Hodnoty hrají v životě jednotlivce i společnosti klíčovou roli. Pokud dnes mluvíme o krizi či rozkladu hodnot, chápeme, že spolu s hodnotami je ohrožena integrita člověka, kvalita mezilidských vztahů i dosažená civilizační úroveň. Víme však, co vlastně hodnoty jsou a odkud se berou?
Termín hodnoty či hodnotové kvality v novější filosofii odpovídá tomu, co tradiční filosofie od antiky chápala jako předměty náklonností, resp. motivy pro vůli, a co obvykle nazývala obecnějším termínem „dobro“ či „dobra“. Hodnoty jsou vlastně tím, podle čeho se orientuje a co strukturuje náš emocionální (afektivní) život. Hodnoty ovšem nejsou pouze něčím, co bychom pasivně zakoušeli, ale zároveň a především tím, co motivuje a podle čeho se orientuje naše chtění a rozhodování. Hodnoty jakožto abstraktní a obecné veličiny v našem vědomí jsou jakési sedimenty chtění, rozhodování a jednání v minulosti, ať už našeho vlastního, nebo jiných lidí společnosti, kultury či tradice, k níž přináležíme. V časové perspektivě tedy hodnoty představují především jakási ohniska přitažlivosti, díky nimž se (na základě minulé zkušenosti) přenášíme ze své přítomné situace do ještě nenastalé budoucnosti.
Základním zdrojem hodnot jsou jednak naše potřeby, jednak výzvy a nároky, jimiž nás oslovují jiné bytosti. Skutečnosti pro nás činí hodnotnými primárně to, že jsou způsobilé uspokojit naše potřeby. Různým vrstvám lidského bytí přitom odpovídají různé typy potřeb, a tedy i hodnot. Základní hodnoty mají původ v potřebách našeho organismu. Vedle těchto „tělesně-vitálních“ potřeb se člověk vyznačuje celou řadou dalších potřeb, které jsou podmíněny kulturně a civilizačně, a ty jsou pak zdrojem dalším typů hodnot. Člověk, který je ve svém chtění a rozhodování konfrontován s pluralitou hodnot, si uspořádává své hodnotové prefence, učí se rozlišovat mezi „vyššími“ a „nižšími“ hodnotami. Toto uspořádání však není libovolné: Za „vyšší“ lze považovat nejenom specificky kulturní hodnoty ve vztahu k tělesně-vitálním, ale i v rámci kulturně osvojených hodnot samých můžeme označit za „nižší“ ty hodnoty, které jsou spjaty primárně s našimi potřebami, tedy jsou egocentrické, a za „vyšší“ ty hodnoty, které mají svůj původ ve výzvách, nárocích a požadavcích, s nimiž se na nás obracejí (ať už výslovně či nevýslovně) druzí – především lidé, ale i jiné živé bytosti. Vztah k těmto hodnotám nás nutí „vyjít ze sebe k jinému“ a tak nás vyvádí z imanence našeho vědomí k „transcendenci“ směrem k jinému, otevírá nás vůči druhým jakožto „ty“ či obecně vůči druhým subjektům jakožto „ne-předmětům“. Teprve v tomto pohybu se však člověk stává plně lidskou osobou, neboť jedině tak rozvíjí svou niternost a uskutečňuje sám sebe.
Posledním a nejvlastnějším zdrojem hodnot jsou však výzvy adresované subjektům ryzí nepředmětností, která v konkrétní situaci nepředmětně určuje to, co „má být“. Hodnoty v podobě obecnin, které vymezují rámec toho, co vůbec lze chtít a pro co se lze rozhodovat, je vposled třeba chápat jako sedimenty rozhodnutí jednotlivých subjektů v konkrétních situacích v minulosti, kteří byli sami konfrontováni s tímto nárokem toho, co „má být“, v podobě nepředmětných a adresných výzev.