.
Vstaň, má přítelkyně, krásko má,
a pojď!“
Jak jsi krásná, přítelkyně moje,
jak jsi krásná,
oči tvé jsou holubice
pod závojem,
vlasy tvé jsou jako stáda koz,
které se hrnou z hory Gileádu.
Zuby tvé jsou jako stádo ovcí před stříháním,
jež z brodiště vystupují,
a každá z nich vrhne po dvou,
žádná z nich neplodná nezůstane.
Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty,
ústa tvá půvabu plná.
Jak rozpuklé granátové jablko
jsou tvoje skráně pod závojem.
Tvé hrdlo je jak Davidova věž
z vrstev kamene zbudovaná,
tisíc na ní zavěšeno štítů,
samých pavéz bohatýrů.
Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci,
dvojčátka gazelí,
která se v liliích pasou.
Než zavane den
a stíny dají se v běh,
vydám se k myrhové hoře,
k pahorku kadidlovému.
Celá jsi krásná, přítelkyně moje,
poskvrny na tobě není.
Knihy moudrosti
Knihy Přísloví, Kazatel a další patří mezi tzv. literaturu moudrosti, velice oblíbenou zejména v pozdějších dobách. Jsou to vlastně sbírky naučení, životních zkušeností i přísloví v našem dnešním smyslu. Tento druh literatury vznikl patrně v Egyptě, ale rozšířil se rychle po celém Předním východě. Biblické knihy tohoto druhu se ovšem liší tím, že jejich moudrost je více či méně založena na Zákoně Hospodinově – i když je v nich i mnoho prvků převzatých z okolních kultur.
Přísloví Šalomounova
Př 1,8-18
Můj synu, poslouchej otcovo kárání
a matčiným poučováním neopovrhuj.
Budou ti půvabným věncem na hlavě
a náhrdelníkem na tvém hrdle.
Můj synu, kdyby tě lákali hříšníci,
nepřivoluj!
Kdyby tě přemlouvali: „Pojď s námi,
vražedné úklady nastrojíme,
počíháme si na nevinného bez důvodu,
pohltíme je, jako podsvětí pohlcuje živé,
bezúhonní budou jako ti, kdo sestupují do jámy,
přijdeme si na rozličný drahocenný majetek
a domy kořistí si naplníme,
spoj svůj úděl s námi,
budem mít všichni jeden měšec“ –
můj synu, nechoď s nimi jejich cestou,
zdržuj svou nohu od jejich stezky,
neboť jejich nohy běží za zlem,
pospíchají prolévat krev.
Je zbytečné sypat pod síť,
když to každý okřídlenec vidí.
Oni však strojí ty vražedné úklady proti sobě,
číhají na vlastní duši.
Takové jsou stezky všech, kdo za ziskem se honí.
„Sypat pod síť …“: na návnadu pod sítí se chytali ptáci.
Př 6,6-9
Jdi k mravenci, lenochu,
dívej se, jak žije, ať zmoudříš.
Ač nemá žádného vůdce,
dozorce či vládce,
opatřuje si v létě pokrm,
o žních sklízí svou potravu.
Jak dlouho, lenochu, budeš ležet?
Kdy se probudíš ze svého spánku?
Př 11,24
Někdo rozdává a přibývá mu stále,
kdežto ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek.
Př 13,12
Dlouhým čekáním zemdlívá srdce,
kdežto splněná touha je stromem života.
Př 14,13
Také při smíchu bolívá srdce
a na konci radosti bývá žal.
Př 16,32
Lepší je shovívavý než bohatýr,
a kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města.
Př 17,12.14.28
Raději potkat medvědici zbavenou mláďat
než hlupáka s jeho pošetilostí.
Protrhne vodní hráz, kdo začne svár,
přestaň dřív, než propukne spor.
I pošetilec, když mlčí, může být pokládán za moudrého,
nechá-li rty zavřené, za rozumného.
Př 20,14
„Špatné, špatné“, říká kupující,
ale jen poodejde, už se tím chlubí.
Př 21,19
Lépe je bydlet v zemi pusté
než se ženou svárlivou a zlostnou.
Př 23,4-5
Neštvi se za bohatstvím,
z vlastního rozumu toho zanech.
Jen letmo na ně pohlédneš, už není!
Vždycky si opatří křídla, jak orel odlétne k zemi.
Př 24,10-12
Budeš-li v čas soužení liknavý,
budeš se svou silou v úzkých.
Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt;
což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu?
Př 24,3O-32
Šel jsem kolem pole muže lenivého,
kolem vinice člověka bez rozumu,
a hle, byla celá zarostlá plevelem,
celý její povrch pokrývaly kopřivy
a její kamenná zeď byla pobořena.
Když jsem na to hleděl, vzal jsem si to k srdci,
přijal jako napomenutí to, co jsem viděl:
Trochu si pospíš, trochu zdřímneš,
trochu složíš ruce v klín a poležíš si
a tvá chudoba přijde jak pobuda
a tvá nouze jako ozbrojenec.
Př 26,l2-15.27
Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý,
věz, že hlupák má víc naděje než on.
Lenoch říká: „Na cestě je lvíče,
v ulicích je lev.“
Dveře se otáčejí ve svém čepu
a lenoch na svém loži.
Lenoch sáhne rukou do mísy,
ale je mu zatěžko vrátit ji k ústům.
Kdo kope jámu, padne do ní,
a kdo valí balvan, na toho se zvrátí.
Kniha Kazatel
Kaz 1,2-10
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel,
pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění,
z toho, jak se pod sluncem pachtí?
Pokolení odchází, pokolení přichází,
ale země stále trvá.
Slunce vychází, slunce zapadá
a dychtivě tíhne k místu,
odkud opět vzejde.
Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu,
točí se, točí, spěje dál,
až se zas oklikou vrátí.
Všechny řeky spějí do moře,
a moře se nepřeplní;
do místa, z něhož vytékají,
se zase vracejí k novému koloběhu.
Všechny věci jsou tak únavné,
že se to ani nedá vypovědět;
nenasytí se oko viděním,
nenaplní se ucho slyšením.
Co se dálo, bude se dít zase,
a co se dělalo, bude se dělat znovu;
pod sluncem není nic nového.
Je něco, o čem lze říci:
Hleď, to je cosi nového?
I to bylo v dávných dobách,
které byly před námi.
Kaz 3,1-8
Všechno má určenou chvíli
a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Je čas rození i čas umírání,
čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,
čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet,
čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat,
čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět,
čas boje i čas pokoje.
Kaz 4,7-12
A znovu jsem pohleděl,
jak všechno pod sluncem je pomíjivé.
Někdo je sám a nikoho nemá,
ani syna ani bratra,
a všechno jeho pachtění nebere konce,
jeho oko se bohatství nenasytí.
„Pro koho se pachtím
a sám se připravuji o pohodlí?“
Také to je pomíjivost a úmorná lopota.
Lépe dvěma než jednomu,
mají dobrou mzdu ze svého pachtění.
Upadne-li jeden,
druh jej zvedne.
Běda samotnému, který upadne;
pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.
Také leží-li dva pospolu,
je jim teplo;
jak se má však zahřát jeden?
Přepadnou-li jednoho,
postaví se proti nim oba.
A nit trojitá se teprv nepřetrhne!
Kaz 9,11-12
Opět jsem pod sluncem viděl,
že běh nezávisí na snaze hbitých
ani boj na bohatýrech
ani chléb na moudrých
ani bohatství na rozumných
ani přízeň na těch, kdo mají poznání,
ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost.
Vždyť člověk ani nezná svůj čas.
Je jako ryby, které se chytají do zlé sítě,
a jako ptáci chytaní do osidla.
Jako na ně, tak i na lidské syny bývá políčeno
ve zlý čas, který je náhle přepadá.
Kaz 10,8-9
Kdo kope jámu, spadne do ní,
toho, kdo strhává zeď, uštkne had.
Kdo láme kámen, přichází k úrazu,
kdo štípe dříví, je při tom ohrožen.
Kaz 11,4-6
Kdo příliš dá na vítr, nebude sít,
kdo hledí na mraky, nebude sklízet.
Jako nevíš, jaká je cesta větru,
jak v životě těhotné vznikají kosti,
tak neznáš dílo Boha,
který to všechno koná.
Rozsévej své símě zrána,
nedopřej svým rukám klidu do večera,
neboť nevíš, zda se zdaří to či ono,
či zda obojí je stejně dobré.
Kaz 12,1-7
Pamatuj na svého Stvořitele
ve dnech svého jinošství,
než nastanou zlé dny
a než se dostaví léta, o kterých řekneš:
„Nemám v nich zalíbení“;
než se zatmí slunce
a světlo, měsíc, hvězdy,
a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu
a mužové zdatní se zkřiví
a mlčky nechají práce a bude jich málo,
a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota,
a zavrou se dveře do ulice
a ztiší se hlas mlýnku
a vstávat se bude za šveholu ptactva
a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
A člověk se bude bát výšek
a úrazů na cestě;
a rozkvete mandloň
a těžce se povleče kobylka
a kapara ztratí účinnost.
Člověk se vydá do svého věčného domu
a ulicí budou obcházeti ti, kdo naříkají nad mrtvými.
Pamatuj na svého Stvořitele,
než se přetrhne stříbrný provaz
a rozbije se mísa zlatá
a džbán se roztříští nad zřídlem
a kolo u studny se zláme.
A prach se vrátí do země, kde byl,
a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
Kniha Moudrosti
Mdr 2,1-23
Scestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají:
„Krátký a strastiplný je náš život
a proti smrti člověka není léku;
neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí.
Bez svého přičinění jsme se narodili
a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli.
Dech v našem chřípí je jako dým
a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce.
Když zhasne, tělo se rozpadne v popel
a duch se rozplyne jako lehký vánek.
I naše jméno bude časem zapomenuto
a nikdo nevzpomene na naše činy.
Náš život se rozplyne jak stopa po obláčku,
rozptýlí se jako mlha
zahnaná paprsky slunce,
sražená jeho teplem.
Neboť náš čas je jako pomíjivý stín,
není možno odložit svůj skon,
protože je zpečetěn, a nazpět nepřijde nikdo.
Nuže tedy, užijme zde dobrých věcí,
chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí.
Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí,
ať nám neujde žádný květ jara.
Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou.
Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek,
co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti,
vždyť je to právo a takový náš los.
Deptejme chudého, i když je spravedlivý,
nešetřme vdovy,
nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku.
Naše síla ať je zákonem spravedlnosti;
co je slabé, ukazuje se být bez užitku.“
„Počíhejme si na spravedlivého, k ničemu nám není,
jen se protiví našim činům
a vytýká nám prohřešky proti Zákonu,
viní nás ze zrady na našem vychování.
Honosí se, že došel poznání Boha,
a sám sebe nazývá Hospodinovým služebníkem.
Stal se obžalobou našeho smýšlení,
je nám na obtíž i jenom na něj pohledět,
protože jeho život se nepodobá životu druhých
a jeho chování je úplně odlišné.
Má nás za zvrhlé
a vyhýbá se našim cestám jako nečistým.
Blahoslaví smrt jako konečný úděl spravedlivých
a vychloubá se, že jeho otcem je Bůh.
Pohleďme, zda jsou jeho řeči pravdivé,
a přezkoumejme, jak to s ním nakonec dopadne.
Jestliže spravedlivý je Božím synem, Bůh se ho ujme
a vytrhne ho z rukou protivníků.
Vyzkoušejme ho tupením a mučením,
ať poznáme jeho mírnost
a přesvědčíme se o jeho trpělivosti.
Odsuďme ho k potupné smrti,
zda dojde zastání, jak říká.“
To zamýšleli, ale důkladně se zmýlili,
neboť je zaslepila jejich špatnost.
Nepoznali Boží tajemství
ani nepočítali s odměnou za zbožnost
a neuvážili, jaké odplaty dojdou bezúhonné duše.
Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti
a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti.
Mdr 11,21-26
Ty můžeš vždycky prosadit svou svrchovanou moc
a síle tvé paže nikdo neodolá.
Neboť jako prášek na misce vah je před tebou celý svět
a jako kapka ranní rosy padající na zem.
Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš,
nehledíš na hříchy lidí, jen aby činili pokání.
Miluješ všecko, co je,
a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil,
vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti.
A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl,
anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí?
Šetříš všecko, protože to je tvé,
Panovníku, který miluješ život.
Sírachovec
Sír 3,12-13
Synu, ujmi se svého otce v jeho stáří,
nezarmucuj ho, dokud je živ.
Pozbývá-li rozumu, ber na něho ohled
a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle.
Sír 4,20-29
Pozoruj, kdy je k čemu vhodná chvíle, chraň se zlého
a nestyď se za své přesvědčení.
Je stud, který vede k hříchu,
a je stud, který vede ke slávě a přízni.
Neber ohled na to, co je proti tvému přesvědčení,
a neměň své jednání, aby to nebylo k tvému pádu.
Nikdy nemlč, když je třeba mluvit,
podle slov se totiž pozná moudrost
a podle řeči vzdělání.
Neodporuj pravdě,
ale přiznej svou nevzdělanost.
Neostýchej se vyznat své hříchy
a nesnaž se přemoci proud řeky.
Hlupákovi nepodlézej
a neber ohled ani na mocného.
Až do smrti vytrvej v zápase za pravdu
a Hospodin Bůh bude bojovat za tebe.
Nebuď prostořeký ve svém hovoru,
ani lenivý a nedbalý v tom, co děláš.
Sír 5,10-13
Buď pevný ve svém smýšlení
a tvé slovo ať je jednoznačné.
Neotálej někoho vyslechnout,
ale s odpovědí nepospíchej.
Rozumíš-li něčemu, odpověz bližnímu,
ne-li, polož si ruku na ústa.
Slávu i hanbu přináší mluvení
a jazyk může přivést člověka i k pádu.
Sír 11,7-11
Neobviňuj, dokud nevyšetříš vinu,
napřed hleď pochopit, potom kárej.
Dokud jsi nevyslechl, neodpovídej,
neskákej nikomu do řeči.
Nehádej se o to, do čeho ti nic není,
a nevměšuj se do rozepře hříšníků.
Synu, nepouštěj se do mnoha podniků najednou;
vezmeš-li jich na sebe příliš, nezůstaneš bez viny;
třebaže se budeš honit, nestihneš to,
a dáš-li se na útěk, neunikneš.
Někdo se pachtí, namáhá a spěchá,
a má tím větší nedostatek.
Sír 41,1-4
Ó smrti, jak hořké je pomyšlení na tebe
člověku, který si pokojně žije mezi svými statky,
který žije bezstarostně a má ve všem úspěch
a který je ještě schopen těšit se z dobrého jídla.
Ó smrti, jak dobrý je tvůj rozsudek
pro člověka nuzného a toho, jehož síly ochabují,
pro člověka vysokého stáří, pro něhož je
všechno obtížné,
všemu se brání a ztrácí trpělivost.
Neboj se rozsudku smrti,
pamatuj na ty, kdo tě předešli, i na ty, co
půjdou po tobě.
Je to rozsudek vynesený Hospodinem nade
vším tvorstvem.
Proč bys odporoval vůli Nejvyššího?
Ať život trvá deset, sto nebo i tisíc let,
v podsvětí se na to nikdo nebude ptát.
Proroci
Izajáš
Pod jménem proroka Izajáše z 8.stol. př.Kr. vznikla sbírka, která obsahuje i výroky pozdější. Kapitoly 1 až 39 se někdy označují jako „první Izajáš“, následuje „druhý Izajáš“ a někteří mluví i o třetím. Některé charakteristické myšlenky jsou jim však společné, například myšlenka záchrany, spásy.
Iz 1,2-8
Slyšte, nebesa, naslouchej, země,
tak promluvil Hospodin:
„Syny jsem vychoval, pečoval o ně,
ale vzpřeli se mi.
Vůl zná svého hospodáře,
osel jesle svého pána,
mne však Izrael nezná,
můj lid je nechápavý.“
Ach, pronárode hříšný,
lide obtížený vinou,
potomstvo zlovolníků,
synové šířící zkázu!
Opustili Hospodina,
Svatého, Boha Izraele, znevážili,
odcizili se mu.
Nač vás ještě bít?
Jste jen umíněnější.
Hlava je celá chorá
a celé srdce zemdlené.
Od hlavy až k patě
nic zdravého není.
Samá modřina a jizva i čerstvá rána,
nejsou vymačkány ani obvázány
ani ošetřeny olejem.
Vaše země je zpustošená,
vaše města vypálená ohněm,
vaši půdu vám před očima vyžírají cizáci;
je zpustošená, cizáky podvrácená.
Dcera sijónská zůstala
jako chatrč na vinici,
jako budka v okurkovém poli,
jako obležené město.
Iz 2,2-4
I stane se v posledních dnech,
že se hora Hospodinova domu
bude tyčit nad vrcholy hor,
bude povznesena nad pahorky
a budou k ní proudit všechny pronárody.
Mnohé národy půjdou a budou se pobízet:
„Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu,
do domu boha Jákobova.
Bude nás učit svým cestám
a my po jeho stezkách budeme chodit.“
Ze Sijónu vyjde zákon,
slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.
On bude soudit pronárody,
on ztrestá národy mnohé.
I překují své meče na radlice
svá kopí na vinařské nože.
Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu,
nebudou se již cvičit v boji.
Ze všech zemědělských kultur starověku vinice dala nejvíc práce a starostí. Přitom nesloužila k obživě, ale pro svátek. Na rozdíl od obilného pole se vinař musí obírat každým keřem zvlášť, jednotlivě. Proto se v celé bibli Izrael ze všeho nejčastěji přirovnává k vinici, o niž Hospodin pečuje jako vinař, hlídá si ji, opatruje a čeká na sklizeň.
Iz 5,1-7.8-10.20.24
Zazpívám svému milému
píseň mého milého o jeho vinici:
„Můj milý měl vinici
na úrodném svahu.
Zkypřil ji, kameny z ní vybral
a vysadil ušlechtilou révu.
Uprostřed ní vystavěl věž
i lis v ní vytesal
a čekal, že vydá hrozny;
ona však vydala odporná pláňata.
Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma
a muži judský,
rozhodněte spor mezi mnou
a mou vinicí.
Co se mělo pro mou vinici ještě udělat
a já pro ni neudělal?
Když jsem očekával, že vydá hrozny,
jak to, že vydala odporná pláňata?
Nyní vás tedy poučím,
co se svou vinicí udělám:
Odstraním její ohrazení
a přijde vniveč,
pobořím její zídky
a bude pošlapána.
Udělám z ní spoušť,
nebude už prořezána ani okopána
a vzejde bodláčí a křoví,
mrakům zakáži zkrápět ji deštěm.“
Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský
a muži judští sadbou, z níž měl potěšení.
Čekal právo, avšak hle, bezpráví,
spravedlnost, a hle, jen úpění.
Běda těm, kteří připojují dům k domu
a slučují pole s polem,
takže nezbývá žádné místo,
jako byste jen vy byli usedlíci v zemi.
V uších mi zní slovo Hospodina zástupů:
„Ano, zpustnou četné domy,
i velké a pěkné budou liduprázdné.
Deset jiter vinice
vydá jediný sud
a pět pytlů osevu
vydá jediný koš.“
Běda těm, kdo říkají zlu dobro
a dobru zlo,
kdo vydávají tmu za světlo
a světo za tmu,
kdo vydávají hořké za sladké
a sladké za hořké!
Proto jako jazyky ohně stravují strniště
a suchá tráva mizí v plamenech,
tak ztrouchniví jejich kořen
a jejich květ odlétne jako prach,
neboť svrhli zákon Hospodina zástupů
a řečí Svatého, Boha Izraele, pohrdli.
Iz 7,18-20.24
V onen den hvizdem přivolá Hospodin mouchy
z delty řeky egyptské
a včely z asyrské země.
Přiletí a všechny se snesou
do roklí v úvalech,
do skalních rozsedlin,
na všechny houštiny
a na všechny mokřiny.
V onen den Panovník břitvou,
kterou si najme za Řekou,
totiž asyrským králem,
dočista oholí každou hlavu i chlupy na nohou
a ostříhá bradu.
Jen s šípy a lukem
bude možno tudy projít,
neboť bodláčím a křovím
zaroste celá země.
„Oholit“ zde znamená zbavit mužnosti, síly.
V následujícím úryvku prorok mluví o tom, na co se celý Izrael těší a co očekává: záchranu, vysvobození a Boží vládu. O tom, až přijde Hospodinův panovník, „pomazaný“ čili Mesiáš. Mluví o světle, radosti, pokoji. Zvláštní je to, že Mesiáš tu není vojevůdce, ale dítě. Toto očekávání se podle křestanského přesvědčení a víry splnilo v Ježíši z Nazareta. Proto se právě Izajáš tak často cituje v Novém zákoně a cituje ho i Ježíš sám.
Iz 9,1-2.5-6
„Lid, který chodí v temnotách,
uvidí velké světlo;
nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti,
zazáří světlo.
Rozmnožil jsi národ,
rozhojnil jsi jeho radosti;
budou se před tebou radovat,
jako se radují ve žních,
tak jako jásají ti,
kdo se dělí o kořist.
Neboť se nám narodí dítě,
bude nám dán syn,
na jehož rameni spočine vláda
a bude mu dáno jméno:
Divuplný rádce, Božský bohatýr,
Otec věčnosti, Vládce pokoje.“
Iz 10,5.12-19
„Běda Asýrii, metle mého hněvu,
té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv.“
Až Panovník přivede ke konci celé své dílo
na hoře Sijónu a v Jeruzalémě, řekne:
„Ztrestám asyrského krále pro ovoce jeho velikášského srdce,
i to, co je v jeho povýšených očích proslavené,
neboť řekl:
Vykonal jsem to silou své ruky
a svou moudrostí – vždyť se v tom vyznám.
Zrušil jsem hranice národů,
co nakupily, to jsem vydrancoval
a jako býk jsem svrhl vládce z trůnu.
Jako hnízdo nalezla má ruka
bohatství národů;
jako se vybírají opuštěná vejce,
tak jsem vybral celou zemi.
Nikdo ani křídlem nezamával,
nikdo zobák neotevřel a nepípl.
Což se smí sekera holedbat nad toho, kdo jí seká?
A pila povyšovat se nad toho, kdo jí řeže?
Jako by metla mohla švihat toho, kdo ji zvedá,
nebo hůl se vynášet, že není dřevo.“
Proto pošle Pán, Hospodin zástupů,
na asyrské vypasence úbytě
a pod asyrskou slávou to zapraská praskotem ohně.
Světlo Izraelovo se stane ohněm
a jeho Svatý plamenem.
Ten bude hořet a pozře její křoví
a bodláčí v jediný den.
I slávu jejího lesa a sadu
stráví se vším všudy,
jako choroba užírá chorého.
Stromů v jejím lese zůstane tak málo,
že je spočítá i chlapec.
Také následující verše jsou o tom čase, na který Izrael čeká: o Mesiáši a o zachráněném světě.
Iz 11,1-4.6-9
Vzejde proutek z pařezu Jišajova
a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.
Na něm spočine duch Hospodinův:
duch moudrosti a rozumnosti,
duch rady a bohatýrské síly,
duch poznání a bázně Hospodinovy.
Bázní Hospodinovou bude prodchnut.
Nebude soudit podle toho, co vidí oči,
nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši,
nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě,
o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva.
Vlk bude pobývat s beránkem,
levhart s kůzletem odpočívat.
Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu
a malý hoch je bude vodit.
Kráva se bude popásat s medvědicí,
jejich mláďata budou odpočívat spolu,
lev jako dobytče bude žrát slámu.
Kojenec si bude hrát nad děrou zmije,
bazilišku do doupěte
sáhne ručkou odstavené dítě.
Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu
na celé mé svaté hoře,
neboť zemi naplní poznání Hospodina,
jako vody pokrývají moře.
Iz 13,19-22
Babylón, skvost mezi královstvími,
pyšná okrasa Kaldejců,
dopadne jako Sodoma a Gomora,
vyvrácené Bohem.
Už nikdy nebude osídlen,
nebude obydlen po všechna pokolení.
Žádný Arab si tam nepostaví stan,
pastýři tam nenechají odpočívat stáda,
nýbrž divá sběř tam bude odpočívat,
v jejich domech bude plno výrů,
přebývat tam budou pštrosi,
běsové tam budou poskakovat.
V jeho palácích budou výt hyeny
a v chrámech rozkoše šakalové.
Jeho čas se přiblížil,
dny nebudou mu prodlouženy.
Iz 42,1-4.8-9
„Zde je můj služebník, jehož podepírám,
můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení.
Vložil jsem na něho svého ducha,
aby vyhlásil soud pronárodům.
Nekřičí a hlas nepozvedá,
nedává se slyšet na ulici.
Nalomenou třtinu nedolomí,
nezhasí knot doutnající.
Soud vyhlásí podle pravdy.
Neochabne,
nezlomí se,
dokud na zemi soud nevykoná.
I ostrovy čekají na jeho zákon.“
„Já jsem Hospodin. To je mé jméno.
Svou slávu nikomu nedám,
svou chválu nepostoupím modlám.
Hle, už nastalo, co bylo na počátku,
teď oznamuji nové věci.
Dříve než vyraší, vám je ohlašuji.“
Iz 44,9-19
Výrobci model jsou všichni k ničemu; modly, které mají za žádoucí, jim nijak neprospějí. Jejich svědkové, ti nic nevidí a nic nevědí, jsou jen pro ostudu. Kdo si boha vyrábí, jen modlu si odlévá; nebude z toho mít žádný prospěch. A všechny jeho společníky poleje stud. Řemeslníci jsou pouzí lidé. Ať se sem všichni shromáždí, ať se tu postaví; propadnou strachu a zastydí se spolu. Kovář kuje modlu, pracuje při žhoucím uhlí; kladivem jí dává tvar, zhotovuje ji silou své paže; přitom hladoví do vysílení, nemůže se ani napít, ač umdlévá. Tesař natahuje šňůru, rudkou načrtává modlu, opracovává ji dláty, rozměřuje kružidlem, až jí dá podobu muže, honosný vzhled člověka, a usadí ji v domě. Dá si porazit cedry nebo vezme dub, drnák či křemelák, vypěstoval si je mezi lesními stromy. Zasadil jasan a déšť mu dal vzrůst. Pro člověka je to na topení, něco z toho vezme a ohřeje se. Buď zatopí a upeče chleba, nebo zhotoví boha a klaní se mu, udělá z toho modlu a hrbí se před ní. Polovinu spálí pod masem, které bude jíst, upeče pečeni a nasytí se. Přitom se ohřeje a zvolá: „To jsem se zahřál, je mi teplo!“ Z toho, co zůstalo, si udělá boha, modlu, před kterou se hrbí a jíž se klaní a k níž se modlí a žadoní: „Vysvoboď mě, jsi přece můj bůh!“ Nevědí nic a nechápou, mají oči zalepené a nevidí, jejich srdce nevnímá. Ale on si to nebere k srdci, chybí mu poznání a rozum, aby si řekl: „Polovinu jsem spálil, na žhavém uhlí jsem napekl chleba a upekl maso a jedl jsem, ze zbytku jsem udělal tuhle ohavnost a hrbím se před špalkem.“
Iz 51,4-8
„Věnuj mi pozornost, můj lide,
můj národe, naslouchej mi!
Ode mne vyjde zákon
a mé právo svitne všem lidem.
Má spravedlnost je blízko,
má spása vzejde,
všechny lidi bude soudit má paže.
Ve mne skládají naději ostrovy,
čekají na mou paži.
Pozvedněte své oči k nebi,
pohleďte dolů na zem!
Nebesa se rozplynou jako dým
a země zvetší jako roucho,
rovněž tak její obyvatelé pomřou.
Ale má spása bude tu věčně,
má spravedlnost neztroskotá.“
„Slyšte mě, kdo znáte spravedlnost,
lide, v jehož srdci je můj zákon.
Nebojte se lidských pomluv,
neděste se jejich hanobení!
Moli je sežerou jako roucho,
larvy je sežerou jako vlnu,
ale má spravedlnost bude tu věčně
a moje spása po všechna pokolení.“
Iz 60,18-22
Nikdy už nebude slýcháno
o násilí ve tvé zemi,
o zhoubě a zkáze na tvém území.
Své hradby budeš nazývat „Spása“
a své brány „Chvála“.
Už nebudeš mít slunce
za světlo dne,
ani jas měsíce
ti nebude svítit.
Hospodin ti bude světlem věčným,
tvůj Bůh tvou oslavou.
Tvé slunce nikdy nezapadne,
tvůj měsíc nebude ubývat,
neboť Hospodin ti bude světlem věčným.
Dny tvého smutku skončily.
Tvůj lid, všichni budou spravedliví,
navěky obdrží do vlastnictví zemi,
oni, výhonek z mé sadby,
dílo mých rukou k mé oslavě.
Z nejmenšího jich bude tisíc,
z nejnepatrnějšího mocný národ.
Já jsem Hospodin,
vykonám to spěšně, v pravý čas.“
Jeremjáš
Jr 1,1.4-10.13-19
Slova Jeremjáše, syna Chilkijášova, z kněží v Anatótu v zemi Benjamínově. K němu se stalo slovo Hospodinovo za dnů judského krále Jóšijáše, syna Amónova, ve třináctém roce jeho kralování. Stávalo se též za dnů judského krále Jójakima, syna Jóšijášova, až do konce jedenáctého roku vlády judského krále Sidkijáše, syna Jóšijášova, až do přestěhování Jeruzaléma v pátém měsíci toho roku.
Stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
„Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky,
znal jsem tě,
dříve než jsi vyšel z lůna,
posvětil jsem tě,
dal jsem tě pronárodům za proroka.“
Ale Hospodin mi řekl:
„Neříkej: Jsem chlapec.
Všude, kam tě pošlu, půjdeš,
a všechno, co ti přikážu, řekneš.
Neboj se jich,
já budu s tebou a vysvobodím tě,
je výrok Hospodinův.“
Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl:
„Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.
Hleď, tímto dnem tě ustanovuji
nad pronárody a nad královstvími,
abys rozvracel a podvracel,
abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“
Slovo Hospodinovo stalo se ke mně podruhé: „Co vidíš?“ Odpověděl jsem: „Vidím překypující hrnec obrácený sem od severu.“
Nato mi řekl Hospodin:
„Od severu se přivalí zlo
na všechny obyvatele země.
Hle, povolám
všechny čeledi severních království,
je výrok Hospodinův.
Přijdou a každá postaví svou soudnou stolici
u vchodu do jeruzalémských bran,
proti všem jeho hradbám kolkolem
i proti všem judským městům.
Vyhlásím jim své soudy
nad všemi jejich zlými skutky, že mě opustili;
jiným bohům pálili kadidlo
a klaněli se dílu svých rukou.
Ty však přepásej svá bedra,
povstaň a vyřiď jim
všechno, co jsem ti přikázal.
Jen se jich neděs,
jinak tě naplním děsem z nich.
Hle, učinil jsem tě dnes
opevněným městem,
sloupem železným
a bronzovou hradbou
nad celou zemí
proti králům judským, proti jejich velmožům,
proti jejich kněžím i proti lidu země.
Budou proti tobě bojovat,
ale nic proti tobě nezmohou,
neboť já budu s tebou
a vysvobodím tě,
je výrok Hospodinův.“
Jr 4,27-5,3
Toto praví Hospodin:
„Celá země bude zpustošená,
ale neskončím s ní docela.
Země nad tím bude truchlit,
zachmuří se nebe shůry,
neboť jsem vyhlásil, co mám v úmyslu,
a neželím toho a od toho neupustím.“
Před hřmotem jezdců a lučištníků
prchá celé město,
zalezli do houští,
vystoupili na skaliska.
Celé město je opuštěné,
není žádného, kdo by v něm bydlel.
Ale ty, vypleněná,
co to děláš? Odíváš se karmínem,
zdobíš se zlatými ozdobami,
líčíš si oči?
Nadarmo se krášlíš,
záletníci tebou pohrdají,
budou ti ukládat o život.
Slyším křik, jako když se rodička bolestí svíjí,
sténání, jako když rodí poprvé,
křik dcery sijónské, po dechu lapá,
rozprostírá dlaně:
„Běda mi, jsem tak bezmocná,
vydána vrahům!“
„Proběhněte ulicemi Jeruzaléma,
prohledejte jeho náměstí,
jen se dívejte a přesvědčte se,
zda najdete někoho, kdo uplatňuje právo,
kdo hledá pravdu,
a já Jeruzalému odpustím.
Říkají-li: Jakože živ je Hospodin,
jistě přísahají křivě.“
Hospodine, tobě přece záleží na věrnosti.
Biješ je, ale bolestí se nesvíjejí,
ničíš je, ale tvá napomínání odmítají.
Jejich tváře jsou tvrdší než skála,
odmítají se vrátit.
Jr 6,10.13-15
Ke komu mám mluvit,
koho varovat, aby to slyšel?
Hle, jejich uši jsou neobřezané,
nemohou tomu věnovat pozornost.
Hle, Hospodinovo slovo je jim
potupou, nelíbí se jim.
Od nejmenšího až po největšího
všichni propadli chamtivosti,
od proroka až po kněze
všichni klamou.
Těžkou ránu mého lidu léčí
lehkovážnými slovy:
Pokoj, pokoj!
Ale žádný pokoj není.
Zastyděli se, že páchali ohavnosti?
Ne, ti se nestydí,
neznají zahanbení.
Proto padnou s padajícími,
klopýtnou v čase, kdy je budu trestat,
praví Hospodin.“
Jr 8,4.6-10.13-17
Řekneš jim: Toto praví Hospodin:
„Což ti, kteří padli, už nemohou povstat?
Kdo se odvrátil, nemůže se vrátit?
Pozorně jsem naslouchal a slyšel.
Není v pořádku, co mluví,
nikdo nelituje zla, jež spáchal,
neřekne: Čeho jsem se to dopustil!
Všichni se znovu dávají v běh
jako kůň, který pádí do bitvy.
I čáp na nebi zná svůj čas,
hrdlička, vlaštovka a jeřáb
dodržují čas svého příletu,
ale můj lid nezná Hospodinovy řády.
Jak můžete říkat: „Jsme moudří,
my máme Hospodinův zákon“?
Ano, jenže jej falšuje
falešné rydlo písařů.
Stud polil moudré,
zachvátil je děs, jsou polapeni.
Hle, odvrhli Hospodinovo slovo,
k čemu jim bude moudrost?
Proto dám jejich ženy jiným,
jejich pole podmanitelům;
neboť od nejmenšího až po největšího
všichni propadli chamtivosti.
Od proroka až po kněze
všichni klamou.“
„Sklidím je nadobro,
je výrok Hospodinův,
na vinné révě nezbudou žádné hrozny,
na fíkovníku žádné fíky,
jen zvadlé listí.
Pustím na ně ty,
kdo se přes ně přeženou.
Nač tu sedíme? Seberte se,
vstupme do opevněných měst
a tam zmlkneme,
neboť nás umlčel Hospodin, náš Bůh,
napojil nás otrávenou vodou,
protože jsme hřešili
proti Hospodinu.
S nadějí jsme vyhlíželi pokoj,
ale nic dobrého nepřichází,
čas uzdravení,
a hle, předěšení!
Od Danu je už slyšet
frkání jeho koní,
hlučným ržáním jeho hřebců
se chvěje celá země.
Přitáhnou a vyjedí zemi
se vším, co je na ní,
město i jeho obyvatele.
Hle, posílám na vás
hady, bazilišky,
na něž neplatí žádné zaříkání,
a uštknou vás, je výrok Hospodinův.“
Dan je území severního izraelského kmene, které bylo nejdříve dobyto nepřáteli.
Jr 15,10
Běda mi, matko má, že jsi mě zrodila,
muže sporu a sváru pro celou zemi.
Nic jsem si nevypůjčil, nikdo mi nepůjčil,
všichni mě proklínají.
Jr 20,7-10
Přemlouvals mě, Hospodine,
a dal jsem se přemluvit.
Zdolal jsi mě a přemohl.
Po celé dny jsem jen pro smích,
každý se mi vysmívá.
Sotvaže promluvím, úpím,
přivolávám násilí a zhoubu,
neboť Hospodinovo slovo mi přináší
jen potupu a pošklebky po celé dny.
Řekl jsem:“Nebudu je připomínat,
už nebudu v jeho jménu mluvit“,
avšak je v mém srdci jak hořící oheň,
je uzavřeno v mých kostech,
jsem vyčerpán tím, co musím snášet,
dál už nemohu.
Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs!
„Udejte ho!“ „Udáme ho!“
Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil,
čeká, až se zhroutím.
„Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme,
zajmeme ho a pomstíme se mu.“
Jr 31,15-20
Toto praví Hospodin:
„V Rámě je slyšet hlasité bědování,
přehořký pláč.
Ráchel oplakává své syny,
odmítá útěchu,
protože její synové už nejsou.“
Toto praví Hospodin:
„Přestaň hlasitě plakat
a ronit slzy,
vždyť je tu mzda za to, co jsi vykonala,
je výrok Hospodinův,
však oni se vrátí z nepřátelské země.
Je naděje pro tvé potomstvo,
je výrok Hospodinův.
Synové se vrátí na své území.
Zřetelně jsem slyšel Efrajima, jak si stýská:
Potrestal jsi mě a byl jsem ztrestán,
býval jsem jak nezkrocený býček.
Obrať mě, chci se vrátit,
vždyť ty, Hospodine, jsi můj Bůh.
Po svém návratu chci činit pokání,
po svém poučení budu se bít v prsa,
stydět se a hanbit,
že nesu potupu svého mládí.
Což je mi Efrajim syn tak drahý,
dítě mého potěšení?
Kdykoli však o něm mluvím,
znovu a znovu si ho připomínám.
Proto je mé nitro nad ním zneklidněno.
Slituji, slituji se nad ním,
je výrok Hospodinův.“
Ráchel – žena Jákobova, matka Izraele.
už nejsou – byli odvlečeni do Babylonu.
Efrajim – izraelský kmen, který sídlil v pozdějším Samaří.
Jr 50,14-18
Seřaďte se kolem
proti Babylónu,
všichni, kdo napínáte luk,
střílejte na něj,
nešetřete šípy,
vždyť zhřešil proti Hospodinu!
Spusťte proti němu
ze všech stran válečný pokřik!
Už se vzdává,
jeho pilíře padly,
byly strženy jeho hradby.
Toto je Hospodinova pomsta.
Vykonejte nad ním pomstu!
Učiňte mu to, co činil on.
Vytněte z Babylóna rozsévače
i toho, kdo se chápe srpu v čas žně!
Před hubícím mečem
se každý obrátí ke svému lidu,
každý uteče do své země.
Izrael je zaplašená ovce,
zahnali jej lvi.
Nejdřív jej požíral král asyrský a teď nakonec jeho kosti hryže Nebúkadnesar, král babylónský.“
Proto Hospodin zástupů, Bůh Izraele, praví toto: „Hle, potrestám babylónského krále a jeho zemi, jako jsem potrestal krále asyrského.“
Pláč
Pl 1,1.7.11-12.16.18
Jak samotno sedí
město, které mělo tolik klidu!
Je jako vdova,
ač bylo mocné mezi národy.
Bylo kněžnou mezi krajinami,
a je podrobeno nuceným pracím.
Jeruzalém se rozpomíná
ve dnech svého ponížení a zmateného toulání
na všechno, co míval za žádoucí
ode dnů dávnověkých.
Když jeho lid padl do rukou protivníka,
nebyl nikdo, kdo by mu pomohl.
Protivníci to viděli a posmívali se
jeho zániku.
Veškeren její lid vzdychá
a žebrá o chléb.
Za pokrm dávají všechno, co měli za žádoucí,
jen aby se udrželi při životě.
„Pohleď, Hospodine, popatř,
jak jsem zbavena cti.
Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem?
Popatřte a hleďte,
je-li jaká bolest jako bolest moje,
ta, která mi byla způsobena,
jíž mě zarmoutil Hospodin
v den svého planoucího hněvu.
Propukám nad tím v pláč,
slzy se mi proudem řinou z očí,
vzdálil se ten, kdo by mě potěšil,
kdo by mě udržel při životě.
Moji synové úděsem trnou,
neboť nepřítel ukázal svou moc.
Hospodin je spravedlivý,
já jsem vzdorovala jeho ústům.
Slyšte tedy, všichni národové,
hleďte na mou bolest.
Mé panny a moji junáci
odešli do zajetí.“
Pl 3.16-24.52-57
Nechává mě o štěrk si drtit zuby,
přitiskl mě do popela.
Vytrhl mne z pokojného života,
zapomněl jsem na všechno dobré.
Proto jsem řekl: „Je veta po mně
i po mém čekání na Hospodina.“
Rozpomeň se na mé ponížení a na zmatené toulání,
na pelyněk, na jed.
Má duše se rozpomíná, rozpomíná
a hroutí se ve mně.
Beru si však k srdci
a s důvěrou očekávám
Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí,
jeho slitování, jež nekončí.
Obnovuje se každého rána,
tvá věrnost je neskonalá.
„Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše,
proto na něj čekám.
Lovili mě jako lovci ptáče,
bez důvodu, moji nepřátelé.
Umlčeli můj život v jámě
a zaházeli mě kamením.
Až nad hlavu mě zatopily vody;
řekl jsem si: „Jsem ztracen.“
Vzýval jsem tvé jméno, Hospodine,
z nejhlubší jámy.
Slyšel jsi můj hlas, nezakrývej si ucho,
dopřej mi úlevu, když o pomoc volám.
Byl jsi mi blízko v den, kdy jsem tě vzýval,
řekl jsi: „Neboj se!“
Ezechiel
Ezechielovo proroctví má zvláštní ráz také proto, že vzniklo ve vyhnanství v Babylónu, někdy po roce 595 př.Kr.
Ez 1,2-4.28
Pátého dne toho měsíce, byl to pátý rok přestěhování krále Jójakína, událo se slovo Hospodinovo ke knězi Ezechielovi, synu Buzího, v kaldejské zemi u průplavu Kebaru. Tam na něm spočinula Hospodinova ruka.
Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.
Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.
Král zbylé jižní (judské) říše Jójakín byl deportován do Babylónu 597 př.Kr.
Ez 2,1-7
Řekl mi: „Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit.“ Jakmile ke mně promluvil, vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy. I slyšel jsem ho k sobě mluvit.
Řekl mi:“Lidský synu, posílám tě k izraelským synům, k těm bouřícím se národům, které se vzbouřily proti mně. Oni i jejich otcové mi byli nevěrní až do tohoto dne. I synové jsou zatvrzelí a mají tvrdé srdce. Posílám tě k nim a řekneš jim: Toto praví Panovník Hospodin, ať poslechnou nebo ne, jsou dům vzpurný. Poznají však, že byl uprostřed nich prorok.
Ty, lidský synu, se jich neboj, neboj se ani jejich slov, když jsou vůči tobě zarputilí a jako trní, jako bys bydlel mezi štíry. Neboj se jejich slov a neděs se jich, jsou dům vzpurný. Promluvíš k nim má slova, ať poslechnou nebo ne; jsou to vzpurníci.“
Ez 11,14-20
I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Lidský synu, tvým bratřím, mužům z tvého příbuzenstva a celému domu izraelskému říkají obyvatelé Jeruzaléma: Zůstaňte si daleko od Hospodina! Tato země byla dána do vlastnictví nám. Proto řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Ano, vzdálil jsem je mezi pronárody a rozptýlil po zemích; avšak v zemích, do nichž přišli, jsem se jim stal na ten krátký čas svatyní. Proto jim řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Shromáždím vás z pronárodů, posbírám vás ze zemí, do nichž jste byli rozptýleni, a dám vám zemi izraelskou. Přijdou tam a odstraní z ní všechny její ohyzdné a ohavné modly. A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními, zachovávali moje řády a jednali podle nich. I budou mým lidem a já jim budu Bohem.“
„Obyvatelé Jeruzaléma“ – ti, kteří nebyli deportováni.
Ez 19,1-14
Ty pak začni žalozpěv nad izraelskými
předáky. Zapěj:
Kdo byla tvá matka?
Lvice, jež odpočívala mezi lvy,
mezi mladými lvy
chovala svá lvíčata.
Když odchovala jedno ze svých lvíčat,
stal se z něho mladý lev,
naučil se trhat kořist
a požírat lidi.
Doslechly se o něm pronárody,
byl polapen v jejich pasti;
odvlekli ho za háky v chřípí
do egyptské země.
Když lvice viděla, že čeká marně,
pozbyla naděje.
I vzala jedno ze svých lvíčat
a učinila z něho mladého lva.
Ten se procházel mezi lvy,
stal se mladým lvem,
naučil se trhat kořist
a požírat lidi.
Bořil jejich paláce
a v trosky obracel jejich města,
jeho řevem zpustla země
se vším, co je na ní.
Vypravily se na něho pronárody
z okolních krajin,
rozprostřely na něho svou síť,
byl polapen v jejich pasti.
Dali jej do klece, za háky
jej dovlekli ke králi babylónskému,
dovlekli ho do pevností,
aby již nebylo slyšet jeho řev
na horách izraelských.“
Lev je znamení kmene Juda.
Tvá matka jako vinná réva, podobně jako ty,
byla zasazena u vody;
byla plodná a bujně vzrostlá
pro hojnost vod.
Měla mohutné sněti,
vhodné na žezla vladařům,
svým vzrůstem se vypínala
nad košaté stromy,
bylo ji vidět pro její výšku
i množství větvoví.
Avšak byla vyrvána v rozhořčení,
pohozena na zem
a východní vítr vysušil její plody.
Její mohutné sněti byly ulámány, uschly
a pozřel je oheň.
Nyní je přesazena do stepi,
do země vyprahlé a žíznivé.
Ze snětí vyšlehl oheň,
pozřel její větve i plody;
nezbyla na ní žádná mohutná sněť,
odnož vhodná na vladařské žezlo.
To je žalozpěv a jako žalozpěv se bude zpívat.
Daniel
Kniha Daniel je jedna z nejmladších knih Starého zákona. Vznikla patrně až v době syrského útlaku a mluví často v tajemných narážkách o tom, co „má přijít“, aby se toho Izrael nebál a věděl, že i to je v rukou Hospodinových.
Da 3,1-30
Král Nebúkadnesar dal zhotovit zlatou sochu, jejíž výška byla šedesát loket a šířka šest loket. Postavil ji na pláni Dúra v babylónské krajině. Král Nebúkadnesar poslal pro satrapy, zemské správce a místodržitele, poradce, správce pokladu, soudce, vysoké úředníky a všechny zmocněnce nad krajinami, aby přišli k posvěcení sochy, kterou král Nebúkadnesar postavil. Stáli proti soše, kterou postavil Nebúkadnesar. Hlasatel mocně volal: „Poroučí se vám, lidé různých národností a jazyků: Jakmile uslyšíte hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny, dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnete a pokloníte se před zlatou sochou, kterou postavil král Nebúkadnesar. Kdo nepadne a nepokloní se, bude v tu hodinu vhozen do rozpálené ohnivé pece.“ Proto v určenou dobu, jakmile všichni lidé uslyšeli hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny a rozmanitých strunných nástrojů, všichni lidé různých národností a jazyků padli a klaněli se před zlatou sochou, kterou král Nebúkadnesar postavil.
V té době přišli muži hvězdopravci a udali Judejce. Hlásili králi Nebúkadnesarovi: „Králi, navěky buď živ! Ty jsi, králi, vydal rozkaz, aby každý člověk, až uslyší hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padl a poklonil se před zlatou sochou. Kdo nepadne a nepokloní se, má být vhozen do rozpálené ohnivé pece. Jsou zde muži Judejci, které jsi pověřil správou babylónské krajiny, Šadrak, Méšak a Abed-nego. Tito muži nedbají, králi, na tvůj rozkaz, tvé bohy neuctívají a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se neklanějí.“
Tehdy Nebúkadnesar, rozlícen a rozhořčen, rozkázal přivést Šadraka, Méšaka a Abed-nega. Tito muži byli hned přivedeni před krále. Nebúkadnesar se jich otázal: „Je to tak Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili? Nuže, jste ochotni v čase, když uslyšíte hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“ Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: „Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“
Tu se Nebúkadnesar velice rozlítil a výraz jeho tváře se vůči Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi změnil. Rozkázal vytopit pec sedmkrát víc, než se obvykle vytápěla. Mužům, statečným bohatýrům, kteří byli v jeho vojsku, rozkázal Šadraka, Méšaka a Abed-nega svázat a vhodit je do rozpálené ohnivé pece. Ti muži byli hned svázáni ve svých pláštích a suknicích i s čepicemi a celým oblečením a vhozeni do rozpálené ohnivé pece. Protože královo slovo bylo přísné a pec byla nadmíru vytopena, ony muže, kteří Šadraka, Méšaka a Abed-nega vynesli, usmrtil plamen ohně. A ti tři muži, Šadrak, Méšak a Abed-nego, padli svázaní do rozpálené ohnivé pece.
Tu král Nebúkadnesar užasl a chvatně vstal. Otázal se královské rady: „Což jsme nevhodili do ohně tři svázané muže?“ Odpověděli králi: „Jistěže, králi.“ Král zvolal: „Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu.“
I přistoupil Nebúkadnesar k otvoru rozpálené ohnivé pece a zvolal: „Šadraku, Méšaku a Abed-nego, služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem!“ Šadrak, Méšak a Abed-nego vyšli z ohně. Satrapové, zemští správci a místodržitelé a královská rada se shromáždili, aby viděli ty muže, nad jejichž těly neměl oheň moc; ani vlas jejich hlavy nebyl sežehnut, jejich pláště nedoznaly změny, ani nebyly cítit ohněm. Nebúkadnesar zvolal: „Požehnán buď Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali. Přestoupili královo slovo a vydali svá těla, aby nemuseli vzdát poctu a klanět se nějakému jinému bohu než Bohu svému. Vydávám rozkaz: Kdokoli z lidu kterékoli národnosti a jazyka by řekl něco proti Bohu Šadrakovu, Méšakovu a Abed-negovu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm, neboť není jiného Boha, který by mohl vyprostit jako tento Bůh.“ A král zařídil, aby se Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi v babylónské krajině dobře dařilo.
Da 4,26-29
Uplynulo dvanáct měsíců. Král se procházel po královském paláci v Babylóně a řekl: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“ Ještě to slovo bylo v ústech krále, když se snesl hlas z nebe: „Tobě je to řečeno, králi Nebúkadnesare: Tvé království od tebe odešlo. Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlit s polní zvěří. Dají ti za pokrm rostliny jako dobytku. Tak nad tebou uplyne sedm let, dokud nepoznáš, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a že je dává, komu chce.“
Da 5,1-30
Král Belšasar vystrojil velikou hostinu svým tisíci hodnostářům a před těmito pil víno. Při popíjení vína poručil Belšasar přinést zlaté a stříbrné nádoby, které odnesl Nebúkadnesar, jeho otec, z jeruzalémského chrámu, aby z nich pili král i jeho hodnostáři, jeho ženy i ženiny. Hned tedy přinesli zlaté nádoby odnesené z chrámu, to je z Božího domu v Jeruzalémě, a pili z nich král i jeho hodnostáři, jeho ženy i ženiny. Pili víno a chválili bohy zlaté a stříbrné, bronzové, železné, dřevěné a kamenné. V tu hodinu se ukázaly prsty lidské ruky a něco psaly na omítku zdi královského paláce naproti svícnu. Král viděl zápěstí ruky, která psala. Tu se barva králova obličeje změnila a myšlenky ho naplnily hrůzou, poklesl v kyčlích a kolena mu tloukla o sebe. Král mocně zvolal, aby přivedli zaklínače, hvězdopravce a planetáře. Babylónským mudrcům král řekl: „Kdokoli přečte toto písmo a sdělí mi výklad, bude oblečen do purpuru, na krk mu bude dán zlatý řetěz a bude mít v království moc jako třetí po mně.“
Všichni královští mudrci tedy vstoupili, ale nebyli schopni písmo přečíst a oznámit králi výklad. Král Belšasar byl pln hrůzy a barva jeho obličeje se změnila. I hodnostáři byli zmateni. Po slovech krále a hodnostářů vešla do domu, kde hodovali, královna a řekla: „Králi, navěky buď živ! Nechť tě tvé myšlenky neplní hrůzou a barva tvého obličeje ať se nemění. Je ve tvém království muž, v němž je duch svatých bohů. Za dnů tvého otce bylo shledáno, že je osvícený a zběhlý v moudrosti, která je jako moudrost bohů. Král Nebúkadnesar, tvůj otec, ho ustanovil nejvyšším z věštců, zaklínačů, hvězdopravců a planetářů, ano, tvůj otec, králi, neboť bylo shledáno, že Daniel, jemuž král dal jméno Belšasar, má mimořádného ducha a poznání a že je zběhlý ve vykládání snů, řešení záhad a vysvětlování věcí nesnadných. Nechť je Daniel nyní zavolán a sdělí výklad.“
Daniel byl přiveden ke králi. Král se Daniela otázal: „Ty jsi Daniel z judských přesídlenců, kterého přivedl král, můj otec, z Judska? Slyšel jsem o tobě, že je v tobě duch bohů a že bylo shledáno, že jsi osvícený a zběhlý v mimořádné moudrosti. Byli ke mně přivedeni mudrci, zaklínači, aby mi přečetli toto písmo a oznámili mi jeho výklad, ale nejsou schopni výklad té věci sdělit. O tobě jsem slyšel, že dokážeš podat výklad a vysvětlit nesnadné. Nyní tedy, dokážeš-li to písmo přečíst a výklad mi oznámit, budeš oblečen do purpuru, na krk ti bude dán zlatý řetěz a budeš mít v království moc jako třetí.“
Daniel na to králi odpověděl: „Své dary si ponech a své odměny dej jinému. To písmo však králi přečtu a výklad mu oznámím. Slyš, králi! Bůh nejvyšší dal Nebúkadnesarovi, tvému otci, království a velikost, slávu a důstojnost. Pro velikost, kterou mu dal, se před ním třásli všichni lidé různých národností a jazyků a obávali se ho. Koho chtěl, zabil, koho chtěl, nechal žít, koho chtěl, povýšil, koho chtěl, ponížil. Když se jeho srdce povýšilo a jeho duch se stal náramně zpupný, byl svržen ze svého královského stolce a jeho sláva mu byla odňata. Byl vyhnán pryč od lidí, jeho srdce se stalo podobné zvířecímu, bydlil s divokými osly, za pokrm mu dávali rostliny jako dobytku a jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, dokud nepoznal, že Bůh nejvyšší má moc nad lidským královstvím a že nad ním ustanovuje, koho chce. Ani ty, jeho synu Belšasare, jsi neponížil své srdce, ačkoli jsi o tom všem věděl, ale povýšil ses nad Pána nebes. Přinesli před tebe nádoby z jeho domu a pil jsi z nich víno ty i tvoji hodnostáři, tvé ženy i ženiny, a chválil jsi bohy stříbrné a zlaté, bronzové, železné, dřevěné a kamenné, kteří nic nevidí, neslyší ani nevědí. Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil. Proto bylo od něho posláno zápěstí a napsáno toto písmo.
Toto pak je písmo, které bylo napsáno: Mené, mené, tekel ú-parsín. Toto je výklad těch slov: Mené – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel – byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký. Peres – tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.“ Belšasar hned poručil, aby Daniela oblékli do purpuru, na krk mu dali zlatý řetěz a rozhlásili o něm, že má v království moc jako třetí. Ještě té noci byl kaldejský král Belšasar zabit.
„Ú-parsín“ (zlomit) je slovesný tvar od kořene „peres“, který navíc připomíná Peršany.
Da 14,1-22.28-32.40-42
Když král Astyagés byl uložen ke svým otcům, převzal po něm království Peršan Kýros. Daniel stoloval s králem a byl nejváženější ze všech jeho přátel. Babylóňané měli modlu jménem Bél a každý den jí obětovali dvanáct měřic bílé mouky, čtyřicet ovcí a šest nádob vína. Král ji uctíval a každý den se jí přicházel poklonit. Daniel se však klaněl svému Bohu. Král se ho zeptal: „Proč se neklaníš Bélovi?“ Odpověděl mu: „Neuctívám modly udělané rukou, nýbrž živého Boha, který stvořil nebe i zemi a panuje nad vším tvorstvem.“ Král mu řekl: „Myslíš si, že Bél není živý Bůh? Nevidíš, kolik toho každý den sní a vypije?“ Daniel s úsměvem odpověděl: „Nebuď na omylu, králi, ten je uvnitř z hlíny a na povrchu z kovu. Nikdy nic nejedl ani nepil!“ Král se rozhněval, zavolal kněze Bélovy a řekl jim: „Jestliže mi neřeknete, kdo pojídá tak velké oběti, zemřete! Dokážete-li však, že to pojídá Bél, zemře Daniel, protože se Bélovi rouhal!“ Daniel řekl králi: „Staň se podle tvého slova.“ Bélových kněží bylo sedmdesát, kromě žen a dětí. Král vešel s Danielem do Bélova domu a Bélovi kněží mu navrhli: „My vyjdeme ven a ty, králi, polož pokrm a víno smíšené s vodou na oltář. Potom zavři dveře a zapečeť je svým prstenem. Neshledáš-li ráno, až přijdeš, že Bél všechno snědl, zemřeme. Jinak zemře Daniel, že o nás lhal.“ Mluvili sebevědomě, protože pod oltářem měli udělaný skrytý vchod, kterým vstupovali dovnitř a brali si oběti. Když odešli, král předložil pokrm Bélovi.
Daniel však nařídil svým služebníkům, aby přinesli popel a rozsypali jej jen v přítomnosti králově po celém chrámě. Potom vyšli, zavřeli dveře, zapečetili je královským prstenem a odešli. V noci jako obyčejně přišli kněží i s ženami a dětmi a všechno snědli a vypili. Král i Daniel vstali časně ráno. Král se zeptal: „Danieli, jsou pečeti neporušené?“ Odpověděl: „Neporušené, králi!“ Jakmile byly otevřeny dveře, král okamžitě pohleděl na oltář a zvolal velikým hlasem: „Veliký jsi, Béle, nelze ti dokázat ani ten nejmenší podvod!“ Daniel se zasmál, zadržel krále, aby nevešel dovnitř a řekl: „Pohleď na podlahu, podívej se, čí jsou to stopy!“ Král řekl: „Vidím stopy mužů, žen i dětí!“ Velmi se rozezlil, dal hned shromáždit všechny kněze i jejich ženy a děti a museli mu ukázat skryté dveře, jimiž vcházeli, aby snědli, co bylo na oltáři. Potom je dal král popravit a Béla vydal na pospas Danielovi, který ho zničil i s jeho svatyní.
Když o tom uslyšeli Babylóňané, velmi je to rozčililo. Shlukli se proti králi a volali: „Král se stal židem, Béla dal zničit, draka zabít, kněze povraždit!“ Vešli ke králi a žádali: „Vydej nám Daniela! Nevydáš-li ho, zabijeme tebe s celou tvou rodinou!“ Když král viděl, jak hrozivě na něj dorážejí, z donucení jim Daniela vydal. Hodili ho do lví jámy, kde byl šest dní. V té jámě bylo sedm lvů a každý den dostávali dvě lidská těla a dvě jehňata. Toho dne nedostali nic, aby sežrali Daniela.
Sedmého dne přišel král oplakávat Daniela. Přišel k jámě, pohleděl dolů a uviděl Daniela, jak tam sedí. Zvolal mocným hlasem: „Veliký jsi, Hospodine, Bože Danielův, není jiný bůh kromě tebe!“ Dal jej vytáhnout a do jámy poručil vhodit ty, kdo ho chtěli zahubit. V mžiku byli rozsápáni před jeho očima.
Ozeáš
Ozeáš, jeden z nejstarších proroků, mluví o soudu, ale hlavně o tom, co Hospodin Izraeli slíbil: o konečném vysvobození a záchraně. O smíření nejen s Izraelem, ale i s těmi, kteří „nebyli jeho lid“.
Oz 2,20-25
V onen den pro ně uzavřu smlouvu
s polní zvěří
a s nebeským ptactvem
i se zeměplazy.
Vymýtím ze země luk, meč i válku
a dám jim uléhat v bezpečí.
Zasnoubím si tě navěky,
zasnoubím si tě spravedlností a právem,
milosrdenstvím a slitováním,
zasnoubím si tě věrností
a poznáš Hospodina.
V onen den odpovím, je výrok Hospodinův,
odpovím nebesům
a ona odpovědí zemi,
země pak odpoví obilí, moštu a oleji
a ony odpovědí Jizreelu (to je Bůh rozsívá).
Vseji jej pro sebe do země,
Neomilostněné budu milostiv,
těm, kdo Nejsou-lid-můj, řeknu: „Tys můj lid“,
a on řekne: „Můj Bože!“
Ámos
Am 5,8-15
Ten, který učinil Plejády a Orióna,
obrací šero smrti v jitro,
ale i den zatmívá nocí,
povolává mořské vody
a vylévá je na tvář země.
Jeho jméno je Hospodin.
On mocného uvrhne do záhuby
a zhouba pronikne do pevnosti.
Oni však toho, kdo trestá v bráně, nenávidí,
pravdomluvný se jim hnusí.
Protože hanebně vydíráte nuzáka
a vymáháte na něm obilnou daň,
mohli jste si vybudovat domy z kvádrů,
bydlet v nich však nebudete;
vysadili jste si skvělé vinice,
avšak víno z nich pít nebudete.
Já znám vaše četné nevěrnosti,
vaše nehorázné hříchy.
Nevražíte na spravedlivého, berete úplatek,
ubožáky v bráně odstrkujete.
Proto v oné době prozíravý zmlkne,
bude to zlý čas.
„Kdo trestá v bráně“: to jest právem, z moci svého soudcovského úřadu.
Am 7,10-17
Bételský kněz Amasjáš poslal izraelskému králi Jarobeámovi zprávu: „Spikl se proti tobě Ámos přímo v izraelském domě. Není možné, aby země snášela všechna jeho slova.
Ámos totiž říká:
Jarobeám zemře mečem
a Izrael bude zcela jistě přesídlen
ze své země.“
Pak řekl Amasjáš Ámosovi:
„Seber se, vidoucí,
a prchej do judské země!
Tam chleba jez a tam si prorokuj!
A nikdy už neprorokuj v Bét-elu,
neboť je to svatyně králova, královský dům.“
Ámos Amasjášovi odpověděl:
„Nebyl jsem prorok ani prorocký žák,
zabýval jsem se dobytkem a sykomorami.
Hospodin mě vzal od ovcí,
Hospodin mi rozkázal:
Jdi a prorokuj Izraeli, mému lidu!
Slyš tedy slovo Hospodinovo.
Ty říkáš: Neprorokuj proti Izraeli,
nevynášej věštbu proti Izákovu domu!
Proto Hospodin praví toto:
Tvoje žena bude v městě provozovat smilství,
tvoji synové a dcery padnou mečem,
tvá půda bude rozměřena provazcem
a ty zemřeš v zemi nečisté.
Izrael bude zcela jistě přesídlen
ze své země.“
Hledejte dobro a ne zlo
a budete žít,
a tak Hospodin, Bůh zástupů, bude s vámi,
jak říkáte.
Mějte v nenávisti zlo a milujte dobro,
uplatňujte v bráně právo!
Snad se Hospodin, Bůh zástupů, smiluje
nad pozůstatkem lidu Josefova.
Jonáš
Z literárního hlediska je kniha Jonáš dramatický příběh, dnes bychom řekli novela. Mezi prorocké knihy se dostala proto, že se odvolává na proroka Jonáše (2Kr 14,25). Jako celek je určitě mladší, obsahuje však velmi staré prvky. Je to příběh o tom, že Hospodin vždycky přijme lidi, kteří litují svých špatností a chtějí se k němu vrátit. To je jedno z hlavních poselství celé bible.
Jo 1,1-3,10
Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi, synu Amítajovu: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.
I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby ji odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“ Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: „Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí.“ Losovali tedy a los padl na Jonáše. Řekli mu: „Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?“ Odpověděl jim: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“ Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl. Zeptali se ho: „Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo na pokoji?“ Neboť moře se stále více bouřilo. Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá na pokoji. Vím, že vás takhle veliká bouře přepadla kvůli mně.“ Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc. Volali tedy k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.
Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl:
„V soužení jsem volal k Hospodinu,
on mi odpověděl.
Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc
a vyslyšels mě.
Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře,
obklíčil mě proud,
všechny tvé příboje, tvá vlnobití
se přese mne převalily.
A já jsem si řekl: Jsem zapuzen,
nechceš mě už vidět.
Tak rád bych však zase hleděl
na tvůj svatý chrám!
Zachvátily mě vody,
propastná tůň mě obklíčila,
chaluhy mi ovinuly hlavu.
Sestoupil jsem ke kořenům horstev,
závory země se za mnou zavřely navěky.
Tys však vyvedl můj život z jámy,
Hospodine, můj Bože!
Když jsem byl v duši tak skleslý,
Hospodina jsem si připomínal;
má modlitba vešla k tobě
ve tvůj svatý chrám.
Ti, kdo se šalebných přeludů drží,
o milosrdenství se připravují.
Já ti však s díkůvzdáním
přinesu oběť;
co jsem slíbil, splním.
U Hospodina je spása!“
I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.
I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.
Micheáš
Mi 7,1-7
Běda mně! Jsem jako paběrky letní sklizně,
jako paběrky po vinobraní.
Není tu hrozen k snědku
ani raný fík, po němž toužím.
Zbožný vymizel ze země,
přímého mezi lidmi není.
Všichni strojí vražedné úklady,
jeden druhého do sítě loví.
Oběma rukama páchají zlo pro svůj prospěch,
velmož i soudce úplatky vymáhají,
mocný mluví, jak se mu zachce;
a všechno zpřevracejí.
Nejlepší z nich je jak potměchuť,
nejpoctivější jako plot z trní.
Přichází den, který vyhlíželi tvoji proroci,
den tvého navštívení;
již nastává mezi nimi rozruch.
Nevěřte bližnímu,
nespoléhejte na přítele;
před tou, jež uléhá po tvém boku,
se střez otevřít ústa.
Syn tupí otce,
dcera povstává proti matce,
snacha proti tchyni;
každý má nepřátele ve vlastním domě.
Ale já budu vyhlížet k Hospodinu,
čekat na Boha, který mě spasí.
Bůh mě vyslyší.
„Den navštívení“ Hospodinova, den, kdy se Bůh ohlásí k soudu, kdy se ukáže, co kdo byl a je. Jen málokdo se na to může těšit.
Nový zákon
Evangelia
Život Ježíše z Nazareta, o němž křesťané věří a vyznávají, že je Kristus, to jest ten, kterého Hospodin ve Starém zákoně slíbil, jeho Poslaný, Pomazaný či Mesiáš, je obsahem čtyř biblických knih, kterým se říká Evangelia. Nejsou to životopisy v dnešním slova smyslu, ale knihy napsané Ježíšovými žáky a věřícími proto, aby i další generace slyšely jeho kázání, dozvěděly se o jeho činnosti, smrti a vzkříšení. Aby i další lidé mohli v něho věřit a přitom věděli, komu uvěřili.
Prolog
Na začátku Janova evangelia stojí slavnostní úvod, aby čtenář věděl, co následuje. První slova navazují na začátek Starého zákona, na to, že Bůh stvořil svět svým „slovem“. Bible tím chce zdůraznit, že svět není jen hra sil nebo náhod, ale že stvoření je čin Boží vůle, že se mu dá porozumět, že má nebo může mít smysl. Slovo se obrací k člověku, který o něm může přemýšlet a může ho pochopit. O toto biblické přesvědčení se opírá křesťanský vztah k světu – ale také moderní věda, která se o takové pochopení snaží. Toto Slovo tedy není pouhý zvuk, nýbrž také smysl, myšlenka a obsah a Jan ho ztotožňuje s Ježíšem, který přišel na svět, aby ho „stvořil znovu“. Aby odstranil prokletí, způsobené proviněním prvních i dalších lidí, a zahájil novou dobu Boží vlády, jeho království.
J 1,1-18
Na počátku bylo Slovo,
to Slovo bylo od Boha,
to Slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně
a bez něho nepovstalo nic,
co jest. V něm byl život
a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí
a tma je nepohltila.
Od Boha byl poslán člověk,
jménem Jan.
Ten přišel proto,
aby vydal svědectví o tom světle,
aby všichni uvěřili skrze něho.
Jan sám nebyl tím světlem,
ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
Bylo tu pravé světlo,
které osvěcuje každého člověka;
to přicházelo do světa.
Na světě byl,
svět skrze něj povstal,
ale svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního,
ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm pak, kteří ho přijali
a věří v jeho jméno,
dal moc stát se Božími dětmi.
Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé,
jako děti pozemských otců,
nýbrž narodili se z Boha.
A Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu,
slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn,
plný milosti a pravdy.
Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“
Z jeho plnosti jsme obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.
„Jednorozený“ nebo „prvorozený“ syn je ten, na kterého přecházejí otcova práva, dědic. Jan je zde Jan Křtitel, jeden z posledních proroků a Ježíšův předchůdce. Bude o něm ještě řeč.
L 1,26-56
I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován.
Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl manželku z dcer Áronových a ta se jmenovala Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku.
Když jednou přišla řada na Zachariášův oddíl a on konal před Bohem kněžskou službu, připadlo na něj losem podle kněžského řádu, aby vešel do svatyně Hospodinovy a obětoval kadidlo. Venku se v hodinu té oběti modlilo veliké množství lidu. Tu se mu ukázal anděl Páně stojící po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo. Když ho Zachariáš uviděl, zděsil se a padla na něho bázeň. Anděl mu řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.
Budeš mít radost a veselí
a mnozí se budou radovat z jeho narození.
Bude veliký před Pánem,
víno a opojný nápoj nebude pít,
už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.
A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu;
sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově,
aby obrátil srdce otců k synům
a vzpurné k moudrosti spravedlivých
a připravil Pánu lid pohotový.“
Zachariáš řekl andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku.“ Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst. Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.“
Lid čekal na Zachariáše a divil se, že tak dlouho prodlévá v chrámě. Když vyšel, nemohl k nim promluvit, a tak poznali, že měl v chrámě vidění; dával jim jen znamení a zůstal němý. Jakmile skončily dny jeho služby, odešel domů.
Po těch dnech jeho manželka Alžběta počala, ale tajila to po pět měsíců a říkala si: „Toto mi učinil Pán; sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi.“
Izraelští kněží patřili ke kmeni Levi a dělili se na „oddíly“, které se střídaly ve službě.
Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velice zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel.
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“
Maria řekla:
„Duše má velebí Pána
a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.
Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení,
že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.
Svaté jest jeho jméno
a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení
k těm, kdo se ho bojí.
Prokázal sílu svým ramenem,
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;
vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté poslal pryč s prázdnou.
Ujal se svého služebníka Izraele,
pamětliv svého milosrdenství,
jež slíbil našim otcům,
Abrahamovi a jeho potomkům navěky.“
Maria zůstala s Alžbětou asi tři měsíce a pak se vrátila domů.
Narození
L 2,1-21
Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
Mt 2,1-23
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém, svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka:
A ty Betléme v zemi judské,
zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými,
neboť z tebe vyjde vévoda,
který bude pastýřem mého lidu, Izraele.“
„Jeho hvězdu“ tj. nějaký úkaz na obloze, z něhož „mudrci“ usoudili, že znamená právě toto. Lidé si hvězdu nejčastěji představovali jako kometu, Johannes Kepler spočítal, že v té době právě došlo k mimořádnému seskupení planet (konjunkci), která se tak dala podle astrologických pravidel vyložit. Konjunkce se třikrát opakovala během několika týdnů, čímž Kepler vysvětloval následující slova, že „hvězda šla před nimi“.
Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu.
A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.
Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“
Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:
Hlas v Ráma je slyšet,
pláč a veliký nářek;
Ráchel oplakává své děti
a nedá se utěšit,
protože jich není.
Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“ On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země. Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských a usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.
Dětství a příprava
L 2,41-51
Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
Mt 3,1-17
Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše:
Hlas volajícího na poušti:
Připravte cestu Páně,
vyrovnejte mu stezky!
Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hřichy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.
Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: Náš otec je Abraham! Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“
Mít „otce Abrahama“ člověka zavazuje, aby podle toho jednal, není to zásluha, s níž by mohl vystačit. „Zouvat obuv“ je povinnost otroka. „Lopata“, kterou se na mlatu přehazovalo zrní, aby vítr vyfoukal plevy.
Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
L 4,1-12
Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.“ Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všecka království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám. Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“ Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno: Andělům svým dá příkaz, aby tě ochránili a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“
Lidé, povolaní k nějakému zvláštnímu poslání, odcházeli ve všech starých civilizacích na nějakou dobu do pusté samoty, kde o svém poslání přemýšleli a museli také odolávat různým protivenstvím. Tak to dělali i starozákonní proroci, aby se ujistili, že jsou skutečně povoláni. Člověk, který se cítí povolán, může snadno sklouznout a místo poslání začít prosazovat sám sebe a svoji moc. Na to právě míří všechna tři pokušení.
Začátek
L 4,14-30
Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili.
Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:
Duch Hospodinův je nade mnou;
proto mne pomazal,
abych přinesl chudým radostnou zvěst;
poslal mne, abych vyhlásil zajatým propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.
Pak zavřel knihu, podal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: „Což to není syn Josefův?“
Řekl jim: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a šel dál.
„Naplněni hněvem“ – protože v obou příkladech, které Ježíš uvedl, jde o cizince.
L 5,1-11
Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.
J 2,1-11
Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš? Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
L 5,17-26
Jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval. A hle, muži nesli na nosítkách člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. Když viděli, že ho nepronesou zástupem, vstoupili na střechu, udělali otvor v dlaždicích a spustili ochrnutého i s lůžkem přímo před Ježíše. Když viděl jejich víru, řekl tomu člověku: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Zákoníci a farizeové začali uvažovat: „Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?“ Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci °Jsou ti odpuštěny tvé hříchy°, nebo říci °Vstaň a choď°? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy,“ řekl ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů.“ A ihned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a chválil Boha. Všechny zachvátil úžas a chválili Boha. Byli naplněni bázní a říkali: „Co jsme dnes viděli, je nad naše chápání.“
L 5,27-32
Pak vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou.“ Levi nechal všeho, vstal a šel za ním. A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali. Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“
Celníci, to jest výběrčí daní, nikdy nebývali oblíbení a navíc v době Ježíšově to byli lidé, kteří spolupracovali s okupační mocí a stýkali se s pohany. Proto jimi zbožní židé pohrdali a nechtěli se s nimi stýkat. Ježíš jejich činnost neobhajuje, ale říká, že právě oni potřebují pomoc, a pokud se obrátí, jsou Bohu zvláště milí.
L 6,6-11
V jinou sobotu vešel do synagógy a učil. Byl tam člověk, jehož pravá ruka byla odumřelá. Zákoníci a farizeové si na Ježíše dávali pozor, uzdravuje-li v sobotu, aby měli proč ho obžalovat. On však znal jejich myšlenky. Řekl tomu muži s odumřelou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed.“ On se zvedl a postavil se tam. Ježíš jim řekl: „Ptám se vás: Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?“ Rozhlédl se po všech a řekl tomu člověku: „Zvedni tu ruku!“ On to učinil a jeho ruka byla zase zdravá. Tu se jich zmocnila zlost a radili se spolu, co by měli s Ježíšem udělat.
Podle Mojžíšova zákona se v sobotu nesmí pracovat a podle dobového výkladu ani léčit, s výjimkou nebezpečí života. „Činit dobře, či zle“ – tj. porušuji Zákon já, anebo spíš vy, kteří jste tu proto, abyste mne mohli obžalovat?
Řeč na hoře
Do tohoto úseku soustředil evangelista to hlavní z Ježíšova kázání o království Božím: čím je, co v něm má platit a co se od Ježíšova žáka vyžaduje.
Mt 5,1-10
Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je:
„Blaze chudým v duchu,
neboť jejich je království nebeské.
Blaze těm, kdo pláčou,
neboť oni budou potěšeni.
Blaze tichým,
neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti,
neboť oni budou nasyceni.
Blaze milosrdným,
neboť oni dojdou milosrdenství.
Blaze těm, kdo mají čisté srdce,
neboť oni uzří Boha.
Blaze těm, kdo působí pokoj,
neboť oni budou nazváni syny Božími.
Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost,
neboť jejich je království nebeské.
Mt 5,13-26
Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě, a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
Amen znamená „vpravdě“, zdůraznění a potvrzení nějakého výroku.
„Cesta k soudu“ je celý lidský život.
Mt 5,38-44
Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.
L 6,32-36
Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
Mt 6,1-13
Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.
Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.
Vy se modlete takto:
Otče náš, jenž jsi v nebesích,
buď posvěceno tvé jméno.
Přijď tvé království.
Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.
Náš denní chléb dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.
A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.
Mt 6,24-34
Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat. K jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.
Mt 7,2-11
Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka – a hle, máš trám ve svém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.
Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.
Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!
Mt 7,12-29
Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.
Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci.
Ne každý, kdo mi říká „Pane,Pane“, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: „Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?“ A tehdy jim prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“
A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“
Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.
Znamení a podobenství
Mt 8,5-13
Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému: Jdi, jde; jinému: Pojď sem, a přijde; a svému otroku: Udělej to, pak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.
„Setník“ je důstojník římského vojska, jeden z těch „mnohých od východu i západu“ (rozuměj: pohanů), na rozdíl od „synů království“, kterým bylo království s Abrahamem původně přislíbeno.
L 7,36-50
Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co je to za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ – „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“ Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.
Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“ A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“
Ve starověku se při jídle leželo, nohama směrem od nízkého stolu. Proto „přistoupila zezadu k nohám“. Nabídnout vodu na umytí nohou byla běžná zdvořilost před jídlem.
Mt 13,1-11.18-30
Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích.
„Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“
Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znát tajemství království nebeského, jim však to není dáno.“
„Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“
Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel? On jim odpověděl: To udělal nepřítel. Sluhové mu řeknou: Máme jít a plevel vytrhat? On však odpoví: Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“
Mt 13,33.44-46
Pověděl jim i toto podobenství: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.
Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.
Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, někde objeví drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.“
Mk 4,35-41
Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“
Mt 10,1-20
Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil.
Apoštol je řecky člověk, který nese zprávu, posel.
Těch dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť hoden je dělník své mzdy. Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden; u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet.
Když vstoupíte do domu, řekněte: Pokoj vám. A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám. A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach se svých nohou. Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu než tomu městu.
Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.
Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“
„Dvanáct“ podle dvanácti kmenů Izraele.
„Samařské obce“ je ta část Palestiny, která se v době babylónského vyhnanství jeruzalémskému židovství odcizila. První na řadě při kázání o království jsou židé, kterým na základě starozákonních slibů toto království „patří“.
„Zemi sodomské a gomorské“, které kdysi zničil oheň; viz Gn 18-19.
Mk 6,32-43
Odjeli lodí na pusté místo, aby byli sami. Mnozí spatřili, jak odjíždějí, a poznali je; pěšky se tam ze všech měst sběhli a byli tam před nimi. Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem.
Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.“ Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Když to zjistili, řekli: „Pět, a dvě ryby.“ Přikázal jim, aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem, stokrát po padesáti. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů.
Mt 15,10-11.15-20
Svolal zástup a řekl: „Slyšte a rozumějte: Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“
Petr mu na to řekl: „Vysvětli nám to podobenství!“ On odpověděl: „I vy jste ještě nechápaví? Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“
Příliš doslovným výkladem zákona se ztratil rozdíl mezi „nečistotou“ neumytých rukou a skutečným „znesvěcením“, to jest ničemnou myšlenkou.
Mt 16,13-19
Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl; „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“
„Syn člověka“ může znamenat prostě „člověk“, ale už ve Starém zákoně je to napůl skryté označení Mesiáše. „Tělo a krev“ – to, co je čistě a jen lidské. „Petra“ znamená řecky „skála“. „Brána“ je znak síly města, proto „brány“ = moc či síla.
L 9,28-36
Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. Vtom se ti muži od něho začali vzdalovat; Petr mu řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Když se ozval hlas, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.
Židé v době Ježíšově očekávali, že Božího vyvoleného, Mesiáše, budou doprovázet největší z proroků: Mojžíš a Elijáš.
L 9,43-45.23-26
Všichni žasli nad velikou Boží mocí. Když se všichni divili, co všechno učinil, řekl svým učedníkům: „Slyšte a dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do rukou lidí.“
Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů. Říkám vám po pravdě: Někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží.“
„Až přijde…“ ke konečnému soudu nad světem.
Mt 17,24-27
Když přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně a řekli: „Váš Mistr neplatí chrámovou daň?“ On řekl: „Platí!“ Když přišel domů, ještě než promluvil, řekl mu Ježíš: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů nebo od cizích lidí?“ Když odpověděl: „Od cizích“, pravil mu Ježíš: „Synové jsou tedy svobodni. Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe.“
„Pohoršit“ někoho znamená vzbudit pochybnost, dát příležitost k podezření, ke zlým myšlenkám, případně urazit.
Mk 9,33-41
Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ Ale oni mlčeli, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, kdo mě poslal.“
Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás. Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“
„Dvanáct“ jsou nejbližší Ježíšovi žáci, apoštolové čili vyslanci.
Mt 18,15-35
„Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Jestliže ani je neusposlechne, oznam to církvi; jestliže však neusposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.
Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
„Ústy dvou nebo tří…“ je citát ze Zákona, Dt 17,6.
Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
„Sedmdesátkrát“ – to jest nepočítaně.
„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: „Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!“ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: „Zaplať mi, co jsi dlužen!“ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: „Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!“ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil, neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?“ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.
Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“
„Prodat i se ženou …“ bylo ve starověku běžné. Tak se lidé stávali otroky.
L 10,25-37
Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“
Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.“ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
„Bližní“ znamenal původně příbuzného, později člena národa. Ježíš tak lidi nerozlišuje. „Kněz“ a „levita“, lidé, kteří slouží v chrámu, by měli vědět, co Hospodin chce. Ale ví to jen „Samařan“, cizinec, kterého považovali za polovičního pohana.
J 10,1-18
„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci.
Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř: znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“
Pastýř a ovce je také běžný biblický obraz pro Hospodina a jeho lid.
J 8,2-11
Všichni se vrátili do svých domovů. Ježíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“
Kamenování byl způsob popravy u pouštních kmenů, protože se zločince nechtěli dotknout.
L 12,13-21
Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“
Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu? Pak si řekl – tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli. Ale Bůh mu řekl: Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“
„Vyžádají“, rozuměj „vyžádá si Hospodin“. Obvyklý biblický způsob, jak se vyhnout označování Boha.
Mt 24,42-51
„Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas dával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však špatný služebník řekne: Můj pán nejde, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.“
„Můj pán nejde…“ naráží na to, že očekávaný Mesiáš a soudce tu stále ještě není. To neznamená, že nepřijde.
L 14,1.7-24
Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.
Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: Uvolni mu své místo! a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: Příteli, pojď dopředu! Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“
Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: Pojďte, vše už je připraveno. A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu. Druhý řekl: Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu! Další řekl: Oženil jsem se, a proto nemohu přijít. Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé. A služebník řekl: Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo. Pán řekl služebníku: Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.“
„Jíst chléb v království …“: hostina je obrazem toho, co je připraveno věrným Hospodinovým. „Kteří byli pozváni …“ ve Starém zákoně zaslíbením Abrahamovi a Mojžíšovi.
L 15,1-10
Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“
Pověděl jim toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezmi si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila. Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nanajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila. Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“
Člověk, který si myslí, že je spravedlivý a že pokání nepotřebuje, se totiž vždycky mýlí: má na sebe příliš volné měřítko.
L 15,11-32
Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá. On jim rozdělil své jmění. Po několika dnech mladší syn všechno prodal, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: Tolik nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků. I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Ale otec rozkázal svým služebníkům: Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. A začali se veselit.
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého. I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele. On mu řekl: Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“
L 16,1-9
Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: Čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem. Správce si řekl: Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství! Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: Kolik jsi dlužen mému pánovi? On řekl: Sto věder oleje. Řekl mu: Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát. Pak řekl druhému: A kolik jsi dlužen ty? Odpověděl: Sto měr obilí. Řekl mu: Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát. Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. Já vám pravím: i nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.“
Nic z toho, co člověk má, si do hrobu nevezme; je toho jen správcem. Kdo z toho rozdává, je „prozíravý“, protože majetek jednou pomine.
Cestou do Jeruzaléma
L 17,11-21
Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha, padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“
Malomocenství (lepra) je nakažlivá tropická kožní nemoc. Malomocní se nesměli ani přiblížit ke zdravým lidem, byli „nečistí“.
Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat, ani se nedá říci: Hle, je tu nebo je tam! Vždyť království Boží je mezi vámi!“
L 18,1-8
Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: Zastaň se mne proti mému odpůrci. Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.“ A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“
L 18,9-14
O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám. Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, slituj se nade mnou hříšným. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
„Postím se …“ víc, než vyžadoval zákon. Farizeové platili za lidi zvlášť zbožné, celník je zloděj a ještě kolaborant.
Mt 19,3-6
Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel je od počátku učinil jako muže a ženu?“ A řekl: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“
„Nečetli jste …“ viz Gn 1,27.
L 18,15-27
Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to. Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“
Jeden z předních mužů se ho otázal: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš „dobrý“? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku.“ On řekl: „To všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: „Jedno ti ještě schází. Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť byl velmi bohatý.
Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Ti, kdo to slyšeli, řekli: „Kdo tedy může být spasen?“ Odpověděl: „Nemožné u lidí je u Boha možné.“
Někteří se domnívají, že „ucho jehly“ je lidový název pro malou branku pro pěší.
Mt 20,1-16
Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé. Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel další, jak tam stojí, a řekl jim: Co tu stojíte celý den nečinně? Odpovědí mu: Nikdo nás nenajal. On jim řekne: Jděte i vy na mou vinici. Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním! Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro! On však odpověděl jednomu z nich: Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Tak budou poslední první a první poslední.“
„První“ jsou patrně židé, kteří „nesli tíhu“ Zákona odedávna, oproti „posledním“, kteří uvěřili až v Ježíše.
Mk 10,32-34
Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech vstane.“
Mk 11,1-11
Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám někdo: Co to děláte?, odpovězte: Pán je potřebuje a hned je sem zas vrátí.“ Vyšli a na rozcestí nalezli oslátko přivázané venku u dveří. Když je odvazovali, někteří z těch, kteří tam stáli, jim řekli: „Co to děláte, že odvazujete to oslátko?“ Odpověděli jim tak, jak Ježíš přikázal, a oni je nechali. Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali:
„Hosanna!
Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově,
požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida.
Hosanna na výsostech!“
„Oslátko …“ viz Za 9,9, obraz zachránce Izraele, Mesiáše. Všechno, co se zde děje, je řízení Boží. „Hosanna“ znamená Bohu sláva.
Mt 21,12-17.23-32
Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; řekl jim: „Je psáno: Můj dům bude zván domem modlitby, ale vy z něho děláte doupě lupičů.“ I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.
Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“, rozhněvali se a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?“ Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval.
Na nádvoří chrámu se prodávala zvířata k obětem a vyměňovaly peníze, protože do chrámových pokladen se směly dávat jen židovské, ne pohanské peníze. Chrámoví kněží správně rozumějí, že „Hosanna“ znamená vítání Mesiáše.
Když přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?“ Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku: jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li z nebe, namítne nám: Proč jste mu tedy neuvěřili? Řekneme-li však z lidí, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ Tu jim řekl i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“
„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: Synu, jdi dnes pracovat na vinici! On odpověděl: Nechce se mi. Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: Ano, pane. Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to uviděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.“
Syn, který říká „ano“, je Izrael, který uzavřel s Hospodinem smlouvu, ale nedodržuje ji. Proto ho „předcházejí“ jiní, kteří žádnou smlouvu neměli, ale „uvěřili“, to jest přiznali se ke svým hříchům a jednají podle toho.
Mk 12,28-34
Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není.“ I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.
„Slyš, Izraeli, …“ je základní židovská modlitba, viz Dt 6,4.
Mt 25,1-45
„Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: Ženich je tu, jděte mu naproti! Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají! Ale rozumné odpověděly: Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si! Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: Pane, pane, otevři nám! Ale on odpověděl: Amen, pravím vám, neznám vás. Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“
Družičky s lampami patřily ke svatbě a svatba je také obraz vysvobození Izraele: „ženich“ je Mesiáš. Nestačí ovšem jen čekat, je třeba být připraven.
„Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal. Jeho pán mu odpověděl: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal. Jeho pán mu odpověděl: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým, vejdi a raduj se u svého pána. Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří. Jeho pán mu odpověděl: Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“
Hřivna (řecky talanton) byl veliký peníz. Dnešní přenesený význam slova talent (= schopnost, nadání) se opírá právě o toto podobenství. Temnota a pláč jsou obrazy konečného zavržení člověka, který zmařil příležitost svého života.
„Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.
Tu mu ti spravedliví odpovědí: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.
Potom řekne těm na levici: Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. Tehdy odpoví i oni: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti? On jim odpoví: Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili. A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
„Ovce“ jsou na rozdíl od „kozlů“ čistá zvířata.
Velikonoce
Mk 14,1-16
Bylo dva dny před velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho. Říkali: „Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil.“
Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni. Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“
Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Ti se zaradovali, když to slyšeli, a slíbili mu peníze. I hledal vhodnou příležitost, jak by jim ho vydal.
Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek, řekli Ježíšovi jeho učedníci: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“ Poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a potká vás člověk, který nese džbán vody: Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: Mistr vzkazuje: Kde je pro mne světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka? A on vám ukáže velkou horní místnost, zařízenou a připravenou; tam pro nás připravte večeři!“ Učedníci šli, a když přišli do města, nalezli všecko, jak jim to řekl; a připravili velikonočního beránka.
Nekvašené chleby i beránek je připomínka vyjití z Egypta (Ex 12-13), které se při velikonoční večeři slavilo. Také zde je všechno připraveno řízením Božím.
L 22,l4-23
Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“ Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“ Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.
Avšak hle, můj zrádce je se mnou u stolu. Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje.“ A oni se začali mezi sebou dohadovat, který z nich je ten, kdo to učiní.
J 13,4-15
Odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čisti, ale ne všichni.“ Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čisti.
Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.“
L 22,25-26
Řekl jim: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží.“
„Dobrodinec“ byl běžný královský titul.
J 15,9-17
„Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.
To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.
Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“
„Svět“ zde znamená „tento svět“, který příchodem božího království pomine: běžné, zavedené pořádky.
Mt 26,36-56
Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já se půjdu pomodlit dál.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ Ale když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. Potom přišel k učedníkům a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“
„Kalich“ je zde to, co je Ježíšovi určeno, co ho čeká.
Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z Dvanácti. Velekněží a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi. Jeho zrádce s nimi domluvil znamení: „Koho políbím, ten to je; toho zatkněte.“ A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Buď zdráv, Mistře“, a políbil ho. Ježíš mu odpověděl: „Příteli, konej svůj úkol!“ Tu přistoupili k Ježíšovi, vztáhli na něho ruce a zmocnili se ho. Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo sahají po meči, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?“ V té hodině řekl Ježíš zástupům: „Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne. Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co napsali proroci.“ A tu ho všichni učedníci opustili a utekli.
„Legie“ je oddíl římského vojska, zhruba náš prapor.
Zajetí a soud
J 18,l2-19,16
Vojáci s důstojníkem a židovská stráž se zmocnili Ježíše a spoutali ho. Přivedli ho nejprve k Annášovi; byl totiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem. Byl to ten Kaifáš, který poradil židům, že je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid.
Za Ježíšem šel Šimon Petr a jiný učedník. Ten učedník byl znám veleknězi a vešel s Ježíšem do nádvoří veleknězova domu. Petr zůstal venku před vraty. Ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, promluvil s vrátnou a zavedl Petra dovnitř. Tu řekla služka vrátná Petrovi: „Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka?“ On řekl: „Nepatřím.“ Poněvadž bylo chladno, udělali si sluhové a strážci oheň a stáli kolem něho, aby se ohřáli. I Petr stál s nimi a ohříval se.
Velekněz se dotazoval Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu řekl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně. Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl.“ Po těch slovech jeden ze strážců, který stál poblíž, udeřil Ježíše do obličeje a řekl: „Tak se odpovídá veleknězi?“ Ježíš mu odpověděl: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ Annáš jej tedy poslal spoutaného k veleknězi Kaifášovi.
Šimon Petr stál ještě u ohně a ohříval se. Řekli mu: „Nejsi i ty z jeho učedníků?“ On to zapřel: „Nejsem.“ Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: „Což jsem tě s ním neviděl v zahradě?“ Petr opět zapřel; a vtom zakokrhal kohout.
Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka. Pilát vyšel k nim ven a řekl: „Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?“ Odpověděli: „Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“ Pilát jim řekl: „Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!“ Židé mu odpověděli: „Nám není dovoleno nikoho popravit.“ To aby se naplnilo slovo Ježíšovo, kterým naznačil, jakou smrtí má zemřít.
Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ Pilát odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. Je zvykem, že vám o velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám toho židovského krále.“ Na to se dali do křiku: „Toho ne, ale Barabáše!“ Ten Barabáš byl vzbouřenec.
Tehdy dal Pilát Ježíše zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť. Pak před něho předstupovali a říkali: „Buď pozdraven, králi židovský!“ Přitom ho bili do obličeje. Pilát znovu vyšel a řekl Židům: „Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ Když ho velekněží a jejich služebníci uviděli, dali se do křiku: „Ukřižovat, ukřižovat!“ Pilát jim řekl: „Vy sami ho ukřižujte! Já na něm vinu nenalézám.“ Židé mu odpověděli: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za syna Božího.“ Když to Pilát uslyšel, ještě více se ulekl. Vešel znovu do paláce a řekl Ježíšovi: „Odkud jsi?“ Ale Ježíš mu nedal žádnou odpověď. Pilát mu řekl: „Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?“ Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“
Od té chvíle ho Pilát usiloval propustit. Ale Židé křičeli: „Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři.“ Když to Pilát uslyšel, dal vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném „Na dláždění“, hebrejsky Gabbatha. Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“ Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále máme ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili.
„Jakou smrtí …“: podle Starého zákona se zločinci kamenovali. Pilát se „ulekl“, protože ti, kdo se vydávali za Mesiáše, byli nebezpeční vzbouřenci proti císaři. Tak se Ježíšův proces stává procesem proti velezrádci.
Ukřižování
L 23,32-56
Spolu s ním byli vedeni na smrt ještě dva zločinci. Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ O jeho šaty se rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ Nad ním byl nápis: „Toto je král Židů.“
Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“
Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se roztrhla vpůli. A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou. Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly.
Členem židovské rady byl muž jménem Josef, člověk dobrý a spravedlivý, který nesouhlasil s jejich rozhodnutím a činem. Pocházel z židovského města Arimatie a patřil k těm, kdo očekávali království Boží. Ten přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo; sňal je s kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu, vytesaného ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován. Byl pátek a začínala sobota.
Ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje, šly za ním; viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid.
Vzkříšení
L 24,1-35
Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.
Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše a od všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě, jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
L 24,50-53
Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma, byli v chrámě a chválili Boha.
Skutky
Skutky apoštolů je kronika o vzniku první křesťanské církve, o tom, jak se víra v Ježíše Krista šířila a prosazovala, nejdřív mezi věřícími židy, pak v Palestině a pak po celé Římské říši. Jak se křesťanské sbory oddělovaly od židovských synagóg a jaké tu vznikaly spory. Skutky vznikly ke konci 1.století a „první kniha“, na niž navazují a o níž se na začátku mluví, je evangelium podle Lukáše.
Sk 1,1-14
První knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku až do dne, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu; jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“ Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“
Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi kolik je dovoleno ujít v sobotu. Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, s jeho bratry.
Sk 2,1-47
Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
V Jeruzalémě byli zbožní lidé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči? Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí – vždyť je teprve devět hodin ráno. Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele:
A stane se v posledních dnech, praví Bůh,
sešlu svého Ducha na všechny lidi,
synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení,
vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci
budou mít sny.
I na své služebníky a na své služebnice
v oněch dnech sešlu svého Ducha,
a budou prorokovat.
A učiním divy nahoře na nebi
a znamení dole na zemi:
krev a oheň a oblaka dýmu.
Slunce se obrátí v temnotu
a měsíc se změní v krev,
než přijde den Páně, velký a slavný;
a každý, kdo vzývá jméno Páně,
bude zachráněn.
Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. David o něm praví:
Viděl jsem Pána stále před sebou,
je mi po pravici, abych nezakolísal;
proto se mé srdce zaradovalo
a jazyk můj rozjásal,
nadto i tělo mé odpočine v naději,
neboť mě nezanecháš v říši smrti
a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach.
Dal jsi mi poznat cesty života
a blízkost tvé tváře mne naplní radostí.
Bratří, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes. Byl to však prorok a věděl o přísaze, kterou se mu Bůh zavázal, že jeho potomka nastolí na jeho trůn; viděl do budoucnosti a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. David nevstoupil na nebe, ale sám říká:
Řekl Hospodin mému Pánu:
Usedni po mé pravici,
dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.
Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“
Saul či Šavel byl mladý a nadšený farizej, přesvědčený o tom, že Ježíšovi učedníci jsou kacíři a že židovskému náboženství i národu škodí. Následující slavný příběh mluví o tom, jak se ze Saula stal Pavel – největší kazatel a misionář apoštolské doby.
Sk 9,1-22
Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.
V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: „Ananiáši!“ On odpověděl: „Zde jsem, Pane.“ Pán mu řekl: „Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl.“ Ananiáš odpověděl: „Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno.“ Pán mu však řekl: „Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským. Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno.“ Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: „Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán – ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.“ Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila.
S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: „To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekněžím.“ Ale Saul působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, přiváděl do úzkých damašské židy.
Křesťanství se nejdříve šířilo jen mezi věřícími židy. Brzo se však o ně začali zajímat i ostatní – pohané. Může je Církev přijmout? A za jakých podmínek? Příběh římského důstojníka Kornélia, který měl sen, že má poslat pro Petra, je právě o této věci, pro další osud křesťanství tak velice významné.
Sk 10,23-48
Hned druhého dne se s nimi Petr vydal na cestu a ještě několik bratří z Joppe ho doprovázelo. Nazítří přišli do Cesareje. Kornélius je očekával a spolu s ním jeho příbuzní a nejbližší přátelé. Když chtěl Petr vyjít, vyšel mu Kornélius vstříc, padl na kolena a poklonil se mu. Ale Petr jej přinutil vstát a řekl: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ Za rozhovoru vešli dovnitř a Petr shledal, že je tam shromážděno mnoho lidí. Promluvil k nim: „Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje. Proto jsem také bez váhání přišel, když jste pro mne poslali, a nyní se ptám, jaký jste k tomu měli důvod.“ Kornélius odpověděl: „Jsou to právě tři dny, co jsem se v tuto chvíli modlil ve svém domě odpolední modlitbu, a náhle stál přede mnou muž v zářícím rouchu a řekl: Kornélie, Bůh vyslyšel tvou modlitbu a ví o tvých dobrých skutcích. Vyprav posly do Joppe a povolej odtud Šimona, kterému říkají Petr. Bydlí v domě koželuha Šimona u moře. Hned jsem tedy pro tebe poslal a ty jsi ochotně přišel. Nyní jsme tu všichni shromážděni před Bohem a chceme slyšet vše, co ti Pán uložil.“
A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“
Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?“ A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. Potom jej vyzvali, aby u nich zůstal několik dní.
Sk 16,16-33
Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového.
Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: Neznámému bohu. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme, jak to říkají i někteří z vašich básníků: Vždyť jsme jeho děti. Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“
Sk 19,23-40
V té době došlo k velikému pobouření kvůli tomu učení. Nějaký Demetrios, zlatník a výrobce stříbrných napodobenin Artemidina chrámu, který poskytoval značný výdělek řemeslníkům, svolal je i ostatní, kteří dělali podobné věci, a řekl jim: „Mužové, víte, že z této práce máme blahobyt, a vidíte a slyšíte, že tenhle Pavel přemluvil a svedl mnoho lidí nejen z Efezu, nýbrž skoro z celé provincie. Říká, že bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové. Je nebezpečí, že nejen náš obor ztratí vážnost, nýbrž i chrám veliké bohyně Artemidy nebude považován za nic, a začne upadat sláva té, kterou uctívá naše provincie i celý svět.“
Když to uslyšeli, velmi se rozzlobili a začali křičet: „Veliká je efezská Artemis!“ Pobouření se rozšířilo na celé město. Lidé se hromadně hnali do divadla a vlekli s sebou Makedonce Gaia a Aristarcha, Pavlovy průvodce na cestách. Pavel chtěl jít do shromáždění lidu, ale učedníci mu v tom zabránili. Také někteří vysocí úředníci provincie, kteří mu byli nakloněni, mu vzkázali, aby se tam neodvažoval. Každý křičel něco jiného, neboť v shromáždění byl zmatek a většina nevěděla, proč se vůbec sešli. Židé postrčili dopředu Alexandra a zástup ho nechal vystoupit. Alexandr zamával rukou a chtěl pronést před lidem obhajobu. Když však poznali, že je to Žid, všichni jedním hlasem křičeli asi dvě hodiny: „Veliká je efezská Artemis!“ Teprve městský tajemník uklidnil zástup a řekl: „Efezané, kterýpak člověk by nevěděl, že město Efez je strážcem chrámu velké Artemidy a jejího obrazu seslaného z nebe! Protože o tom nemůže být pochyb, musíte zachovat klid a nedělat nic ukvapeného. Přivedli jste tyto lidi, ale oni se nedopustili ani svatokrádeže, ani netupili naši bohyni. Chce-li si Demetrios a řemeslníci na někoho stěžovat, k tomu jsou soudní dny a místodržitelé. Tam ať se soudí. A žádáte-li ještě něco jiného, může se to vyřídit v řádném shromáždění. Vždyť je nebezpečí, že budeme kvůli dnešku obžalováni ze vzpoury. Není tu žádný důvod, kterým bychom mohli obhájit toto srocení.“ Po těch slovech rozpustil shromáždění.
Sk 20,7-12
První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci. Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp. Nějaký mladík jménem Eutychos seděl na okně, a protože Pavel mluvil dlouho, přemáhal ho spánek. Usnul a spadl z třetího poschodí a když ho zvedli, byl mrtvý. Pavel sešel dolů, sklonil se nad ním, objal ho a řekl: „Upokojte se, je v něm život.“ Pak se vrátil nahoru, lámal a jedl chléb, dlouho do rána s nimi rozmlouval a potom odešel. Chlapce přivedli živého a to je velice povzbudilo.
Listy
Následující ukázky jsou z epištol čili listů. Nebyly to dopisy v našem dnešním smyslu, protože doručování bylo složité a dlouho trvalo. Byla to jakási poselství církevním obcím, delší naučné texty či kázání, někdy více aktuální a příležitostné, jindy spíše všeobecného rázu, které se četly ve shromáždění.
Většina novozákonních listů se připisuje apoštolu Pavlovi. Část z nich, například listy církevním obcím v Tessalonice (Soluni), v Galatii, v Římě, v Korintu a Filippách nepochybně od něho pocházejí. Jsou to nejstarší knihy Nového zákona z let 50 až 58 po Kr. Některé další psali možná jeho žáci, zejména list Židům, který ani nemá povahu příležitostného listu.
Listy se v křesťanských obcích četly při shromážděních a bohoslužbách a zčásti nahrazovaly přítomnost slavného kazatele a apoštola.
List Římanům
Ř 1,1-15
Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia, jež Bůh ústy svých proroků předem zaslíbil ve svatých Písmech, evangelia o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu. Skrze něho jsme přijali milost apoštolského poslání, aby ke cti jeho jména uposlechly a uvěřily všecky národy; k nim patříte i vy, neboť jste byli povoláni Ježíšem Kristem. Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o vaší víře. Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu, je mi svědkem, jak na vás bez ustání pamatuji při všech svých modlitbách a prosím, zda by mi konečně jednou nebylo z vůle Boží dopřáno dostat se k vám. Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil, to jest abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou.
Rád bych, abyste věděli, bratří, že jsem už často zamýšlel přijít k vám, abych i mezi vámi sklidil nějaké ovoce, tak jako mezi jinými národy; ale až dosud mi v tom bylo vždy zabráněno. Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných. Odtud moje touha zvěstovat evangelium i vám, kteří jste v Římě.
Ř 2,11-14
Bůh nikomu nestraní. Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona. Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají.
Ř 3,21-26
Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.
Ř 12,1-21
Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.
Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.
Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.
Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán. Ale také: Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
Ř 13,8-10
Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání nezcizolozíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.
Ř 16,17-20
Prosím vás, bratří, abyste si dali pozor na ty, kdo působí roztržky a chtěli by vás svést od učení, které jste přijali. Vyhýbejte se jim! Takoví lidé totiž neslouží Kristu, našemu Pánu, nýbrž svému prospěchu a snaží se krásnými a pobožnými řečmi oklamat mysli bezelstných lidí. Všude se ví o vaší oddanosti evangeliu. Mám z vás proto radost a přeji si, abyste byli moudří v dobru a nezkušení ve zlu. Bůh pokoje brzo srazí satana pod vaše nohy. Milost Ježíše, našeho Pána, buď s vámi.
První list korintským
1K 6,1-11
Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím? Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste snad schopni rozsuzovat takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života! Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu? Vy však křivdíte a škodíte, a to bratřím! Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království. A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.
1K 13,1-13
A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu:
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
Druhý list korintským
2K 6,1-10
Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno:
V čas příhodný jsem tě vyslyšel,
v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.
Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme – a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše.
Druhý list tesalonickým
2Te 3,6-16
Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali. Sami přece víte, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom k tomu neměli právo, ale chtěli jsme vám sami sebe dát za příklad, abyste se jím řídili. Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací. Vy však, bratří, neochabujete v dobrém jednání.
Neuposlechne-li někdo těchto slov, která vám píšeme, dejte mu znát, že k vám nepatří; tím bude zahanben. Ale nejednejte
s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra.
První list Timoteovi
1Tm 1,12-17
Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila, a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen.
1Tm 6,1-11
Všichni, kdo nesou jho otroctví, ať mají své pány v náležité úctě, aby Boží jméno ani naše učení neupadly do špatné pověsti. Ti, kdo mají věřící pány, ať k nim nemají menší úctu proto, že jsou jejich bratří, nýbrž ať jsou jim poddáni o to raději, že mohou sloužit věřícím a milovaným.
Tomu všemu uč a to přikazuj. Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení. Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.
Ty se však tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.
List Filemonovi
List Filemonovi je skutečný příležitostný dopis. Onezimos, o němž se tu píše, byl zřejmě otrok, který utekl svému pánovi. Setkal se s Pavlem a přijal křesťanství („dal jsem mu život“). Teď se vrací, a protože podle běžných zákonů mohl být za to i popraven, píše mu Pavel doporučující dopis.
Fm 1-25
Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus Filemonovi, našemu milovanému spolupracovníku, sestře Apfii, Archippovi, našemu spolubojovníku, a církvi v tvém domě: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Děkuji svému Bohu a stále na tebe pamatuji ve svých modlitbách, když slyším o tvé víře v Pána Ježíše a o tvé lásce ke všem bratřím. Prosím za tebe, aby se tvá účast na společné víře projevila tím, že rozpoznáš, co dobrého můžeme učinit pro Krista. Tvá láska mi přinesla velkou radost a povzbuzení, protože jsi potěšil srdce věřících, bratře.
Ačkoli bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději prosím, já Pavel, vyslanec a nyní i vězeň Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima, který ti před časem způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku. Posílám ti ho zpět, je mi drahý jako mé vlastní srdce. Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi ve vězení, kde jsem pro evangelium, sloužil místo tebe, avšak bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná. Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky – ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra. Když se jím stal mně, oč více jím bude tobě před lidmi i před Pánem.
Jsme-li tedy spolu spojeni, přijmi ho k sobě jako mne. Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je ti něco dlužen, připiš to na můj účet. Já Pavel píšu vlastní rukou; já to nahradím. Abych ti neřekl, že mi dlužíš i sám sebe. Ano, bratře, udělej mi tu radost v Pánu. Potěš mé srdce v Kristu.
Píšu ti v důvěře ve tvou poslušnost a vím, že uděláš víc, než říkám. Zároveň mi také připrav ubytování, neboť doufám, že vám budu pro vaše modlitby darován.
Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš, moji spolupracovníci.
Milost Pána Ježíše Krista buď s vámi.
List Židům
Žd 11,1-40
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.
Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.
Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ještě mluví, ač zemřel.
Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal. Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.
Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.
Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu.
Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.
Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo. Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.
Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal požehnání v pohledu do budoucna. Jákob věřil, a když umíral, požehnal oběma Josefovým synům a poklonil se přitom k vrcholu své berly. Josef věřil, a na sklonku svého života řekl, že synové izraelští vyjdou z Egypta, a nařídil, co se má stát s jeho kostmi.
Mojžíšovi rodiče uvěřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali; viděli, že je to vyvolené dítě, a nezalekli se královského rozkazu. Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu; Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě. Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl. Věřil, a proto ustanovil hod beránka a dal pokropit dveře jeho krví, aby se zhoubce nemohl dotknout prvorozených.
Izraelští věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale když se o to pokusili Egypťané, pohltily je vlny. Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní. Nevěstka Rachab věřila, a proto přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími.
Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.
Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.
A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.
Henoch je jeden z praotců (Gn 5,24), o němž se v bibli píše: „A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal“. V pozdějších dobách se o něm psaly knihy a jedna z nich se v jisté době považovala za součást bible.
List Jakubův
Jk 1,26-2,13
Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná. Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.
Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: „Posaď se na tomto čestném místě,“ kdežto chudému řeknete: „Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.“ Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně? Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? Nemluví právě oni
s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno?
Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: Milovati budeš bližního svého jako sám sebe, dobře činíte. Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení. Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl: Nezcizoložíš, řekl také: Nezabiješ. Jestliže necizolozíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon. Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.
První list Janův
1J 1,1-2,17
Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná.
A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho syna, nás očišťuje od každého hříchu. Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.
Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: Poznal jsem ho, a jeho přikázání nezachová, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.
Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. A přece vám píšu přikázání nové – vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu. Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči.
Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým.
Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.
Zjevení Janovo
Zjevení Janovo (apokalypsa), poslední kniha bible, je spis hodně obtížný a zvláštní. Začíná vzkazy představeným sedmi církevních obcí („andělům církví“), zřejmě zcela určitým osobám. Následuje řada vidění, která básnickým způsobem popisují zkázu města Říma („Babylón“), soud a odsouzení celého světa. Takovou pohromu (poslední soud) mnozí židé i křesťané očekávali jako součást příchodu Mesiáše, to jest pro křesťany vzkříšeného Krista. Proto se běžně říká, že nějaká představa je „apokalyptická“. Nakonec kniha řečí plnou symbolů popisuje „nový Jeruzalém“, město Božích vyvolených.
Tajemná mluva knihy, obrazy a čísla vždycky lákaly k tomu, vyčíst a vypočítat odtud budoucnost světa. To je však velké nedorozumění. Zjevení není zašifrovaný program světa, ale velkolepé básnické vidění, obraz Boží moci, pohrom i konečné záchrany.
Zj 1,1-8
Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi. Ten dosvědčil Boží slovo a svědectví Ježíše Krista, vše, co viděl.Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.
Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc navěky, Amen.
Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest, amen.
Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.
Alfa a omega, to je první a poslední písmeno (řecké) abecedy, začátek a konec všeho.
Zj 2,1-7
Andělu církve v Efezu piš: Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který se prochází mezi sedmi zlatými svícny:
„Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jetliže se neobrátíš. To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů stejně jako já.
Kdo má uši, slyš,
co Duch praví církvím:
Tomu, kdo zvítězí,
dám jíst ze stromu života v Božím ráji.“
Nikolaité čili Mikulášovci byli patrně gnostická sekta, uzavřená skupina lidí, přesvědčených o tom, že mají svůj tajný recept na záchranu. Možná, že řecké Nikolaos, tj. „přemožitel lidu“ nějak naráží na starozákonní jméno Bileam, které znamená totéž, a Bileam radil Moabitům, aby zvali Izraelce na modlářské hostiny (Nu 31). Pak by „nikolaité“ znamenali něco jako svůdce.
Zj 3,1-6
Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd:
„Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni.
Kdo zvítězí,
bude oděn bělostným rouchem
a jeho jméno nevymažu z knihy života,
nýbrž přiznám se k němu
před svým Otcem a před jeho anděly.
Kdo má uši, slyš,
co Duch praví církvím.“
Zj 18,4-24
A slyšel jsem jiný hlas z nebe:
„Vyjdi, lide můj, z toho města,
nemějte účast na jeho hříších,
aby vás nestihly jeho pohromy.
Neboť jeho hříchy se navršily až k nebi
a Bůh nezapomněl na jeho viny.
Odplaťte po zásluze té nevěstce,
dvojnásob jí odplaťte za její činy!
V poháru, který připravovala,
připravte pro ni dvojnásob;
kolik si užila slávy a hýření,
tolik jí dejte teď trýzně a žalu.
Protože si namlouvá: Trůním jako královna,
vdovou nejsem a neokusím smutku –
proto v jediném dni dopadnou na ni
pohromy:
smrt i žal a hlad, a bude zničena ohněm.
Neboť mocný je Hospodin,
Bůh, který ji odsoudil.
Pak budou naříkat nad ní a bědovat králové světa, kteří s ní smilnili a hýřili, až uvidí dým hořícího města; z hrůzy nad jeho zkázou neodváží se přiblížit a budou naříkat: „Běda, běda, ty veliký Babylóne, město tak mocné, jak v jedinou hodinu byl nad tebou vykonán soud!“
A bohatí kupci země naříkají a bědují nad ním, protože už nikdo nekoupí jejich zboží: náklady zlata a stříbra, drahokamů a perel, kmentu a purpuru, hedvábí a šarlatu, cedrového dřeva a předmětů ze slonoviny a předmětů ze vzácných dřev, náklady mědi, železa a mramoru, skořice a indického koření, voňavek, mastí a vykuřovadel, vína a oleje, mouky a obilí, dobytčat a ovcí, koní a vozů a otroků a zajatců. Plody, které jsi dychtivě sklízelo, jsou pryč, všechen lesk a nádhera zašly a není po nich památky. Kupci, kteří s tím vším obchodovali a z toho města bohatli, z hrůzy nad jeho zkázou neodváží se přiblížit a budou plakat a naříkat: „Běda, běda, tak veliké město, které se oblékalo do kmentu, purpuru a šarlatu, které se zdobilo zlatem, drahokamy a perlami – a v jedinou hodinu je zničeno takové bohatství!“
A všichni velitelé lodí, dopravci zboží, námořníci a kdokoli se živí plavbou, neodváží se přiblížit a budou volat, až uvidí dým toho hořícího města: „Co se mohlo rovnat tomu velikému městu!“ A sypou si prach na hlavu a v pláči a nářku křičí: „Běda, běda, tak veliké město, na jehož blahobytu zbohatli všichni majitelé námořních lodí – a v jedinou hodinu bylo zpustošeno! Raduj se, nebe a svatí, apoštolové i proroci, protože Bůh vynesl nad tím městem rozsudek, jaký ono vyneslo nad vámi.“
A jeden silný anděl pozvedl balvan, těžký jako mlýnský kámen, vrhl jej do moře a zvolal: „Tak rázem bude svržen Babylón, to veliké město, a nebude po něm ani památky. Nikdy už v tobě nezazní hudba, neozve se harfa, píšťala ani trubka, nikdy už v tobě nebude řemeslník ani umělec, nikdo už v tobě neuslyší zvuk mlýnů, nikdy už v tobě nezasvitne světlo lampy, nikdo už v tobě nezaslechne hlas ženicha a nevěsty. Tvoji obchodníci vládli světem a tvé čarovné nápoje mámily celé národy; ve tvých zdech tekla krev proroků a svatých a všech zavražděných na zemi.“
Zj 21,1-22,9
A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu. „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.“
A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních pohrom, a řekl mi: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.“ Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.
Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby. Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. Změřil i hradbu,
a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl. Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu.
Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.
A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucího ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.
A řekl mi: „Tato slova jsou věrná a pravá; Pán, Bůh dávající Ducha prorokům, poslal svého anděla, aby oznámil svým služebníkům, co se má brzo stát: Hle, přijdu brzo. Blaze tomu, kdo se drží proroctví této knihy.“
To jsem slyšel a viděl já, Jan. A když jsem to uslyšel a spatřil, padl jsem na kolena k nohám anděla, který mi to oznamoval. Ale on mi řekl: „Střez se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří proroci a ti, kdo se drží slov této knihy. Před Bohem poklekni!“
Výklady
Jak se s biblí pracuje
Bibli tvoří Starý zákon, společný židům, křestanům a muslimům, a Nový zákon. Závaznému výběru knih, které do bible patří, se říká kánon. Starý zákon podle židovského (rabínského) kánonu obsahuje 39 knih, které patří do tří oddílů: Zákon, Proroci a Spisy. Řecká verze kánonu, kterou používají katolíci, pravoslavní a některé protestantské církve, obsahuje navíc 7 knih tzv. deuterokanonických či apokryfních. V této verzi se Starý zákon dělí na knihy zákonů a příběhů, knihy básnické a poučné a na proroky. Všechny knihy Starého zákona (patrně i některé deuterokanonické) byly původně napsány hebrejsky, nejspíše v době mezi 10. a 1. stoletím př.Kr.
K označování jednotlivých knih se užívají následující zkratky:
Gn Genesis (1.Mojžíšova)
Ex Exodus (2.Mojžíšova)
Lv Leviticus (3.Mojžíšova)
Nu Numeri (4.Mojžíšova)
Dt Deuteronomium (5.Mojžíšova)
Joz Jozue
Sd Soudců
Rt Rút
1S První Samuelova
2S Druhá Samuelova
1Kr První Královská
2Kr Druhá Královská
1Pa První Paralipomenon (kronik)
2Pa Druhá Paralipomenon (kronik)
Ezd Ezdráš
Neh Nehemjáš
1Mk+ První Makabejská
2Mk+ Druhá Makabejská
Tób+ Tóbijáš
Júd+ Júdit
Est Ester
Jb Jób
Ž Žalmy
Př Přísloví
Kaz Kazatel (Ecclesiastes)
Pís Píseň písní (Velepíseň)
Mdr+ Kniha moudrosti
Sír+ Sírachovec (Ecclesiasticus)
Iz Izajáš
Jr Jeremjáš
Pl Pláč
Bár+ Báruk
Ez Ezechiel
Da Daniel
Oz Ozeáš (Hosea)
Jl Jóel
Am Ámos
Abd Abdijáš
Jon Jonáš
Mi Micheáš
Na Nahum
Abk Abakuk (Habakuk)
Sf Sofonjáš
Ag Ageus
Za Zacharjáš
Mal Malachiáš
(Deuterokanonické knihy jsou označeny křížkem)
Nový zákon obsahuje 27 knih, které se dělí na 4 evangelia a tzv. apoštolské spisy, tj. knihy Skutků, listy Pavlovy, obecné listy a knihu Zjevení. Všecky byly původně napsány řecky, patrně mezi lety 45 a 150 po Kr.
Mt Matouš
Mk Marek
L Lukáš
J Jan
Sk Skutky apoštolské
Ř List Římanům
1K První list Korintským
2K Druhý list Korintským
Ga List Galatským
Ef List Efezským
Fp List Filipským
Ko List Koloským
1Te První list Tesalonickým (Soluňským)
2Te Druhý list Tesalonickým (Soluňským)
1Tm První list Timoteovi
2Tm Druhý list Timoteovi
Tt List Titovi
Fm List Filemonovi
Žd List Židům
Jk List Jakubův
1P První list Petrův
2P Druhý list Petrův
1J První list Janův
2J Druhý list Janův
3J Třetí list Janův
Ju List Judův
Zj Zjevení Janovo (Apokalypsa)
Když se chceme odvolat na určité místo bible, označujeme knihy uvedenými zkratkami. Někdy se používají zkratky širší, např. Gen místo Gn nebo Mat místo Mt. Kromě několika nejkratších se všechny biblické knihy už od středověku dělí na kapitoly a od 16.století dále na verše. Tak je citování biblických knih nezávislé na vydání apod. Jediná významnější odchylka je v číslování žalmů: žalmy 10 až 147 mají v řeckém kánonu čísla o 1 nižší.
Úplný odkaz na určité místo se skládá ze zkratky knihy, čísla kapitoly a po čárce čísla verše. Například „1S 2,11“ znamená První Samuelova, kapitola druhá, verš 11. „L 16,1-9“ znamená Evangelium podle Lukáše, kapitola 16, verše 1 až 9. „Mt 3,1.3.5-9“ znamená třetí kapitolu Evangelia podle Matouše, verše 1,3 a 5 až 9. „Gn 37“ znamená celou 37. kapitolu První Mojžíšovy (Genesis). Je-li tentýž nebo velice podobný text obsažen v různých knihách, což je běžné hlavně v evangeliích, cituje se např. „Mk 5,13 a par.“, to jest Mk 5,13 a paralely. Paralelní místa se v některých vydáních uvádějí pod čarou.
Pro soustavnější práci s biblí je nejdůležitější spolehlivý překlad, jako je u nás překlad ekumenický (ČEP) a z dřívějších překlad Hegerův, Sýkorův-Hejčlův a „laický“ překlad Šrámkův (Písmo, Praha 1947). Překladů Nového zákona je víc, uveďme Petrů, Škrabalův, Colův a Žilkův. Mezi starými překlady má zvláštní místo reformační překlad Kralický (1579, 1613 a pozdější revize), který vyniká krásným jazykem i věrností originálu, vycházel ovšem z méně spolehlivých předloh a některým slovům už dnešní čtenář nerozumí správně.
Z dalších pomůcek je užitečný biblický slovník (u nás A.Novotný), případně konkordance. To je slovník, kde jsou pod každým významnějším slovem seřazena všechna místa, kde se toto slovo v bibli vyskytuje. Konkordanci k revidovanému vydání Kralické bible vydali M.Bič a J.B.Souček. Výklady a komentáře ke hlavním knihám Nového zákona existují i v češtině, daleko bohatší je literatura německá, ale i anglická, francouzská a polská.
Biblický text
U starých textů, jako je bible, je důležité, jak se nám tyto texty zachovaly a jak dalece jsou spolehlivé, jinými slovy, zda se text v průběhu staletí příliš nezměnil. Mnohého čtenáře asi překvapí, že v tomto ohledu se situace za posledních dvě stě let velmi proměnila. Díky soustavnému vědeckému úsilí je dnes biblický text daleko jistější a spolehlivější, mimo jiné proto, že se našlo množství starých rukopisů a zlomků.
Zdaleka nejstaršími rukopisy hebrejského Starého zákona jsou ty, které se našly ve čtyřicátých a padesátých letech tohoto století v kumránských jeskyních u Mrtvého moře v Palestině. Na svitcích, z nichž nejstarší pocházejí ze druhého století př.Kr., je zastoupena většina starozákonních knih, některé dokonce ve dvou textových verzích. Nejstarší úplné rukopisy rabínské (masoretské) redakce hebrejského Starého zákona pocházejí až z 10. století. Ač takových rukopisů není mnoho, je spolehlivost textu překvapivě veliká.
Velký význam mají také staré překlady, zejména řecké a latinské. Nejstarší a nejdůležitější řecký překlad, tzv. Septuaginta (značí se LXX nebo O°), vznikl asi tři sta let před Kristem v egyptské Alexandrii a zachoval se v úplných rukopisech ze čtvrtého století. Nejstarší latinské překlady vznikly ve druhém století po Kr., nejznámější překlad, Vulgáta, je dílem svatého Jeronýma ze čtvrtého století.
Také o původním textu Nového zákona víme dnes daleko víc, hlavně díky nálezům stovek papyrových zlomků z Dolního Egypta. Nejstarší z nich, zlomek s několika verši Janova evangelia, byl napsán kolem roku 130, jen několik desítiletí po vzniku knihy. Úplný text je zachován v několika kodexech (tj. pergamenových svazcích) ze čtvrtého století, nejznámější je kodex vatikánský, sinajský a alexandrijský. Ty jsou také základem moderních kritických vydání. Z pozdější doby se zachovalo asi 2700 řeckých rukopisů, které mají menší význam.
Nejstarší překlady jsou latinský (ze 2.století), hornoegyptský a syrský (ze 2.-4. století), zachované rovněž v řadě velice starých rukopisů. Významnou verzi latinského překladu (Vulgátu) pořídil ve 4. století svatý Jeroným, současně se Starým zákonem. Od raného středověku vznikaly překlady do jazyků evropských národů, pro nás je důležitý překlad staroslověnský (sv.Cyril), který se dodnes používá v pravoslavné církvi. Český překlad celé bible vznikl kolem roku 1350, poprvé byl vytištěn 1489. Z něho vycházel překlad polský a další.
Se soustavným studiem biblických textů, srovnáváním různých rukopisů a překladů, to jest tzv. textovou kritikou, začal už Origenes v Alexandrii ve 3. století. Ve středověku se obnovilo studium textů v původních jazycích, ve 13. století se zavedlo jednotné dělení biblických knih na kapitoly. Dělení na verše podle vzoru antických autorů zavedl R. Estienne (Stephanus) roku 1556. Latinská bible byla první tištěnou knihou (Gutenberg, 1452), řecký Nový zákon vydal Erasmus Rotterdamský 1516 a velkou biblickou Polyglottu, srovnávací vydání v různých starých jazycích, vydala univerzita v Alcalá ve Španělsku 1518. Z hebrejského vydání Bombergova (1525) a z vydání Erasmova vznikaly nové překlady reformační jako Lutherův, krále Jakuba v Anglii a u nás Bible kralická (1579).
V 17. století začíná vnitřní rozbor a kritika biblického textu, objevují se rozdíly mezi jednotlivými částmi Písma a také první teorie o tom, jak biblické knihy vznikly. Nejdříve se zdálo, že taková kritika bibli uškodí a mnozí se proti ní bouřili. Později se ukázalo, že věrohodnosti bible naopak velice prospěla. Dnešní kritická vydání podávají text daleko spolehlivější, než jaký měli k dispozici tehdejší čtenáři i překladatelé. Rozdíly v textu nejsou sice veliké, zato dnes si můžeme být tímto textem daleko více jisti.
Izraelské posvátné texty (Starý zákon) se vyskytují ve dvojí podobě. Užší, rabínskou či masoretskou, užívají židé a většina protestantských církví, ovšem s jiným uspořádáním knih. Širší podoba obsahuje navíc několik knih, kterým se říká deuterokanonické či apokryfní (Tobiáš, Judit, Kniha moudrosti, Sírachovec, Baruch a Knihy makabejské), a několik dodatků k dalším knihám. Liší se také jiným rozdělením a číslováním Žalmů (většinou o 1 vyšší). Širší podoba se opírá o starověké překlady, hlavně Septuagintu a Vulgátu, a užívá se v církvi katolické i v církvích východních. V reformaci převládl názor, že rabínská bible zachovává původnější text a všechno ostatní že jsou pozdější přídavky. Později se však potvrdilo, že obě podoby jsou velmi staré: širší se používala už mezi řecky mluvícími židy v době Ježíšově a její hebrejské znění je doloženo i na kumránských svitcích. Užší podoba se prosadila v rabínské škole v Jabně – Jamnii někdy mezi lety 90 až 100 po Kr. a stala se pak závaznou pro celou rabínskou tradici.
V textu Nového zákona se přes velké množství rukopisů vyskytuje jen velmi málo závažnějších odchylek, některé z nich uvádějí moderní překlady pod čarou. Výběr a pořadí knih se v západní církvi ustálil někdy koncem druhého století, s konečnou platností ve čtvrtém století a dále se už o něm nevedly vážnější spory.
Bible a slovo Boží
Slovo bible znamená knihu, přesněji řečeno knížky, protože je jich mnoho. Název vznikl v dobách, kdy knih bylo málo a většina lidí znala jen tu jednu, totiž bibli. Není to ale obyčejná kniha. Židé, křesťané a do jisté míry i muslimové v ní hledají slovo Boží. Jsou přesvědčeni, že je to zpráva o tom, jak Bůh jednal mezi lidmi, jak se k nim prostřednictvím zvlášť nadaných či inspirovaných lidí obracel. Že v ní lze najít, co Bůh zamýšlí se světem a s lidmi. Že slovy bible se k nim přímo či nepřímo obrací Bůh sám. Jak tomu můžeme rozumět ?
Knihy bible, Starého i Nového zákona, vznikaly víc než tisíc let a mají bohatou historii. Zvláštní ráz bible vynikne ve srovnání s jinou starověkou knihou – Homérskými bájemi. Jedna z vrcholných událostí Starého zákona, totiž odchod Izraelců z Egypta, je také první, která se dá přesněji datovat. Klade se dnes asi do dvanáctého století před Kristem, zhruba do stejné doby jako děj homérských bájí, totiž dobývání Tróje. Nejstarší z biblických knih vznikly asi v devátém století př. Kr. – zhruba současně se vznikem Iliady a Odysseje. Někdy v šestém století před Kristem, kdy Židé prvně shromáždili staré spisy a položili tak základ k celé bibli, snažili se i v Athénách učinit z homérských spisů posvátnou knihu všech Řeků. Přesto jsou to dva úplně jiné světy.
Homérské básně jsou více méně dílo jediného člověka, napsány jako z jednoho kusu. Velice podrobně a barvitě popisují krátkou hrdinskou epizodu jedné válečné výpravy a klikatého návratu domů. Výprava končí tam, kde začala: Odysseus se vrací na Ithaku, „jako by nebylo dlouhých dvaceti let“, říká básník. Po mnoha dobrodružstvích a za účasti bohů je lidská pýcha potrestána a řád ve světě je zase obnoven. Vlastně se nic nestalo a nic nezměnilo.
Obsah biblického vyprávění je daleko širší. Chce zachytit všecko důležité, co se na světě od začátku stalo, ale i mluvilo a zpívalo. Žádné podrobnosti, jen to, co se týká celého národa a celého světa. Každá biblická kniha je jiná a mnohé z nich jsou vlastně sbírky nebo dokonce pásma krátkých a rozmanitých textů. Biblické vyprávění se nikde nevrací: svět a lidé v něm se stále a nenávratně mění. Tato změna není náhodná: odněkud začíná a někam vede. Je to stopa Božího působení ve světě a v lidech od počátku světa. Pro křestany vrcholí Novým zákonem, příchodem Ježíše Krista a vznikem církve. Ale ve světě se neděje jen dobré a bible svět nemaluje na růžovo: i ti největší lidé Starého zákona se někdy provinili a bible to pečlivě zaznamenává. Ovšem na samém počátku, když vyšel z Boží ruky, měl být svět dobrý a člověk dokonce „obrazem Božím“ – a to má mít čtenář bible stále před očima jako trvalý úkol, poslání a povolání.
Proti vrtkavému jednání homérských bohů je Bůh Izraele spolehlivý a věrný. Na člověku mu stále záleží, proto k němu mluví a sleduje jeho cesty. Tato věrnost Boží, zaručená dokonce smlouvou a stále zrazovaná nevěrnými lidmi, to je hlavní „téma“ celé bible. Proto se o ni mohl Izrael opírat v nejtěžších dobách a díky tomu také přežít i ty nejhorší pohromy. Původně kočovný kmen, který se časem zmohl až na kvetoucí království, nakonec o všechno přišel a málem zanikl. Několikrát přišel o svoji samostatnost, své území, svoji bohoslužbu.
Právě v takové době, kdy židovskému národu už nezbylo skoro nic, začala se hrstka vzdělaných Židů ve vyhnanství daleko v Babylónu starat o dávná vyprávění. O to, jak Bůh, Hospodin, vedl jejich předky, co jim dával a co od nich chtěl, co jim do budoucna slíbil a k čemu se oni sami Hospodinu zavázali. V krajní nouzi najednou slyšeli „slovo Boží“ a to jim dalo novou naději. Věděli, že ji nesmějí propást.
Tak se do první sbírky biblických knih, Starého zákona, dostala řada různých knih s velice rozmanitým obsahem i charakterem. Jsou tam knihy, které vyprávějí příhody a osudy dávných předků. Knihy o slavných dobách království se už snaží o skutečnou historii: nemluví jen o tom, co bylo velkolepé a krásné, ale i o ničemnostech, podvodech a krutostech i těch nejslavnějších králů. Jakési vrcholy dávných dějin Izraele tvoří povolání Abrahamovo a vysvobození či odchod Izraele z Egypta. Obojí je pro bibli typické: důležitý je začátek, odchod z pohodlné nesvobody, z úrodného Egypta, kde bylo vždycky co jíst, do pouště, neznámo kam, ale za hlasem Božím.
6
O době ještě starší, kam už žádná lidská paměť nesahá a sahat nemůže, převzali Izraelci starobylá vyprávění, podobná těm, jaké měly okolní národy. Předělali si je ovšem po svém. Tak na samém začátku stojí příběh o stvoření světa v šesti dnech.
V těch dávných dobách, kdy žádná věda ještě nebyla, lidi ani nenapadlo, že by se někdy mohli dozvědět, jak svět skutečně vznikl. Nevěděli nic o velkém třesku, o atomech a galaxiích, ani o miliardách let. A nejspíš by je to bylo ani příliš nezajímalo: chtěli a potřebovali vědět, čím je svět pro ně, co mají a nemají dělat a jak na světě žít. K tomu by jim ani dnešní astronomie mnoho neřekla.
Vyprávění o stvoření světa, které je v prvních kapitolách první biblické knihy Geneze, má právě tento účel. Jako každé vyprávění říká daleko víc, než co je jeho „stručný obsah“. Vznešeným a slavnostním jazykem mluví o věcech, které žádný člověk nezažil a jen velký básník si je dokázal nějak představit a vyslovit. Okolní národy uctívaly přírodní síly, Slunce, Měsíc a hvězdy, a viděly v nich božské bytosti. Každý den v týdnu byl zasvěcen jedné z nich a v angličtině se tak dodnes jmenují. Bible naopak říká, že to všechno je „dílo Božích rukou“, že to Bůh všechno udělal a stvořil úplně stejně a snadno, jako stromy, zvířata i člověka. Slunce, Měsíc a hvězdy jsou prostě větší a menší „svítilny“, které jsou tu proto, aby určovaly den a noc, ale žádná zvláštní úcta jim nepatří.
Některé starověké národy si představovaly, že svět je špatný a že jen duch, myšlenka, duše může být dobrá. Ještě dnes si mnoho lidí představuje, že správně žít znamená co nejvíc se od světa osvobodit, oprostit. Bible naopak říká, že svět tak, jak ho Bůh stvořil a chce, je dobrý. Teprve potom a s přičiněním člověka do něho přichází zlo. Svět má svůj řád, všechno má své místo a někam patří. I člověk patří do světa. Ničemu, co je ve světě, se nemá klanět; má se o to starat a dokonce tomu i vládnout tak, jak to Hospodin ve stvoření ustanovil.
Šest dnů Hospodin pracuje, tvoří svět; sedmý den přestane pracovat a odpočívá. Těch „sedm dní“ stvoření světa neříká, jak dlouho svět vznikal, ale jak v něm má člověk řádně žít. Sedm dní je týden a ten poslední den, pro židy sobota, má být den odpočinku, kdy se nepracuje. Šest dní se člověk stará a namáhá, aby se uživil. Sedmý den by měl své starosti pustit z hlavy, oddechnout si a rozhlédnout se kolem sebe. Všimnout si i starostí těch druhých, vážit, co udělal dobře a co zkazil, rozmýšlet, kam vlastně míří on sám, jeho společnost či národ a celý svět. Obrátit se k Bohu, slyšet jeho slovo a přemýšlet sám o sobě. Být vděčný za to, že může žít ve světě, který kdysi vyšel z ruky Boží dobrý a krásný a takový by měl být i dnes a zítra.
Stvoření
Číst Starý zákon tak, aby člověk z té četby něco měl, není úplně snadné. Mluvili jsme už o tom, že to je celá sbírka spisů hodně různé povahy, které vznikaly po staletí a i ty nejmladší z nich jsou víc než dva tisíce let staré. Společnost, v níž Starý zákon vznikal, byla docela jiná než dnes a lidé v ní žili s jinými starostmi. Byli daleko chudší, jejich život byl těžký, drsný a smrt v něm byla běžná každodenní věc. Proto se na sebe i na svět jinak dívali a také v knihách, pokud nějaké měli, hledali něco jiného než my. Chceme-li bibli aspoň trochu rozumět, nemůžeme ji číst jako ostatní knihy, nesmíme jí klást jen naše dnešní otázky, ale měli bychom se snažit slyšet, co říká ona sama.
Dnes čteme knihy pro zábavu nebo pro poučení, hledáme v nich informace, rozptýlení a někdy i krásu. Poučení, to jsou pro nás právě informace o něčem: o životě brazilských Indiánů, o atomových elektrárnách, o vzniku vesmíru. Chceme se dozvědět, jak ta a ta věc ve skutečnosti je nebo byla, jak funguje a proč. Chceme znát důvody, přesvědčit se sami, nejlépe na vlastní oči, případně si i něco zkusit. To jsou otázky, na jaké odpovídá věda. Je zvyklá i na to, že člověk nedůvěřivě zakroutí hlavou a řekne: „Je to tak opravdu? Můžeš to dokázat, předvést?“
Bible vznikla dřív než věda a starým Izraelcům záleželo především na jiných věcech: jak mám rozumět sobě a světu? Jaký má smysl to, v čem žiji a co dělám? K čemu to je a k čemu to má být? Co přináší požehnání a co vede k záhubě? Čeho si mám hledět a čemu se vyhnout?
Ne že bychom si my takové otázky někdy nekladli, zejména v mládí a ve chvílích osobní nejistoty a ohrožení, ale zvykli jsme si, že nám na ně stejně nikdo pořádně neodpoví, že řekne „to je tvoje věc“, a tak si je většinou přestaneme klást vůbec. Někteří dokonce říkají, že takové otázky „nemají žádný smysl“.
Vyprávění o stvoření světa v šesti dnech, kterým Starý zákon začíná, jistě každý zná. Den za dnem popisuje, jak Bůh na začátku stvořil nebe a zemi, moře a souš, Slunce a hvězdy, rostliny, zvířata a nakonec lidi. Na první pohled to skutečně vypadá jako pokus o hodně jednoduchou kosmologii. Když vznikla věda a začala se zabývat i tím, jak vesmír a Země asi vznikly, došla k docela jinému „scénáři“, který netrval šest dní, ale miliardy let. Všem se zdálo, že to je tvrzení proti tvrzení a tak vznikl známý konflikt „vědy a víry“, v němž bible jako by prohrávala. Ale není v tom přece jen veliké nedorozumění? Chtěl ten dávný biblický příběh opravdu odpovědět na ty otázky, na jaké odpovídá věda, kosmologie? Nemluví o něčem úplně jiném?
Vznikání světa a vesmíru žádný člověk neviděl a nezažil, a tak si je také těžko může představit. Dnešní kosmologie o tom má velice určité domněnky, ale může si člověk představit, to jest mít před očima, tisíc let? A miliardy? Může si představit světadíl, světelný rok? Nedávno u nás vyšla pěkná knížka amerického kosmologa Weinberga o „prvních třech minutách vesmíru“. Je to zajímavé a místy napínavé čtení – ale sám autor nakonec poctivě uznává, že pro lidský život z toho neplyne skoro nic. V těch bezedných propastech mikrosekund, miliard roků a světelných let se člověk prostě ztrácí. Z čistě kosmologického hlediska nemůže dát lidstvu žádnou naději: může to všechno trvat ještě hezkých pár milionů let, ale pak je konec. Jen atomy a prázdno. S tím se musíme smířit a žít s tím, jak dovedeme.
Tyhle nezměrné propasti kolem sebe dávné národy nedovedly měřit, ale věděly, že tu jsou. Staří Řekové jim říkali CHÁÓS, což neznamená nepořádek, nýbrž „zívnutí, otevřenou tlamu“. Báli se jich a obětovali jim zvířata i děti, aby si je nějak naklonili a byli před nimi v bezpečí. A pak se mezi Židy objevil velký básník a napsal vyprávění o sedmi dnech, které židé i křesťané považují za jakýsi Boží vzkaz do této tísnivé situace: „Nebojte se! Já, Hospodin, který k vám mluvím, jsem to všechno stvořil stejně jako vás a vám jsem to svěřil do rukou.“
Šest dní Bůh pracoval, tvořil svět, a sedmý den, v sobotu, odpočíval. Sedm dní je týden a každý člověk, který šest dní v tomto světě pracuje a sedmý odpočívá, žije podle toho, co jeho stvořitel ustanovil. Pohybuje se a žije v Božím řádu a těch temných propastí v sobě samém ani kolem sebe se nemusí bát. Každý týden začíná znovu „tvořit svět“ a měl by to dělat tak, aby si v neděli mohl s Bohem říci: „A bylo to velmi dobré.“
Takže je na světě vlastně všechno v pořádku? Jen počkejte, ještě není konec. Hned za vyprávěním o sedmi dnech, které tak dobře dopadlo, následuje nečekaná věta: „Toto jsou dějiny vzniku nebe a země, jak byly stvořeny.“ Tím začíná druhý příběh, který to všechno vypráví ještě jednou, ale z úplně jiného konce: příběh o zahradě Eden. Ten také každý zná: o Adamovi a Evě, o hadu a jablku. Ale přečtěte si ho jednou pozorně a všimněte si, co v něm vlastně je.
Druhý příběh je historicky vzato starší. Izraelci si ho asi vypůjčili od jiných národů a předělali po svém. Všechno je tu jinak. V tom prvním příběhu jako by čtenář v klidu pozoroval průběh stvoření, které se odehrává kdesi daleko a příliš se ho netýká. Druhý je líčí očima člověka, který stojí uprostřed děje, něco si myslí a něco prožívá. Země na začátku není zaplavena vodou, ale je to poušť: chybí jí vláha a není tu zahradník. Člověk (hebrejsky ADAM) je „z prachu země“ a octne se uprostřed krásné a tajemné zahrady, „aby ji obdělával a hlídal“. Hospodin mu představuje zvířata a člověk jim dává jména – ale žádné zvíře mu není skutečným protějškem a oporou. Teprve k ženě „z jeho masa a kostí“ může přilnout tak, že už není sám. Vztah muže a ženy, v prvním vyprávění jaksi samozřejmý a bez problémů, je zde začátkem dramatu a tragédie.
Všechna ta nádhera rajské zahrady je sice pro člověka, pro muže a ženu, ale jedna jediná drobná věc se nesmí – a na té všechno závisí. O tom, co všechno by „strom poznání dobrého a zlého“ mohl znamenat, se lidé od nepaměti dohadují. Bible smysl tohoto zákazu nevysvětluje: pokud bys ho překročil, „propadneš smrti“. A teď se to stane. Před člověkem najednou vystoupí všecko, s čím si bude lámat hlavu, s čím se bude vždycky trápit, celá propast jeho lidství, která začíná studem z nahoty a končí smrtí. S tímto břemenem hanby, bolesti a smrti bude teď člověk stále žít v úzkosti a strachu, protože neposlechl, protože porušil Boží řád.
A tak příběh, který tak krásně začal, končí prokletím, zlořečením člověka i země – přesně naopak než v příběhu o sedmi dnech. Ale jen povrchnímu a netrpělivému čtenáři by se mohlo zdát, že si ty dva příběhy nějak překážejí, že si navzájem odporují. Po celá tisíciletí své existence se člověk v dějinách stále potácí mezi tím, zda je „pán tvorstva“ nebo „prach a popel“, mezi bohorovnou pýchou a němým zoufalstvím.
Má-li dost odvahy slyšet obtížnou, ale celou pravdu o sobě samém, může se z té nerozlučné dvojice biblických příběhů o stvoření dozvědět, že je zároveň to i ono, král i hlína. Jeden chasidský rabín to říká tak, že moudrý člověk má v jedné kapse lístek se slovy „kvůli mně byl stvořen svět“ a ve druhé „prach jsi a do prachu se vrátíš“. Všechny pokusy vyložit život člověka nějakým méně paradoxním způsobem, dát mu nějakou snazší, jednodušší radu do života, ztroskotaly a staly se ideologiemi, protože připravily člověka o jeho pravou velikost. O drama života mezi dvěma propastmi, kde se odehrává lidská svoboda, náš „obyčejný“ život.
Pravda a snášenlivost
Skoro všechna náboženství, která se opírají o bibli, byla – aspoň v jistých obdobích – značně nesnášenlivá. Když to mocenské poměry dovolovaly, potírala násilně jiná náboženství a velmi často válčila i mezi sebou. Pronásledování židů, křížové výpravy, inkvizice a náboženské války mezi křesťany i svaté války muslimů silně poznamenaly evropské dějiny. Na tuto minulost, která je i naší minulostí, dokonce nijak dávnou, se dnes díváme s hrůzou a chtěli bychom udělat všechno, aby se už nikdy neopakovala. Proto hledáme lepší vztahy k lidem jiných názorů a přesvědčení. Co jiného by to mohlo být, než tolerance – ale ta jako by v bibli skutečně chyběla. Patří nesnášenlivost nutně k biblickým náboženstvím – anebo jsou tu ještě jiné možnosti ?
Tolerance znamená schopnost a ochotu snášet něco, co se nám nelíbí a co by snad ani nemělo být, ale co koneckonců nevadí. Tak člověk toleruje hlučného souseda, užvaněné spolupracovníky, výstřední oblečení nebo punk. Mávne nad tím rukou a věnuje se něčemu jinému, protože na tom nezáleží. Tam, kde se skutečně o něco jedná, je také třeba jisté tolerance, ale právě jen jisté a hodně omezené. Strojní inženýři ji měří na setiny milimetru a dopravní strážník na promile alkoholu. Odtud až potud je pole tolerance a mimo ně je to zmetek, případně trestný čin. Pak jsou ovšem v každé společnosti věci, na kterých záleží hodně, a třeba člověk, který padělá peníze, s žádnou tolerancí počítat nemůže. Až ho chytnou, půjde za mříže, i když jich natiskl jen docela málo.
Někdy se říká, že bychom měli tolerovat názory a opřít se teprve činům. Jak je to s tolerováním odlišných názorů ? Když se někomu líbí třeba Palackého pomník nebo romány Vladimíra Párala, mohu si o tom myslet své, ale jako moderní člověk budu tolerantní. Ale co když začne obhajovat žižkovskou televizní věž nebo dálnici ve Stromovce? Ještě před několika lety jsme je sice jaksi „tolerovali“ skoro všichni, jenže to byla spíš zbabělost a lhostejnost než tolerance. Ale je dobré si uvědomit, že i ta televizní věž byla nejdřív názor, a teprve když se toleroval, vznikla betonová obluda.
Mnoho věcí člověk snáší, protože musí. Není vůbec jisté, že člověk, který toleruje nesnesitelného šéfa, je opravdu tolerantní. To by se ukázalo až ve chvíli, kdy by si ti dva vyměnili místa. Skupinka lidí, která nemá ve společnosti žádnou moc, se většinou chová tolerantně. Ale jak se bude chovat, kdyby se z menšiny stala většinou, kdyby nějakou moc získala ?
Jisté tedy je, že není tolerance jako tolerance a že tu budou velké rozdíly. Asi takové, jako mezi lhostejností a velkorysostí nebo mezi pohrdáním a úctou. Zdá se, že tolerance je možná jen v nedůležitých otázkách, kdežto v závažných věcech může být velice na škodu. Smíme vůbec tolerovat, když se kolem nás někomu křivdí, když se někdo pomlouvá, když se nemluví pravda? Jistěže ne, jenže „pravdou“ se vždycky nejvíc oháněli právě nesnášenliví lidé: na pravdě nejvíc záleží a pravda je jen jedna. Kdo tvrdí něco jiného, ten se buď mýlí a je ho třeba o tom přesvědčit, anebo je to lhář a veřejný nepřítel – a podle toho se s ním musí naložit. Právě na základě takového upřímného přesvědčení byli upalování kacíři a vedly se náboženské války.
To všechno nevypadá příliš povzbudivě. Buď vůbec na světě na něčem záleží, a pak se kvůli tomu budou lidé dál zabíjet. Anebo je všechno vlastně jedno, každý má svoji pravdu, a pak můžeme sice žít jeden vedle druhého, jenže si už nemáme navzájem co říci. Nesmíš zabíjet, krást, padělat peníze a podvádět berní úřad – a jinak si mysli a říkej co chceš, protože na tom stejně nezáleží. Je to opravdu tak ?
Nové myšlenky se často objevují tam, kde by je nikdo nehledal. Na jednu takovou přišli před lety šlechtitelé zemědělských rostlin. Šlechtění obilí dosáhlo v tomto století podivuhodných úspěchů. Mnoho se o nich sice nemluví, ale vratká rovnováha dnešního světa stojí do značné míry právě na nich. Nejde tu jen o vysoké výnosy, ale čím dál tím víc o odolnost proti epidemiím a škůdcům. Odolnost se ovšem nedá zajistit jednou provždy. Šlechtitel nikdy neví, jaký škůdce napadne v příštích letech třeba pšenici. Neví tedy, jaké vlastnosti by nová odrůda měla mít, ví však bezpečně, že to budou vlastnosti jiné, jaké současné odrůdy nemají, protože kdyby je měly, žádná epidemie by vzniknout nemohla. A tak už řadu let šlechtitelé trvají na tom, že se pro budoucnost musí zachovat co nejvíc z rozmanitosti přírodních druhů, z genetického bohatství přírody – a to ne z piety nebo z pedantství, ale proto, že ho budeme potřebovat. Proto si už dávno založili genetické banky a rezervace nešlechtěných odrůd jako zásobárny genetických „myšlenek“ na horší časy.
Šlechtitel je jistě právem přesvědčen, že jeho nová odrůda je lepší než všechny staré. Ale má také rozum a zkušenosti, takže ví, že lepší a nejlepší jsou relativní pojmy: co je za jistých podmínek dobré, může být za jiných hotová katastrofa. A protože pěstování obilí je důležitá věc, trvá šlechtitel na tom, že cesta k úspěchu se musí jistit ze všech možných stran.
Zdá se mi, že tato podivuhodná myšlenka je právě to, co dnes hledáme. Mnozí z nás jistě věří, že na pravdě záleží a že je nakonec jedna. Jenže nikdo ji nemáme před očima, natož pak v hrsti. Ve svém jednání se snažíme řídit jen jakýmisi stopami pravdy, s nimiž se v životě setkáváme, a o nichž jsme přesvědčeni, že nás nezklamou. Každý člověk se řídí tou stopou pravdy, která ho oslovila a přesvědčila. Možná, že jsou tu ještě nějaké jiné, ale já musím v životě jednat a nemohu věčně jen zkoumat, která by byla ta nejlepší.
To není skepse ani relativismus k pravdě. Je to jen poctivé přiznání mé vlastní omezenosti, na niž teoretikové rádi zapomínají. Budu rád, když se dokážu držet jedné stopy, abych vůbec někam došel. Měl bych však vědět, že i ty druhé možná vedou k témuž cíli. Můj vztah k nim nebude jen shovívavá tolerance, ale skutečná úcta k něčemu, co sice není „moje“, co mi není blízké ani jasné, ale na čem může jednou záviset třeba i moje budoucnost.
Tento vztah úcty k jiným myšlenkám a přesvědčením, kterému se někdy říká pluralismus, neobjevili až šlechtitelé kukuřice. Před víc než dvěma tisíciletími vytvořili neznámí židovští učenci v bibli jedinečnou „banku“ různých životních a náboženských postojů. Ne jakýchkoli, ale přece hodně různých. Někdy si v drobnostech dokonce navzájem odporují, ale přece je vidět, že ty různé stopy nakonec míří k jednomu cíli. Už jsme mluvili o dvojím vylíčení stvoření světa a s biblickým pluralismem se budeme setkávat na každém kroku. Životní příběh Ježíše Krista, kterým křesťanská bible vrcholí, líčí evangelia dokonce čtyřikrát, pokaždé trochu jinak, a přece pokaždé tentýž.
Myšlenku pluralismu není snadné přijmout a biblická náboženství s ní po staletí zápasí. Znovu a znovu se pokoušejí najít tu jednu nejlepší – a tedy povinnou – stopu pro všechny. Ale už několikrát se stalo, že právě biblický pluralismus na poslední chvíli zabránil tomu, aby se z křesťanství stala ideologie. Protože stále připomíná i názory, které sice nedokážeme přijmout za své, ale které nestačí jen snášet. Kterých si máme vážit a být šťastni, že tu jsou.
Pomsta a spravedlnost
Hned po vyhnání z rajské zahrady lidé jako by chtěli potvrdit, že nebyli vyhnáni omylem: Kain zabije Abela. To je jejich první samostatný čin. Pokud se někomu zdálo, že provinění v ráji nebylo nic tak strašného, teď je tu vražda, a dokonce vlastního bratra. Proč k tomu vůbec došlo, proč Hospodin dal přednost oběti Abelově, není příliš jasné a vrátíme se k tomu později. Všimněme si však něčeho jiného.
Po dokonaném činu volá Hospodin vraha k odpovědnosti a Kain se marně snaží ji ze sebe nějak svalit. Hospodin ho prokleje a vyžene ze země. Kain uzná svou vinu a bojí se, že jako psance ho každý zabije. A teď přijde nečekaný obrat: Hospodin ho označí „znamením, aby jej nikdo nezabil“, a případnému vrahovi hrozí „sedmeronásobnou pomstou“ (Gn 4,15). Jak takové „znamení“ mohlo vypadat, nevíme, i když se dostalo do obecné řeči a dodnes se někdy mluví o „Kainově znamení“. Ale proč to všechno? Což si Kain nezaslouží stejný trest?
Biblické vyprávění tu zachovalo něco, s čím se teprve docela nedávno začali zabývat vědci, co je pro člověka ze současné společnosti těžko pochopitelné, co však tehdy, na počátku cesty lidských společností k řádu a k civilizaci, bylo jedním z nejvážnějších problémů. Je zde zřejmě zachycen první krok směrem k omezení či regulaci pomsty.
Ve společnosti, kde jsou soudy a policie, je vůbec těžké pochopit, v čem je problém. Spravedlnost přece vyžaduje, aby zločinec byl potrestán, a dost. Jenže ve společnosti, kde si „spravedlnost“ musí zjednávat postižený sám nebo jeho blízcí, je tomu docela jinak. Když se antropologové koncem minulého století začali podrobněji zabývat kmenovými společnostmi, narazili na záhadu: v mnoha přírodních společnostech se sice vražda považuje za zločin, ale život vraha je tu nepochopitelně přísně chráněn. Proč?
Zločinu a vraždě se žádná společnost trvale nevyhne. Biblické vyprávění ji tu předvádí dokonce uvnitř rodiny. Přirozenou reakcí na zabití blízkého člověka je pochopitelně pomsta, která dokonce vypadá jako spravedlnost. Příbuzní zabitého se musí snažit vraha zabít už proto, aby dalším přešla chuť zabíjet. Vrah, který s tím předem počítá, bude zase chtít pobít případné mstitele (vyvražďování celých rodů, Slavníkovců či Vršovců, na počátku českých dějin má právě tuto povahu, stejně jako skupinové pobíjení možných odpůrců v totalitních režimech). Jenže ve společnosti, kde není žádná právní autorita či řád, a kde si tedy spravedlnost zjednává každý sám, není mezi vraždou a pomstou žádný velký rozdíl. Zabití vraha je zase zabití a příští obětí se nejspíš stane mstitel. Tak vzniká válka všech proti všem, řetězec násilností čili pomsty, který nikdy a nikde nekončí. Jedním z největších problémů prvotních společností je tedy starost, jak pomstu zastavit.
Příběh o Kainovi zachycuje patrně první krok od pomsty ke spravedlnosti: snahu chránit život člověka, který je teď po zločinu nejvíc ohrožen – totiž vraha. Potrestat ho nějak jinak, ale nepřipustit nebezpečnou řadu krevní msty. Nesnáz je ovšem zřejmá na první pohled: jaká je tu spravedlnost? Přesto některé přírodní společnosti jdou tak daleko, že dokonce zabíjejí jiného člověka, třeba příbuzného, jen aby zabránily přímočaré „spravedlnosti“ krevní msty. Někteří vědci od toho odvozují i vznik lidských obětí, ale o tom později.
Problém trestu a pomsty bude účinně a spolehlivě vyřešen teprve tehdy, až se podaří výkon „pomsty“ či spravedlnosti odebrat postiženým a svěřit nesporné a výlučné „právní“ autoritě, která jediná ji smí ve společnosti vykonávat. Postižený sám, ale ani žádný jiný jednotlivý a „obyčejný“ člověk to být nemůže právě proto, aby jeho rozsudek a trest nevyvolal další pomstu. I zde hrálo náboženství velikou úlohu a v bibli o tom máme přesné svědectví. Součástí Zákona, který dostává Izrael na hoře Sinai, je také právě toto: „Budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně“ (Lv 19,17n), „Má je pomsta i odplata“ (Dt 32,35). Je zřejmé, že mezi „následky hříchu“ patří na prvním místě pomsta postižených.
Teprve nepochybná právní či trestní autorita tedy může „pomstít“ zločin, aniž by se trest stal záminkou pro další vraždění. Tam, kde můžeme její vznik sledovat, jako právě v bibli, je to na počátku autorita náboženská. Teprve později se osamostatní jako soud a stane se jádrem státu. Aby se od pomsty ještě víc odlišila, přestane trestat stejné stejným a zavede zákony a náhradní, mírnější tresty. Ale ten nejdůležitější krok od pomsty k právu byl učiněn už zde.
Mohlo by se zdát, že tohle všechno máme dnes už dávno za sebou, a že takové problémy nás už nemusí trápit. Jenže právě události docela nedávné doby, od stalinských a hitlerovských koncentračních táborů až po válku v Jugoslávii ukazují něco docela jiného: že slupka civilizace, kde se zločin nemstí, nýbrž trestá, je velice tenká, a když se protrhne, octne se i dnešní Evropan někde hluboko, daleko v džungli. A cesta z ní může vést zase jen tudy, kudy kdysi vedla pro Izrael: trestat podle práva.
Abraham a svoboda kočovníků
Starý Izrael začínal jako kočovný kmen, který se živil pastevectvím. Zejména v méně úrodných krajích se musí pastviště střídat, aby se nezničila: když Číňané v Tibetu zrušili důmyslný tradiční systém střídání pastvin, pěstování dobytka se za pár let zhroutilo. Pastevectví proto potřebuje daleko větší rozlohy země. Když v úrodnějších krajích začalo vznikat zemědělství, dostávali se kočovní pastevci s usedlými zemědělci do různých konfliktů. Nebyly to jen spory o půdu a území. Docela jiný způsob života se odrážel i v jiných představách o světě, o rodině a majetku, o tom, co je správné a co špatné. V takových konfliktech se Starý zákon většinou staví na stranu kočovníků a pastevců, a to i v dobách, kdy už Izraelci sami dávno přešli k usedlému způsobu života. Ve sporu Kaina s Ábelem je Hospodinova přízeň a nakonec i jeho právo na straně pastýře Ábela. Ještě při narození Ježíšově v Betlémě jsou těmi prvními, komu anděl tuto radostnou zprávu ohlašuje, právě pastýři jako ti nejčistší v Izraeli, jako pravý Izrael. Proč ?
Kočovník žije v pohybu a nikde, na žádném místě není trvale doma. Ne že by neměl domov, ale je jím celá širá krajina. S nedůvěrou se dívá na to, jak je usedlý zemědělec svázán se svými poli, stavením, vesnicí. Život zemědělce je jistě pohodlnější, ale zdá se mu být málo svobodný. Rodinné vztahy, které si kočovník musí pamatovat jako seznamy svých předků a příbuzných, přenáší zemědělec na svůj „grunt“: jeho předkové a rod jsou ti, kteří tady hospodařili, a ti, kteří tento majetek jednou zdědí. Zemědělci sice také sídlí pohromadě ve vesnicích, ale živí se každý koneckonců na vlastní pěst. Majetnější člověk má své stavení a svá pole, která mu zajišťují nezávislost na ostatních. Běda bezzemkům, na které se nedostalo a kteří si obživu musí hledat u těch bohatších.
Kočující kmen, velká pastevecká rodina, musí žít daleko pospolitěji. Jejich majetek a hlavní obživa, to jest stáda, se obstarávají a často i pasou společně. V divočejších poměrech jsou jednotlivé rodiny často odkázány jedna na druhou, při práci, při ochraně dobytka před dravou zvěří i před nepřáteli. Proto jsou i vztahy lidí v kmeni daleko těsnější a pevnější. V nemovitém majetku, který je pro zemědělce základem jeho svobody jako nezávislosti na druhých, vidí kočovník spíš břemeno, které skutečnou svobodu člověka omezuje.
Také náboženství zemědělských civilizací má některé výrazné rysy, které Starý zákon většinou odmítá. Jsou to předně posvátná místa, obětiště na kopcích, posvátné stromy, které vždycky souvisí s tím, čemu Starý zákon říká modloslužba. Vztah k Bohu se tu váže na určitá pevná místa, a protože těch míst je mnoho, vzniká přirozeně sklon uctívat také mnoho různých bohů a božstev. I když se později izraelská bohoslužba soustředí také na jediném posvátném místě, v jeruzalémském chrámu, určitá nedůvěra k pevným bohoslužebným místům je i u proroků královské doby.
Pravý Izrael ve svých nejlepších časech, za Abrahama a v době putování po poušti, nic takového nezná. Jeho chrámem je přenosný stan a v něm truhla s rukojeťmi na nošení. Tak Izrael cestuje pouští i se svým chrámem a Hospodin jde před ním jako oblak či sloup ohně.
Druhá věc, typická pro všechny zemědělské kultury, je přesný kalendář a pozorování hvězd. Život zemědělce závisí daleko víc na ročních obdobích, zejména tam, kde musí čekat na záplavy. Pastevec sice také žije v různých ročních obdobích a musí vědět, kdy a kde se jeho stáda napasou. Nemusí však předem složitě plánovat a chystat se na ten jediný správný den, kdy bude třeba zasít. Také tuto závislost na rozmarech přírody a roční době vidí pastevec jako jisté otroctví a nesvobodu.
A ještě jeden důležitý rozdíl. Obilí, hlavní obživa zemědělců, se dá dlouhou dobu skladovat. Proto může v úrodných krajích a při dobré organizaci zajistit lidem přežití i v roce neúrody, povodní nebo častěji sucha. Samo české slovo obilí souvisí s ruským „obilje“, které znamená hojnost, zásoby. Bohatý člověk, který sklidil víc než spotřebuje, si může nadělat zásoby a potom v době neúrody z nich neúměrně těžit. Tak je obilí základem velkých majetkových rozdílů a nakonec možná i otroctví. Právě tímto způsobem možná vznikly první velké zemědělské státy: starozákonní příběh o Josefovi v Egyptě velmi pěkně předvádí, jak se svobodní kočovníci v době hladu „dobrovolně“ stávají otroky. Na majetku samém jistě není nic špatného, bible však znovu a znovu připomíná, že „bohatý“ člověk snadno podléhá dojmu, že se může sám zajistit, zabezpečit svůj život přede vším, co přijde – a to je z pohledu bible velký omyl: „život je víc než jídlo“ a teprve až člověk zemře, ukáže se, jaký vlastně byl. Pastevec si žádné velké zásoby nadělat nemůže a tak je na jeho způsobu života lépe vidět, čím člověk je a jaké jsou jeho možnosti. Proto také ze žádné pastevecké společnosti nikdy nevznikl pevný stát, natož pak říše, založená na práci otroků.
Od těch dob se svět velice změnil. V Evropě tvoří zemědělci menšinu a kočovní pastevci dávno vymizeli. Ale z tradice dávných izraelských kočovníků, jak ji uchoval Starý zákon, přece zůstává jedna nesmírně důležitá věc: vědomí o tom, jakou cenu má lidská svoboda. Právě proto, že se vždycky cítil být tak trochu kočovným kmenem, dokázal Izrael uchovat myšlenku radikální svobody i v prostředí starověkých zemědělských a otrokářských říší a obhájit ji i v dobách středověkého nevolnictví. Když začali angličtí náboženští exulanti v 17. století osidlovat Severní Ameriku, připadali si aspoň zpočátku také jako kočovníci. Protože se v bibli dobře vyznali, našli tam myšlenku svobody a ve své nové vlasti ji začali po svém uplatňovat. Dnešní americká společnost není sice příliš náboženská, ale stále si uchovává zřetelný starozákonní ráz.
Z této biblické ostražitosti vůči usedlému zemědělství vznikla i moderní izraelská zemědělská družstva, kibucy, které si jinde na světě těžko představit. Na druhé straně se nemohu ubránit dojmu, že tato nepříjemně radikální myšlenka svobody má jistý podíl na tom, proč se Židé stávali terčem takové nenávisti a pronásledování ze strany svých usedlých spoluobčanů. Že Osvětim i Babí Jar byly také šílené pokusy tuto svobodu definitivně sprovodit ze světa.
Největším hrdinou a vzorem kočovnické svobody je Abraham, člověk, který se sebral a odešel do neznámých končin jen proto, že ho k tomu Hospodin povolal. Novozákonní List k Židům dává Abrahama za vzor víry všem křesťanům. Jistě tím po nich nechce, aby žili jako kočovníci, ale aby si zachovali Abrahamovu schopnost „vyjít ze svého města a ze své země“, sebrat se a začít znovu hledat, kde je teď právě Bůh volá.
Oběť
O oběti i dnes občas hovoříme, ale jen v oslabeném a často přeneseném významu. Tak o člověku, který se ujal nějaké nepříjemné povinnosti, říkáme, že to od něho byla oběť. Chápeme tedy oběť většinou jen jako nepříjemnost nebo jisté omezení, které si někdo více méně dobrovolně vezme na sebe, protože je přesvědčen, že by měl, anebo že je to potřeba. V novinách se můžeme ještě také dočíst, že se někdo „stal obětí“ atentátu nebo neštěstí.
Nejenom v bibli, ale v každém náboženském prostředí je ovšem oběť pojem velice důležitý, nebo dokonce ústřední. V jiných náboženstvích, třeba u přírodních kmenů, ještě víc než zde, protože právě v bibli se oběť postupně, ale významně proměňuje.
V přírodních náboženstvích se obětí rozumí původně tzv. krvavá oběť, tj. zabití člověka nebo zvířete a jeho věnování božstvu třeba spálením na obětním místě, na oltáři. Někteří antropologové a etnologové se domnívají, že původním záměrem takové oběti je jakési usměrnění „vnitrodruhové agresivity“. Mezi příslušníky kmene či skupiny je plno nenávisti, mnozí mají spolu nevyřízené účty, anebo se prostě jen nemohou cítit, takže mají chuť jeden druhého zabít. „Obyčejné“ zabití by ovšem vyvolalo řetězec pomsty, o němž jsme už hovořili. Proto podle těchto vědců vznikl rituál oběti, kde se tato různá nepřátelství soustředí a usměrní na někoho, kdo není plnoprávný člen skupiny (zajatec, cizinec, dítě), případně zaujímá ve skupině zvláštní postavení (může to být i náčelník). Taková „oběť“ se pak slavnostně za jistých obřadů zabije (často s výslovnými a hlasitými omluvami) tak, aby se vyloučilo nebezpečí pomsty. Později tuto roli převezmou domácí zvířata.
Modernímu čtenáři je asi třeba ještě jednou připomenout, že zde vůbec nejde o spravedlnost, o trest za zločin a podobně. Ostatně přesně zjistit, kdo se proti komu a jak provinil, čili jaký zasluhuje trest, není ani dnes jednoduché. Tím spíš ve společnostech méně organizovaných a hlavně méně individualizovaných, kde „kolektivní vina“ byla běžná a přirozená představa. Jde jenom o to, že když se všichni (ostatní) shodnou na nějaké „oběti“ a tu pak také svorně zabijí nebo aspoň vyženou, všem se jaksi uleví. Předně proto, že se na něčem shodli a společně to udělali. Ale mohou mít i pocit jakési podivné „očisty“, protože přece všichni své viny na oběť přenesli. Ostatně ještě v romantických básních nebo ve Smetanově Daliboru se můžeme dočíst, že „krev smyje vše“. Proto někteří antropologové soudí, že to byl postup z praktického hlediska velmi účinný, který zajišťoval trvalý mír v kmeni. Z některých afrických a jihoamerických rituálů se zdá, že se zásluha za tento mír skutečně také přičítala zabité oběti a že jí za to všichni slavnostně děkovali. Některé obřady při ustanovování náčelníka naznačují, že i tato funkce mohla původně vzniknout právě z oběti. Předem vybraná oběť totiž bývá předmětem velké a posvátné úcty, a pokud se jí nějak podařilo zabití odložit, mohla docela dobře začít vládnout.
Tento výklad může vysvětlit, proč dnes říkáme, že se někdo „stal obětí“ nehody nebo úskoku, a chceme tím říci, že se mu stalo něco, co se mohlo přihodit komukoli z nás. Dnes to ovšem obvykle nemyslíme tak, že by tím z nás ostatních zlý osud sejmul, že by třeba zahynul místo nás, jak tomu bylo v představě tzv. zástupné oběti. I takové případy, kdy se jeden člověk nechá zabít místo jiného, se ovšem stávají i dnes, třeba v koncentračních táborech.
Naznačený výklad ale pomíjí další důležitou stránku náboženské oběti, totiž to, že oběť je nabídnuta či věnována božstvu. Jen v této funkci, jako daru bohům, je pak možné, aby obětí byla třeba část polní úrody. Když Kain obětuje snop obilí, rozhodně to není „usměrnění agresivity“, která se ostatně vzápětí obrátí proti Abelovi.
Jiný, religionistický výklad se opírá o náboženské texty a rituály. Vychází z představy, že božstvo, které dává děti, každoroční úrodu i mladá zvířata, se tím unaví a vyčerpá, a účelem oběti je vrátit mu aspoň část zpátky. Bible tento výklad výslovně odmítá a trvá na tom, že Hospodin nic takového nepotřebuje: tvoří svým slovem a o nějaké únavě nemůže být řeč. Nicméně třeba zvyk obětovat „prvotiny“, první část sklizně nebo první zvíře z vrhu, naznačuje, že Izrael své obětní předpisy možná převzal od národů, které ji takto chápaly. Důkladně je ovšem přizpůsobil a dal jim jiný obsah, jiný smysl. Protože je to dar, projev vděčnosti, musí být obětní zvíře „bez vady“, jak se v bibli často říká.
Vedle obětí, při nichž se obětované zvíře či plodiny spálí, zná bible také takové, kde se maso zabitého zvířete odevzdá kněžím nebo při slavnostní hostině sní. Zde je zřejmý další motiv oběti, totiž skutečné a tělesné společenství s Bohem, nejen smíření a zahlazení viny, ale spojení s ním při jednom ze základních lidských jednání – při stole a jídle.
V bibli můžeme sledovat, jak se pojetí oběti postupně zjemňuje a mění. Když se Abrahám vydává obětovat svého syna, jde sice s těžkým srdcem, ale poslechne. Nakonec mu v tom anděl zabrání a místo dítěte bude obětováno zvíře. Lidské oběti se pak už v celém židovství i křesťanství pokládají za ohavnost.
Zástupná oběť zvířete, na něž Izraelci „složí své viny“ a kozla pak zabijí (např. Lv 3), může být zjemnělým, sublimovaným pozůstatkem oběti jako „usměrněné agresivity“, bible ji však především chápe jako příležitost, kdy si všichni připomenou, že se skutečně provinili a že se této „nečistoty“ chtějí zbavit. Později je oběť znamením očištění od viny, smíření s Hospodinem a vděčnosti za úrodu i jiné dary. Ježíš navíc od obětujícího vyžaduje (Mt 5,23n), aby se nejdřív smířil s každým, kdo proti němu něco má.
Oběť v tomto plném smyslu slova je pro nás dnes věc neobvyklá a někdy těžko přijatelná. Ale je to skutečně proto, že žádné očištění ani smíření nepotřebujeme, že svoji agresivitu dokážeme ovládat a nepotřebujeme ji nijak „usměrňovat“, anebo jen proto, že si temnější stránky své osobnosti nedovedeme přiznat? Že o nich nechceme přemýšlet ani slyšet, a pak jen občas žasneme, jak se ty a ty krutosti mohly stát? Jak se třeba totalitním systémům podařilo „usměrnit“ agresivitu vzdělaných a civilizovaných společností proti neoblíbeným menšinám, ať už obětmi byli Židé anebo „třídní nepřítel“, svědčí spíš pro tu druhou možnost.
Gilgameš, pyramidy a Abrahám
Zmínili jsme se už o tom, že bibličtí autoři někdy používali i cizí, nebiblické texty – jako prameny, jako inspiraci. Tak příběh o zahradě Eden, o stromu a hadovi nebo příběh o potopě se vyskytují i v jiných starověkých spisech. Nejdůležitější ovšem není to, co mají tyto příběhy společné, co biblický autor pravděpodobně převzal. Daleko zajímavější je porovnat, v čem se jeho zpracování liší. Právě na tom se totiž ukáže, na čem mu nejvíce záleželo a co je tedy pro bibli zvlášť charakteristické, typické, jedinečné. Ukažme si to na několika příkladech z textu nad jiné slavného – z Eposu o Gilgamešovi, jedné z nejstarších památek světové literatury.
Podobně jako biblické knihy má i Epos o Gilgamešovi dlouhou a složitou historii. Nejstarší verze, z níž se nám aspoň části dochovaly, pochází z konce 3. tisíciletí př. Kr. a vznikla nejspíše v Sumeru, definitivní zpracování vzniklo v Babylonii někdy kolem roku 1300 př. Kr.; je tedy patrně starší než biblické spisy. Báseň oslavuje panovníka města Uruku, poloboha Gilgameše, a vypráví jeho hrdinský příběh o marném hledání nesmrtelnosti. Usedlé obyvatele Uruku ohrožuje divoký obr Enkidu, symbol nezkrocené přírody, člověk, který »žije se zvířaty«. Gilgameš se s ním nakonec utká v zápase a stanou se věrnými přáteli. Spolu také podniknou dobrodružnou výpravu, při níž se chce Gilgameš proslavit, chce »vyhubit zlo« a získat nesmrtelnost. Přátelé sice najdou a zabijí ztělesnění zla Chumbabu, ale rostlinka nesmrtelnosti jim pokaždé o vlásek unikne. Navíc svým jednáním rozhněvají a urazí bohyni Ištar, takže nakonec Enkidu musí zemřít. Gilgameš je jeho smrtí zdrcen, dlouho ho oplakává a staví mu pomník, protože se se smrtí přítele (která mu staví před oči i jeho vlastní) nemůže vyrovnat. V jeho zoufalství mu nakonec pomůže šenkýřka, od níž se dozví, že jeho snahy jsou marné: člověk se má umět radovat z toho, co jako člověk má, protože nesmrtelnost si bohové vyhradili pouze pro sebe. Gilgameš se s tím nakonec smíří, ale vystaví kolem Uruku mohutnou hradbu, která přetrvá věky a tak mu přinese jakousi náhradní nesmrtelnost. Oslavou této hradby báseň začíná i končí.
Staří Babyloňané stavěli vskutku důkladně: stavby z pálených cihel, na exponovaných místech spojované místo malty přírodním asfaltem, jsou nesmírně trvanlivé a někde přetrvaly dodnes. Na první pohled svědčí o tom, jak jejich stavitelům na »věčnosti« záleželo. Ostatně podobně jako zakladatelům Staré říše v Egyptě, kteří se její věčnost – nebo přesněji trvalost – pokusili zajistit podobnými, snad ještě dokonalejšími prostředky. Především dokonalým balzamováním zemřelých panovníků, kteří pochopitelně zastupují a znázorňují osud celé říše. Ale také stavbou pyramid, té vůbec nejdokonalejší »věčnosti«, jakou se kdy podařilo lidskýma rukama udělat. Místo cihel použili kámen, materiál, který se jinak ke stavění vůbec nehodí: těžko zpracovatelný, drahý, studený, navlhající – ale trvanlivý. Pro svoji stavbu navíc zvolili dokonalý a jednoduchý geometrický tvar, něco, co si od té doby už žádný architekt nikdy nemohl dovolit, co je ovšem také dokonale nehmotné a tedy v jistém smyslu »věčné«: i kdyby se všechno rozpadlo, čtyřboký jehlan lidé objeví vždycky znovu. A tuto věčnost ještě pojistili dokonalou orientací svých staveb ne vůči okolní krajině, nýbrž vůči nebi, obloze: pyramida tak sice stojí na zemi, ale sama patří do nebeského světa.
Zdá se však, že na biblické autory, kteří egyptské i babylonské stavby jistě znali, tato »věčnost« žádný zvláštní dojem neudělala. V Gn 11 se líčí stavba »věže«, a to s pozoruhodnými technickými detaily. Věž tu znamená cikkurat, stupňovitou pyramidu, to jest posvátnou stavbu, jež měla skutečně znázorňovat střed světa a spojení mezi nebem a zemí. V této věži, na niž jsou usedlí babyloňané tak pyšní, vidí bibličtí autoři jen velikou a marnou pošetilost, kterou Hospodin obratem ruky zmaří (Gn 11). Podle nich tudy cesta k nesmrtelnosti rozhodně nevede, nanejvýš k zotročování a otrocké práci, jako právě v Egyptě. Ostatně i na Gilgameše si jeho poddaní v tomto ohledu trpce stěžují.
Hrdina eposu, Gilgameš, je jako zakladatel svého města pochopitelně líčen jako nadlidská postava, »ze dvou třetin bůh a z třetiny člověk«. Jak by také hrdinou mohl být obyčejný člověk! A protože takovou okolnost musí být na něm vidět, dozvídáme se také, že je jedenáct loket (tj. šest metrů) vysoký a v prsou měří devět pídí (skoro dva metry). Jeho »božství« tedy znamená ohromující velikost. Naproti tomu na Abrahamovi nic zvláštního není – leda snad jeho mimořádná odvaha a poslušnost. V žádném případě to není »polobůh«. Ale dokonce ani Hospodin sám neohromuje lidi tělesnou velikostí. Pokud se jim vůbec »ukáže«, snaží se biblické vyprávění popisu buď vyhnout, anebo se uchýlí k něčemu, co se od člověka zřetelně liší. Tak když Hospodin navštíví Abraháma (Gn 18), ukáže se mu jako »tři muži«, Mojžíšovi jako »hořící keř« a Ezechielovi jako duha (Ez 1,28).
Právě tak odlišné jsou i představy obou textů o původu lidské smrtelnosti. Gilgameš se od šenkýřky dozví, že nesmrtelnost si bohové nechali pro sebe a že ji žárlivě střeží před smrtelníky. Podobná zmínka je ostatně i v Gn 3,22, nejspíš také babylonského původu. Ale vlastní biblický výklad je jiný: člověk v rajské zahradě nebyl stvořen jako smrtelný a v Gn 2,17 se jen dozvěděl, že pokud neposlechne, »propadne smrti«. Člověk tedy není smrtelný z nějakého věčného úradku Božího, nýbrž jen proto, že neposlechl – ač byl předem varován a věděl, co ho čeká. Takže i smrt je nakonec trest, důsledek zneužité svobody, za nějž si člověk jaksi »může sám«. Jistě, »nesmrtelného člověka« si sotva dokážeme představit. Ale o to biblickému sdělení také nejde: jeho jádro tkví právě v tom, že svoboda, kterou člověk stvořením dostal, znamená také stejně velikou odpovědnost, a že tedy člověk nemá žehrat na žádný »osud«, nýbrž zvyknout si na to, že si svůj osud určuje především sám svým jednáním.
Vraťme se však ke Gilgamešovi. To je sice oblíbenec bohů a sám polobůh, zemřít však musí. Přes všechno nesmírné úsilí na výpravě s Enkiduem nakonec v rozhodujícím okamžiku usne, anebo mu bylinu nesmrtelnosti v poslední chvíli pohltí had:
»Pro koho, Uršanabi, se namáhaly mé ruce,
pro koho jsem proléval krev srdce svého?
Ni špetku dobra jsem pro sebe nedosáhl,
jen pro lva země jsem vykonal dobro!«
Nezbývá než se zařídit podle rady šenkýřky Siduri, spokojit se s lidským údělem:
»Kam běžíš, Gilgameši?
Život, jejž hledáš, nenalezneš!
Když bozi stvořili lidstvo,
smrt lidstvu dali v úděl,
život však do svých rukou si vzali.
Ty, Gilgameši, žaludek si naplň,
ve dne i v noci buď stále vesel!
Denně pořádej slavnosti,
tancuj a hraj si ve dne i v noci!
Nechť čisté jsou tvé šaty,
tvá hlava vymyta, ve vodě se koupej!
Na dítko zři, jež držíš ve své ruce.
Ať manželka se raduje na tvém klíně!
Takové je lidské počínání.«
(Tabulka X.)
Jen obrovské hradby jeho města, kvůli nimž »bral otcům syny a ženám manžely«, tu po něm zůstanou – a ovšem obdiv básníka: »Pohleď na jeho hradbu, jež vystavěna jak podle šňůry!
Hleď na jeho podezdívku, jíž podobnou nikdo nevytvoří! (…)
Na hradbu uruckou vystup, procházej se po ní,
prozkoumej základy její, bedlivě prohlédni zdivo,
zda jeho cihly nejsou z pálené hlíny
a jeho základy nepoložilo mudrců sedm.«
Ničeho víc už člověk dosáhnout nemůže.
Docela jinak v příběhu Abrahamově. I ten se sice vydává na cestu, jenže ne kvůli nesmrtelnosti, nýbrž proto, že ho k tomu Hospodin vyzval: »Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu« (Gn 12,1). Protože však poslechl, dostane se mu ujištění, že ho Hospodin »učiní velkým národem« – přestože nemá děti. Když se mu pak proti všemu očekávání narodí syn, vyžaduje po něm Hospodin, aby ho podle běžného zvyku obětoval. Abraham i v této zkoušce obstojí a pak se dozví »výrok Hospodinův«: »Jistě ti požehnám a tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek v moři. (V něm)… dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl mého hlasu« (Gn 22,16-18). V tomto svém »potomstvu« bude Abraham nesmrtelný – ne ve velkolepých stavbách a nejen v oslavném slově básníka, ale jako živý národ, který se nepřestane ke svému »zakladateli« hlásit.
Egypt: otroctví a vysvobození
Jeden z nejkrásnějších a nejslavnějších biblických příběhů, příběh o Josefovi a jeho bratřích, začíná docela obyčejnou lidskou závistí a ničemností. Bratři, kteří na svého nejmladšího žárlí, ho prodají egyptským kupcům jako otroka. Tím ovšem příběh nekončí a nakonec dopadne docela neuvěřitelně. Přes všelijaké nástrahy a úskalí se otrok Josef svou neoblomnou poctivostí a zvláštními schopnostmi nakonec prosadí. Stane se správcem egyptských sýpek a pravou rukou vládce faraóna. Je dobré si připomenout, že je to příběh, který Izraelci po staletí vyprávěli svým dětem, než ho někdo napsal. Není to tedy soudní protokol, ale není to ani pohádka. Obsahuje řadu podivuhodně přesných podrobností a poměry na egyptském dvoře líčí sice zjednodušeně a prostě, ale vcelku přiléhavě. Malý příklad: v Gn 50,22 se píše, že Josef zemřel ve věku 110 let. Po celá tisíciletí toho lidé o Egyptě věděli velice málo. Teprve v minulém století, když se podařilo přečíst egyptské písmo (hieroglyfy), jsme se dozvěděli, že právě tento věk považovali staří Egypťané za ideální lidský věk. Příběh tedy musí mít velice staré kořeny. Z různých okolností se dnes soudí, že jádro příběhu se patrně odehrálo ve 13. století př. Kr.
Starověký Egypt byla několik set kilometrů dlouhá a asi 1O až 2O km široká oasa po obou březích řeky Nilu. Když opadly letní záplavy, při nichž hladina řeky stoupala asi o 5 až 7 m, byla zavlažená a pohnojená půda neobyčejně úrodná. Pokud se toho dobře využilo, mohl Egypt uživit daleko víc lidí, než na té malé ploše mohlo žít. Pěstování a skladování obilí však bylo třeba prozíravě organizovat ve velkém měřítku, také proto, že jeden rok byly záplavy velké a jiný rok nedostatečné. Tak se starým Egypťanům a jejich říši podařil jeden z prvních „hospodářských zázraků“ v dějinách: vznikla země, kde bylo vždycky co jíst.
Hladomory, které dnes postihují africké a asijské země, byly ještě před několika staletími běžné i v Evropě: když byla špatná úroda, lidé umírali hlady. Takový hladomor dolehl i na Jákobovu rodinu. „Když Jákob uviděl, že v Egyptě prodávají obilí, řekl svým synům: Co se díváte jeden na druhého? Sestupte tam a nakupte pro nás, ať zůstaneme naživu a nezemřeme! Šli a nakoupili.“ Stejně chodili nakupovat i hladovějící Egypťané. Nejdříve za peníze, pak za dobytek a nakonec: “ V příštím roce přišli znovu a řekli: Nebudeme před pánem tajit, že stříbro došlo a stáda dobytka už také patří pánovi. Proč ti máme umírat před očima? Kup nás i s naší půdou za chléb a budeme faraónovými otroky!“ To Josef skutečně udělá a hladoví nešťastníci mu děkují: „Tys nás zachoval při životě! Jen když si zachováme přízeň svého pána! Budeme faraónovými otroky.“ /Gn 47,25/.
Zřejmě nechybělo mnoho a podobně mohli skončit i potomci Josefových bratří. I s nimi se totiž začalo zacházet jako s otroky a kdyby byl Izrael splynul s ostatním obyvatelstvem, nevěděli bychom o něm dnes vůbec nic. Že se tak nestalo, je zásluha Mojžíšova. Bible nejprve líčí, jakým zvláštním způsobem si Hospodin Mojžíše vybral a připravil k tomuto nadlidskému úkolu. Jak musel nejdřív přesvědčit Mojžíše samého, že je to jeho úkol, i vybavit ho zvláštní mocí, aby mu uvěřili jeho soukmenovci. Mojžíš se pak vydal k faraónovi, aby dosáhl propuštění svého kmene. Farao se pochopitelně zdráhal a tak musí přijít řada zásahů Hospodinových, které stupňují tlak a dodávají Izraelcům odvahu. Nakonec v noci o svátku Pesach /velikonoc/ odejdou a Bůh zmaří i poslední faraónův pokus, přivést je zpátky násilím. Izrael vedený Mojžíšem se vrací na poušť: nemá co jíst, ale je zase svobodný.
Že se potomci Jákobovi během několika staletí v Egyptě neztratili, že nesplynuli s ostatními a nakonec se ze zajištěného živobytí otroků zase vzchopili ke svobodnému kočovnictví, to je jistě div. Z egyptských pramenů i z některých náznaků v bibli se soudí, že jich nebylo mnoho: právě v té době kolem roku 122O před Kristem, kdy z Egypta nejspíše odcházeli, mluví egyptské prameny o Izraelcích v Palestině a o odchodu z Egypta se nezmiňují. Pro ty, kteří tehdy z Egypta odešli, to byla ovšem událost zcela neobyčejného významu, a po nich i pro celý židovský národ. Už v tom nejstarším podání, jak je zachyceno třeba v Ex 15,1-18, je to mimořádný Boží čin, velké znamení.
Neobyčejné a výrazné události, které zúčastněným lidem živě připomněly, že Bůh je nejen přítomen a že má moc, ale že se stále stará o osud svých věrných, označuje bible slovem „znamení“. Bibličtí autoři nerozlišují, zda se jedná o události „přirozené“, jež dovedeme nějak vysvětlit, anebo takové, které se každému vysvětlení na základě našich zkušeností o světě vymykají. Blesk či duha je za určitých podmínek právě tak znamením jako zastavení Slunce na obloze /Joz 1O,13/. Důležité je právě, za jakých okolností Bůh zasahuje do dění, aby svým věrným dodal odvahu, pomohl nebo třeba aby je důrazně varoval. Mezi přirozenými a nadpřirozenými čili zázračnými událostmi se začalo rozlišovat až v době, kdy vznikala evropská věda v pozdním středověku, a biblickému pohledu na věci toto rozlišení neodpovídá. V biblických znameních nikdy nejde o „vykazatelné porušení přírodních zákonů“, jak by řekl dnešní člověk odchovaný vědou, ale o nápadný projev přímé Boží účasti v tom, co se děje, projev jeho věrnosti a lásky.
Právě vysvobození z Egypta mělo pro celé další dějiny Izraele i křestanství zcela rozhodující význam. Je tedy celkem pochopitelné, že se v pozdějším podání této události vyskytuje ještě víc takových znamení, „mocných činů“, kterým se říká egyptské rány /Ex 7 až 11/. Moderní člověk se těžko ubrání otázce, zda se tyto události „skutečně staly“. Co se k tomu dá říci? Z toho, že se o nich mluví až v pozdějším podání textu, jistě neplyne, že se nestaly. Ale čtenář by si měl uvědomit, že nějaký „vědecký důkaz“ tu rozhodně není možný, protože máme k dispozici právě jen biblické svědectví, které sleduje jiný cíl a jistě není v dnešním slova smyslu nestranné či objektivní. Chce právě vyzvednout, jaký význam a smysl mělo vysvobození z Egypta pro budoucnost izraelských kmenů. Pro biblické autory a celou další tradici byl tento význam a smysl, z něhož čerpali svoji víru, důležitější a skutečnější než objektivní konstatování faktů.
Zkusme si představit, že bychom měli k dispozici vzorek vody, která se podle Ex 7,17 „proměnila v krev“. Laboratorní rozbor by mohl ukázat „vysoký obsah červenavého jílu“, anebo třeba „mimořádný výskyt hemoglobinu“. Následovala by ještě další čísla – ale co bychom si s nimi počali? Dodal by někomu z nás třeba i „výskyt hemoglobinu“ takovou důvěru a odvahu, jakou projevili dávní izraelští otroci, když utíkali z egyptských cihelen ?
Zázraky a znamení
To je téma dlouhých sporů a i dnes pro mnoho lidí problém. Zázrakem se obyčejně myslí nějaká nevysvětlitelná, mimořádná událost, která se stala v jisté souvislosti a tím dostala nějaký význam, stala se „znamením“. Právě souvislost a význam či výklad jsou velice důležité. Když nějaký stroj z ničeho nic udělá něco, co by neměl a co nikdy nedělal, budeme to považovat za poruchu, ne zázrak. A to i v případě, kdyby třeba počítač nečekaně vytiskl něco, co by dávalo smysl: řekneme, že to byla „náhoda“. Jiný takový případ nevysvětlitelné události bez souvislostí líčí Karel Čapek v povídce o stopách ve sněhu, které v polovině ulice najednou končí. Sem patří i různé události, které se spojují s tzv. okultními jevy, pro něž je charakteristické právě to, že o nich nic pořádného nevíme a že nemají žádnou souvislost.
Ale vraťme se k události samé. V dobách sporů mezi „vědou“ a „vírou“ křesťané často zdůrazňovali, že to musí být událost „nadpřirozená“ a někdy se to snažili zpřesnit tak, že má být porušením či překročením přírodních zákonů. Ale ani to není tak jednoduché. Pokud jde o závaznost přírodních zákonů je totiž dnešní věda v jistém smyslu daleko skromnější: ví, že sotva nějaký jev se dá úplně vyloučit. Tak kámen (při teplotě vyšší než absolutní nula) v zásadě může padat vzhůru, je to „jen“ velice, velice nepravděpodobné. Podobně je tomu třeba se „samovolným“ zmizením nádoru nebo vyléčením nemoci.
Ale ať se člověk přesvědčuje jak chce, přece by rád věděl, „jak to doopravdy bylo“. Může to vědět? Vraťme se k příkladu s vodou z Nilu a s rozborem z dnešní laboratoře. Jak by asi reagovali „zastánci“ a jak „odpůrci“ zázraků na to, kdyby se ve vzorku našel hemoglobin nebo naopak červená hlinka? A změnil by se v tom či onom případě nějak podstatně smysl biblického vyprávění ?
Takový test ovšem ve skutečnosti udělat nemůžeme a tak jsme odkázáni jen na biblické svědectví. Můžeme je buď přijmout tak, jak je, případně přiznat, že si je nijak vysvětlit nedovedeme. Jsou ovšem lidé, kteří neobvyklé a nevysvětlitelné události zásadně odmítají připustit. Ti nejspíš dají přednost tzv. „přirozeným“ vysvětlením, jako je červený jíl v uvedeném příkladě. Měli by si ovšem být vědomi, že je to hypotéza , která se opírá jen o obecné přesvědčení, a že ji nemohou ničím doložit. Nebylo by poctivé, kdyby ji vydávali za něco víc.
Lidé, kteří ty biblické zázraky zažili, jim dobře rozuměli. Dodávaly jim odvahu, povzbuzovaly, varovaly. Člověk, který chce zázraky za každou cenu nějak „dokazovat“, jim asi příliš nerozumí. Neví, že víra se probouzí oslovením a vzniká odvážnou odpovědí člověka, že se nedá vynutit žádným důkazem. Anebo také „chce znamení“, jak říká Ježíš (Mt 12,39), jen ze zvědavosti a pro senzaci – ale takoví lidé se jich nedočkají. K tomu biblické zázraky nejsou a nebudou.
Ve Starém i v Novém zákoně je zázrak především znamení, znamení Boží přítomnosti a Boží moci. Novozákonní zázraky se vyznačují ještě tím, že až na několik výjimek (např. Mk 5,12) vždycky znamenají pomoc člověku nebo lidem v nouzi a Ježíš sám o nich často mluví jako o viditelných znameních „uzdravení duše“, obrácení člověka.
Zákon a smlouva
V náboženství lidé prožívají a vyjadřují svůj vztah k božskému a k Bohu, k tomu, kdo je přesahuje a komu se cítí být zavázáni. Etymologie latinského slova „religio“ (náboženství), které přešlo do většiny evropských jazyků, připomíná právě tento závazek. V každém náboženství je to především závazek vděčnosti, vděčnost člověka za to, že se narodil a že může žít. Člověk ví, že život je dar, o nějž se sám nijak nepřičinil a který si nijak nezasloužil. Právě tak ovšem ví, že život stále visí na vlásku, že člověk je smrtelník a má tedy starost o svůj život. Vděčnost za život a starost o život, to jsou základní pohnutky každého přírodního či „pohanského“ náboženství. Přírodní člověk cítí, že jeho život v každém okamžiku velice závisí na vůli božstev a chce jim svoji vděčnost i starost nějak projevit, chce si tato božstva naklonit, případně odvrátit jejich hněv.
Božské síly se sice v životě a ve světě všelijak projevují, nejen v narození dítěte, ale i v blesku, ve východu Slunce, v pohybu moře, ale samy o sobě zůstávají člověku vzdálené, nepřístupné, neproniknutelné. Není je vidět a hlavně – nikdy nemluví. Přírodnímu člověku nesmírně záleží na tom, aby si získal přízeň božstva, ale nikdy vlastně neví jak na to: božstvo samo mu o tom nic neřekne. I když se božstva ptá prostřednictvím věštců, dostává nanejvýš temné a mnohoznačné odpovědi, z nichž si nějaký smysl musí vybrat sám. Tak se i dnes chová pověrčivý člověk. Přírodní náboženství se tedy snaží naklonit si božstvo podobnými prostředky, jakými se člověk uchází o přízeň jiného člověka: dary, gesty, řečí. Jádrem přírodní bohoslužby je dar čili oběť, provázená gesty úcty, jako je klanění nebo pokleknutí, a často i hudbou, zpěvem a básnickým slovem. Bohoslužba jako projev vděčnosti a starosti je vždycky zároveň poděkováním i prosbou, chválou i žádostí. Božstvo, k němuž se obrací, však mlčí a zůstává nepřístupné. Nanejvýš v okamžicích extáze, jakou se člověk snaží navodit třeba dlouhým hladověním, hudbou, drogami nebo pohlavním stykem, může zde vzniknout prchavý pocit blízkosti božství, zvláštní zkušenost, kterou ovšem nelze také nikomu sdělit ani vyslovit.
To je také hlavní argument biblické polemiky proti pohanským bohům: že nemluví. Netýká se jen hliněných či kovových soch, udělaných lidskýma rukama /viz např. Ž 115, Ž 135/, ale i božstev, která tyto sochy mají představovat. „Pohan“ sice dobře ví, že hliněná socha není jeho bůh, ale ani bůh sám nikdy nepromluvil, nedal přímo znát, co chce a nechce. Tak žije ve stálé a zásadní nejistotě, vydán na pospas záhadným silám, které ho stále ohrožují – a podle toho také jedná. Stopy takové přírodní bohoslužby se zachovaly i v bibli, nejen v pradávných dobách příběhu o Kainu a Ábelovi, ale ještě hluboko do doby králů a proroků. Ostatně právě v naší době se mnoho lidí cítí právě tak. Proto při každém ohrožení životních „jistot“ jsou lidé ochotni věřit na „temné síly“, nepřátelská spiknutí nějaké rasy nebo třídy, a hledají oporu v jiných slepých silách, jako je „národ“ nebo „příroda“ – anebo unaveně resignují a mluví o „osudu“.
Biblické náboženství se ovšem od přírodního velice liší. Hospodin, Bůh Izraele, dává sám lidem najevo, co si přeje a co od nich očekává. Stává se to, pravda, jen velice vzácně a přímými příjemci Božího poselství jsou jen ti největší v biblických dějinách. Nicméně už Adam a Noe, Abraham a Jákob vědí, co od nich Hospodin vyžaduje, co mají dělat a co udělat nesmějí. A nejen to. Hospodin nejen mluví a přikazuje, ale se svými vyvolenými hovoří, poslouchá jejich odpovědi a navazuje na ně. Ve dvou nejznámějších textech, kde Abraham smlouvá o záchranu Sodomy /Gn 18,16-33/ a Jákob zápasí s andělem Hospodinovým /Gn 32,26-33/, je Bůh přímo protějškem člověka a jedná s ním skoro jako rovný s rovným. Takovou důvěrnost v jiných náboženstvích a ani v pozdějších biblických textech nenajdeme.
A do třetice: rozhovor člověka s Bohem není jen výměna názorů, nýbrž vede k závazné dohodě, ke smlouvě a slibu, na němž pak bude stát celá existence izraelského národa až dodnes. Hospodinovo zaslíbení Abrahamovi a jeho potomkům, to jistě není smlouva mezi dvěma rovnoprávnými partnery. Proto se v židovské a křesťanské tradici často mluví o „odkazu, testamentu“ a i staročeské slovo „zákon“ zde patrně znamenalo totéž. Nicméně vztah mezi člověkem a Bohem se tu staví na docela nový základ, který je vyslovitelný, srozumitelný a oboustranně závazný.
Tato nová podoba izraelského náboženství se nejdřív dlouho připravuje ve smlouvách s Noemem, s Abrahamem, s Jákobem, ale plně se uskutečnila až ve smlouvě na hoře Sinaj. Teprve zde, několik měsíců po odchodu z Egypta, se Izrael stává národem smlouvy. Proto jej Hospodin vysvobodil z otroctví, aby s ním jako s novým národem mohl uzavřít tuto smlouvu, k níž si jej vybral a vyvolil. Po krátkém slavnostním vyhlášení smlouvy s celým národem (Ex 19,3-9) vystoupí Mojžíš sám na posvátnou horu a dostane kamenné desky tzv. Desatera (Ex 20,1-17 a znovu Dt 5, 6-21, název viz Ex 34,28). Tento krátký a vznešený text obsahuje nejdřív příkazy, týkající se vztahu k Bohu a dodržování sobotního klidu, pak následuje stručný výčet toho, co je zakázáno vůči člověku.
Také toto spojení je pro biblické náboženství typické: vztah k Bohu a vztah k lidem spolu velice těsně souvisejí. Podobné soupisy nedovolených či špatných skutků vůči lidem jsou známy i z Asýrie a z Egypta, mají však spíše povahu soukromého „zpytování svědomí“ v nemoci nebo před smrtí. Anebo jsou to trestní zákoníky, vyhlašované panovníkem, jako slavný zákoník Chammurapiho. Naproti tomu je Desatero jakási mravní ústava Izraele, slavnostní a veřejné slovo samého Hospodina – a v této podobě žije dodnes. Za Desaterem následují podrobnější předpisy, zejména o bohoslužbě, chrámu, majetku a právu, které také ke smlouvě patří.
Tato výslovná smlouva s Hospodinem sice neruší původní motivy přírodního náboženství, totiž vděčnost za život a starost o něj, a v bibli se tyto myšlenky také vyskytují. Nicméně rozhovor a smlouva s Bohem jsou v očích biblických spisovatelů a celé pozdější tradice vyznamenáním tak zvláštním a neslýchaným, že všechno ostatní před ním bledne a ustupuje do pozadí (viz např. Dt 4,7-12, Ž 147,20: „Žádnému z národů tak neučinil…“). Jak byla politická a národní existence Izraele postupem doby víc a víc ohrožena, význam smlouvy a vyvolení dále rostl. Nakonec studium Zákona zastínilo i bohoslužbu v chrámě – a díky tomu mohlo židovské náboženství překonat i zničení Jeruzalémského chrámu v roce 7O a v roce 135.
Těžiště židovského náboženství se tak pod vlivem Zákona přesunulo z oblasti posvátného jednání, obětí a pravidelné kněžské bohoslužby do oblasti výkladu textů. Místo kněze hraje čím dál tím významnější úlohu učenec, zákoník, právník, a to nejen v dobách vyhnanství, kdy chrám zpustl a bohoslužba zanikla. Ani po slavnostním obnovení bohoslužeb v šestém století př. Kr. se už židovská zbožnost nikdy úplně do chrámu nevrátila. Pěstovala se ve školách a v modlitebnách (pozdějších synagogách), při čtení knih Písma a při výkladu svitků Zákona.
Biblická smlouva s Hospodinem není jen dávná a více či méně historická událost. Je to také příslib do všech časů a možnost žít bez strachu z temných sil i smrti, ve světě, který není jen nepřátelský a hrozivý, nýbrž má i svoji příznivou a srozumitelnou stránku ve velké naději Starého zákona, kterou tak zvláštním způsobem naplní Nová smlouva Ježíše Krista. Ale o tom později.
Zaslíbená země
Palestina, to jest „země kmene Pelištim“, je nějakých dvacet tisíc čtverečních kilometrů mezi Středozemním mořem, řekou Jordánem a Mrtvým mořem. Přímořská část je velice úrodná a má příjemné podnebí, ve vnitrozemí jsou dosti vysoké hory a okolí Mrtvého moře je vyprahlá skalnatá poušť. Je to prastará kulturní země, některá sídla, například Jericho, byla městy už před deseti tisíci lety a někde v této oblasti (nebo v dnešním Libanonu) patrně vzniklo první hláskové písmo. Tato malá zemička se nikdy nestala mocenským centrem, ale od nejstarších dob byla „nárazníkovou zónou“, místem, kde se střetávaly zájmy a vlivy velkých okolních říší. Od nejstarších dob až dodnes to byly stále tytéž: Egypt, Sýrie, Libanon (Foinikie) a Mezopotámie (Babylón, dnešní Irák).
V pohledu bible hraje Palestina dvojí úlohu. Jednak je to „země našich otců“, země, která z Božího rozhodnutí izraelskému národu patří a kde žili jeho praotcové. Ještě významnější je však ta druhá podoba či vidina Palestiny jako „zaslíbené země“, země vzdálené, krásné a nedostupné, po níž Izraelci v cizině touží. Do ní putuje Abraham, po ní touží Mojžíš v Egyptě, mají ji před očima Izraelci, bloudící pouští, vyhnanci v Babylónu a ovšem i pozdější Židé, rozptýlení po tisíciletí po celé Evropě.
Právě když je to sen, „zaslíbená země“, vypadá zdálky zvlášť krásná, bohatá a úrodná, kdežto kdykoli v ní Izrael skutečně žije, je to spíš země jako každá jiná a právě do Egypta odchází Izrael proto, že v Palestině by vymřel hlady. Obojí pohled náhle a nečekaně znovu oživl v našem století, kdy se Palestina nejprve stala pro sionistické hnutí zaslíbenou zemí a pak jako stát Izrael místem jistě krásným a jedinečným, určitě však ne zvlášť pohodlným k životu.
Biblická „zaslíbená země“ je jistě tato Palestina a žádný jiný kus země, ale také a možná ještě víc konkrétní obraz něčeho jiného, po čem lidé od věků touží a co poslední kapitola Zjevení Janova nazývá „novým Jeruzalémem“, „novou zemí“.
Prorok a věštec
V běžném povědomí znamená prorok člověka, který autoritativně a s jistotou předpovídá, co se v budoucnosti stane. Moderní člověk je sice zvyklý předpovídat plno věcí s větší či menší jistotou, od zatmění Slunce přes počasí až po národohospodářské prognózy, má přitom ovšem představu vědeckého zákona, spojení mezi příčinou a jejím více méně nutným následkem. Předpovídat se dá jen to, co umíme vypočítat nebo modelovat, proto vědec často dodává, že „není prorok“.
Čím jsou tyto příčinné souvislosti méně jisté a čím víc závisejí na lidských rozhodnutích, tím výrazněji se uplatňuje známý „paradox předpovědi“: kdyby člověk věděl, co bude, mohl by tomu zabránit, zařídit věci tak, aby se to nemohlo stát. Kdyby člověk „věděl“, že zemře v Heřmanově Městci, mohl by se odstěhovat na Slovensko nebo za moře a doufat, že z předpovědi nic nebude.
Na jasných a určitých předpovědích je něco absurdního a nesmyslného, všechny známé předpovědi věšteckého čili ne-vědeckého typu jsou proto zahalené, nejasné nebo aspoň dvojznačné. „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velikou říši,“ řekla věštkyně králi Kroisovi, když se chystal na válečnou výpravu. Ten to ovšem pokládal za příznivou věštbu, řeku překročil, válku prohrál a zničil „velikou říši“ – ovšem svoji vlastní. Měla ta věštkyně „pravdu“?
Taková proroctví člověka přitahují a ovšem i děsí, protože v nich slyší jakousi neznámou příčinu či sílu, která to a to způsobí – a člověk netuší proč. Podle Kosmovy kroniky předpověděla věštkyně knížeti Neklanovi, že bitva dopadne špatně, ale zároveň mu poradila, jak se z ní on sám může dostat: musí mečem přeseknout neviditelná pouta, která sváží jeho koni nohy. Věštba se sice v obou částech ukázala jako platná a účinná, knížeti se z prohrané bitvy podařilo kouzlem uniknout, ale „kdo“ to všechno způsobil a „proč“ to tak bylo, zůstává každému záhadou – nejspíš i té věštkyni samé.
O proroku Nathanovi a jeho poselství u krále Davida (2S 12) jsme už hovořili. Prorok tu není člověk, který předpovídá, co se stane, nýbrž člověk, který vidí skryté věci a hlavně skryté souvislosti mezi proviněním a trestem. V jiných případech je „budoucí“ stránka prorocké výpovědi v bibli daleko všeobecnější a neurčitější, ale odsouzení přítomného zla nikdy nechybí, stejně jako důraz na to, že zločin je příčinou trestu. Biblický prorok se tedy od pohanských věštců liší velice pronikavě tím, že odhaluje neřest nebo zločin a případné budoucí neštěstí vysvětluje jako trest, přivolaný zločinem. I když to tedy může znít paradoxně, je biblický prorok daleko bližší vědci, který vidí souvislost mezi příčinou a následkem, než věštci, který vidí důsledek, ale žádnou příčinu ani souvislost.
V obdobích velkých nejistot, kdy se lidé úzkostlivě ptají, co je čeká, a kdy ztrácejí víru ve své schopnosti nějak si s tím poradit, roste touha a potřeba, něco se o budoucnosti »dozvědět«. V takovém prostředí »paradox předpovědi« jaksi mizí, protože se lidem zdá, že o budoucnosti nerozhodují vůbec oni sami, nýbrž že je o ní dávno rozhodnuto neúprosným osudem a člověk jen touží, aby se o těchto rozhodnutích něco dozvěděl, aby do nich mohl nahlédnout předem. Ne proto, že by osud mohl nějak ovlivnit nebo změnit, nýbrž jen a jen proto, aby se na ně připravil, případně aby před nimi mohl uhnout, schovat se, skrýt. Není tedy divu, že potom ve společnosti kvetou všelijaké věštby a pověry, které ani nemusí nic vysvětlovat a dokládat: stačí, když naznačí, co bude.
Jak už to u lidských a psychologických záležitostí bývá, má věc i druhou stránku. Přesvědčení o neúprosném osudu a odtud i potřeba do něho nahlédnout znamená pro člověka jisté ulehčení. Je-li budoucnost »napsána ve hvězdách«, nezáleží na mém rozhodování a jednání. Zdánlivá svoboda mého rozhodování je tak jako tak ve skutečnosti pouhou iluzí, na mém jednání vůbec nezáleží – ale díky tomu za to, co se stane, nenesu žádnou odpovědnost. Tak může být myšlenka osudu zvláštním způsobem úlevná.
Napětí mezi svobodou a osudem, mezi tím, co chci a mohu dosáhnout a tím, co se na mne prostě přivalí, patří k lidskému životu vždy a všude. I ten nejodvážnější a nejsvobodnější člověk dobře ví, že nemá svůj život plně v rukou, a i ten nejustrašenější se dokáže svému »osudu« občas postavit a bránit – zejména když mu opravdu o něco jde. Neboť paradoxně ve chvílích skutečné nouze a skutečného ohrožení, v nouzi, ve válce, při katastrofách a neštěstích lidé většinou na osud nemyslí: brání se, bojují o život a někdy dokáží neuvěřitelné věci.
Také zde se tedy lidský život pohybuje mezi dvěma krajnostmi: mezi rezignací, kdy se sám předem vzdal svému osudu, a naivním »aktivismem«, kdy se tváří, jako by si se vším dokázal poradit svým vlastním úsilím. Biblické stanovisko sice svobodu silně zdůrazňuje, není však rozhodně aktivistické. Jenže tím druhým, opačným pólem pro bibli není žádný neosobní »osud«, nýbrž závislost člověka na Hospodinu, na jeho Bohu. A ten mu své záměry ohlašuje předem – ne jako odhalení nějakých tajemství, nýbrž jako souvislost mezi proviněním a trestem. Nebo ještě jinak: člověk, který se ze všech svých sil snaží o to, co pokládá za správné, si s tím, co sám nedokáže ovlivnit a zvládnout, nemusí lámat hlavu. Věci, na které nestačím, jsou v rukou Božích – a je o ně tedy dobře postaráno. To má židovský i křesťanský věřící vědět, a neměl by tedy podléhat pokušení nahlížet do budoucnosti nějakou »klíčovou dírkou«, pokoutní cestou nějakého věštění.
Jenže lidská touha »nahlédnout do připravené budoucnosti« byla aspoň v jistých dobách tak silná, že si kousek věštění prosadila i do bible. Pravda, jen jaksi na okraji: v těch nejmladších částech Starého zákona (Danielovo proroctví) a v poslední knize Nového zákona, v knize Zjevení, o níž se také nejdéle pochybovalo. Přichystaná budoucnost se tu také neodhaluje nějakou věšteckou technikou, jak bylo v oněch dobách obvyklé (věštění ze zvířecích vnitřností, z letu ptáků a pod.), nýbrž ve snovém vidění. Kniha Zjevení tu základní biblický postoj udržela: před očima vidoucího člověka se tu objevují fantastické obrazy katastrof, které však vždycky souvisejí s předchozími nepravostmi. Výroky o stavu a budoucnosti jednotlivých (místních) církví nejsou ve skutečnosti žádné předpovědi, nýbrž důrazná napomenutí jejich představených (»andělů«): »tvým skutkům mnoho chybí před Bohem« (Zj 3,2), »už nemáš takovou lásku jako na počátku« (Zj 2,4).
V podobenství o draku z knihy Daniel (které v hebrejském textu chybí) se však vyskytují skutečné šifry, tajemná čísla, která je třeba vyluštit, aby člověk poodhalil tajemství budoucího. To je už samo o sobě jistě velký ústupek od základní biblické představy o světě a o lidské svobodě: opravdu důležitá sdělení přece Hospodin vždycky sděluje jasně a všem, bez šifer a jinotajů. Ještě vážnější je však skutečnost, že tyto úseky pak mnoho lidí sváděly k tomu, aby i jiná biblická místa všelijak »dešifrovali« a zejména v knize Zjevení pak někteří dodatečně nacházeli nejrůznější věštby. Tak v ní někteří po válce nacházeli »předpověď« tanků a jiných válečných technik, a ovšem i předpovědi něčeho, co nás teprve čeká.
Takové výklady vždycky svědčí hlavně o něčem jiném: o netrpělivosti vykladačů, kteří nemohou unést svoji svobodu a nejistotu a kterým nestačí ani základní ujištění, že svět je Boží stvoření a v jeho rukou. Chtějí »vidět« a přesvědčit se sami. Tím se ovšem proti biblickému poselství zřetelně prohřešují, vzdávají se biblické víry a je pak jen přirozené, že se jejich »proroctví« po čase vždycky sama a potichu vyvrátí. Mezitím ovšem vystoupí s hlasitou reklamou další – a zase jim mnozí budou důvěřivě naslouchat. Měli by ovšem také vědět, koho to vlastně poslouchají: slovo Hospodinovo to docela jistě není.
Ženy v bibli
Izraelská společnost byla, jako všechny ostatní na Blízkém východě, patriarchální. Muž si bere ženu nebo ženy, rozhoduje, mluví ve shromáždění a jen muž je nositelem dědického práva. Ve srovnání s jinými starověkými texty maji však ženy v bibli neobvykle významné postavení. Nejde jen o faktický vliv, který právě v patriarchálních společnostech mívají ženy vždycky, ale o jejich postavení a úlohu ve veřejném životě. Snad je to i součást biblického důrazu na věci překvapivé a nečekané.
Osoby jako Sára nebo Ráchel zdaleka nejsou jen manželky svých slavných mužů. Slavná soudkyně a prorokyně Debora (Sd 4-5) má sice snad muže, ale o tom se kromě jména neříká vůbec nic. (Je-li ovšem správný překlad „žena Lapidotova“ a ne „žena pochodní“, což mohlo znamenat právě prorokyni.) Nástrojem zvláštních úmyslů Hospodinových bývají často ženy, třeba porodní báby Šifa a Púa (Ex 1), které se vyznamenaly takovou statečností, nebo Samuelova matka Chana (1 S 1). Bible obsahuje samostatné příběhy o Rút a Ester a ovšem knihu Judit, knihu o válečném hrdinství ženy.
V Novém zákoně je tato biblická tradice snad ještě zdůrazněna. Počínaje Alžbětou až po Marii z Magdaly doprovázejí Ježíšův život ženy, které svou statečností, věrností i zdravým rozumem často dohánějí, co muži zanedbali. Ježíš se ženami často hovoří a hlavně v Janově evangeliu jsou to rozhovory vážné a hluboké. Že to nebylo běžné, je vidět třeba v rozmluvě se Samařankou (J 4,7n). A jistě není náhoda, že v nejtěžší chvíli stojí pod křížem z Ježíšových blízkých právě ženy a chlapec Jan. Tak má i křesťanská úcta k Ježíšově matce Marii – nehledě na jisté krajnosti – své dobré biblické kořeny a Mariin chvalozpěv (Magnificat, L 1,46-56) navazuje na tu nejlepší starozákonní tradici.
Biblické rodokmeny
Mezi věci, které čtenáře bible na první pohled zarazí, určitě patří rodokmeny. Dlouhé seznamy neznámých jmen, které čtenáři vůbec nic neříkají. V dobách, kdy bible vznikala, však rodokmeny jistě něco znamenaly, měly nějaký účel.
V dobách, kdy nebyl žádný obecně platný kalendář ani letopočet, byly rodokmeny měřítkem času. Lidé nepočítali léta, ale generace. V dobách, kdy nebyly matriky, rodná čísla ani průkazy totožnosti, byl rodokmen jakousi legitimací. Příslušník kmene prokazoval svoji příslušnost tím, že znal svůj rodokmen, své předky a tím i své příbuzné. Z toho vyplývala také jeho práva v kmeni, právo na účast při jednání i právo na dědictví – nejenom v materiálním smyslu.
Dvanáct izraelských kmenů mělo jednoho společného praotce Jákoba – Izraele a ovšem i jeho slavné předky, Abrahama a Izáka. Proto se Hospodin v bibli nejčastěji označuje jako „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“. Tak všichni jejich potomci očividně patří k sobě. Zároveň ovšem každý věděl, ze kterého kmene pochází – dokonce až do nedávné doby. Na bohatších náhrobcích na židovských hřbitovech často najdete kmenové znaky – lva, vinný hrozen, ruce a další. Podobně jako v šlechtických rodech byla znalost původu a rodokmenu základem a oporou jakési osobní vznešenosti, nobility každého Izraelce. „Nejsem jen tak někdo.“
Podobný význam měly i seznamy osob, které se účastnily nějaké významné bitvy nebo třeba obnovy Jeruzaléma. Tak jako se u nás tu a tam ještě pamatuje, že pradědeček byl třeba legionář, dozvídali se mnozí Izraelci, že ten a ten jejich předek opravoval Údolní bránu v době Nehemjášově. Díky tomu se celé dějiny Izraele týkaly nejen národa jako celku, ale i jednotlivých kmenů a rodin, byly v nich živé a pomáhaly přežít časté katastrofy.
Zajímavým a zvláštním způsobem použili tuto starou biblickou tradici rodokmenů dva evangelisté – Matouš a Lukáš. Lukáš uvádí 75 mužských předků a posledním z nich je Adam. U Matouše stojí rodokmen na samém začátku evangelia. Jeho rodokmen začíná Abrahamem a postupuje tedy opačně než Lukáš. Mezi oběma rodokmeny je víc rozdílů než shod, takže nemá smysl snažit se je nějak uvést do souladu. Matouš zdůrazňuje, že mezi Abrahamem a Ježíšem je třikrát čtrnáct generací (čtrnáct, to je dvakrát sedm, tedy nikoli náhodné číslo), po čtrnácti mezi Abrahamem a Davidem, Davidem a babylónským zajetím a od zajetí po Ježíše. Rodokmen je tu tedy dokladem celkového plánu, který ukazuje, že Ježíš má v Izraeli už svým narozením zvláštní místo a že jím jaksi končí to, co začalo Abrahamem, že v něm se splnilo, co Hospodin Abrahamovi slíbil.
Matouš ovšem v rodokmenu uvádí vedle otců – mužů také několik žen. Jsou to právě ty, s nimiž podle běžného úsudku nebylo něco v pořádku: Támar, ženu Judovu, jerišskou prostitutku Rachab a ženu, kterou Urijášovi vzal David. Může to být proto, že o všech třech se v bibli zevrubněji píše, ale to by platilo i o dalších. Proto je pravděpodobnější, že Matouš chce právě ukázat, jak Boží záměr chodí jinudy, než by si lidé sami představovali. Že Ježíšův původ je mimořádný řízením Hospodinovým a že nejde o šlechtickou vznešenost v lidském smyslu.
Soudce a král
Po návratu z Egypta a novém osídlení Palestiny se biblické líčení daleko víc přibližuje tomu, co bychom dnes označili jako „historii“. Na tomto začátku národní či státní existence Israele zachytilo jednu velice pozoruhodnou věc. Ze všech možných líčení dávné historie, která známe, jsme zvyklí ztotožňovat dějiny národů a kmenů s jejich panovníky, knížaty a králi. I naše české dějiny začínají Přemyslem a Vratislavem a jen docela malá epizoda o „Libušině soudu“ naznačuje, že prvním krokem lidské společnosti, která se stává národem, bylo patrně zavedení práva.
Dřív, než může takovou společnost účinně sjednotit nějaký kníže či vojevůdce, musí se v ní samé zavést jistá pravidla jednání mezi lidmi, určit, co se smí a nesmí, a musí tu být i někdo, kdo bude rozhodovat spory – totiž soudce. Takové počáteční právo si nemůžeme představovat jako psaný zákoník, nýbrž jako všem společnou a zpravidla ovšem nevyslovenou představu o tom, co je spravedlivé a co není. Bible naznačuje, že základem této představy spravedlnosti bylo pro Israel Desatero a vůbec Smlouva, a že tedy izraelský soudce se už dokonce mohl opřít o nějaká výslovná pravidla, i když dosti všeobecná. Soudce je potom člověk s vlastní autoritou, který si ovšem rozsudky nevymýšlí podle svého, nýbrž „nachází právo“ výkladem všeobecných zásad tak, aby se všichni mohli spolehnout na jeho spravedlivost.
Je jistě charakteristické, že Desatero i celá Smlouva obsahuje jen zákazy a příkazy, týkající se vztahů mezi lidmi a vztahů vůči Hospodinu (včetně trestů), kdežto o nějakém uspořádání státu a moci, což je hlavní obsah dnešních ústav, v ní není ani slovo. Na tomto základě spravedlnosti, prosazované soudci, jsou založeny všechny svobodné společnosti až dodnes, jak nedávno ukázal třeba F. A. Hayek. Další rozvíjení a rozšiřování státní moci je sice prakticky nutné, míru svobody však jen omezuje.
V první knize Samuelově (1S 8) se Izraelci rozhodnou, že už jim nestačí soudci jako dosud, ale že chtějí mít krále jako jiné národy. Praktické důvody tohoto rozhodnutí lze celkem dobře odhadnout. Po dobytí a obsazení Palestiny se Izrael stává zámožnou a usedlou zemědělskou společností, pro niž má mír, bezpečnost a stabilita daleko větší význam než pro společnost kočovných pastýřů nebo válečníků. Samuel přesně vypočítává, jak budoucí král omezí svobody svých poddaných, ale Izraelcům to nevadí: svoboda už pro ně není na prvním místě.
Jaký je vlastně rozdíl mezi soudcem a králem? Řádně ustanovený izraelský soudce má jistě za sebou autoritu Hospodinovu, ale nic víc. Má velice omezenou pravomoc, protože soudí jen to, co mu někdo (žalobce) k rozhodnutí předložil. A pokud soudce, jako například Debora (Sd 4), rozhodne o něčem jiném, nejsou tímto rozhodnutím izraelské kmeny nijak vázány: je na nich, zda poslechnou soudce a připojí se k válečnému tažení. Ti, kdo se nepřipojili, budou sice potom pokáráni, ale to je také vše. Rozhodování soudců tedy zachovává svobodu jednotlivých kmenů, je však, zejména ve chvílích ohrožení, málo účinné. V knize soudců je takových stesků několik (např. Sd 8,1; 12,1; 21,5). A to je jeden z hlavních důvodů, proč Izraelci chtějí krále.
Král je v každém případě člověk s Boží autoritou a pozdější evropský obrat „z Boží milosti“ původně nebyl jen prázdná fráze. Má ovšem, moderně řečeno, vlastní mandát, to jest jeho rozhodnutí jsou závazná, i když je udělal sám. V některých starověkých společnostech je král, faraón nebo později římský císař, dokonce sám jakýmsi vtělením boha, kterému přísluší božské pocty. Je příznačné, že to byly právě společnosti nejbohatší. Takové pojetí je pro Izrael samozřejmě nepřijatelné, ale i proti mírnějšímu pojetí krále jako božího zástupce jsou vážné námitky: je to omezení svrchovanosti Hospodinovy, případně jakási konkurence. Je to vidět na postavení kněžstva.
Většina starověkých společností měla svůj ústřední chrám a jeho kněžstvo, které bývalo součástí královského dvora. Král, i když se nepovažoval za boha jako v Egyptě, byl také hlavou kněžstva – nejvyšším knězem. O něco podobného se v Izraeli sice pokusil Šalomoun, neměl však trvalý úspěch. I v dobách, kdy se králům podařilo „ochočit“ kněžstvo, byli tu především proroci, kteří si nezávislost zachovali. V době po exilu k tomu přistupuje bible a vrstva znalců Zákona, kteří budou vůči vládám zpravidla značně kritičtí.
Vznik Izraelského království není tedy zajímavý jen jako historická událost. V té dávné době se také tvoří tento zvláštní biblický vztah ke světské moci vůbec, který pak provází a určuje další dějiny Izraele a později Evropy, zejména západní. Světská moc, král, je sice nezbytná a potřebná, je však také nebezpečná a náchylná ke zneužití, takže je třeba si na ni dávat stálý pozor.
Tento základní názor bude pak celé evropské civilizaci vlastní a přes těžce vybojovanou nezávislost duchovní a světské moci ve středověku se stane základem novověkého pojetí státu. Státu jako potřebné a nezbytné instituce, k níž jsou jeho občané vázáni jistou věrností, ale právě jen jistou a omezenou. I působnost státu je a má být omezena a stát, který by se pokoušel své občany nějak znásilňovat mimo oblast své pravomoci, už není pravý stát.
Biblická etika
Mrav čili morálka je jistě to, co vedle jazyka drží společnosti pohromadě: soubor toho, co se kdy dělá a nedělá, co se sluší a nesluší. Na první pohled se navíc ještě zdá, že se mravy v různých dobách a společnostech navzájem velice liší: tak některé společnosti pohřbívají své mrtvé spálením, jiné do země a jiné je nechávají dravým ptákům. V každé společnosti se lidé jinak češou a oblékají, nosí jiné oblečení a jinak si zařizují své bydlení. A tak se může také zdát, že morálka není nic jiného než právě to, co ta která společnost v dané době dělá. Nebo aspoň co dělá její většina, co v ní jako vzor chování a jednání převládá.
To je ovšem pohled velmi povrchní a vnější. Především si nevšímá té pozoruhodné okolnosti, že v těch nejzávažnějších věcech se téměř všechny společnosti shodují: zákaz zabití, krádeže, sňatků mezi příbuznými, svévolné pomsty nebo podvodu můžeme najít prakticky všude. Je pravda, že v morálkách uzavřených kmenových společností se tato omezení zpravidla vztahují jen na příslušníky vlastního kmene, vlastní společnosti. I z jiných náznaků můžeme usoudit, že ti ostatní vlastně nejsou lidé – takže si s nimi není třeba dělat žádné starosti. Nicméně v tom základním pohledu na člověka ve společnosti je tu pozoruhodná shoda. Klasické vyjádření této shody je obsaženo právě v bibli, ve slavném Desateru čili Dekalogu (Ex 20,2-17 a velmi podobně i Dt 5,6-21).
Tento stručný a slavnostní text, který nese stopy dlouhého ústního předávání, se zřejmě dělí na dvě části. Ostatně i bible sama mluví o »dvou deskách« (Ex 32,15) a tak se Desatero chápe i v křesťanské tradici. Druhá část (Ex 20,12-17) je daleko stručnější a je to jakési heslovité připomenutí toho, co je podstatné pro vztahy mezi lidmi. Podobné zákazy najdeme i v jiných kulturách Předního východu a stručnější formulace jsou i v bibli samé (např. Oz 4,2 nebo Jr 7,9). Také Ježíš v Novém zákoně se odvolává právě na ni (Mt 5,21n).
V první, rozvinutěji formulované části, která se týká vztahů člověka k Bohu, mluví Hospodin nejdříve sám v první osobě. Zakazuje mít jiné bohy a bohy vůbec zobrazovat. Od 7. verše řeč přechází do třetí osoby. Zakazuje se zde zneužití Hospodinova jména (patrně zejména v přísaze) a přikazuje dodržování dne odpočinku, soboty. Všechny příkazy provází zdůvodnění (např. verš 11) i hrozba trestu. Ostatně celá první část je tu zřejmě pochopena jako náboženské zdůvodnění vlastní mezilidské morálky v části druhé. A první část se zase opírá o počáteční prohlášení verše 2.: »Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví«. Izrael se tedy má Desaterem řídit jednak proto, že za svou existenci a svobodu vděčí právě a jen Hospodinu, jednak i proto, že je to podmínka jeho existence a svobody. Hrozba »vyhlazení« se ostatně v bibli opakuje na mnoha místech, zejména u proroků, a vždcky v souvislosti se stesky na jednání izraelců.
Tím se text Desatera posunul do oblasti, kde se nejedná jen o to, co člověk má a nemá, ale kde se hledá i odpověď na otázku proč. Této oblasti dnes říkáme etika. Biblická etika je tedy jednoznačně náboženská: mravní příkazy neopírá o myšlenky či rozumové argumenty, nýbrž o Boží příkaz a o vděčnost Izraele za stvoření i za velké činy, jimiž ho Hospodin vedl ke svobodě. Nicméně je to skutečná etika: holé věty Desatera lze na tomto základě dále rozvíjet a vykládat, jak to ostatně činí už další kapitoly knihy Exodus.
Tam také najdeme výslovné odmítnutí představy, že morálka je většinové chování, to, na čem se shoduje většina společnosti: »Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo« (Ex 23,2). Co je a není zlé se tedy určuje jinak a rozeznat je je povinností každého Izraelity. Nestačí se řídit tím, co dělají ostatní kolem, co »se« právě dělá a nedělá nebo co prospívá společnosti: požadavek mravního jednání se obrací na každého člověka jednotlivě. A každý člověk, jakmile je přesvědčen, že většina páchá zlo, má nejen právo, ale povinnost postavit se proti ní. Z této převratné myšlenky se pak odvozuje myšlenka svobodného svědomí a osobní odpovědnosti každého člověka. Ve společnosti, která se řídí většinovým mravem, nemá svoboda žádný smysl: kdo se řídí jednáním všech ostatních, nebude s tím jistě mít žádné potíže, a kdo se jím neřídí, musí tu být pokládán za zločince nebo aspoň »devianta« – takže jakápak svoboda?
Biblická etika tedy výslovně předpokládá, že většina není rozhodující kritérium pro to, co je zlé, a že se podle ní člověk řídit nemůže. Je tu však ještě jiná možnost: neměl by se člověk řídit podle těch nejlepších? V moderních společnostech, které se vybírání nejlepších úzkostlivě vyhýbají a připouštějí soutěž jen v méně výbušných kategoriích (nejkrásnější dívka, nejúspěšnější manažer, nejlepší střelec a pod.), taková otázka nemá smysl. Ve starověkých hierarchických společnostech však bylo zcela samozřejmé, že tím »nejlepším« je ten, kdo společnosti vládne, kdo obstarává bohoslužbu a kdo je ve styku s božstvy, to jest panovník. V méně náboženské podobě se tato myšlenka vyskytuje ještě v Platónově Ústavě a dokonce ještě v novověkých evropských společnostech se prostí lidé často snažili napodobovat »mravy« šlechty.
I s touto variantou se bible vyrovnává, ne ovšem teoretickou rozpravou a argumentací, nýbrž historickými příklady. Ani ti největší z politických vůdců Izraele se ve svém životě nevyhnuli ničemnostem – a bible jejich poklesky podrobně zachycuje. Snad nejvýmluvnější je případ Davida a Batšeby (2S 11-12). Týká se totiž největšího z izraelských panovníků, muže, který dovedl Izrael k největšímu úspěchu a který přesto zůstal Hospodinu milý: David není jen hrdina, ale je i světec. A přesto se o něm v bibli dozvídáme příběh, za jaký by se i velcí ničemové styděli. Tak je podlý, záludný a krutý.
Začíná to vlastně drobností: králi se zalíbí žena, jejíž muž je ve válce, a vyspí se s ní. To by v mnoha despotických říších bylo vlastně vyznamenání a rozhodně nic špatného. Věc ovšem nezůstane bez následků a David se ji pokusí zastřít: pozve manžela domů, aby se k ženě na pár dnů vrátil. Uriáš je ovšem válečník a odmítne se doma radovat, když jeho spolubojovníci nemohou. Když se drobná lest nepovedla, sáhne král k silnějšímu prostředku: napíše veliteli, aby Uriáše nechal padnout. To se také stane, král ho za ztráty překvapivě nepokárá a jeho ženu – nyní vdovu – si prostě vezme. Zdánlivě se nic nestalo, ale »v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal«.
To nemůže zůstat bez následků a do věci se vloží prorok Nátan. Nepřijde krále kárat ani hrozit, ale vypráví mu podobenství o nespravedlivém boháči, který připravil chudáka o jedinou ovci. Král se rozhořčí a vysloví soud: pokud se něco takového stalo, musí ten muž zemřít. A na to se dozví, že tím mužem je on sám. To není jen dramatická konstrukce. Bible tu zastává názor, že definitivní a platné vyrovnání se zlem je možné jen tak, že sám pachatel uzná svůj hřích. Že nahlédne a bez vytáček přizná, že spáchal zlo. David to učiní a několik dní zůstane ležet o hladu na holé zemi, prosí o odpuštění. Nakonec dostane milost, ale jeho dítě zemře. Druhým synem s Batšebou bude pozdější král Šalomoun.
Tak se teprve projeví plná hloubka biblické etiky: i ten nejlepší z Izraele spáchal ohavný hřích. S pomocí prorokovou se však »obrátil«, to jest sám sebe odsoudil, uznal vinu a litoval jí. Je sice potrestán, ale smí žít dál. A navíc se ukáže, že může zůstat izraelským králem, že zůstane »milý Hospodinu«. Tak ho bude uctívat celá izraelská i křesťanská tradice. Protože na rozdíl od každého vnějšího soudu a potrestání vlastní soud člověka nad sebou (tradičním pojmem »pokání«) může podle biblického názoru »hřích« definitivně odstranit. Zločin tím jistě nepřestane být zločinem, mrtvému se život nevrátí, ale zločinec může přestat být zločincem. Tomuto obratu říká bible »milost« a nejslavnějším příkladem už navždycky zůstane veliký král David. Že tento zcela jedinečný názor na vinu a trest není ojedinělý, potvrdí později Ježíš (L 15,7) výrokem stejně překvapivým jako zřetelným.
Žil Ježíš z Nazareta ?
Zvlášť v novější době je občas slyšet hlas, že ne. Před několika lety u nás vyšla knížka polského spisovatele T. Brezy, který se snaží vysvětlit křesťanství z jakéhosi kolektivního nevědomí, z touhy antických otroků po spravedlnosti. Byla to argumentace hodně jednostranná, historicky těžko udržitelná. Ale jak je to s historickou existencí Ježíše z Nazareta ?
Mimo křesťanské zdroje je několik spolehlivých zmínek o křesťanech z 1. – 2. století v listech Plinia mladšího a jinde, kde se hovoří o „jakémsi Chréstovi“, což je zřejmě zkomolení řeckého Christos. Dvakrát se o Ježíšovi zmiňuje židovský historik Josef Flavius, ale autentičnost obou míst je sporná. Text se zachoval v jednom či dvou rukopisech a je vážné podezření, že místa o Ježíšovi byla v pozdějších dobách upravena a rozšířena. Staroslověnský překlad má na tomto místě velice zevrubnou zprávu, která je téměř jistě pozdějšího, křesťanského původu.
Mimo křesťanské zdroje je tedy přímá evidence o Ježíšovi slabá: to ovšem nikoho nemůže překvapit. Pro římské dějepisectví byl Ježíš postava úplně na okraji, bezvýznamný člověk, popravený kdesi v Palestině. Takových byly stovky. Zbývají tedy zdroje křesťanské, hlavně evangelia. Jaká je jejich historická věrohodnost ?
Texty evangelií jsou zachovány na stovkách papyrových zlomků a v několika knihách z prvních čtyř století. Nejstarší zlomky jsou z počátku 2. století a v textech je neobyčejně málo odchylek. Od doby (předpokládaného) napsání knihy do doby, z níž pocházejí nejstarší zachované opisy, uběhlo jen několik desetiletí, kdežto pro všechny ostatní antické spisy jsou to staletí.
K tomu přistupují důležitá vnitřní kritéria. Texty evangelií nesvědčí o tom, že by přání bylo otcem myšlenky. Nejlépe to vynikne ve srovnání s tzv. apokryfy, o něco pozdějšími legendárními životopisy Ježíšovými. Tam je dobře vidět, jak by asi byl vypadal vymyšlený životopis náboženského hrdiny. Ve srovnání s nimi jsou evangelia neobyčejně střízlivá a těžko si představit vrstvu nebo skupinu lidí, jimž by byla úplně vyhovovala.
Snad nejvážnějším argumentem pro pravost evangelií je fakt, že jsou čtyři – vůči sobě navzájem blízká i zřetelně odlišná. To, že se církev ostře bránila všem pokusům udělat ze čtyř jedno (ač by to mnoho věcí zřejmě zjednodušilo), svědčí o tom, jaké úctě se texty evangelií už ve 2.-3. století těšily. Vcelku lze tedy říci, že evangelia jistě nejsou historické zprávy, životopisy v běžném slova smyslu, nýbrž knihy náboženské. Přesto jsou to i z historického hlediska spisy velice věrohodné a právě z nich lze celkem bezpečně tvrdit, že historická existence Ježíše z Nazareta je nepochybná.
Velice zajímavá je také skutečnost, kolik přesných údajů z palestinského prostředí se v řecky psaných evangeliích zachovalo, stejně jako zřetelně hebrejský charakter řady Ježíšových slov a projevů. Jeden drobný příklad za všechny: v Janově evangeliu (J 5,2) se píše o pěti sloupořadích u rybníka Bethesda. Po staletí si vykladači lámali hlavu, jak asi takový pětiúhelný rybník vypadal. V tomto století archeologové záhadu vyřešili: byl to obdélník, uprostřed rozdělený napůl „pátým“ sloupořadím.
Evangelium
Křesťanské „dobré poselství“ (řecky euangelion) byla původně zpráva o tom, že Ježíš z Nazareta je nejen Mesiáš (řecky chréstos), ale také Syn Boží, který zemřel na kříži za lidské hříchy a jehož Bůh vzkřísil z mrtvých. V první době ji Ježíšovi „vyslanci“ (řecky apostoloi) kázali asi tak, jak to zachytila kniha Skutků (např. Sk 2,14-36): uváděli Ježíše do souvislosti Starého zákona a dokládali, že co bylo kdysi slíbeno, stalo se v osobě Ježíšově skutkem.
Poněkud odlišnou podobu křesťanského kázání, určenou už nejen židům, představují Pavlovy listy. Obojí se vyznačuje tím, že zdůrazňuje sám fakt Ježíšovy smrti a vzkříšení, kdežto o jeho životě, kázání a jednání se tu téměř nemluví. Až o pár desetiletí později, když přímí účastníci a očití svědkové stárli a umírali, vznikla potřeba písemně zachytit i určitou, konkrétní podobu Ježíšova veřejného vystupování a učení, jeho výroky, činy a zázraky.
Tak vznikly čtyři spisy o životě a působení Ježíše z Nazareta, na něž se později přeneslo označení „evangelium“. V nejstarších rukopisech jsou stručně nadepsána „Podle Matouše“, „Podle Marka“, „Podle Lukáše“, „Podle Jana“. Čtyři jména, známá z Nového zákona (Matouš a Jan byli apoštolové čili nejbližší žáci Ježíšovi, Marek a Lukáš byli spolupracovníci Pavlovi), neznamenala tedy autory v dnešním slova smyslu, nýbrž v širším smyslu původce, od nichž pocházel obsah knihy.
Tři z nich, kterým se někdy říká „synoptická“ (Mt, Mk, L), jsou si výstavbou i obsahem velice blízká a řada věcí se v nich téměř doslova opakuje. Čtvrté, Janovo, je zpracování volnější, které obsahuje i poměrně dlouhé a náročné projevy, zejména ke konci před Ježíšovou smrtí. Přesto i tato kniha obsahuje řadu podrobných údajů nepochybně přesných a třeba pro určení dne Ježíšovy smrti se dnes dává většinou přednost líčení Janovu.
Vztahy mezi psanými evangelii, zejména mezi prvními třemi, jsou po staletí předmětem bádání i úvah. Jejich výsledky lze stručně shrnout takto. Z našich evangelií je patrně nejstarší Marek (po roce 6O), následuje Matouš a Lukáš, kdežto evangelium podle Jana vzniklo někdy kolem roku 9O. Dnešní evangelia vznikala na základě vyprávění a každý z autorů – či přesněji redaktorů – sledoval určitý záměr. Všichni však měli nejspíše k dispozici i písemné prameny, které se ovšem nezachovaly. Z podrobného studia jazyka, používaných slov a vazeb atd., se usuzuje, že to byl jednak spis o Ježíšově životě, činech a utrpení, který byl blízký dnešnímu Markovi (německy Ur-Markus) a z něhož čerpali všichni, jednak sbírka Ježíšových výroků a podobenství. Představu o tom, jak asi taková sbírka vypadala, dává nedávno objevené koptské „evangelium Tomášovo“ (česky Kalich 1987). Na takovou sbírku se patrně vztahuje i údaj biskupa Papia (+ kolem 14O), že Matouš psal svoji knihu výroků aramejsky (tj. v nářečí, kterým mluvili palestinští Židé Ježíšovy doby).
O toto prohloubení znalostí o vzniku a skladbě čtyř evangelií mají největší zásluhu dvě výkladové školy, škola „vývoje forem“ (Formgeschichte, R. Bultmann) a škola „dějin redakcí“. Práce hlavně německých protestantských badatelů daly tak daleko určitější a přesnější význam tradičnímu přesvědčení, že Nový zákon je dílem prvotní apoštolské církve. Ukázaly totiž, k jakým účelům jednotlivé kusy textu vznikaly a sloužily, jaké bylo jejich poslání a „zasazení do života“ křesťanské církve.
Je také její zásluhou, že se neprosadily pokusy sestavit ze čtyř evangelií jednu vnitřně nerozpornou zprávu, jak se o to už ve třetím století pokusil syrský učenec Tatian. Tento fakt měl pro další dějiny křesťanství veliký význam. Ani v dobách, kdy se v církvi nejsilněji pociťovala potřeba jednoty a kdy se nejvíce ozývaly názory typu „jen v jednotě je síla“, nebylo možno přehlédnout, že každý text, i ten nejposvátnější, potřebuje výklad a živou zkušenost. Evangelia se tak nikdy nemohla stát pouhou „literou, která zabíjí“, čili řečeno moderním slovem – ideologií.
Dítě v Betlémě
Že se Bůh nebo božstvo objevuje mezi lidmi, že se nějakým mimořádným způsobem zjevuje, je i ve starověkých náboženstvích běžné. Taková zjevení bývají náhlá a nečekaná, provázená zvláštními úkazy a projevy moci: tak řecký Zeus býval provázen bleskem. Ve Starém zákoně se Hospodin ukazuje jen zcela výjimečně. Tak navštíví Abrahama v Mamre (Gn 18), sice bez zvláštních přírodních úkazů, zato však ve zcela nečekané podobě: jako »tři muži«. I na jiných místech se pak mluví o »Hospodinově poslu«, andělu. Když Hospodin mluví k Mojžíšovi, neukazuje se mu v lidské podobě: poprvé k němu mluví z hořícího keře (Ex 3), podruhé na vrcholku hory Sinaj (Ex 19), kam kromě něho nikdo nesmí vstoupit. Při této mimořádné příležitosti, kdy Izrael dostává zákon a Hospodin s ním sjednává smlouvu, je hora zahalena oblakem, blýská se a hřmí. »Kdo se hory dotkne, musí zemřít« (Ex 19,12). Nejčastěji se ale Hospodin projevuje prostě tak, že mluví: k panovníkům, k prorokům i k prostým lidem. Někdy ve snu, někdy ve vidění, ale většinou se ani neříká jak.
Slavnostním zjevením Božím začíná i evangelium Markovo: »V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“« (Mk 1,9-11). Podobně líčí Ježíšův křest i Matouš a Lukáš. Toto vyprávění však budí dojem, že Ježíš byl vyvolen podobně jako proroci, pověřen Božím posláním. Křesťané ovšem od počátku cítili, že Ježíš je víc než prorok, že se v jeho osobě stalo něco víc než jen Boží poselství či zjevení: už v evangeliu se nazývá Božím Synem. Tuto zásadně důležitou věc proto Matouš a Lukáš dále rozvíjejí ve vyprávění o Ježíšově narození. V podrobnostech se obě liší, ale shodují se v tom, že už Ježíšovo narození bylo mimořádné. Stalo se zvláštním řízením v Betlémě, podle některých židovských tradic místě královském, provázela je zjevení andělů pastýřům a podle Matouše se dítěti v jeslích přišli poklonit i »mudrci« z dalekých východních zemí. O tom, že se narodil »král«, to jest Mesiáš, Spasitel, se doslechne i nepřítel, král Herodes, a pokusí se Ježíše zabít.
Tak dostává křesťanské zjevení docela novou a neobvyklou podobu: není to náhlé a prchavé zjevení mocného Boha v lesku a hromobití, který osloví zkoprnělého člověka a vzápětí zase zmizí. Křesťanské zjevení začíná narozením bezmocného dítěte. Chce-li se božstvo člověku ukázat, musí to jistě učinit v nějaké podobě – a ve většině mytologií je to podoba člověka. Chce-li člověku něco říci, musí to udělat lidskou řečí. Ale o křesťanském zjevení se nedá říci, že by Bůh na sebe »vzal lidskou podobu« jako oblek či masku, kterou by pak zase odložil. Bůh se tu stává člověkem se vším všudy – a tedy nejprve dítětem, které se narodí jako každý člověk. Ježíš se navíc narodil v cizím městě, na cestě, a ještě v přístřešku pro ovce, »protože se pro ně nenašlo místo pod střechou« (L 2,7).
V antickém starověku se malé dítě nepovažuje tak docela za člověka. Do dospělého mužského světa se může dostat teprve jako mládenec nebo dívka, na které je hezký pohled a s nimiž se už dá hovořit. To je ostatně význam rituálů dospělosti ve všech kulturách od nepaměti; u nás už z nich zbyla jen »zkouška dospělosti« čili latinsky maturita. Malé děti naopak patřily jaksi k domu, k té nerozlišené »čeládce«, která se hemží po dvoře, podle svých sil pomáhá při práci a v domě se také společně živí. Nemluví, nebo aspoň ne rozumně, jsou ve všem závislé, nemají žádná práva a vůbec se s nimi nemusí počítat – leda snad s nejstarším synem jako s budoucím dědicem. Stopy tohoto stavu se zachovaly v řadě evropských jazyků: staroslověnské otrok, otroče znamená dítě, řecké pais stejně jako latinské puer znamená především dítě, ale často také sluhu a otroka. Římané v klasické době své děti dokonce číslovali – odtud jména jako Secundus a podobně. Celý tento postoj patrně souvisel i s vysokou dětskou úmrtností – a tak je třeba také posuzovat zacházení s dětmi u většiny přírodních národů a ve starých civilizacích: zabíjení neduživých dětí a děvčat, běžné ve starém Řecku a ještě donedávna v Číně, které Evropanům, odchovaným křesťanstvím, připadalo a připadá tak nepochopitelně nelidské.
Tento »přirozený« vztah k dětem se mění už ve Starém zákoně: zabíjení dětí je přísně zakázáno. Souvisí to patrně i se zbytky pasteveckého náhledu na svět, o němž jsme už mluvili. Pastevci a kočovníci nevidí budoucnost svého kmene a rodiny v trvalých stavbách a »věčných« institucích, v městských hradbách a ve státech, jako civilizace usedlé. To všechno totiž kočovníkům chybí. Možná také proto vidí svoji budoucnost právě v dětech – a patrně se nemýlí. Tak je už Abrahamovi zaslíbena velkolepá budoucnost v jeho potomstvu a tato formule se v bibli velice často opakuje. Jakkoli skutečné postavení dětí nebylo asi příliš odlišné, přece viděl každý Izraelec v dítěti nejen bezmocného tvorečka, který je zcela závislý na matce, ale také viditelnou podobu svých nadějí. Proto v židovských rodinách »přijímá« otec dítě už krátce po narození, kdy dostává své vlastní jméno.
Tuto velmi zvláštní biblickou tendenci Nový zákon nesmírně zdůraznil. Především, jak jsme viděli, tím, že Ježíš přichází na svět jako každé jiné lidské dítě – ale už o tomto nemluvněti mluví moudří lidé jako o »slávě pro tvůj lid Izrael« (L 2,32). Odtud také mimořádný zájem o Ježíšovo dětství v prvních staletích, jak se projevil v řadě apokryfů – raně křesťanských legend, které nebyly do biblického kánonu přijaty. Že se však nejedná jen o pozdější »lidovou tvořivost«, dokládá Ježíš sám tím, že se k malým dětem chová se zvláštní vážností a někdy je dokonce dává za vzor: »Kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde« (L 18,17; viz též Mk 9,35). Proč právě dítě? Nejen proto, že je »nevinné«, ale protože dobře ví, že všechno co má dostalo, že žije z darovaného a z péče svých rodičů, a tak vlastně vidí své postavení na světě přesněji než většina dospělých. A konečně dítě staví před oči skutečnost, že člověk se nerodí a nikdy vlastně není úplně hotový: od narození do smrti je stále na cestě, až do svého stáří je vždycky spíše nadějí a příslibem do budoucna, než nějakou dokonalou »hodnotou« sám o sobě. I to je pro křesťanský pohled na člověka podstatné.
Vylíčení Ježíšova narození v Betlémě patří k nejznámějším biblickým událostem a Vánoce k nejoblíbenějším křesťanským svátkům. Obraz dítěte v jeslích od dávných dob přitahoval umělce a básníky, takže se s ním setkáváme doslova všude. Vedle zobrazení Ježíše na kříži je dítě v jeslích nebo v náručí své matky tím nejčastějším křesťanským tématem. Právě odtud začíná také úplně jiný poměr k dětem, který je pak pro evropskou civilizaci samozřejmý a měl možná veliký podíl na jejím celkovém úspěchu. Od 16. století roznášejí tento názor misionáři do celého světa, zastávají se dětí a brání jejich utrácení, až tak spolu s lékaři vlastně přivodí populační explozi tohoto století. Ne že by dnes tisíce dětí neumíraly – hladem, nemocemi, válkami. Ale je jen málo lidí na světě, kteří by to pokládali za »normální«, necítili nějaké výčitky svědomí, případně povinnost podle svých možností pomoci.
Novozákonní učení o Božím Synu, o dítěti, které se narodilo v Betlémě, se později rozvinulo v učení o Boží Trojici. Křesťanství tím nepřestalo být monoteistickým náboženstvím, nicméně se vzdálilo od strohé představy jediné a úplné vůle Hospodinovy, neomezené vlády patriarchálního Otce, což křesťanům Židé i muslimové vytýkají. Křesťanská Trojice však není žádný Panteon. Vyjadřuje pouze přesvědčení, že starozákonní obraz Boha až příliš často svádí k antropomorfním představám přísného muže či starce, který vyžaduje hlavně poslušnost. Protože se jedná o představy náboženské, které formují život každého věřícího, není to vůbec otázka teoretická: představy o Bohu mají naopak nesmírný zpětný vliv na představy o člověku, o rodině, vztazích mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi atd. Ostatně sama bible neustále zdůrazňuje, že každá představa o Bohu je jen velice přibližná a konec konců zavádějící: odtud zákaz Boha zobrazovat. Snad proto se už při Hospodinově návštěvě v Mamre mluví o »třech mužích«. Křesťanství jde v tomto směru ještě o krok dál tím, že Ježíš bývá zobrazován nejen jako trpící muž, ale také jako dítě. A protože docela malé dítě nemůže být nikdy samo, zobrazuje se v náručí matky. Maria se tím vůbec nestává »božskou osobou«, její podoba však stále připomíná, že člověk je muž a žena a že pokud se Bůh stal vskutku člověkem, podílela se na této úžasné události i žena, matka.
Nové představy a nová hodnocení, o nichž jsme se právě zmínili, doslova vtiskly Evropě její duchovní podobu – nejen v učené teorii, ale i v každodenním hodnocení života. Jako každá myšlenka, která se ujme a rozšíří, která má úspěch, přinášejí s sebou i myšlenky křesťanské své zvláštní vedlejší účinky, jistá nebezpečí či ohrožení. Nebylo by poctivé, kdybychom se o nich nezmínili. Mluvili jsme už o tom, jak úcta k životu, zejména dětskému, vedla po staletích mimo jiné i k populační explozi. Zájem o Ježíšovo dětství vyvolal vlnu pověrečné apokryfní literatury. Z nesmírné obliby krásného a dojímavého příběhu betlémského vznikla nejen nádherná umělecká díla, ale také spousta nasládlého sentimentálního kýče, který dokázal Vánoce mnoha lidem zprotivit. Na úctu k Marii jako Ježíšově matce, k níž se obracejí i ti, kdo se k Bohu přímo obrátit neodvažují, se přilepilo mnoho pověrečného. Důraz na to, že život člověka je dar a že žijeme jen z darovaného, vypěstoval mezi křesťany zvláštní formu nedospělosti, bázlivosti a závislosti na autoritách, která byla v dějinách mnohokrát zneužita a s níž v moderní době křesťanské církve těžce zápasí. Nemyslím, že by to mohly být rozhodující námitky proti křesťanství: už na začátku jsme si řekli, že svobodný život je možný jen v napětí mezi nebezpečími, mezi propastmi. Jsou to však ohrožení, křesťansky řečeno pokušení, na něž by si člověk měl stále dávat pozor.
Podobenství
Podobenství patří k tomu nejznámějšímu a nejkrásnějšímu v bibli, zejména podobenství Ježíšova. Jejich zvláštní půvab spočívá především v tom, že jsou stručná a neobyčejně jasná. Pár slovy dokáží objasnit velice složité věci a navíc každému. K podobenství není co dodat. Právě touto stručnou dokonalostí jsou podobenství blízká příslovím a lidovým písním. Proto každý pokus o „výklad“ a každá řeč o podobenstvích působí tak těžkopádně, zbytečně, pedantsky.
V podobenstvích může mluvit jen člověk, který je mimořádně pozorný ke světu, k běžným a obyčejným věcem. Který dovede vidět nečekané souvislosti, například i mezi vnitřním, duchovním životem člověka a tím, co denně vidí kolem sebe. Tato schopnost většinou neznámých lidí, kteří přirovnání a podobenství vytvořili, obvykle chybí lidem analytickým a spekulativním, kteří žijí a myslí v uzavřeném světě pojmů, vlastních myšlenek a abstrakcí. Také moderní teorie jazyka, založené na formální logice, nemají pro tuto stránku řeči žádné pochopení: představují si řeč jako skládání pojmů a informací do delších a delších výroků či tvrzení jako v dominu.
Podobenství, stejně jako báseň, je věc řeči a jeho přesvědčivost a síla nezávisí na tom, zda jednotlivé prvky podobenství jsou „pravdivé“ či skutečné. Tak výroku, že něco „pálí jako čert“, dobře rozumí i člověk, který je přesvědčen, že žádní čerti nejsou. Přirovnání či podobenství přirovnává něco k něčemu jako celek a většinou se nedá rozebírat na prvky: řeknu-li, že „leje jako z konve“, nechci tím přirovnávat mrak ke kropicí konvi – leda právě v tom, že z obojího teče voda. „Tma jako v pytli“ nepřirovnává pytel, ale jenom tmu.
Některá Ježíšova podobenství jsou právě přirovnání, třeba když o svých odpůrcích řekne, že jsou „obílené hroby“ nebo „slepí vůdci slepých“. Některá jsou zvlášť překvapivá, třeba když přirovnává luční květy ke slavnostnímu rouchu krále Šalomouna. A přece to není přirovnání úplně svévolné: i botanici zřejmě cítili, že květ se nějak podobá slavnostním šatům, a proto hovoří o „květním úboru“. Ale už v těchto prostých přirovnáních je vidět jisté rozdíly. Běžná hovorová přirovnání jsou často ironická a často přehánějí: „nechal by si vrtat koleno“, „honí mě jako nadmutou kozu“. V Ježíšových podobenstvích se ironie nevyskytuje a o přehánění také těžko mluvit – leda snad u „trámu v oku“ nebo „polykání velblouda“, ale to jsou nejspíš přirovnání převzatá z běžné řeči. Většina podobenství je sice zřejmá a jasná, otevírá však skutečnou propast, problém, téma na celý život. Tak když Ježíš radí svým žákům, aby byli „prostí jako holubice a opatrní jako hadi“, je to sice jasné a srozumitelné, ale chovat se podle toho rozhodně jednoduché není.
Nejslavnější Ježíšova podobenství žádné výslovné přirovnání neobsahují. Zpřítomňují a připomínají určitou lidskou situaci, do níž se každý snadno vžije, a „přirovnání“ spočívá jen v tom, že hlavní osoba této situace bych měl být já jako posluchač a čtenář. „Jdi a jednej také tak“ (L 1O,37). To jsou třeba podobenství o milosrdném Samaritánovi, o ztraceném synu, o odpuštěném dluhu a další. Na osloveného člověka kladou sice tato podobenství nesmírně veliký nárok, jsou však zcela průhledná a pro každého – aspoň teoreticky – přijatelná. Některá slavná podobenství jsou však vyhrocena až do paradoxu a i mnozí křesťané s nimi mají velké nesnáze. Je to třeba podobenství o dělnících na vinici, které připomíná, že „odměna“ člověka není nijak úměrná velikosti jeho „zásluh“, nýbrž je vždy svobodným darem Božím. Největší potíže však působí podobenství o nepoctivém správci (L 16,1-9), které zdánlivě vybízí k podvodu („Pán pochválil nepoctivého správce…“). Další text ovšem naznačuje, v čem je nedorozumění.
Ježíšův pohled není pohled právníka či ekonoma. Nekáže praktickou morálku „synů tohoto světa“, morálku typu „s poctivostí nejdál dojdeš“, to jest buď poctivý, protože se to vyplácí. Vidí věci z hlediska království Božího, kde „majetek pomine“. Z tohoto hlediska je člověk vždycky jen správcem: „Co máš, co bys nebyl dostal“ ? A tak člověk, který dává, dává vždycky z cizího, jako správce v podobenství. To ovšem není žádná námitka, je to to nejlepší, co může se svěřeným majetkem udělat – a za to ho pán v podobenství chválí.
Jsou ovšem také podobenství, kde souvislost mezi vyprávěným příběhem a tím, na co podobenství míří, není na první pohled patrná. Tak podobenství proroka Nátana o boháči a chudákovi (2S 12) je sice zřejmé, ale adresát příběhu, král David, souvislost mezi boháčem z podobenství a sebou samým vůbec nevidí a sám se odsoudí. Jsou to podobenství alegorická, k jejichž pochopení je třeba znát klíč, vědět, co je co. Tak podobenství o zlých vinařích (Mk 12,1-2 a par.) předpokládá znalost Starého zákona, na nějž úzce navazuje: vinice, to jest království Boží, původně určené Izraeli, bude patřit jiným, protože Izrael odmítl proroky a nakonec zabije i syna – Ježíše. Další text, zejména u Lukáše, dokazuje, že posluchači tomu rozuměli dobře.
Dvě podobenství, o rozsévači (Mk 4,1-9 a par.) a o pleveli mezi pšenicí (Mk 13,24-29), jsou zřejmě klasická podobenství, nikoli alegorie. Základní smysl prvého rozvíjí starozákonní myšlenku (např. Kaz 11,4-6), že člověk, který „seje“ či působí mezi lidmi, se nesmí nechat zmást tím, že u většiny lidí nenajde pochopení. Těch několik, kteří jeho „setbu“ přijmou, to bohatě vynahradí. Ve druhém podobenství jde o to, že lidská netrpělivost „vykořeňovat zlo“ může nadělat víc škody než užitku. Zlo jistě nepochází od Boha a člověk se mu musí bránit, ale představa o konečném vymýcení zla lidskýma rukama je nebezpečná a škodlivá.
K oběma podobenstvím však v textu evangelií následuje výklad, který je alegorický: jednotlivým prvkům připisuje alegorické významy a podává výkladový klíč. J. Jeremias, který podobenstvím věnoval celou knihu, přesvědčivě ukázal, že oba výklady jsou „z jiného těsta“ než podobenství sama: užívají jiných slov a vazeb, někdy ve smyslu, který se jinde v evangeliích nevyskytuje. Jeremias a řada dnešních biblistů jsou přesvědčeni, že tento alegorický výklad je dílem rané církve a že vychází z potřeb jejího kázání. Rukopisně a textově jsou ovšem oba výklady velmi dobře doloženy, a tak nelze otázku s konečnou platností zodpovědět. Ale ať už alegorický výklad obou podobenství pochází od Ježíše samého či ne, neměl by úplně zakrýt ten bezprostřední smysl obou podobenství, který žádný zvláštní výklad nepotřebuje.
Hostina
Kdykoli Ježíš mluví o tom, co jeho věrné posluchače čeká „na konci času“, mluví jazykem hodně obrazným a vyhýbá se přesnějšímu určování. Ale skoro pokaždé a jaksi samozřejmě se mezi těmi obrazy vyskytne také hostina. Slavnostní společné jídlo má velký význam už ve Starém zákoně, ale v evangeliích se vyskytuje nápadně často. Moderního čtenáře, zvyklého jíst někde ve stoje a ve spěchu, anebo prostě „jít do ledničky“, když má hlad, by mohlo napadnout, jaké je to divná duchovní nauka, když se tu tak často mluví o jídle a pití. Ostatně už Ježíšovi protivníci mu vytýkali, že je „žrout a pijan vína“.
Společné jídlo je ve všech lidských kulturách neobyčejně důležitá věc. Že nejde jen o biologické nasycení, ukazuje okolnost, že se tu vždycky mluví o jídle a pití a aspoň na Západě se tím myslí pití vína. Donedávna se i u nás rodiny k jídlu pravidelně scházely a třeba v Itálii se to dělá dodnes, zejména na venkově. Jídlo jistě patří k těm příjemnějším lidským nezbytnostem, ale je to ještě mnohem víc. Společné jídlo je především výraz smíření, přátelství a dobrého společenství. Pozvání ke stolu především znamená, že mezi námi není nepřátelství. Ale je to také závazek, a když evangelium o Jidášovi cituje Žalm „ten, s nímž jsem jedl chléb, zvedl proti mně ruku“, je to zvlášť těžké provinění. Takových zneužití hostiny, chvíle, kdy lidé nejsou ve střehu a nemají u sebe zbraně, je v historii dost (v nedávné době třeba zatčení Slánského), ale vždycky se to pokládalo za obzvláštní hanebnost, skoro jako znesvěcení.
Úplně nový pohled na společné jídlo otevřeli nedávno antropologové. Zdá se, že jedna z prvních věcí, jimiž se naši dávní předkové začali lišit od lidoopů, byl právě způsob obživy. Na rozdíl od zvířat, která potravu většinou sežerou tam, kde ji našla nebo ulovila, už ti první před-lidé potravu zřejmě přinášeli do tábořiště. Souvisí to s tím, že jedli všelicos, každý sbíral či lovil něco jiného a v tábořišti si svou kořist navzájem vyměňovali. A s tímhle nošením potravy na poměrně velkou vzdálenost souvisí patrně také vzpřímená chůze. Společné jídlo pak také ovlivnilo nápadně společenské chování a soudržnost lidských tlup a kmenů. O těchto nových objevech donedávna nikdo neměl ani tušení; o to podivuhodnější je, že se jakési povědomí o významu společného jídla mezi lidmi všude zachovalo – až do docela nedávné doby. Dnes to tedy víme – ale právě přestáváme dělat.
Z toho, co jsme řekli, je jasné, co všechno společné jídlo jako základní lidský obraz znamená. Potřebujeme se navzájem, jeden druhého. Máme co jíst, aspoň pro dnešek jsme přežili. Setkání a příležitost darovat i dostat. Konkrétní, tělesné společenství, jehož se mohou účastnit všichni a které nevyžaduje soukromí. Smíření, urovnání sporů, dluhů a vroubků. Mír a potvrzení řádu ve společenství. Slavnost, něco, na co se každý těší.
Pro Ježíše a pro křesťanství je důležité i to, že na rozdíl od divočejších, „dionýzovských“ slavností, založených hlavně na pití vína a na sexu, při jídle člověk neztrácí hlavu. Stejně jako Starý zákon je i křesťanství velmi skeptické k extázím a „mimořádným stavům“, k tomu, co se děje v noci. Proti společnému stolu vůbec obsahuje hostina ještě jeden prvek navíc: je tu hostitel a jsou tu pozvaní.
Kdo si těch pár velice jednoduchých věcí rozmyslí, může pochopit, proč Ježíš o společném stole tak často mluví a co tím asi myslí, i proč je hostina (večeře Páně, eucharistie) jádrem křesťanské bohoslužby. A komu to i tak připadá málo duchovní, tomu asi není pomoci: má zkrátka o duchovních věcech jinou představu než bible.
Farizeové
Některá slova mají zvláštní osud: jejich obsah se může během doby změnit až v pravý opak. Takovým slovem je i slovo „farizej“, které dnes v běžné řeči znamená člověka neupřímného, úskočného, pokryteckého, svatouška nejhoršího druhu.
Babylóňané a Peršané odvedli do zajetí vyšší a vzdělané vrstvy izraelského národa, šlechtu, kněžstvo, úředníky, řemeslníky. V zemi zůstali jen chudí rolníci a pastevci. Vzdělané a národně uvědomělé vrstvy, které se za Ezry vrátily do Palestiny, ovšem už nikdy nemohly obnovit normální společenskou strukturu starověkého národa. Část z nich, levité, se věnovali chrámu a bohoslužbě, jejichž význam ale víc a víc upadal. Osou národní existence se po exilu stalo studium Zákona a věrné plnění jeho předpisů. K tomu vznikla zvláštní nová vrstva laických vzdělanců, znalců a učitelů Zákona, která od té doby měla v Izraeli rozhodující slovo.
Náboženství prostých lidí, „lidu země“, kteří zůstali v Palestině a exilem neprošli, mezitím přirozeně upadlo a přizpůsobilo se okolním pohanským kultům. V protikladu k tomu vznikl směr, který se věnoval co nejpřesnějšímu výkladu a plnění Zákona, směr farizeů, tj. „oddělených“. Byli to většinou lidé, kteří se živili řemeslem (zvlášť se doporučovala stavební řemesla), ale všechen volný čas věnovali studiu a učení Zákona. Opravdovostí, skromností a mravní přísností si získali velikou úctu a jejich slovo ve společnosti platilo. Z řad farizeů pocházela většina učitelů Zákona (hebrejsky rabbi).
Už v době Ježíšově vznikla dosti rozsáhlá farizejská literatura výkladů k Zákonu (midraš) a sbírky rabínských výroků (mišna), které tvoří nejstarší část Talmudu. Po dvou nezdařených povstáních, po zničení jeruzalémského chrámu (7O po Kr.) a judského státu (135 po Kr.) zůstali farizejští rabíni jedinými nositeli židovské kultury a náboženství. Právě oni dali definitivní podobu hebrejskému Starému zákonu a pečovali o jeho dokonalé předávání až do novověku.
Dnešní hanlivý význam slova „farizej“ pochází z evangelií, z Ježíšových polemik s farizeji. Jenže Ježíš se s farizeji nepřel proto, že by byli ze všech nejhorší, ale naopak proto, že mu byli nejblíže a nejspíš mohli Ježíšovým výtkám rozumět. Někteří se stali Ježíšovými učedníky, např. Nikodém (J 4,1) a ovšem Saul-Pavel. Podle některých náznaků v evangeliích se zdá, že Ježíš sám mezi farizeje patřil. Tak Mt 9,2O se hovoří o „třásních jeho roucha“, typickém vnějším znaku zbožného farizeje. Také zmínka o tom, že byl tesařem či synem tesaře sem dobře zapadá.
Majetek a bohatství
Vlastnictvím či majetkem se ve starších dobách rozumělo nejen to, co člověk „má“, ale i jeho vlastní osoba, rodina, děti, zkrátka celý jeho „dům“, jak se v bibli často říká. Tento majetek se nejen nesmí ukrást, ale bible zakazuje i závist, touhu po cizím majetku (Ex 20,17). Není to ovšem proto, že by majetek sám byl nějak posvátný, nýbrž proto, že je to základ živobytí druhého člověka. Všechno, co člověk má, dostal od Hospodina a bible mu stále připomíná, že je na zemi poutníkem, cizincem. Také to, jak bude se svým majetkem zacházet, je už ve Starém zákoně různě omezeno. Tak to, co zůstane na poli po sklizni, patří „sirotkovi a vdově“ (Ex 23,10n). Dokonce ani zvířata nesmí člověk trápit hladem (Dt 25,4).
Jako každá jiná věc může být i majetek zneužit. Místo aby člověku sloužil, může si ho podmanit, a člověk pak začne sloužit svému majetku. To má bible na mysli, když varuje před bohatstvím či „mamonem“. Předně proto, že člověk by si mohl myslet, že mu majetek zajistí život a štěstí. Za druhé proto, že pod tlakem bohatství člověk už není svobodný, má spoustu starostí navíc a takový člověk také nevidí, že jiný vedle něho trpí nouzí. A konečně také proto, že bohatý člověk, který se domnívá být zajištěn, nechce pracovat.
Když Ježíš varuje před bohatstvím, má na mysli právě toto nebezpečí (viz L 12,16n). Majetek nemá člověk proto, aby z něho bezstarostně a pohodlně žil. Je mu svěřen proto, aby s ním něco dělal, aby hospodařil – a z toho, jak hospodařil, se bude jednou před Bohem zodpovídat (Mt 25,14n). To se týká majetku a peněz („hřiven“, řecky talantoi, odtud naše „talent“) stejně, jako lidských schopností a možností. Naopak možnost svobodně nakládat s vlastním majetkem pokládá bible za samozřejmost. Když Zjevení Janovo popisuje hrůzovládu „šelmy“ na konci časů, ilustruje to právě tím, že „nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy“ (Zj 13,16). Biblická varování před mamonem tedy rozhodně nejsou namířena proti hospodářské svobodě. Naopak proti zneužití této svobody, proti svévoli bohatých, bible zdůrazňuje jejich odpovědnost a práva chudých. Majetek není sám o sobě špatný, může se však stát člověku nebezpečím a v každém případě zavazuje.
Hřích, pokání a obrácení
Na různých místech v bibli se člověku říká, co má a hlavně nemá dělat. Proto se oběma částem bible říká „zákon“. Biblický zákon ale není jen příkaz, který sám od sebe platí a jehož porušení se trestá. Je to také smlouva Izraele s Hospodinem, něco, k čemu se Izrael sám zavázal. Proto se člověk, který ublíží člověku, okrade ho, urazí, zabije, provinil nejen vůči němu nebo vůči státu, ale také vůči Bohu. Porušil nejen zákon, ale také smlouvu, poškodil nejen určitého člověka, ale také správný pořádek Bohem stvořeného světa. To je smysl biblického pojmu „hřích“. Někdy se místo hříchu mluví také o „dluhu“, protože viník jaksi zůstává něco dlužen nejen postiženému, ale také Bohu: to, co způsobil, by měl podle možnosti napravit.
Moralisté jsou přesvědčeni, že kdyby lidé dělali, co mají, a nepáchali zlé, bylo by na světě dobře a všichni by byli šťastni. Pohled bible je jiný. Je předně realistický, protože ví, že lidé nemohou nehřešit. Ale je tu ještě něco: člověk, který nic zlého nedělá, si jistě zaslouží uznání, ale bible si víc cení něčeho jiného. Mnozí bibličtí hrdinové někdy v životě chybili, zhřešili, a hrdiny se stali tím, že svůj zločin nahlédli, uznali a že ho litovali. Pro biblickou morálku je charakteristické, že si nejvíc cení ne bezúhonnosti, nýbrž lítosti, pokání a obrácení. „Větší radost bude v nebesích nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (L 15,7). To je jistě paradoxní slovo a není snadné je správně pochopit a přijmout. Je na něm dokonce cosi pobuřujícího: jak to, že člověk, který má čeho litovat, je na tom nakonec lépe než ten, kdo nikdy nic zlého neudělal ?
V této námitce se skrývá dvojí nedorozumění. Biblický nárok je předně tak radikální, že mu žádný člověk nemůže úplně dostát a vyhovět. Jednotlivé příkazy a zákazy jenom naznačují, oč jde, ale jejich vlastní smysl míří mnohem dál. Ježíš v evangeliu vysvětluje, že proti přikázání „nezabiješ“ se provinil nejenom ten, kdo někoho skutečně zabil, ale každý, kdo druhého urazí nebo dokonce „jenom“ nenávidí: jako by ho už zabil (Mt 5,21n).
Člověk, který se domnívá, že „pokání nepotřebuje“, je tedy vždycky na omylu a vykládá si Boží příkaz příliš omezeně. Pouhé plnění příkazů a zákazů může být jen výrazem zbabělosti či strachu. Někdo je „spravedlivý“ jen proto, že se bojí nebo že neměl příležitost něco zlého spáchat. Anebo jen proto, že se sám na sebe a na své jednání nedovede podívat dostatečně ostře a bez výmluv. I tomu, kdo dělá všechno, co má, radí Ježíš, aby si řekl, že je „neužitečný služebník“ (L 17,1O).
Naopak pravým výrazem skutečné a svrchované lidské svobody je jen lítost a pokání. Svobodný v biblickém smyslu je člověk, který je sám k sobě úplně pravdivý – a to znamená, že vidí a uznává svá selhání. Toto poznání, nahlédnutí a uznání vlastní viny vede k tomu, co bible nazývá „pokání“ nebo „obrácení“. Uznání viny se v bibli často vyjadřuje vnějšími projevy a gesty: člověk se postí, to jest odpírá si jídlo, zbavuje se pohodlí „žíněným rouchem“, roztrhne si šaty, klečí na zemi, posype se popelem.
Hřích a provinění je něco, co člověka špiní či „poskvrňuje“, lítostí a pokáním se může této špíny zbavit. Proto se už ve Starém zákoně často mluví o „očištění“ a vnějším projevem, symbolickým gestem tohoto očištění je umytí vodou. Tak se očišťovali lidé, kteří poslechli kázání Jana Křtitele a dali se pokřtít v řece Jordánu.
Voda je ovšem zvláštní živel a staré národy dobře cítily, že má hlubší a podstatnější symbolický význam, než jen že umývá špínu. Když člověk spadne do vody, utopí se: voda může zabíjet. Ale naproti tomu bez vody není život a i lidské dítě se rodí ve vodě. V pohádkách se mluví o „mrtvé a živé vodě“: voda je obojí. Tak rozumí křtu svatý Pavel (Ř 6,3n): křest znamená „smrt starého člověka“ s jeho hříchy a narození nového, čistého, z vody. Uznání vlastní viny, pokání a očištění patří k sobě a dohromady tvoří „obrácení“, nejen umytí špíny, ale podstatnou vnitřní proměnu člověka.
K tomuto nejvzácnějšímu projevu skutečné svobody bible člověka stále vede a pobízí. Ukazuje příklady, ale hlavně ujišťuje, že lítost a pokání nejsou nikdy marné: Hospodin na ně „slyší“ a kdo se obrátil, je mu ze všech nejblíž. To je jedno z nejhlubších biblických tajemství, jádro židovského i křesťanského náboženství: nikdo nezašel tak daleko, aby se nemohl vrátit, a nikdy, až do smrti není pozdě.
Křesťanství a evangelium
Ježíš posílá své učedníky učit a kázat evangelium, dobrou zvěst, radostnou zprávu. Křesťanství se tedy neobrací k člověku s nějakými příkazy, s nějakou zvláštní naukou nebo návodem k jednání, ale především se zprávou o něčem, co se stalo, co už je a co se mu nabízí k přijetí. Všechno ostatní, až po příkazy a zákazy, je teprve důsledek této zprávy a jejího přijetí či odmítnutí.
Psaná evangelia obsahují zprávu o životě a smrti Ježíše z Nazareta, o jeho zmrtvýchvstání a o tom, že v souvislosti s ním přišlo mezi lidi „království Boží“. Toto království je hlavním a skoro jediným tématem Ježíšova kázání a působení, nikde však není přesně řečeno, co to je. Na tuto otázku Ježíš odpovídá jednak vyprávěním příběhů a podobenství, jednak odkazem na starozákonní tradici. Mluví o tom, čemu se toto království podobá, jak to v něm chodí, co v něm platí a co od člověka očekává.
Pokud se obsah Ježíšova kázání převede do jazyka morálky, do příkazů a všeobecně platných pravidel, ukáže se tu značná podoba s různými „školami moudrosti“, třeba stoickými, platónskými nebo východními. Tato příbuznost jistě není náhodná, vlastní povahu evangelia však rozhodně nevystihuje. Všechny školy moudrosti se totiž zabývají tím, co by člověk měl a neměl dělat, jak by měl žít, aby se dopracoval vyrovnané existence, šťastného života. Křesťanství naopak začíná zprávou o tom, že Ježíš přinesl a nabízí možnost žít, myslet a jednat jinak. Kdo jeho nabídku přijme, může se stát „jiným člověkem“ a jednat tak, jak o tom mluví jeho podobenství. To je ale důsledek přijetí Ježíšovy nabídky, nikoli vlastní moudrosti nebo schopností. Toto přijetí a spolehnutí se v bibli nazývá „víra“.
Sám Ježíš z Nazareta tedy není ten, kdo království Boží objevil, kdo vynalezl „jak na to“, nýbrž ten, kdo je nabízí a v jistém smyslu sám dává. Tuto podstatnou skutečnost, že evangelium není Ježíšova nauka, ale Ježíšův dar, se už první Ježíšovi žáci snažili nějak vyjádřit. Sdělit, že Ježíš nepřinesl návod k jednání, že jeho život není jen příklad, ale že svým životem a smrtí vůbec umožnil a přinesl království samo. Že toto království spočívá na jeho osobě jako na „slovu, které se stalo tělem“.
Ježíš v evangeliích říká, že přišel zachránit co zahynulo, že dává svůj život jako výkupné, jak to očekávali někteří z jeho zbožných současníků. Tím se výrazně liší od všech mravních reformátorů a učitelů moudrosti, kteří svou vlastní osobu a život stavějí spíše do pozadí. Kteří mohou svým posluchačům nabídnout své myšlenky a zkušenosti, ale končí vždycky výzvou – a teď se čiňte sami. Toho, kdo Ježíšovu nabídku přijal, sice také čeká velké úsilí a práce, ale už v samém okamžiku přijetí se s ním cosi zvláštního stalo. Je to jiný člověk.
Obraz vykoupení otroka se používá už ve Starém zákoně a ve své době byl pro každého velmi srozumitelný. Podle starověkých představ otrok není otrokem proto, že se mu přihodilo nějaké neštěstí, že se zadlužil nebo zchudl, ale je otrokem jaksi z podstaty a nikdy se nemůže stát svým vlastním pánem. Otrok se v antice mohl stát fakticky svobodným jen tak, že se nějaký svobodný člověk rozhodl za něho zaplatit a věnovat ho nějakému bohu nebo chrámu. Takto vykoupený otrok většinou dostal jméno svého božského „pána“ a měl vůči němu nějaké povinnosti, ve skutečnosti však žil jako svobodný člověk.
Tento obraz, kterého používal už Ježíš sám, apoštol Pavel později rozvinul. Každý člověk, ať je společensky otrok nebo svobodný, je vždycky v otroctví svých selhání a dluhů vůči Bohu, v „otroctví hříchu“ a může se stát svobodným jen tak, že ho někdo vykoupí. Právě to učinil Ježíš Kristus svým životem a smrtí a tak vykoupený člověk, křesťan, už není otrokem svých provinění, ale patří Kristu a je svobodný.
Tak rozuměli slovu „vykoupení“ Ježíšovi posluchači a současníci. Křesťané pak po staletí tuto myšlenku prohlubovali a rozvíjeli, jenže jak vymizelo otroctví, ztrácel se i konkrétní obrazný základ jejího pochopení. Pojem „vykoupení“ se stal ryze náboženským a teologickým pojmem a dnes si s ním málokdo ví rady. Většina významných myslitelů, kteří se v novější době pokoušeli pochopit křesťanství „zvenčí“ a přiblížit je jiným lidem, si dokonce skutečnosti „vykoupení“ vůbec nevšimla. Jiní ji spolu s jejím anachronickým obrazným vyjádřením považovali za překonanou „mytickou představu“, od níž je třeba pravé křesťanství očistit a tak jim nakonec zbyla jen křesťanská morálka, učení o tom, jak má člověk žít a jednat. Jenže ta je podobná jiným a tak se Ježíš z Nazareta stal jedním mezi mnoha učiteli lidstva, příkladem života a tak dále.
Ve skutečnosti je to věc úplně základní, vlastní jádro křesťanství a vlastně to jediné „nové“ či „původní“, co křesťanství „přineslo“. Proto se tu chci pokusit vyložit ji z jiného konce, než je starověký obraz výkupného za otroka – a přitom ukázat, že jde skutečně stále o tutéž věc: o reálnou možnost jinak žít, která se zakládá na Ježíši z Nazareta.
Přítomnost, vědomí a existence
Antické přesvědčení o tom, že otroctví je přirozené, dnes docela jistě nesdílíme. I když se s otroctvím v různých podobách setkáváme, máme k němu docela jiný vztah: považujeme za správné, když se lidé proti němu bouří a chtějí být svobodní, ale rozhodně neuznáváme, že by se za osvobození otroka mělo „majiteli“ ještě platit nějaké výkupné. Tak jako antika viděla právo na straně otroctví, vidíme je my na straně těch, kdo se chtějí osvobodit. Historicky je jisté, že tato změna souvisí právě s křesťanstvím, které se o ni velice zasloužilo a přičinilo. Ovšem obraz otroka a výkupného není pro nás tou nejlepší cestou, jak porozumět jádru evangelia. Pokusíme se proto jít na věc jinudy. Začneme stručným obhlédnutím toho, jak vlastně na světě jsme, jak prožíváme svoji přítomnost, jaká je naše základní situace.
Jsem a žiji na světě, v této přítomné chvíli a v určitém okolí svého těla. Moje tělesná přítomnost je ve svém okolí, v prostoru nějak orientovaná: přede mnou je stůl a sešit, do něhož píši, před sebe se obvykle dívám a tím směrem se také většinou pohybuji. Za sebe sice nevidím, ale vím, že za zády mám polici s knihami, které si mohu podat pravou nebo levou rukou, a ta také patří do mého nejbližšího okolí. Za oknem vidím plot, keře, domy a další krajinu až k obzoru. Když vstanu od stolu a přejdu k oknu, uvidím toho ještě víc.
Já a moje okolí, moje existence, to není geometrický útvar, jen nějaké vpravo a vlevo, nýbrž mění se a děje v čase. I zde je nějak orientovaná v „okolí“ přítomné chvíle, ubíhá dál do minulého a budoucího. Na přítomnost mého psaní navazuje to, co chci dělat potom, co zamýšlím dnes večer, zítra, v létě. Nemusím si nijak zvlášť vzpomínat a vím, kde a jak jsem obědval, jaký byl včerejší den, letošní zima. To všechno jaksi vím, je mi to přítomné v každé chvíli a patří tedy k „přítomnosti“ v širším slova smyslu. V tom nejbližším okolí přítomné chvíle je bohatá a plastická, dál do minula i do budoucna je víc a víc vybledlá a všeobecná. Pokud chci, mohu se v myšlenkách přenést jinam, mohu snít, co bude, a mohu vzpomínat na všelicos, co jsem prožil. Tato časová orientace, časový „směr“ dopředu a dozadu, ovšem rozhodně není symetrická: co bude, má pro mne docela jiný význam než to, co bylo. Dnešní večer je něco jiného něž včerejší a zajímá mne úplně jinak. Minulost je plná zážitků a událostí, které mne jistě mohou těšit nebo mrzet, ale jsou už hotové a za mnou, kdežto dnešní večer mne teprve čeká. Na to, co bude, se mohu těšit a mohu se toho obávat, docela jistě to však bude vyžadovat, abych se nějak rozhodoval, abych jednal.
Na mé minulosti i budoucnosti mi přirozeně záleží, proto se těším nebo trápím, mám o ně zájem. Tohoto „zájmu“ se nikdy nemohu zbavit, tak jako nemohu vyskočit ze své kůže nebo opustit přítomnou chvíli. Není to jen touha přežít nebo mít úspěch – to by mi na minulosti nemuselo záležet. Je to snaha vést si jako člověk, být svobodnou a třeba i odpovědnou lidskou bytostí. Činný zájem o mé bytí se přirozeně soustřeďuje do přítomné chvíle, hlavně na to, co mne teď právě čeká, s čím se setkávám, co jaksi „vstupuje“ do mé přítomnosti. Tady musím jednat a často musím mávnutím ruky odbýt to, co „má ještě dost času“, i to, co „je už dávno pryč“. Jen ve chvílích klidu se mohu trochu rozhlédnout, posoudit a zvážit, co bylo a bude.
Člověk jistě může žít tak, že se stará jen o to, co teď je, případně bude, a nevšímá si toho, co už udělal. Taková „existence“ je však jaksi neúplná a zmrzačená, rozhodně není existencí svobodného člověka. Svoboda čili „činný zájem o mé bytí“ nemůže zavírat oči před tím, co už bylo. Chce-li člověk být člověkem, musí si „přičítat“ i to, co má za sebou: proto se mluví o „příčetném“ nebo naopak o nepříčetném jednání a stavu. Přičítá si nejen to, co udělal sám, ale často i minulost své rodiny, národa a tak dále – v dobrém i špatném. Přemýšlí o tom, zvažuje, posuzuje.
Pro příčetného člověka, který chce být svobodný, je z minulého zvlášť důležité to, kde selhal a vytvořil vinu, kde provedl něco, za co se stydí – ne před lidmi, ale sám před sebou. Tady se ovšem „činný zájem“ dostává do úzkých. Minulá selhání a viny nemůže přehlédnout a nemůže je zapřít, ale protože jsou minulá, vymykají se úplně jakékoli „činnosti“: nedá se s nimi nic dělat. Mohu si tedy vybrat: buďto můj „činný zájem“ přestane být zájmem o celé bytí a stane se jen zájmem o přežití, uplatnění, prosazení, anebo zůstane příčetný, ale nečinný. Té první alternativě se říká cynismus, druhé zoufalství.
Ve skutečnosti se mě věc týká tak hluboce a bezprostředně, že nějaké volby nejsem vůbec schopen. Proto se obě „alternativy“ vyskytují nejčastěji pohromadě a doplňují se zvláštními náhražkami jak činnosti, tak odpovědnosti. Náhradní činnost, která míří do minulosti a ve skutečnosti ovšem zasahuje přítomnost, je pomsta, kdežto náhražkou za odpovědnost bývá utopický fanatismus, který chce všechno minulé „zrušit“ a začít nanovo s čistým stolem. Obojí každý z nás dobře zná z vlastní zkušenosti a ví také, že mají mnoho společného.
Také ve vztahu k budoucnosti se moje svoboda dostává do obtížné situace, protože budoucnost sice slibuje cíl a smysl, k němuž se moje činnost upíná, ale obsahuje také obavu, hrozbu a nakonec jedinou jistotu smrti. Kdo před tím nechce nebo nemůže zavírat oči, pohybuje se v bludném kruhu zoufalství a toho, čemu Nietzsche říká „duch pomsty“.
K lidem, kteří se v tomto kruhu pohybují a přitom neobelhávají sami sebe, kteří si v něm nezařídili své „malé pohodlí“, k lidem, kteří neztratili schopnost vidět a slyšet, právě k těm se obrací evangelium, zpráva o vykoupení. Člověku, který cítí bezvýchodnost své situace, a je přitom tak poctivý a otevřený, že vidí a přiznává i svoji bezmocnost, právě jemu se zvěstuje evangelium.
To je zhruba smysl tzv. blahoslavenství: Ježíš se obrací ke všem, kteří to potřebují a bez něho nemohou lidsky žít. K chudým v duchu, plačícím, tichým a k těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti. Říká jim asi toto: skutečná spravedlnost, čili svobodný a zároveň odpovědný život, není, jak se vám zdá, nemožný. Člověk si ho jistě nemůže vydobýt sám vlastním přičiněním a silami, ale pokud je ochoten přijmout ho jako dar, je zde. Že je to pravda, že tu skutečně je, to se ovšem nedá nijak dokázat ani vysvětlit, to se dá jen z vlastní zkušenosti dosvědčit – a právě to učinil Ježíš a po něm všichni, kteří jeho dar přijali.
Vykoupení a víra
Přijetí tohoto zvláštního „daru“, životní spolehnutí na Ježíšovu nabídku se v křesťanství nazývá víra a v tomto smyslu víra „zachraňuje“ a „uzdravuje“. Je to víra, která vůbec není slepá, ale naopak otvírá oči. Samo přijetí nabídnuté možnosti je velice prosté a „Bůh je zjevil nemoudrým“. Člověk, který přijímá nabízenou možnost, protože chce být svobodný a odpovědný, se nemusí ptát po důkazech, musí se však zeptat, je-li tento dar skutečně „cesta, pravda a život“. Musí se ptát, zda v tom není skryta nějaká nepoctivost, únik do jiného světa nebo zastřený cynismus. Na tyto otázky odpovídá Ježíšovo kázání o „království nebeském“.
Možnost pokání, obrácení a víry je člověku dána zadarmo a bez ohledu na to, jak dosud žil. Na životě člověka, který ji přijal, se to však musí projevit docela určitým způsobem. Ježíšovi velice záleží na tom, aby život z víry co nejurčitěji a nejpřesněji popsal, to jest popsal jeho projevy, charakteristické chování, jeho „ovoce“.
Že se někdo Ježíše a víry dovolává, vůbec ještě neznamená, že by ho „znal“ (Mt 7,23). Křesťanská víra není abstraktní názor, že (nějaký) Bůh je. Je to celkové a praktické přijetí možnosti žít pravdivě a svobodně, přijetí toho, že člověk může být odpovědný a přitom dál žít, jinak řečeno toho, že „cesta, pravda a život“ nejsou navzájem neslučitelné. Že pravdivý pohled na sebe sama nebrání člověku, aby žil, aby šel dál. Víra je přijetím proto, že není založena na důkazu, nýbrž na svědectví. Ale aby byla svobodná a vidoucí, musí se ptát na vnitřní pravdivost toho, co přijímá. Je to opravdu možné východisko z dilematu svobody a odpovědnosti? Může dát to, co slibuje? Mám-li přijmout, že mohu pravdivě žít, musím se ptát jak.
Stručně řečeno tak, že přijmu svoji lidskou konečnost a omezenost. Přijmu-li důsledně a opravdově omezenost svých schopností a možností, podívám-li se přímo na svá selhání, na své viny a na svou smrt, jsou mi podle Ježíšova slibu „odpuštěny hříchy“ – své viny a obavy už nemusím nést sám. Své minulosti ani budoucnosti se jistě nezbavím, přestanou mne však děsit jako dvě obludy, abych mohl plně žít tam, kde právě stojím. Tomuto stavu se v bibli často říká „pokoj“ čili „mír“.
Takové odvážné řešení je jistě choulostivá věc a musí se ještě obhájit proti různým námitkám. Právě toho se týká většina Ježíšových řečí, polemik a podobenství. Dokonce i jeho „příkazy“ jsou spíš přesnější vymezení toho, jak jedná člověk z víry. Ukážeme si na několika podobenstvích, jak Ježíš popisuje jednání z víry a jak je odlišuje od možných zfalšování.
Podobenství o odpuštěném dluhu (Mt 18,23n) vysvětluje, že odpuštění vůbec neznamená sejmutí odpovědnosti. Ale na místo odpovědnosti za něco, co se už nedá napravit, nastupuje odpovědnost za to, co je teď. Dokud se totiž odpovědnost upíná ke dluhům minulosti, vůči nimž je člověk bezmocný, není k ničemu, protože pravá odpovědnost je jenom zde a nyní. Životní pravdivost nezávisí na starých dluzích, ale na jednání v přítomnosti.
Podobenství o koukolu mezi pšenicí (Mt 13,24) předvádí jiný druh falešné odpovědnosti, která si myslí, že může rozpoznat a vymýtit zlo jednou provždy a hned teď. Ale království nebeské neroste tím, že by se vyplelo zlo, které mu ostatně zdaleka nepřekáží tolik jako ubohost a „neslanost“ toho, co by mělo být dobrem. „Nesuďte a nebudete souzeni“ není zákaz, ale poukaz na zvláštní a podstatnou souvislost: jen člověk, který se v životě neupíná na to, co považuje za zlé, může doufat, že sám obstojí tváří v tvář své budoucnosti, své smrti i tomu, co ji přesahuje. Jen člověk, který se jako „lilie na poli“ nestará a hledá spravedlnost, se může spolehnout, že dostane navíc i všechno to, co si sám opatřit nemůže.
Život z víry je tedy život „v míru“, svobodný a odpovědný v přítomnosti, na niž se může soustředit, protože se spoléhá, že o všechno ostatní, s čím sám nic nepořídí, je a bude nějak postaráno. To je ta možnost, kterou Ježíš nabízí, jeho „pokoj“. Kdo ji přijal a žil v odpovědné svobodě jak dokázal nejlépe, má Ježíšův slib, že „nezahyne“. Ale i v životě toho, kdo ji výslovně odmítl, se něco změnilo. Bezvýchodnost jeho lidské situace, na kterou si tolik stěžuje, je teď trochu jiná, než byla dřív. Myslel to doopravdy a vážně? Smí se dál považovat za tragického hrdinu, když odmítl možnost zbavit se svého trápení? Opravdu mu není pomoci – anebo jakoukoli pomoc sám odmítá? Pak by mu jako obsah jeho života mohla zbýt jen hořká výčitka vůči Bohu, světu, životu, vnitřní titánská vzpoura a odmítání.
Proto Ježíš ve svém kázání mluví také o „soudu“. Často v apokalyptických obrazech, které naznačují, že to není nějaká „historická“ událost, na niž by se měl věřící člověk vědomě upínat a o niž by se měl zvlášť starat, co, jak a kdy. Je to jen nezbytný důsledek odmítnutí daru víry, rub tohoto odmítnutí. Přesně tak to říká Janovo evangelium: „Bůh neposlal svého syna na svět, ne aby soudil svět, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen – kdo nevěří, je už odsouzen.“ (J 3,17)
Smysl a kříž
Z jiné stránky se otázka svobody a odpovědnosti, otázka plně lidského života, klade jako otázka „smyslu“. Člověk, který se chce poctivě postavit ke své minulosti, který si nezastírá svá selhání a celou vnitřní bídu svého postavení, může jistě usilovat o to, aby mu přímý pohled na vlastní minulost nezabránil dál žít. Může se snažit o napjatou rovnováhu, kde proti tíživé zkušenosti nenapravitelného zla stojí intenzívně prožívaný smysl, který dává odvahu a chuť žít. Tento postoj mnoha vnitřně poctivých lidí má zase zajímavou orientaci v čase. Přítomnost je místem zápasu a boje, kde se střetává minulost a budoucnost, vina a smysl. Nemluvím o falešných podobách tohoto postoje, od „dobročinnosti“ až po revolučnost: silně prožívaný smysl umožňuje postoje daleko pravdivější.
V podmínkách současného světa a společnosti jsou takové příležitosti smysl intenzívně cítit a prožívat spíše vzácné, třeba v okamžicích akutních konfliktů a krizí, a mnozí lidé nedostatkem smyslu velice trpí. V tradici evropské metafyziky, která stále určuje naše myšlení, je skutečnost a svět jakási pyramida, hierarchické uspořádání, kde se hodnota a smysl vždycky odvozují shora od jedné jediné nejvyšší hodnoty a posledního smyslu. Duchovní dějiny novověku jsou dějiny ztroskotání posledních smyslů jednoho po druhém. A tak snahy po nalezení smyslu často nenajdou spolehlivý opěrný bod na vrcholu pyramidy, ať je to osvobození člověka nebo třeba zrušení dějin, ale končí někde v neurčitu pokrčením ramen. Může k tomu evangelium něco říci?
Ježíš sám o „posledním smyslu“ nikdy nemluví. Lidé v jeho podobenstvích se na něj neodvolávají, ale orientují se jinak. Pastýř hledá ovci, protože spadla do jámy. Otec vítá ztraceného syna, protože se vrátil, a člověk, kterého někdo prosí o chleba, mu přece nedá kámen. Ježíš přijímá a uzdravuje ty, kteří přicházejí, a dál se neptá. Zato mezi jeho odpůrci se taková slova vyskytují: lépe, když zahyne jeden člověk, než aby celý národ postihla katastrofa. A tak je Ježíš – jako mnoho jiných před ním i po něm – odsouzen k smrti ve jménu vyššího smyslu.
Na Ježíšově kázání i činnosti je zřejmé, že hodnota činu se neodvozuje od posledního cíle, ale vychází z jednání samého. Člověk jistě musí uvažovat i o vzdálenějších důsledcích toho, co právě dělá. Samaritán se na konci příběhu stará i o to, co s jeho svěřencem bude dál. Ale jeho starost zase vychází z přítomnosti, ne z toho, co má být nakonec.
Ježíš ovšem něco takového jako poslední smysl nejen neodmítá, ale dokonce s tím počítá jako s něčím skoro samozřejmým. Ale uskutečňování tohoto smyslu, shromažďování a sbírání částeček smyslu do jediné velké stavby není ani zde svěřeno člověku. Děje se „ve dne v noci“ tak, jako roste obilí na poli, a člověk „neví ani jak“ (Mk 4,26). Víra žije v přítomnosti a za tu je také odpovědná, za to, že vidí a slyší, co se po ní v této chvíli chce. A rozsévač se nesmí nechat zmást tím, že většina nevzejde, že koukol roste spolu s pšenicí a slunce svítí na dobré i zlé. Ale ani sklenice studené vody se nakonec neztratí a nějak se dostane do souvislosti s pravým smyslem – i když možná hodně jinak, než si člověk původně představoval. O tom Ježíš mluví jen v obrazech „svatby“ a „hostiny“, a o těch se ví jen to, že přesahují každou lidskou zkušenost.
To, jak skutečný smysl roste ze samých nezdarů a ztroskotání, neviditelně a nepochopitelně, je nejlépe vidět na životě samého Ježíše. Je to život člověka, jehož všechna úsilí končí na první pohled nezdarem, kterému se nedaří „shromáždit děti Jeruzaléma“ (Mt 23,37) a který nakonec umírá na kříži, opuštěn lidmi i Bohem (Mt 27,46). I ti nejbližší, hrstka učedníků, kteří do něho vkládali své naděje, jsou přesvědčeni, že je se vším konec (L 24,21). A právě v té chvíli přijde vzkříšení. Proto je kříž, nástroj a znak utrpení a smrti, pro křesťany znamením naděje. Ne různých nadějí v to a ono, ale té jedné poslední naděje, že člověk, který uvěřil a žije podle toho, může žít v míru s Bohem, s lidmi i se sebou samým a že se ničeho nemusí bát. Právě tuto naději připomínají kříže na rozcestí, v domech i na hřbitovech. „Ve světě máte soužení, ale vzchopte se: já jsem přemohl svět.“ (J 16,33)
Seznam perikop
Starý zákon
Knihy zákonů a příběhů
Gn 1,1-2,3
Gn 2,4-3,24
Gn 4,1-15
Gn 6,5-8
Gn 6,13-8,22
Gn 9,8-17
Gn 11,1-9
Gn 12,1-5.7
Gn 18,17-33
Gn 19,15-29
Gn 22,l-18
Gn 32,23-32
Gn 37,3-36
Gn 41,14-57
Gn 42,1-29
Gn 43,1-3.11-34
Gn 44,1-18.27-34
Gn 45,1-28
Gn 46,1-7
Gn 47,1-27
Ex 1,8-22
Ex 2,1-25
Ex 3,1-20
Ex 4,10-16
Ex 5,1-6,1
Ex 8,1-2.12-15
Ex 9,1-7
Ex 10,21-11,9
Ex 12,1-14
Ex 12,29-36
Ex 14,1-15,18
Ex 16,1-8.13-27
Ex 19,1-8.16-20
Ex 20,1-17
Ex 22,20-26
Ex 23,1-8
Ex 24,1-4.12-18
Ex 32,l-14
Ex 40,18-34
Lv 1,1-4
Lv 19,1-2.9-18.33-36
Lv 25,1-8.10
Lv 26,3-6.14-17
Nu 6,22-27
Nu 13,1-3.21.23-31
Nu 14,1-23
Nu 21,21-24
Nu 22,1-12
Nu 23,17-26
Dt 6,4-9
Dt 8,2-18
Dt 24,10-15.19-21
Dt 28,58-61.64-68
Dt 30,1-5
Dt 31,30-32,6
Joz 6,1-21.24
Joz 9,3-18
1S 8,4-22
1S 10,1.9-12.17-27
1S 14,1-15
1S 17,1-54
1S 26,1-25
2S 5,1-4
2S 11,1-12,18
2S 23,1-5
1Kr 2,1-4
1Kr 3,1-2.5-15
1Kr 3,16-28
1Kr 5,9-14
1Kr 10,1-10
1Kr 17,1-24
1Kr 18,1-3.7-45
2Kr 4,38-44
2Kr 6,8-23
2Kr 18,13-19,37
2Kr 22,8-20
2Kr 24,10-16
Ezd 1,1-6
Ezd 4,1-5.8-24
Ezd 5,1-5
Ezd 6,1-10.12-16
Neh 1,1-2,18
Neh 4,1-17
Neh 5,1-13
Neh 8,1.5-18
Neh 9,1-2.5-17.29-34
Neh 13,15-22
1Mk 2,1-42
1Mk 3,13-26
1Mk 6,1-16
1Mk 8,1-5.11-28
2Mk 1,1-9.18-36
Knihy básnické
Jb 1,1-2,13
Jb 3,1-26
Jb 38,1-11.19-41
Jb 42,7-10
Žalm 6
Žalm 8
ŽALM 14
Žalm 18,7-20
Žalm 19
Žalm 22,2 – 23
Žalm 27,4-5
Žalm 31,10-15
Žalm 49,1-16
Žalm 8O,5-20
Žalm 90,1-6
Žalm 96,1-13
Žalm 104,1-31
Žalm 114
Žalm 122
Žalm 126
Žalm 130
Žalm 137,1-6
Žalm 146
Pís 2,1-13
Knihy moudrosti
Př 1,8-18
Př 6,6-9
Př 11,24
Př 13,12
Př 14,13
Př 16,32
Př 17,12.14.28
Př 20,14
Př 21,19
Př 23,4-5
Př 24,10-12
Př 24,3O-32
Př 26,l2-15.27
Kaz 1,2-10
Kaz 3,1-8
Kaz 4,7-12
Kaz 9,11-12
Kaz 10,8-9
Kaz 11,4-6
Kaz 12,1-7
Mdr 2,1-23
Mdr 11,21-26
Sír 3,12-13
Sír 4,20-29
Sír 5,10-13
Sír 11,7-11
Sír 41,1-4
Proroci
Iz 1,2-8
Iz 2,2-4
Iz 5,1-7.8-10.20.24
Iz 7,18-20.24
Iz 9,1-2.5-6
Iz 10,5.12-19
Iz 11,1-4.6-9
Iz 13,19-22
Iz 42,1-4.8-9
Iz 44,9-19
Iz 51,4-8
Iz 60,18-22
Jr 1,1.4-10.13-19
Jr 4,27-5,3
Jr 6,10.13-15
Jr 8,4.6-10.13-17
Jr 15,10
Jr 20,7-10
Jr 31,15-20
Jr 50,14-18
Pl 1,1.7.11-12.16.18
Pl 3.16-24.52-57
Ez 1,2-4.28
Ez 2,1-7
Ez 11,14-20
Ez 19,1-14
Da 3,1-30
Da 4,26-29
Da 5,1-30
Da 14,1-22.28-32.40-42
Oz 2,20-25
Am 5,8-15
Am 7,10-17
Jo 1,1-3,10
Mi 7,1-7
Nový zákon
Evangelia
J 1,1-18
L 1,26-56
L 2,1-21
Mt 2,1-23
L 2,41-51
Mt 3,1-17
L 4,1-12
L 4,14-30
L 5,1-11
J 2,1-11
L 5,17-26
L 5,27-32
L 6,6-11
Mt 5,1-10
Mt 5,13-26
Mt 5,38-44
L 6,32-36
Mt 6,1-13
Mt 6,24-34
Mt 7,2-11
Mt 7,12-29
Mt 8,5-13
L 7,36-50
Mt 13,1-11.18-30
Mt 13,33.44-46
Mk 4,35-41
Mt 10,1-20
Mk 6,32-43
Mt 15,10-11.15-20
Mt 16,13-19
L 9,28-36
L 9,43-45.23-26
Mt 17,24-27
Mk 9,33-41
Mt 18,15-35
L 10,25-37
J 10,1-18
J 8,2-11
L 12,13-21
Mt 24,42-51
L 14,1.7-24
L 15,1-10
L 15,11-32
L 16,1-9
L 17,11-21
L 18,1-8
L 18,9-14
Mt 19,3-6
L 18,15-27
Mt 20,1-16
Mk 10,32-34
Mk 11,1-11
Mt 21,12-17.23-32
Mk 12,28-34
Mt 25,1-45
Mk 14,1-16
L 22,l4-23
J 13,4-15
L 22,25-26
J 15,9-17
Mt 26,36-56
J 18,l2-19,16
L 23,32-56
L 24,1-35
L 24,50-53
Skutky
Sk 1,1-14
Sk 2,1-47
Sk 9,1-22
Sk 10,23-48
Sk 16,16-33
Sk 19,23-40
Sk 20,7-12
Listy
Ř 1,1-15
Ř 2,11-14
Ř 3,21-26
Ř 12,1-21
Ř 13,8-10
Ř 16,17-20
1K 6,1-11
1K 13,1-13
2K 6,1-10
2Te 3,6-16
1Tm 1,12-17
1Tm 6,1-11
Fm 1-25
Žd 11,1-40
Jk 1,26-2,13
1J 1,1-2,17
Zj 1,1-8
Zj 2,1-7
Zj 3,1-6
Zj 18,4-24
Zj 21,1-22,9
Seznam literatury
BIBLE:
české překlady:
Staročeská bible drážďanská a olomoucká, Praha 1985
Biblí svatá, podle posledního vydání Kralického, Praha b.d.
Wýklad český Písem svatých (přel. T. Dráský), Praha 1821
Písmo svaté, přel. Sýkora – Hejčl,
Písmo, přel. V. Šrámek, Praha 1948
Písmo svaté Starého zákona, přel. J. Heger, Praha 1955-58
Nový zákon, přel. F. Žilka, Praha 1946
Nový zákon, přel. R. Col, Olomouc 1945
Nový zákon, přel. O. Petrů, Řím 1965
Bible, český ekumenický překlad, Praha 1979
Nový zákon, přel. V. Bogner, Praha 1989
původní texty:
Biblia hebraica, ed. G. Kittel, Stuttgart, b.d.
Septuaginta, ed. A. Rahlfs, Stuttgart, 1952
Novum testamentum graece et latine, ed. Nestle – Aland, Stuttgart 1963
pomůcky:
Analytical concordance to the Bible (R. Young), London, b.d.
Concordantiarum ss. scripturae manuale, Paris 1929
Synopsis quattuor evangeliorum, ed. K. Aland, Stuttgart, b.d.
Novotný, Adolf: Biblický slovník, Praha 1956
Slovník biblické kultury, EWA Praha 1993
Slovník judaismus, křesťanství, islám, MF Praha 1994
OSTATNÍ LITERATURA:
Albright – Steinmann: Cesty k pramenům, Praha 1972
Auerbach, Erich: Mimesis, MF Praha 1968
Balabán, Milan: Víra – nebo osud? Oikumené Praha 1995
Bessiere, Gérard: Ježíš – nečekaný Bůh, Slovart Bratislava 1995
Bič, Miloš: Palestina, Praha 1948-50
V zemi sfing a pyramid. Oikumené Praha 1993
Bornkamm, G.: Ježíš Nazaretský, Praha 1974
Bovon, Francois: Místo svobody, Mlýn, Třebenice 1994
Buber, Martin: Já a ty, Praha 1969
Chasidská vyprávění, Praha 1990
Bultmann, Rudolf: Dějiny a eschatologie, OIKUMENE Praha 1994
Daněk, Slavomil: Vybrané studie, Praha 1977
Di Sante, C.: Židovská modlitba. Praha 1995
Eliade, Mircea: Mýtus o věčném návratu, OIKUMENE Praha 1993
Posvátné a profánní, ČKA Praha 1994
Epos o Gilgamešovi (přel. J. Matouš), Praha 1976
Gilliéron, F.: Bible nespadla z nebe, Mlýn, Třebenice 1994
Grollenberg, L.: Starý zákon novýma očima
Heller, Jan: Starověká náboženství, Praha 1978
Heller, Jan: Tři svědkové, Praha 1995
Heller, J. – Mrázek M.: Nástin religionistiky, Praha 1988
Holtz, Traugott: Ježíš z Nazareta, Praha 1992
Hrozný, Bedřich: Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty, Praha 1949
Klíma, Josef: Nejstarší zákony lidstva, Praha 1979
Korán, přel. I. Hrbek, Praha 1972
Kramer, S. N.: Historie začíná v Sumeru, Praha 1961
Kubalík, Josef: Dějiny náboženství, Praha 1984
Lexa, František: Veřejný život ve starověkém Egyptě, Praha 1955
Mánek, Jindřich: Bible v českých zemích, Praha 1975
Ježíšova podobenství, Praha 1972
Merell, Jan: Úvod do Nového zákona, Praha 1955
Moscati, Sabatino: Staré semitské civilizace, Praha 1969
Foiničané, Praha 1975
Mýty staré Mezopotámie, Praha 1977
Pokorný, Petr: Literární a teologický úvod do Nového zákona, Vyšehrad Praha 1994
Výklad evangelia podle Marka, Praha 1974
Tomášovo evangelium, Praha 1981
Počátky gnóze, Praha 1968
Souček, J.B.: Utrpení Páně, Praha 1951
Víra a svět, Praha 1948
Theologie apoštola Pavla, Praha 1976
Slovo – člověk – svět, Praha 1982
Sušil, František: Výklad Nového zákona, Brno 1862
Swiderková, Anna: Když papyry promluvily, Praha 1971
Tresmontant, Claude: Bible a antická tradice, Praha 1970
Učení rabiho Jehošuy, Praha 1992
Trilling, Wolfgang: Hledání historického Ježíše, Praha 1993
Apoštol Pavel, Praha 1993
Weinberg, R.: První tři sekundy Vesmíru, Praha 1986
Weizsäcker, C. F.: Dějiny přírody, Praha 1970
Westermann, Franz: Tisíc let a jeden den, Praha 1983